Prezident na půl úvazku

Kde vás zastihl 17. listopad?

V té době jsem pracoval v pobočce Státní banky na Praze 1, v budově naproti Prašné bráně. A ani já jsem si samozřejmě nenechal uniknout studentskou manifestaci, která se konala poblíž kolejí pod Pankrácem. Dokonce jsem měl to štěstí, že jsem se svým přítelem panem doktorem Veselým stál velmi blízko malé improvizované tribunky, ze které se přednášely projevy. A prožil jsem tedy i ono napětí, kam se průvod po skončení té oficiální části vydá. Byl velmi chladný večer, takže se musím přiznat, že jsem sice byl svědkem dvou zásahů připravených ozbrojených složek, které usměrňovali průvod u Botanické zahrady a pak ještě na nábřeží, ale záhy jsme se s panem doktorem Veselým rozloučili a já odjel domů. Takže přímo na Národní třídě jsem 17. listopadu nebyl.

Ke své hrůze jsem ale záhy zjistil, že tam byl můj syn, tehdy středoškolský student. Takže hned druhý den se mi dostalo jeho zasvěceného výkladu, jak to na Národní třídě vypadalo. Jemu se s pomocí obyvatel okolních domů podařilo skrýt spolu s dalšími kamarády v jednom ze sklepů. Takže naštěstí nebyl přímo mezi zbitými. Nicméně i ty domy, kde oni byli tiše schováni ve sklepě, policie prohledávala, takže i oni si prožili jisté drama.

Jak vás následující společenské změny zasáhly, co se týká vaší profese?

Nejdřív mě zasáhly, co se týká politiky. I ve Státní bance vzniklo Občanské fórum a já v něm od prvního okamžiku působil. Z osob, které je dnes vidět na odborné scéně, tu byl k vidění třeba pan viceguvernér Kerouš.

Souběžně s touto aktivitou, která samozřejmě směřovala k určitým kádrovým obměnám a která vedla i k odstoupení tehdejšího generálního ředitele Státní banky, politicky velice známého pana Potáče, který se krátce před listopadem vrátil do banky po svých peripetiích ve Státní plánovací komisi a v jiných funkcích, došlo i k odborným změnám. K 1. lednu 90 se Státní banka rozdělila na banku emisní a komerční. A já byl požádán, abych ukončil svou činnost na pobočce Státní banky na Praze 1 a přešel do ustředí Komerční banky jako ředitel organizačního odboru. Toho jsem pak dělal až do 15. dubna 90, kdy jsem byl jmenován náměstkem generálního ředitele Komerční banky.

Kdy jste se začal více angažovat v politice?

Z onoho malého OF v bance jsem se dostal do kontaktu se Špalíčkem, ale pořád víceméně řadově. Některé odborné věci jsme tenkrát konzultovali s panem Klausem, panem Ježkem, panem Dlouhým atd. Ale do politiky jako takové jsem vstoupil nikoli na výzvu pana Klause, ale na výzvu pana Pitharta.

On se k tomu také hlásí. Znali se už před listopadem?

Ano, z takové té polodisidentské činnosti. Znal jsem ho už před rokem 68 jako pojem z "literárek" a v sedmdesátých letech jsme se blíže seznámili při výměně literatury na různých večírcích a zvláště pak při akci, jejíž duší byla jeho manželka. To byly takové zvláštní společenské večery konané v jejich bytě, kde se scházela velice početná a různorodá společnost.

Druhá rovina šla přes pozdější Demokratickou iniciativu panů Doležala a Mandlera. Do této společnosti také pan Pithart velmi často docházel.

Petr Pithart byl jedním z těch, kteří tvrdošíjně hájili názor, že by disent neměl být jen jakési uzavřené ghetto, a vždy propagoval kontakty s lidmi z jiných - i oficiálních - struktur.

Ano, on byl natolik tolerantní a otevřený různým názorů, že se vždy pohyboval - a byl přijímán - ve více disidentských skupinách. A to i v těch, jejichž kontakty nebyly navzájem příliš dobré. Především pak v Chartě, proti níž stála právě Mandlerova a Doležalova skupina. Pohyboval se prostě v celém disidentském spektru, a jak správně říkáte, nebyl uzavřen ani kontaktům s lidmi, kteří v disentu ještě nebyli nebo vůbec nikdy nebyli.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 23:29 )