Prezident na půl úvazku

Jak dnes s odstupem vidíte jednání v Milovech a to, co následovalo?

V Milovech se uskutečnilo poslední jednání mezi českou a slovenskou republikovou reprezentací. Účastnila se však také velice silná delegace federální, ve které byli pánové Klaus, Dlouhý, Hofmann a další. Tehdy v Milovech se mi zdálo, že federální orgány pochopily, že celý vývoj spěje k silně antifederálnímu pojetí. A řekl bych, že vyvinuly poslední pozitivní aktivitu, aby národním reprezentacím ukázaly, že už se ocitáme na tenkém ledě, který se skutečnou federací nebude mít brzy nic společného. Bylo to velmi dramatické jednání, při kterém se díky panu Klausovi během dopoledne utvořily komise a do každé byl určen také jeden federální představitel. Já sám jsem byl v komisi s panem Klausem, kde se řešily hlavní makroekonomické vazby. A byl tu činěn pokus dát národním reprezentacím jasně najevo všechna rizika, která návrh dohody obsahuje.

Ale aby to nebylo tak teoretické, řekněme rovnou, že tu znovu musela být obhajována myšlenka pouze jedné emisní banky, právě tak jako myšlenka určité rozpočtové závislosti. Rozpočty republik totiž sice mohou být relativně samostatné, ale musí zároveň tvořit jeden celek, který má jednu autoritu, ať už se na ní tři ministři financí podílejí jakýmkoli poměrem. Ale musí to být prostě systém. Není možné, aby federální rozpočet a republikové rozpočty neměly vazby - nejen číselné, ale i kompetenční.

A federální ministři s sebou přivezli spousty dalších podobných připomínek a pokoušeli se dosáhnout, aby výsledek milovského jednání byl ještě možným základem pro funkční federaci. Jsem přesvědčen, že konečný výsledek takový byl.

Milovskou dohodu pak sice akceptovala česká strana, jenže v předsednictvu SNR neprošla. A to vše se stalo nikoli za Mečiara, ale za Čarnogurského vlády, od které se na české straně předpokládal přece jenom vstřícnější postup.

Pokusme se tato dvě slovenská vládní seskupení charakterizovat. Vláda Jána Čarnogurského byla jistě vstřícnější po stránce lidské, vycházela ještě z jakéhosi revolučního pojetí roku 89 a nebyla ještě ani kdovíjak rozdělena jednotlivými politickými zájmy, ale na druhé straně pan Čarnogurský a jeho vláda vnesli do polemiky o státoprávním uspořádání zcela nový rozměr. Rozměr posuzování morálního stavu obou národů. Vzpomeňme si, že pan Čarnogurský nejen na těchto jednáních, ale i v článcích, které uveřejňoval u nás i v zahraničí, začal polemizovat s liberalismem obecně a s problematikou českého a slovenského světového názoru konkrétně. Takže přes všechnu vstřícnost byla vlastně možnost domluvy v konstelaci Pithart - Čarnogurský obtížnější než později za Mečiarova působení.

Mečiar chtěl samostatnost pro Slovensko. Mečiar - a k tomu se ještě dostaneme - chtěl, aby se Slováci stali transparentním státoprávním národem. Neporovnával Čechy a Slováky a nevyvozoval z toho nic, co by Čechům mohlo připadat nespravedlivé nebo urážlivé. Naopak Čarnogurského myšlenka, že Češi jsou ve srovnání se Slováky národ do jisté míry zkažený, že jsou ateističtí, že jsou zasaženi západním liberalismem, který má k jednotlivým světonázorovým hodnotám příliš volný vztah, zasahovala strunu napětí mezi Čechy a Slováky daleko hlouběji. Myslím tedy, že východiska pana Čarnogurského, jehož vstřícnost spočívala i v tom, že nechtěl tyto národy rozdělit hned, ale až v časovém horizontu dalších let, byla nakonec s českými zájmy méně slučitelná než názor pana Mečiara, který se nepletl do hodnocení Čechů a chtěl pouze, aby se Slováci stali státoprávním národem.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:04 )