Prezident na půl úvazku

PhDr. Jan Stráský (ODS) – předseda vlády pověřený řízením ministerstva zahraničního obchodu

Prof. ing. Rudolf Filkus, CSc. (HZDS) – první místopředseda vlády pověřený řízením ministerstva kontroly

JUDr. Milan Čič (HZDS) – místopředseda vlády pověřený řízením úřadu pro hospodářskou soutěž

MUDr. Miroslav Macek (ODS) – místopředseda vlády pověřený řízením ministerstva práce a sociálních věcí a výboru pro životní prostředí

doc. Ing. Antoním Baudyš, CSc. (KDU-ČSL) – místopředseda vlády pověřený řízením ministerstva dopravy a ministerstva spojů

doc. JUDr. Jozef Moravčík, CSc. (HZDS) – ministr zahraničních věcí

generálporučík ing. Imrich Andrejčák (bez politické příslušnosti) – ministr obrany

MUDr. Petr Čermák, CSc. (ODS) – ministr vnitra

Ing. Jan Klak (ODS) – ministr financí

Ing. Jaroslav Kubečka (HZDS) – ministr hospodářství


Pan Filkus asi nikdy nebyl typickým reprezentantem HZDS?

To si netroufám posuzovat, ale určitě nebyl typickým reprezentantem zániku federace. Pan Filkus - a já bych za sebe řekl, že u mě to bylo podobné - vstupoval do vlády s představou, že tato vláda musí respektovat oba možné směry vývoje. Dneska už je to historická skutečnost, ale v červenci 1992 nebylo tak úplně jasné, kam bude vývoj směřovat. S panem Filkusem jsme tedy důsledně zastávali - protože on byl můj první místopředseda, takže do jisté míry mě na roveň postavený, což zřejmě bylo pro celou federální vládu štěstím - myšlenku obou možných variant vývoje. To znamená, že musíme vládu řídit tak, aby neučinila nějaký nevratný krok, který by znemožnil další fungování federace, ale zároveň také jakýkoli nevratný krok, který by znemožňoval další rozhodnutí o vývoji státoprávního uspořádání či přímo rozdělení.

Pan Filkus je člověk daleko citovější než já. Je také starší a já si jej hluboce vážím za jeho ekonomické a lidské názory i hodnoty, které zastává. A určitě celý tento proces, který už po několika týdnech fungování federální vlády velmi rychle čím dál víc nabíral pouze jeden směr, vedoucí k rozchodu Čechů a Slováků, prožíval mnohem tragičtěji než mnozí jiní.

Nebylo v jeho názorech už tehdy zakódováno, že se dříve či později - a už to pozorujeme - musí zcela zákonitě dostat uvnitř HZDS do sporů?

Pan Filkus je určitě více ekonom než politik. A všechna ekonomická fakta měl pochopitelně k dispozici. Mnoho večerů jsme spolu diskutovali o tom, jak bude vypadat ekonomická situace v samostatném slovenském státě. Jeho vztah k Československu tedy nebyl zdaleka jen politickou či lidskou záležitostí, i když v jeho případě silně lidskou záležitostí, protože přece jenom v Československu prožil jako starší člověk celý život. Jeho vztah však byl zároveň podložen ekonomickou kalkulací, což je daleko podstatnější. On byl přesvědčen, že pro Slovensko není dobré se oddělit od českých zemí. A v tomto smyslu jisté doznívání tohoto konfliktu sledujeme i teď.

Pan Filkus by byl jistě rád, kdybychom udrželi měnovou unii léta a celní unii desetiletí, protože je přesvědčen o tom, že Slovensko nemá dost sil, aby na světové scéně obstálo stejně dobře jako Česká republika. Velice to modifikovalo jeho působení ve federální vládě a pro mě bylo setkání s panem Filkusem, kterého jsem předtím znal jen z tribun nebo vědeckých konferencí, velmi významným životním zážitkem a našel jsem v něm velice blízkého lidského partnera. A jeho boj o to, že když už to tedy musí být, tak ať to alespoň bolí co nejméně, jsem sledoval s velikým zaujetím a pochopením. Mnohdy jsme se snažili najít společnou cestu, jak uhájit, když už ne společný stát, tak alespoň společné zájmy Čechů a Slováků.

Pan Čič byl nahoře za komunistů, za VPN i za Mečiara. Jak se tento politik, který přechází kontinuálně z režimu do režimu, projevoval ve federální vládě?

Začnu oklikou. Pan Filkus je člověk, který si alespoň osobně kladl otázky ve smyslu v čem ovlivnit, co vysvětlit, čemu zabránit vůči panu Mečiarovi. Pan Čič ne.

Jinak ale musím říci, že se mi s ním spolupracovalo dobře, protože své povinnosti, to znamená přípravu zákonů a jejich obhajobu ve Federálním shromáždění, chápal velmi aktivně. Na rozdíl od pana Filkuse, který měl před očima pořád dvě možné cesty, však pan Čič velice věcně sledoval pouze cestu postupného rozchodu, ke kterému vývoj v létě 1992 směřoval. A myslím, že ani neměl moc vnitřních konfliktů.

Na post ministra obrany delegovala slovenská strana bývalého velitele východního vojenského okruhu Imricha Andrejčáka, člověka, jehož spojení s minulým režimem je naprosto nabíledni. Prezident Havel jeho jmenování podepsal pod podmínkou, že odejde do zálohy. Byl to ze strany HZDS šťastný krok?

Myslím, že slovenská strana měla ruku při výběru skutečně přikloněnou k variantě, aby byly možné obě cesty. A pan Andrejčák pro to paradoxně byl správnou osobou. Jsem přesvědčen, že když přišel v červenci 92 do vlády, nejméně v poměru 3 : 7 si myslel, že federace zůstane zachována.

Však mu to dnes na Slovensku někteří vyčítají.

S panem Andrejčákem jsem poprvé hovořil poté, co jsem jej za účasti prezidenta Havla uvedl do funkce na ministerstvu obrany. V kuloárovém rozhovoru po tomto aktu se pan Andrejčák při kávě vyjádřil, že kdyby náhodou došlo k rozpadu Československa a muselo tím pádem dojít i k dělení armády, bude se armáda dělit sedm let. Podle mě je toto důležitý fakt, protože - jak už dnes víme - armáda se pak rozdělila během následujících pěti měsíců.

Chci tím dokumentovat, že pan Andrejčák byl člověk federálního myšlení. A myslím, že to bylo docela symptomatické, protože naše armáda byla vybudovaná federálně a on představoval její většinové mínění. Můžeme samozřejmě diskutovat za jakých historických konsekvencí, ale armáda byla po čtyřicet let skutečně vychovávána k tomu, že bude bránit Československo jako celek. V tomto smyslu tedy Slováci do federální vlády vybrali člověka, který byl federalistou hned po panu Filkusovi. I když pan Filkus to měl promyšleno spíš věcně, ekonomicky a lidsky a pan Andrejčák spíš v úzkém pojetí jednotné armády a velkých překážek jejího dělení.

Pan Andrejčák, jak jsem jej za toho půl roku poznal, byl člověk, který asi splňuje představy pro anekdoty, jaké se o mužích v zelené uniformě vyprávějí, ale na druhou stranu je to odborník ve svém oboru. Také když běh událostí byl daleko rychlejší, než jak si při vstupu do vlády představoval, byl schopen na to reagovat. A jsem přesvědčen, že rozdělení armády se nám zdařilo daleko lépe jak cokoli jiného. Povídáme si o tom v únoru 1993, kdy se ještě vedou polemiky o rozdělení dopravy, zahraničních investic, spory o značky Čedoku, ČSA, ČSD atd., zatímco o armádě se na veřejnosti žádný problém, který by souvisel s jejím dělením ani neobjevuje. A přitom armáda byla pro dělení složitějším oříškem než kterýkoli jiný resort.

Připomeňme ještě, že armáda byla navíc vybavena velitelským sborem, který byl rozmístěn bez ohledu na národní příslušnost a že armáda byla po čtyřicet let formována pro boj se západním nepřítelem, neboli její bojové útvary byly soustředěny především v Čechách a její týlové útvary, školské útvary a hmotné zásoby na východě. To vše byly argumenty pana Andrejčáka, proč bude dělení trvat sedm let. Po dvou měsících pak své tvrzení zkrátil na dva roky a během dalších tří měsíců armádu rozdělil do Silvestra 1992.

Musím také prozradit, že pan Andrejčák za armádu bojoval velice tvrdě. Mám na mysli takové ty typické vládní polemiky, kolik má kdo dostat. Mohu uvést v jednotlivostech i některé jeho velmi pragmatické úskoky v otázkách, kdy šlo o podporu slovenského zbrojního průmyslu, Dubnice, Martina atp. Velmi rafinovaně třeba naléhal na federální vládu, aby rozhodla ve prospěch dovybavení armády slovenskými zbrojními podniky. Samozřejmě na úkor federálního rozpočtu.

Nikdy jsem neměl příležitost hodnotit politické názory pana Andrejčáka, i když jsem si samozřejmě informace předem obstaral - a zapadají do charakteristiky ve vaší otázce -, ale přesto jej považuju za člověka, který dokázal zorganizovat dělení armády proti své výchozí červencové vůli tak, že se svět diví. Není to samozřejmě jenom jeho zásluha, ODS dosadila velice brzy prvního náměstka ministra obrany pana Pospíšila, který měl na starosti ekonomické otázky, ale armáda má především vojenskou stránku, a tu pan Andrejčák zvládl skutečně velice dobře.

Nebyl on tedy původ pana Andrejčáka vzhledem k známému složení velitelského sboru vlastně ku prospěchu věci?

Já myslím, že ano. Kdybychom prosazovali člověka, který by sice zajistil politickou integritu budoucího systému, byl by nutně v konfliktu se značnou částí velitelského sboru. Pro tento úkol, který jsme řešili by to bylo méně výhodné než pozice člověka, který měl autoritu odbornou a měl samozřejmě i politické kontakty z minulé doby.

Ministr zahraničních věcí Jozef Moravčík hovořil v jednom z rozhovorů v souvislosti se svým resortem o konstruktivní destrukci.

Tahle formulace se dá skoro přijmout. Jeho role byla opravdu taková. Jakmile bylo rozhodnuto o vůli HZDS a ODS k zániku federace, nasměroval pan Moravčík svou iniciativu k přípravě personálního a majetkového rozdělení v zahraniční službě. Součástí jeho úsilí však také bylo zmocnění se části obchodních oddělení tehdy mého ministerstva zahraničního obchodu, aby měl širší možnost výběru osob pro obsazení českých a slovenských zastupitelských orgánů. Takže byla to skutečně taková konstruktivní destrukce.

Ve druhém pololetí roku 1992 nás pak potkaly i jiné úkoly, především Gabčíkovo, kde už nešlo o konstruktivní destrukci, ale o obhajobu zájmů Československa v závěru jeho existence.

Pro veřejnost asi nejméně viditelným slovenským členem vlády byl ministr hospodářství Jaroslav Kubečka. Jak působil na vás?

Pana ministra Kubečku bych charakterizoval jako pragmatika, ovšem pragmatika nikoli nestranného. Měli jsme spolu ve federální vládě několik konfliktních jednání. Přiblížil bych jej k panu Andrejčákovi, který měl na starosti nejen armádu coby lidský potenciál, ale také její vybavení. A vybavení armády bylo velmi blízko těm podnikům, které řídil pan Kubečka.

Pan Kubečka je jinak člověk nekonfliktní, ale jednání ve federální vládě oscilovala kolem toho, zda nad rámec původních federálních rozhodnutí podpořit či nepodpořit podniky, které se zmocnily objednávek pro československou armádu bez ohledu na to, zda to armáda, a zvláště dělící se armáda, potřebuje nebo ne. Takže z tohoto pohledu byla témata, která do vlády přinášel, konfliktní. A jak už jsme říkal, úzce spjatá s panem ministrem Andrejčákem, poněvadž šlo o to, zda se z federálního rozpočtu proplatí některé dodávky pro armádu, které vyřizovaly slovenské podniky, kterým velel pan Kubečka.

Musím konstatovat, že ve většině případů se podařilo uhájit myšlenku, že armáda, která je ve stavu dělení, by měla odložit jakékoli inovační dodávky zbraní pro svou potřebu a uchránit federální rozpočet před růstem schodku. Uvědomme si, že všechny tyto záměry panů Kubečky a Andrejčáka, poněvadž to byly záměry předkládané federální vládě, to znamená záměry, které nejsou realizovatelné v resortních rozpočtech, směřovaly ke zvýšení schodku federálního rozpočtu. A dodejme rovnou, že schodek federálního rozpočtu se dělí dva ku jedné. Neboli šlo o to ohlídat, aby nenastala situace, že schodek bude příliš velký a bude třeba jej vyrovnávat z českých prostředků.

Ministrem financí se stal někdejší Klausův náměstek Jan Klak.

Pan Klak je specialista na daňové otázky. Bohužel se však brzy ukázalo, že systém daní pro rok 1993 bude vznikat mimo federální orgány v kompetenci nových států. Takže na něho zbyl především úkol ochránit federální rozpočet, aby jeho schodek nebyl příliš veliký a nevytvářel nepříjemný balvan pro nově vznikající státy.

Ministr financí má samozřejmě v každé vládě svou specifickou roli. Je vlastně oponentem všech ostatních ministrů, kteří během roku přinášejí různé nápady a náměty, na které v rozpočtu svého resortu na příslušný rok nemají prostředky.

Pan Klak byl samozřejmě tím, kdo torpédoval jakékoli náměty, které vyvolávaly nákladové požadavky nad rozpočet. Takže znovu musím zdůraznit, že v tomto smyslu jsme se tedy s panem ministrem Klakem chránili toho, aby federace nezanikla s nějakým příliš velkým schodkovým balvanem pro nově vznikající státy. Myslím, že jsme to zvládli. Skutečný schodek pak spíš způsobily položky, na nichž se republiky dohodly.

Když už jsme u těch financí, pan Tošovský samozřejmě nebyl členem vaší vlády, ale z titulu své funkce guvernéra Státní banky se účastnil jejího jednání. Co můžete říci o něm, jak jste ho poznal?

Nejprve se velmi opatrně musím přiznat k tomu, že jsem se do určité míry spolupodílel na jeho jmenování. To jsem ještě pracoval v bance, ale jelikož jsme s panem Klausem znali podobný okruh lidí, byla i se mnou tahle otázka konzultována.

Pan Tošovský je proti mě vlastně o generaci mladší. Nikdy jsem s ním předtím nespolupracoval, ale znali jsme se z poslední doby z různých neformálních ekonomických diskusí a seminářů, které pořádal Ekonomický ústav i banka. Od počátku jej přes jeho mládí pokládám za odborně velmi zdatného člověka. Rok 1989 však strávil v Anglii. O to hůř se nám vybíralo, protože jsme ho v konkrétní revoluční situaci, která tu nastala, neměli před očima. Jsem však přesvědčen, že to byla dobrá volba a že pan Tošovský - i když mezi centrální bankou a výkonnou vládní mocí vždycky bude spor - tu základní roli, jíž je pověřen v systému, ve kterém žijeme, to znamená roli ochránce měny, provádí skutečně naprosto bezvadně.

A ač tedy uprostřed vlády patří mezi nejmladší - nedávno myslím oslavil čtyřicítku -, je to člověk na svém místě, a ani teď, kdy se Státní banka československá přeměňovala na dvě národní emisní banky, nebyl vůbec spor, že to bude právě on, kdo bude stát na čele České národní banky.

Jeho předností je i to, že měl v osmdesátých letech možnost poznat svět, vyzbrojil se jazykově a získal za hranicemi řadu kontaktů. A ku prospěchu věci je vlastně i jeho politická neangažovanost.

Jednoho z místopředsedů - Antonína Baudyše - delegovala do federální vlády KDU-ČSL. Jaká byla jeho role?

S panem Baudyšem jsme se znali z předchozí české vlády, takže jsem dost přesně věděl, co od něho mohu očekávat a co ne. V české vládě byl také místopředsedou. Ve federální převzal celou řadu pravomocí, které nesouvisely s žádným existujícím federálním orgánem a měl také na starosti ministerstva dopravy a spojů a jejich transformaci z federace na republiky. Měl ve své kompetenci rovněž záležitosti týkající se vědy a výzkumu a jejich transformace.

Pan Baudyš je člověk povahově otevřený, dá se s ním bez oklik hovořit o problémech, ve kterých se můžeme třeba i názorově lišit, ale dosáhnout velmi průzračné dohody. Ať už dohody pozitivní nebo i dohody, která je rozporná. Pan Baudyš, protože zastupuje KDU-ČSL, tedy stranu koaliční, která si ale může dovolit méně odpovědnosti než ODS, vznášel samozřejmě ve federální vládě některé požadavky jako výchozí negociační pozici. Hned to zpřesním. Když se třeba připravoval klíčový zákon federální vlády o dělení majetku federace - a čtenáři si na to určitě vzpomenou -, protestoval pan Baudyš proti základnímu poměru dělení majetku v poměru 2 : 1 s odůvodněním, že v předchozích dvaačtyřiceti a možná i sedmdesáti letech se Slovensko podílelo na vytváření bohatství Československa méně, než odpovídá poměru počtu obyvatelstva v okamžiku jeho dělení.

My jsme této negociační pozice sice využili, nicméně nakonec jsme stejně museli uznat, že má-li se federace rozejít v klidu, musí být základním klíčem dělení majetku počet obyvatel. Dá se o tom povídat dlouho, uvědomme si však, že nejde jen o to, jak spravedlivě se vyrovnat s historií do minula, ale že jde i o to, jak nastartovat ekonomiku nových států, aby vůbec mohla fungovat.

Ještě dnes v únoru 1993 jsou otevřené otázky dělení majetku klíčovým problémem. Česká strana by sice mohla v řadě otázek argumentovat ve prospěch lepších výchozích podmínek dělení majetku velmi tvrdě, ale uvědomuje si, že tyto požadavky nelze na slovenské straně vymoci. Oni na to prostě nemají. Můžeme stokrát říkat, že celých sedmdesát let se investovalo z českých zemí na Slovensko, tedy že podíl investic je jiný než dva ku jedné, což lze snadno dokumentovat třeba na tranzitním plynovodu, ale na této skutečnosti to nic nezmění.

Pan Baudyš tedy byl tím, který zkoušel používat přísnějších kriterií, která by výhodněji než poměrem dva ku jedné podle počtu obyvatel vzala v úvahu reálné vklady bývalých území České republiky a Slovenské republiky v rámci federace. Jako člen menší koaliční strany si to mohl dovolit.

Pan Baudyš vlastně postupoval v duchu Mečiarovy taktiky nasazovat laťku na 250, chci-li skočit 200. Pro vás to však při vyjednávání musela být určitě výhoda?

Samozřejmě že to bylo dobré, poněvadž tím se krok za krokem nastolí otázky, které jsou opravdu realistické. Je jasné, že tranzitní plynovod byl financován v poměru nejméně dva ku jedné, ale zároveň je třeba vzít v potaz jinou část zákona, a v té se hovoří i o územním principu, a tranzitní plynovod leží na území bývalého Československa zhruba v poměru 1 : 1. Pokud však někdo nastolí takovýto požadavek, může zůstat v jakémsi reservoáru dalších negociačních podmínek pro jiné spornější problémy, než je právě tento. A tuto roli hrál pan Baudyš velice dobře a ani k tomu nemusel být jakkoli instruován.

Dostáváme se ke dvěma místopředsedům ODS, kteří byli nominování do federální vlády. O místopředsedovi vlády Miroslavu Mackovi se toho z nejrůznějších důvodů napsalo v tisku asi nejvíc.

Asi vás překvapím. Pan doktor Macek je člověk velmi komunikativní a je s ním velice dobrá domluva. Můžeme však vedle posouzení jeho role ve federální vládě hodnotit i jeho jiné "role".

Ne, mě nepřekvapíte, ale povídejme si nejdříve o panu Mackovi místopředsedovi a ministrovi.

Pan místopředseda Macek měl na starosti rozložení či rozpuštění federálního ministerstva práce a sociálních věcí a federálního výboru pro životní prostředí. A jemu se skutečně podařilo - což jistě potvrdí všichni ostatní členové vlády - najít dobrý recept, legislativní, sociální i pracovně-právní, jak velmi rychlého rozdělení příslušných federálních orgánů dosáhnout. Připomeňme si však, že tento jeho úspěch byl kriticky hodnocen ve Federálním shromáždění.

Pan Macek si dovedl najít lidi z personalistů těchto orgánů, kteří mu vypracovali metodu, jak tyto instituce rozdělovat. Klidně prozradím, že tito lidé dnes tvoří kádr dokončení rozdělení federace v České i Slovenské republice. Především pan Nagy, který byl klíčovou osobou v celkovém modelu, jak jej pan Macek vypracoval a podle kterého ministerstva dělil.

Úspěch této metody jej však přivedl k tomu, že de facto předběhl zákon o zániku federace. A my si můžeme znovu připomenout, že byl velice tvrdě napadán především opozičními poslanci FS, že překročil kompetence, které byly dány tehdy stále ještě platným federálním upořádáním, a předjímal určitá rozhodnutí, ke kterým ještě nedošlo.

Pan místopředseda Macek byl však ve federální vládě dobře informován o tom, že nemůže předávat kompetence, ale že může na kompetence, o nichž se předpokládalo, že půjdou do republik, i když federace zůstane, předávat lidi. A v tomto smyslu splnil pan Macek ve federální vládě velmi razantní roli, poněvadž zákon o zániku federace se dlouho odkládal, a kdybychom skutečně všechny kroky související se zánikem federálních orgánů - a to zdaleka nebylo jen osm ministerstev, nýbrž desítky dalších federálních institucí - dělali až potom, kdy se s konečnou platností, to znamená zvednutím rukou federálních poslanců, odhlasoval zánik federace, byl by start České i Slovenské republiky mnohem horší.

Pan doktor Macek je však muž renesančních zájmů, alespoň co do jejich šíře, a jeho život má několik vesmírů, nikoli jen politiku. Aféry kolem jeho osoby se však jistě dotýkaly nejen ODS a celé koalice, ale i vlády.

Hezky jste to nazval životem v několika vesmírech. Řeknu vám svůj názor - možná, že je to názor přízemní, poněvadž s otázkou, co vlastně česká veřejnost očekává od svých politiků, se člověk vyrovnává, aniž by ji mohl kdovíjak promýšlet. Tedy myslím si, že veřejnost od nich právě nejméně očekává oněch mnoho vesmírů. Ona by po zkušenostech z minulých čtyřiceti let a s vědomím toho, že v této době jde především o transformaci, což znamená, že miliardy majetku změní své majitele, ráda v čele společnosti viděla anděly. To samozřejmě není možné. Na druhé straně je velmi alergická právě na to pojetí, ve kterém sice já osobně mohu s panem Mackem a jeho více vesmíry velice souhlasit, ale asi by v tom neměl být ten vesmír politický. Myslím, že je dobře slučitelný vesmír podnikatelský a vesmír intelektuální, či vesmír umělecký a vesmír finančnický. To jsou navíc takové hezké překlenovací mosty, které činí náš svět lepším, než kdyby někdo byl jenom finančník a neměl smysl pro nic jiného. Ale v politice - netroufám si však předvídat, jestli to tak bude platit vždycky - v této době, kdy veřejnost alergicky sleduje, kdo stojí v jejím čele, je právě pro spojení vesmíru podnikatelského s politickým málo pochopení.

Řekněme rovnou, že se toto nepochopení projevilo nejenom v opozici, ale i v koalici a v uvnitř ODS. I členové ODS cítí, že teď musíme být "svatější" než v běžné společnosti. Pan Macek však toto kriterium neuznával. A aniž bych ho jakkoli morálně odsuzoval, protože jsem přesvědčen, že v jeho případě nešlo o žádné protiprávní kroky či o nějaké kalkulace, které by přesahovaly rámec jiných podobných projektů, přesto vím, že to, co společnost snese u podnikatele, nesnese u svého čelného politika. Od něho totiž očekává, že jí bude garantovat nejzákladnější lidské jistoty a elementární pravdy. Jakmile je však politik zatížen podnikatelskými záležitostmi, z hlediska čisté politiky spornými, lidé cítí, že něco není v pořádku. A na spoustě mítinků jsem si ověřil, že to zdaleka nebyla vždy jen opozice, kdo nás kritizoval - ta se spíš radovala, že ODS má potíže -, ale že to byla citlivá struna i uvnitř ODS, kde členové dobře vnímali, že toto ODS jako stranu, která vyhrála volby a tím pádem odpovídá za další vývoj společnosti, významně poškozuje.

Kongres ODS (7. 11. 1992) toto na rozdíl od výkonné rady reflektoval a nezvolil již doktora Macka místopředsedou strany. Přes to přese všechno vedení ODS zanedlouho o panu Mackovi opět uvažovalo v souvislosti s obsazením funkce velvyslance ČR na Slovensku. Proč?

Teď asi překročím jakousi stranickou kázeň a půjdu do lidských souvislostí. Mám-li hovořit za ty, kteří ve vedení ODS zastávali v určitém okamžiku myšlenku, že by pan Macek měl být velvyslancem na Slovensku, mluvil bych o lidech, kteří oceňovali, že pan Macek - ale i pan Kovář či pan Havlík - se skutečně v jisté době velmi významně zasloužili o nástup ODS, o její organizaci a o její ideový i praktický zrod a cítili jako nespravedlivost - možná s nedostatkem citu pro aktuální polické klima -, že by to tito lidé měli - poněvadž z politiky se odchází někdy dvakrát, ale většinou jen jednou za život - osobně odnést.

Myslím, že případ pana Macka není poslední. Takových případů může být i v ODS ještě víc, nejen proto, že ji tvoří lidé, kteří se zasloužili o její vznik, ale i lidé mladí, kteří si vytváří určité představy, jak bude muset vypadat úspěšný politik v roce 2010. A zároveň tedy lidé, kteří si činili právo zahrnout do svého horizontu v nové společenské a politické situaci všechny možné role. Neuznávat, že role politika je zvláštní řeholí v každé demokratické společnosti. Známe ty různé aféry, že stačí jedna fotografie s milenkou a politik odchází ze scény, zatímco běžný občan, i ten, který na politika útočí, si to může dovolit.

Je to prostě neoddiskutovatelná skutečnost. Občan chce mít svého politika čistého, protože mu musí věřit i v těch věcech, které se ho jako občana existenčně dotýkají, ve věcech války a míru, ve věcech měny, v záležitostech ekonomiky, bezpečnosti. Chce ho mít možná daleko čistšího, než skutečně dokážeme být.

Sám jste na to narazil, proto se zeptám. Co si muži z federální vlády v kuloárech povídali, když na veřejnost pronikl další z vesmírů pana Macka spojený s jistou televizní hlasatelkou?

Na žádný takový rozhovor si nevzpomínám. Každý si to nějak hodnotil podle svého a uvědomoval si, že se setkáváme s novým fenoménem. Že jsme v nové situaci, která na nás klade jiná morální kriteria než na běžného občana. Dneska přece nikoho nenapadne, aby uveřejnil fotku nějakého řadového pracovníka, jako Blesk uveřejnil s panem Mackem. Možná je to tím, že v moderní společnosti to má být právě politik, kdo má v občanech posilovat naději, že svět může být lepší, než právě je.

Posledním členem vaší vlády, o kterém jsme ještě nehovořili, byl další z místopředsedů ODS Petr Čermák.

Pan doktor Čermák plnil v této federální vládě funkci ministra vnitra. Na okraj bych chtěl říci - aniž bych měl jakoukoli snahu tento problém zlehčovat, naopak to myslím velmi vážně -, že ministerstvo vnitra musí být zvláštním ministerstvem. Nejvíce mění profil lidí, kteří se postaví do jeho čela. Patrně to vyplývá z jeho velké složitosti, která spočívá v tom, že se stará o bezpečnost našeho státu a jeho ústavního stavu, o spolupráci se zahraničními rozvědkami, kontrarozvědkami atd., prostě že má plno rovin působnosti. Velice rychle mění výchozí pozice ministrů, kteří se postavili do jeho čela, a činí je po krátké době velmi tajemnými. Jakékoli odhodlání rychle řešit problémy ministerstva vnitra po čase vyčpí, což veřejnost zná z případů pana Sachra a dalších a dalších. Ministerstvo vnitra se velice špatně přizpůsobuje současným požadavkům, poněvadž sdružuje určité typy odborníků, kteří se rodili za předchozího režimu. A ministři vnitra vždy po čase pochopí, že se jich beze zbytku nemohou zbavit. Týká se to i pana ministra Čermáka. I on se vlastně zákonitě brzy stal obhajovatelem určitých struktur, které na ministerstvu vnitra působí.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:09 )