Prezident na půl úvazku

Prezident Havel oznámil, že bude abdikovat na svůj úřad, v den, kdy na Slovensku přijali deklaraci o svrchovanosti. Mělo to podle vás nějakou souvislost?

To nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit. Mohu však dnes snad již prozradit, že se záměrem pana prezidenta abdikovat jsem byl seznámen hned poté, co jsem byl nominován do funkce předsedy federální vlády, to znamená ještě před jmenováním. V tomto smyslu jsem tedy nemohl být překvapen. Na druhou stranu však musím říci, že jsem toto sdělení nepřijímal s žádným velkým nadšením, a že i dnes si myslím, že toto rozhodnutí nebylo nejšťastnější. Určitě ovlivnilo i pozdější diskuse o volbě prvního českého prezidenta. A i teď s odstupem mám pocit, že jsem do jisté míry musel řídit onu federální loď příliš prázdnou. Jeden z kapitánů na ní chyběl.

Podle vás tedy měl Václav Havel zůstat ve funkci po svém nezvolení ještě další dva měsíce, jak mu to umožňovala ústava?

Já si to myslím, ale uznávám, že to není moje věc a můj názor je vedlejší. V každém případě to však pro mne bylo velice nepříjemné, poněvadž k faktické abdikaci došlo dva nebo tři dny po mém nástupu do funkce federálního premiéra. Přejímání funkce předsedy vlády a přebírání takového úřadu, jakým je předsednictvo vlády, je samo o sobě jistý časový i psychický nápor. Když se však k tomu ještě dozvíte, že musíte převzít další vysoký úřad, byť pouze v omezeném rozsahu, není to dvakrát příjemné.

Myslíte si, že abdikace prezidenta Havla nějakým způsobem urychlila jednání o rozdělení republiky?

Myslím, že neurychlila. Velice kritický vztah slovenských představitelů, a zvláště pana Mečiara, k prezidentu Havlovi byl všeobecně znám a oni z toho od počátku dělali spíše český problém.

Byl to však jistý signál pro českou veřejnost. My už jsme hovořili o jednom signálu, totiž o rozhodnutí pana Klause stát se předsedou české vlády, a toto byl tedy další signál, kterým se veřejnost srozumitelně dozvídala, že federace není udržitelná a že v její udržitelnost přestal věřit i pan prezident.

Kde má své kořeny negativní vztah pana Mečiara k panu Havlovi?

Přímo vám odpovědět nemohu, protože jsem se nikdy nezúčastnil žádného rokování, kde by byli pan Havel a pan Mečiar najednou. Mohu jenom popisovat odezvu tohoto vztahu, jak se projevovala v některých výrocích pana Mečiara během našich společných jednání. A musím konstatovat, že pan Havel byl pro slovenskou reprezentaci naprosto nepřijatelný. Antipatie byla skutečně velmi silná a zřejmě má svůj původ v přesvědčení pana Mečiara, že prezident Havel se nějakým způsobem podílel na jeho odvolání z funkce slovenského premiéra. A představa, že by federace zůstala pod prezidentováním pana Havla, byla pro slovenskou reprezentaci ještě horší než myšlenka, že by zůstala jen federace.

V souvislosti s mnohokráte opakovanou volbou federálního prezidenta se objevila i některá další jména. Třeba pan Sacher. Právě on byl určitým slovenským koněm v českých stájích.

Myslím si, že Richard Sacher skutečně byl spojen se slovenskými kruhy a že to pro ně byl přijatelný partner. Ale na Slovensku brzy pochopili, že v Čechách je to osoba všeobecně nepřijatelná, takže vše brzy utichlo.

Co říkáte ambicím J. V. Kotase?

To je jiná věc, v tom už jsem musel figurovat. Upřesním to. I mě pan Kotas navštívil - asi jako mnoho dalších politiků - a vysvětloval mi svoji představu prezidentování. A musím se přiznat, že to pro mě nebyl příjemný rozhovor, poněvadž to bylo povídání s člověkem z jiného světa. Jeho představy byly velice nerealistické a rozhovor vyzněl tak, že ODS samozřejmě proti panu Kotasovi nebude intrikovat, což bylo jeho osobním přáním, ale na druhou stranu jej určitě nepodpoří.

ODS má s panem Kotasem špatnou zkušenost už z dob, kdy se se svojí mini-Konzervativní stranou Svobodný blok ucházel o spojení s ODS. A když to nevyšlo, zaútočil dosti nevybíravě na V. Klause.

Můžeme se vrátit ještě více zpátky. Pan Kotas skutečně chvíli dělal poradce panu Klausovi na ministerstvu financí. Ale já bych to charakterizoval tak, že čím déle je pan Kotas po svém návratu z Ameriky v naší zemi, tím více ztrácí schopnost reálného posouzení role své i potřeb České republiky. A ačkoli s ním byla o různých odborných otázkách řeč krátce po listopadu 1989, tak teď - a mám na mysli náš rozhovor federálního premiéra s kandidátem na post federálního prezidenta - mě přesvědčil jenom o tom, že by určitě pro Československo nebyl přínosem.

O čem jste si s panem Havlem povídali, když vám předával úřad?

Vlastní předávání úřadu byl velmi krátký akt. Byl jsem povolán na Hrad a po skončení jednání, na které se ptáte, jsem do televize oznámil, že jsem byl seznámen s definitivním rozhodnutím pana prezidenta abdikovat a zároveň požádán o výkon prezidentských pravomocí. Náš rozhovor se v podstatě týkal technické dohody o využití prezidentské kanceláře a informací pana Havla, že odvolává pana Schwarzenberka a do funkce vedoucího kanceláře pro toto přechodné období jmenuje pana Dobrovského. Zároveň mi pan Havel doporučil, aby se po dobu, co nebude obsazena funkce prezidenta, neobsazovala ani funkce kancléře. Já jsem to respektoval, takže pan Dobrovský vykonával svou funkci až do volby českého prezidenta, což pro mne znamenalo, že jsem se s ním nejméně jednou týdně setkával.

Jak se vám s ním spolupracovalo?

S panem Dobrovských se známe celou řadu let a ani při vlastním výkonu prezidentských pravomocí, při kterých jsme přicházeli do styku, nebyla naše spolupráce konfliktní. Významný konflikt, který ještě stále doznívá, jsme však spolu měli v otázce dělení majetku, kdy pan Dobrovský nebyl ochoten respektovat dohody, které se vztahovaly k prezidentské kanceláři. Svým arogantním vztahem ke komisi pro dělení majetku kanceláře prezidenta republiky velice kalil jednání. A dodnes tento konflikt není zcela uhašen.

Konflikt se slovenskou stranou?

Ano. Slovenští partneři nám pak vytýkali, že nejsme schopni realizovat vzájemné dohody. Je jasné, že majetek kanceláře prezidenta na Hradě patří mezi velice citlivé záležitosti - a v tomto smyslu pana Dobrovského chápu -, ale musím konstatovat, že i přes opakovaná upozornění byl méně vstřícný, než bylo v dané situaci vhodné.

V jakém stavu jste prezidentskou kancelář nalezl po stránce její funkčnosti?

Musím odpovědět, že touto otázkou jsem se ani moc nezabýval, protože jsem tuto kancelář příliš nepotřeboval ani nevyužíval. Pan Havel mě seznámil s kroky, které učinil. Že rozpustil skupinu poradců a ponechal jenom funkční strukturu kanceláře. Prezidentská kancelář má dvě části, přičemž jedna z nich se zabývá Hradem a jeho údržbou. Do té jsem nezasahoval vůbec. Druhou část kanceláře jsem zčásti potřeboval k plnění těch pravomocí, které na mě byly přeneseny. Ale potřebu nějak hodnotit její činnost jsem nikdy nepociťoval. Kancelář je dimenzována tak, že velice snadno vyhověla mým požadavkům. S panem Havlem jsme se navíc dohodli, že do personálního složení kanceláře nebudu zasahovat, poněvadž od počátku byla celá otázka stavěna tak, že jde jen o dočasné uvolnění.

Jak se člověk, který ještě nedávno seděl v bance, vyrovnává s faktem, že se stává de facto hlavou státu?

I když jsem věděl, že mě to čeká, neměl jsem tušení, kdy se tak stane. A byl jsem o to více překvapen, že to přišlo prakticky okamžitě.

Jak se vyrovnává? Nejdříve si přečtete, co to obnáší a znamená, jaké pravomocí připadají v úvahu, a seznámíte se s vlastním během prezidentské kanceláře. Pak musíte zalovit ve svých životních zkušenostech a pustit se do práce. Ve vládě bylo podle ústavy třeba projednat, které pravomoci bude vykonávat premiér a které si ponechá vláda jako kolektivní orgán. Abych byl konkrétní, vláda samozřejmě nemůže přijímat velvyslance a premiér zase nemůže vypovídat válku. V prezidentských pravomocích jsme tedy udělali řez s tím, že na mě byly přeneseny především ty povinnosti, které souvisí s osobním výkonem funkce hlavy státu. To znamená přijímání velvyslanců, ukončování velvyslaneckých misí, přijímání státních návštěv. Dohodli jsme se však také, že na federální úrovni styk se zahraničím co nejvíce omezíme, abychom nevytvářeli nějaké nevhodné iluze. Zdaleka nejobtížnější a časově nejnáročnější prezidentskou pravomocí však pro mě bylo udělování milostí. Každý týden jsem musel rozhodnou o několika případech.

Na politické úrovni v ODS, ale i s panem Havlem, jsme se dohodli, že v zásadě nebudu na Hradě úřadovat. Že na Hradě se budou odvíjet jenom ty akty, jichž se účastní zahraniční hosté a které jsou s Hradem zvykově spjaty. To znamená přijímání velvyslanců, přehlídka, přijímání diplomatického sboru, oslava 28. října atd. Všechny ostatní úkony jsem prováděl ve své pracovně a přivolával jsem si úředníky z prezidentské kanceláře k sobě.

Kolik vám vlastní "prezidentování" zabralo času?

Přibližně tak šest až osm hodin týdně.

Zastavme se na chvíli u Trnavské university. Prezident Havel se tu dopustil chyby, že do funkce rektora jmenoval člověka, který nesplňoval potřebná formální kriteria, neměl v té době docenturu. Špičkám HZDS však spíše vadilo jeho politické směrování. Vám bývá vyčítáno, že jste se trnavského rektora více nezastal.

Byl to jeden z prvních problémů, který se mi dostal na stůl. Jak jste dobře popsal tento problém, byl jsem vlastně v situaci, že buď za pana prezidenta Havla přiznám, že se dopustil (nebo jeho kancelář) omylu, nebo budu trvat na tom, že prezident není povinen kontrolovat náležitosti spojené s jmenováním jednotlivých funkcí. A že tedy vlastně vina je na navrhovateli, kterým bylo slovenské ministerstvo školství. V tomto případě však šlo spíš o to, nepodlehnout slovenskému náporu a rektora Trnavské university neodvolat. A na tomto stanovisku jsem setrval až do konce. Akční prostor pro zastání se rektora byl tedy velmi malý, zastat se však podle mě znamenalo především neodvolat. A protože slovenská strana dobře věděla, že odvolání není ten správný pojem, protože podle tehdejších děravých zákonů prezident sice jmenoval, ale neodvolával, chtěla, abych jeho jmenování prohlásil za protiprávní od samého začátku. To jsem však nikdy neučinil a žádným aktem jmenování trnavského rektora nezpochybnil.

Dlouhou dobu před volbou prvního českého prezidenta se zdálo, že jediným kandidátem na tento post, akceptovatelným podstatnou částí politického spektra, je Václav Havel. Přestala to být však pravda v okamžiku, kdy se objevilo také vaše jméno.

No, to je nepříjemná část našeho rozhovoru. Rád bych zdůraznil, že jsem to nikdy nevnímal jako hovor o jiném vážném kandidátovi na prezidenta vedle Václava Havla. Vždycky jsem to bral, a tak to také bylo projednáno i na polickém grémiu ODS, jako určitou rezervu pro případ, který se v jistém okamžiku nedal zcela vyloučit, totiž že v prvním kole prezidentské volby nebude zvolen žádný z kandidátů. Museli bychom znovu analyzovat politickou situaci v parlamentu v onom okamžiku, ale je pravda, že se ozývaly i velmi vážné hlasy s námitkami vůči panu Havlovi. A nebylo tedy zcela jisté, že bude v prvním kole zvolen.

Já sám jsem zvažoval možnost být prezidentským kandidátem pro druhé kolo a nikoli proti Václavu Havlovi. Od počátku mi připadalo zcela absurdní, aby jedna strana nominovala do jednoho kola volby proti sobě více než jednoho kandidáta. O tom jsme já ani vedení ODS nikdy neuvažovali.

ODS chtěla ještě před volbou prezidenta vyřešit naplnění prozatímního senátu. ODA však volbu uspíšila svým odhodláním navrhnout Václava Havla jako kandidáta sama. Bylo to vydírání?

Slova vydírání se užívá na všechny strany. ODA se od počátku chová k prozatímnímu senátu velice odmítavě. Mohou v tom hrát roli i jiné důvody, ale tím hlavním určitě je, že v bývalém FS neměla zastoupení. ODS zase měla zájem na tom, aby se otázka senátu vyřešila ještě před volbou prezidenta. Takové řešení je z ústavního hlediska čistší. Když se však ukázalo, že je to naprosto neprůchodné, připomeňme si hlasování o zkrácení lhůty k projednávání příslušného zákona o naplnění prozatímního senátu, hrozilo nebezpečí, že český stát nebude mít ani senát, ani prezidenta. V ODS jsme tuto situaci projednali a došli k názoru, který se na světlo světa prodíral velmi těžce, že v tomto případě budeme muset v zájmu České republiky ustoupit. Aby se alespoň jeden z těchto institutů naplnil, nikoli aby se zablokovaly oba dva. V té chvíli by to znamenalo odkládat volbu prezidenta nejméně o další dva měsíce, a to nám připadalo nebezpečné.

Koho jste volil?

Pana Havla.

Proč?

Připadal snad z navržených kandidátů v úvahu někdo jiný?

Byla ještě varianta nedat hlas nikomu.

Jestliže je člověk poslanec a sedí v parlamentu, aby o něčem rozhodoval a zdržuje se v podobných případech hlasování, považuji to za neprofesionální přístup k výkonu poslaneckého mandátu.

Myslíte si, že Václav Havel je skutečně tou nejvhodnější osobou pro roli prvního českého prezidenta?

To je taková otázka, jako když si povídáme o tom, zda komunisté zůstanou komunisty i kdyby atd. a nemohou se napravit. Určitou roli zde stále hrají chyby, kterých se prezident Havel dopustil v prvních dvou volebních obdobích, a já se musím v tomto případě pana Havla zastat, protože z chyb je přece možné se poučit. A byl bych rád, aby tomu tak bylo. Hned po nástupu však byly jisté problémy s amnestií. Poučení je tedy asi jenom dílčí, takže v otázce, zda pan Havel bude skutečně tím nejlepším prezidentem, si netroufám být věštcem, ale v dané situaci jej považuji za nejlepšího možného prezidenta.

Jak to bylo s tou amnestií?

Návrh pana prezidenta šel poněkud dál. Amnestie však dnes patří mezi ty úkony, ke kterým je třeba tzv. kontrasignace, to znamená, že je třeba společné vůle prezidenta a předsedy vlády, takže amnestie byla nakonec po dohodě vyhlášena v podobě velmi omezené.

Co jste říkal průběhu volby prezidenta ČR?

Měl jsem to štěstí, že v té době bylo třeba řešit mnoho dalších problémů a vláda se za tím účelem sešla v jiných prostorách budovy českého sněmu. Takže jsem nebyl přímo vystaven utrpení poslouchat celé hodiny projevy republikánů. Chápu však, že veřejnost, která tomu vystavena byla - a kvůli tomu to také republikáni dělali -, pobouřena byla.

Teď jedna spekulativní otázka. Jak se bude jmenovat příští český prezident?

To není jen spekulativní, to je přímo prognostická otázka, a já nejsem prognostik. Uvědomme si kolik politiků, takových nebo onakých, se tu vyrojilo za tři roky po listopadu. Po pěti letech se mohou objevit jména, která dnes ještě nikdo nezná.

Myslíte, že Václav Klaus má ambice být někdy v budoucnu, třeba za pět let, prezidentem?

Za pět let nebudeme podle mého názoru zas tak daleko, aby si Václav Klaus myslel, že si už může jít "odpočinout" na prezidentský stolec. Bude ještě stále dostatek další a další ekonomické práce. A myslím si, že panu Klausovi docela rozumím a že se na celou věc dívá podobně jako já, totiž že prezidentská role je jistě velmi důstojná a je to určitě naplnění velikého snu, který politik může mít, ale na druhou stranu, pokud vám stále ještě v politice o něco jde, není to přesně ta funkce, ze které můžete uvést v život především ekonomické představy, se kterými jste vstoupil do politiky. A já si myslím, že pan Klaus - stejně jako já - cítí potřebu se realizovat především v této oblasti. Nemohu odhadovat, co si bude myslet za pět let, ale obávám se, že ještě budou důvody realizovat se především v ekonomice.

Dostal jste se vy, takový turista, ve funkci premiéra a zastupujícího prezidenta vůbec do zahraničí?

Navštívil jsem v této roli zahraničí dvakrát. Jednou šlo o zasedání hlav států, respektive předsedů vlád Středoevropské iniciativy ve Vídni a podruhé to byla smutná záležitost, pohřeb Willyho Brandta.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:21 )