Překvapila vás nabídka stát se místopředsedou české vlády?

Tak to nezačalo. Nejdříve mne pan Pithart požádal, abych mu dělal ekonomického poradce. To je zajímavé období, které trvalo asi pět měsíců. Ta nabídka totiž byla formulovaná velice naléhavě. A zdůvodňovaná byla tak, že pan Pithart se v ekonomii nevyzná a poradce skutečně potřebuje. Jenže roli poradce jsem potom plnil tak, že se za to stydím ještě dnes.

Proč?

Poněvadž ode mě nikdo nic nechtěl a já jsem jenom odevzdával všelijaké své úvahy, za což jsem bral i jakýsi plat. Sice nijak významný, ale přece jenom plat, byť jen za částečný úvazek, protože souběžně s tím jsem i nadále působil jako náměstek v Komerční bance. Na moji práci prostě nebyly žádné ohlasy, neexistovala žádná komunikace. A já jsem si to neuměl vysvětlit, trápil jsem se tím a nechápal jsem, proč jsem tedy vlastně byl tak naléhavě žádán o spolupráci, když po mně nikdo nic konkrétního nechce ani nikdo neodpovídá na mé podněty. Trvalo to celé pětiměsíční období. Teprve mnohem později jsem pochopil, že se to může stát prostě tím, že není čas.

Jediná věc, o kterou mě pan Pithart požádal, byla akce Baťa. Chtělo se po mě, abych ze svého pohledu posoudil tehdejší nároky pana Bati, řešení restitucí jeho majetku a vstupu pana Bati do naší ekonomiky.

S panem Baťou se to však přesto táhlo strašně dlouho.

To je pravda. Já o začátcích vím pochopitelně jenom zprostředkovaně, datují se velice brzy po listopadu a centrální osobou toho prvního kontaktu byl pan Komárek. Myslím si, že pan Baťa si musel prožít určitou odyseu postupného uvědomění si reality, že je sice vítán jako symbol, ale nikoli jako majitel, jemuž se vše nabídne. Než k tomuto zreálněnému vidění došlo, chvilku to trvalo. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do hry já, šlo už jen o to posoudit, jestli ty daleko umenšené požadavky pana Bati jsou realistické. V této kauze jsem se pak pohyboval až do slavnostního podpisu příslušné dohody v hotelu Forum. Ale to už jsem dávno byl místopředsedou vlády.

Členem vlády se člověk přece jenom nestává každý den. O čem a kde jste před nástupem rozjímal?

Na rozjímání bylo málo času. Podle tzv. "lánských dohod" mělo dojít k posílení ODS v české vládě, takže se k jednání sešli pan premiér Pithart s panem Klausem jako předsedou ODS. Všechno se odvinulo velmi rychle během jednoho pátku. Myslím tím rozhodnutí o nominaci, nikoli vlastní jmenování, to naopak trvalo velmi dlouho, neboť záviselo na hlasování předsednictva České národní rady.

Co se týče toho rozjímání, odehrálo se právě tady, kde si povídáme dnes, to znamená v šumavských lesích na Prachaticku. Člověk si v takových chvílích klade zásadní otázku, zda na to má a zda opravdu svým osobním podílem může přispět k řešení nejen všech těch ekonomických otázek - ty koneckonců stále ještě trvají -, ale i speciálních politických otázek, které se v létě 91 vyskytovaly. A nemá cenu zastírat, že mezi nimi byla i ona významná otázka jednání se Slovenskem.

Jak se změní život finančního úředníka, když se ocitne ve funkci místopředsedy české vlády?

Rozdíly mezi čelnou funkcí v bance a ve vládě jsou především dva. Funkce ve vládě, zvláště funkce premiéra nebo místopředsedy znamená rozhodovat o problémech, o kterých máte velice různou úroveň znalostí i kvalifikace. To znamená, že mnoho rozhodnutí děláte s nepříjemným pocitem z hlediska profesionálního, protože vaše znalost problému není dokonalá a přiměřená tomu, o čem rozhodujete. Banka je přece jenom banka. Tam když se vyskytne problém, sedíte nad ním tak dlouho, až získáte nějaký odborný názor, a na tom pak trváte. A druhý rozdíl je v tom, že v bance se sice také dělalo čtrnáct patnáct hodin - a byla to velice příjemná práce dělat z nebanky banku -, ale dodržovaly se tam jakž takž alespoň víkendy. Ve vládě není rozdíl mezi pondělím a sobotou nebo středou a nedělí. Pán Bůh dobře věděl, proč se sedmý den nemá dělat. Když se ta neděle čtyřikrát za sebou škrtne, je z toho člověk poněkud vyšinutý.

Dne 1. června 1991 jste tedy byl uveden do funkce místopředsedy české vlády. Jak byste s odstupem charakterizoval ducha kabinetu, do něhož jste vstupoval?

Určitou zkušenost jsem už sice měl z funkce poradce, ve které jsem se několikrát účastnil jednání hospodářské rady i vlády. Ale když jsem pak sám do vlády vstoupil, prožil jsem tu ono zvláštní období, kdy končila jakási euforie, kdy všichni byli ochotni spolupracovat, a nastávala diferenciace. Všeobecnou vůli a nadšení už přehlušovaly přece jen ne zcela jednotné politické i ekonomické názory.

Václav Klaus krátce poté, co se stal českým premiérem, řekl v jednom z rozhovorů toto: "Ve svých prvopočátcích česká vláda spíše bojkotovala ekonomickou reformu. Po odchodu místopředsedy Františka Vlasáka a jeho nahrazení Janem Stráským se situace v mnohém změnila. A právě na to, co prosazoval místopředseda Stráský, můžeme navazovat." Změnilo se tedy směřování české vlády vaším příchodem?

To se mi přece jenom těžko posuzuje, předtím jsem v ní nebyl. Ale myslím si, že ano. Hospodářská rada, jejímž jsem se z titulu místopředsedy vlády stal předsedou, jasně vyhranila svůj program. Přestavěl jsem ji tak, aby byla opravdu dělným orgánem a aby materiály pro vládu připravovala skutečně v duchu ekonomické reformy. Zvláště pak ty, které brzy převážily, to znamená materiály privatizační.

Z tohoto hlediska jsme samozřejmě měli zcela jiné názory než pan Vlasák, který ještě velmi dlouhou dobu zůstal jako poradce pana premiéra. Lidsky jsme spolu ale vycházeli velice dobře. Pokud to Václav Klaus vnímal tak, jak říká, posuzuje se mu to jako vnějšímu pozorovateli samozřejmě lépe. Já jsem spíš cítil, že se vyhrocuje ekonomické povědomí vlády a začínají konflikty.

Myslíte, že tzv. "osmašedesátníci" prostě nejsou schopni překročit onen svůj horizont třetích i jiných cest?

Při této otázce musím říct, že za jistých okolností bych i já mohl být považován za "osmašedesátníka", samozřejmě generačně dosti mladého a v roce 68 nevýznamného. Ale i já jsem prožil a nějakým způsobem vnímal tehdejší ekonomické představy. Nastoupil jsem tehdy právě do centrály Státní banky, kde se tenkrát vlastně jednalo o tomtéž jako v prvních měsících po roce 89. Totiž o rozdělení banky na emisní a obchodní.

Ten problém tedy asi nezní právě takhle, ale spíše, že někteří "osmašedesátníci" vyvodili z roku 68 závěr, že socialismus je nereformovatelný, a jiní ne. Osmašedesátý rok navíc mnohé zastihl v jiné generační pozici než mne, ale to není ani moje výmluva ani zásluha. Abychom to však uzavřeli - fakt, že někteří lidé z průběhu a výsledků roku 68 nevyvodili nereformovatelnost socialismu, to je právě ona dělící čára, například i mezi panem Vlasákem a mnou. Jeho horizont je prostě uvězněn v představě, že se koneckonců nemusí jít až ke kapitalismu, ale že socialismus - když už tu nestraší Sovětský svaz - lze nějak opravit.