Řečeno slovníkem let nedávno minulých, máte ve svém "kádrovém profilu" skvrnu. Narazil jste na to do určité míry sám, takže já teď samozřejmě nemohu nepoložit následující otázky? Kdy jste vstoupil do KSČ?

V roce 1963 nebo 1964, už nevím, kdy mi přesně končila kandidátská lhůta. Takže si každý může spočítat, že mi bylo třiadvacet.

Proč jste vstoupil?

To už je otázka důvěry, jestli mi to budete věřit. Pocházím z dělnické rodiny, oba rodiče byli komunisté, dělníci. V tomto prostředí jsem zažil konec války i poválečný vývoj. Byl jsem vychováván, že socialismus je v podstatě přijatelný režim. Vycházel jsem tedy z jiné startovní čáry než děti z rodin, kde rodičům bylo v této věci jasno. Navíc jsem člověk, který vždycky bude mít kádrové skvrny, protože aktivní lidé je vždycky budou mít. Na to, jak jsou naše dějiny ve 20. století převratné, je lidský život moc dlouhý.

Tlaku marxismu jsem byl vystaven dokonce do té míry, že už ve čtrnácti letech jsem měl z marxismu-leninismu všechno přečteno. Takzvaná velká a malá knihovna marxismu-leninismu se tenkrát prodávala za dvě koruny, bylo to velice dostupné. A k mé dětské představě patřilo, že se s tím prostě musím seznámit, protože o tom se teď mluví a je to aktuální.

Přibližně v době, kdy se rozhodovalo, jestli půjdu na střední školu, však můj tatínek, který svým přesvědčením zůstal komunistou dodnes - a je mu přes osmdesát -, na protest proti popravě Slánského a pro nesouhlas s ekonomickou politikou z KSČ v roce 1953 vystoupil. Vadilo mu třeba, že komunisté hovoří o obrodě zemědělství a přitom nechávají lidi lyžovat mezi nesklizenými panáky obilí. Jeho ideální představa o komunismu se prostě rozešla s reálnou podobou jeho budování. Čtyřicet let tedy v KSČ není, přesto na něj prozrazuji, že do dneška je přesvědčen, že komunismus je - až se narodí ti správní lidé - realizovatelný. Jenže to je právě ten logický nonsens. Takoví lidé se podle mého mínění nikdy nenarodí, lidé jsou takoví, jací jsou.

V dospívání jsem tedy byl vystaven i tomuto kritickému hodnocení. Naše rodina nebyla taková, že by jen opakovala nějaké teze a poučky. Šlo spíš o jakési vnitřní dělnické přesvědčení, že myšlenka je dobrá, jen realizace se nedaří.

Já jsem si svůj názor musel udělat sám. V takových osmnácti letech už mi bylo jasné, že systém se musí podstatně reformovat. A teď už jde jenom o to, zda mi budete věřit nebo ne - protože takhle může odpovědět spousta mých vrstevníků z té doby -, že jsem do KSČ vstupoval proto, že se s tím něco musí udělat. Ve svých třiadvaceti letech jsem nemyslel ani na kariéru, ani na nějaké funkce. V bance jsem pracoval jako řadový úředník předtím i potom, až do roku 68.

Původně jsem vám chtěl položit otázku, kdy se do vašich názorů vplížily první pochybnosti, ale vidím, že vy jste do KSČ s pochybnostmi už vstupoval.

To snad nebyly pochybnosti, spíše představa, která se nakonec ukázala jako mylná, protože socialismus reformovatelný není. Tenkrát jsme však hltali Šika a další, jejich myšlenky plánu a trhu. Studoval jsem na vysoké škole navíc v tom nejliberálnějším období, jaké za socialismu bylo, a díky některým reformním učitelům nám přece jenom byly předkládány myšlenky a knížky, které nenapsal jenom Marx či další ekonomové čistě marxističtí.

Jak jste vnímal rok 1968? Začněme třeba "lednem".

Byli jsme mladí a měli jsme spousty času, věděli jsme o každém slově, které se na ÚV řeklo. Rozebírali jsme to a hodnotili. A ať už jsme byli ve straně nebo ne, spojovala nás myšlenka, že socialismus se musí změnit. Už rok 1967 jsme prožívali dramaticky, že se to blíží. Takže mám-li to shrnout, vnímal jsem tehdejší dobu v duchu všech "osmašedesátníků", v duchu nadějí, že teď přichází šance.

Kdy se dostavilo vystřízlivění?

Pochybnosti se vkrádaly už s realizací polednové politiky. Byl jsem v té době hrozný grafoman a psal Dubčekovi a Smrkovskému dvacetistránkové dopisy s připomínkami k akčnímu programu a radil jim, jak to dělat jinak a správně. To bylo tak v dubnu květnu. Úplné vystřízlivění samozřejmě přišlo se srpnem. Avšak nejen samotným vstupem vojsk, ale především způsobem, jakým se k němu naše politická garnitura postavila.

Tehdy jsem z KSČ vystoupil.

Jak jste to udělal?

Můj konec v KSČ to byla volba Husáka generálním tajemníkem v dubnu 69. S květnovým datem jsem napsal dvanáctistránkové zdůvodnění proč z KSČ vystupuju. Nicméně po roce mi oznámili - podobně jako dvěma kamarádům, kteří ke stejnému datu učinili totéž -, že musíme na prověrky. Prý nepracovaly výbory, takže naše vystoupení nikdo nemohl vzít na vědomí. Na prověrkách nás pak vyloučili.

Ať počítám, jak počítám, jestliže jste ročník 1940, musel jste studovat při zaměstnání. Mělo vyloučení z KSČ vliv na vaše dostudování?

V tomto smyslu jsem měl štěstí. Konec studií se sice kryl s vyloučením z KSČ, ale na dokončení školy to nemělo vliv. Dostudoval jsem v roce 1969. Státnice z ekonomie jsem skládal v roce 1968, z filozofie v roce 1969 a v sedmdesátém roce jsem ještě stihl doktorát. Ten jsem však už nemohl dělat z ekonomie a filozofie, které jsem studoval, ale z filozofie a etiky. Ekonomii jako takovou už do té doby stihli rozmetat.

Bez následků však mé vyloučení nezůstalo. Přesně v den mé doktorské promoce v Karolinu v sedmdesátém roce, jsem si musel "odskočit" ze slavnostního oběda v Reprezentačním domě Na příkopech naproti, do ústředí Státní banky, pro výpověď. Shromážděným příbuzným jsem to tenkrát raději ani neřekl.

Na druhou stranu jsem měl - na rozdíl od kolegů z ministerstev - opět štěstí, protože Státní banka měla své pobočky. Mohl jsem přejít do některé z nich. K výběru jsem však dostal pouze ty, které byly z hlediska tehdejšího vedení obsazeny již dosti silně kádrově. Poněvadž stejný osud potkal tehdejšího a dnes už možná zapomenutého náměstka ministra financí pana doktora Koudelku, který byl jakýmsi mým vzorem - byl to toiž nejen výborný ekonom, ale i filozof, literát atd. -, a já se dozvěděl, že on bude vyhozen z ministerstva financí na pobočku Praha 1, vybral jsem si ji také. Setrval jsem zde pak až do 15. ledna 1990.

Myslíte si, že komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly?

Použiju citátu svého komunistického tatínka, který samozřejmě umře s přesvědčením, že budoucností lidstva je komunismus. Protože je to však dělník racionálního uvažování, vychází ve svém tvrzení také z teze, že žádný komunista se ještě nenarodil. Takže kde je vlastně ta hranice, kdo je komunistou nebo kdo se z toho či onoho důvodu - a my jsme o tom už mluvili v mém případě - přiklonil v jisté osobní a časové situaci k tomu či onomu? Já si myslím, že není spravedlivé - a kdybychom na to vzali křesťanská měřítka, člověk ani nemá právo - upírat druhému možnost změnit během dlouhého lidského života svůj názor.

Jak hodnotíte fakt, že přes to přese všechno, co je už dnes všeobecně o komunismu známo (50. léta, rozbité hospodářství apod.), volí komunisty 15 procent lidí?

Za prvé bych poukázal na rozdíl mezi ideologií a realitou. Ideologie má svou velkou setrvačnou sílu, která se tak moc s realitou neměří. Nechci zde používat nevhodného příkladu církví, ale církve také prožily různé etapy střetu své ideologie a reality a asi bychom u nich našli také příklady toho, co chci naznačit. Já jsme přesvědčen o tom, že Češi jsou plebejský národ, který má velmi silné sociální cítění, a s tím musíme - i jako ODS - počítat. My tady nikdy nenastolíme americký kapitalismus, protože prostě žijeme v Čechách a máme české obyvatelstvo, které má své určité životní zkušenosti a světonázorové profily, takže i v této situaci prostě volí čtrnáct procent komunisty.

Komunisté dnes ale nemohou kdovíjak využívat svého vlivu, i když vím, že díky svému finančním zázemí mají mnohdy lepší možnosti než mnozí jiní. Jejich volební výsledky však podle mého názoru odráží i skutečné sociální cítění českého národa.