Prezident na půl úvazku

Je Václav Klaus skutečně arogantní, jak se mu vyčítá?

Určitě někdy ano. Pan Klaus se i na veřejnosti chová přirozeně, takže tady není třeba odhalovat něco z jeho skutečné podoby, že by snad měl nějakou masku. On je mnohdy velmi sarkastický ke svým přátelům a celému okolí, takže problém je spíše pochopit, jak to myslí a co z toho odvozuje. V každém případě je to člověk, který se na své spolupracovníky i na všechny ostatní, se kterými přichází do styku, dívá velmi kriticky, ale na druhou stranu patří mezi ty šťastné lidi, kteří za několik minut a nejdéle za několik hodin na všechno zcela zapomenou a ke všem znovu přistupuje bez jakékoli předpojatosti. Je to spíše otázka zvyku na spolupráci s ním.

Jaký je to šéf?

Jako šéfa ho mám vlastně od ledna 93 poprvé v životě, nikdy předtím jsme se do vztahu nadřízeného a podřízeného nedostali. Ale abych odpověděl, je to šéf velmi přísný a kritický, jak k materiálům, které dodáváme do vlády, i našemu působení obecně.

Jak zasedání vlády probíhají, do jaké míry jim premiér Klaus dominuje?

Premiér vládě dominuje vždycky, ale pokud se k tomu mohu já ze svých krátkých zkušeností z tohoto kabinetu vyjadřovat, tak ani Václav Klaus není výjimkou. Každá vláda je složena z resortních ministrů, kteří by měli rozumět především svému oboru, i když se pochopitelně musí vyjadřovat i k dalším věcem, ale premiér musí zaujímat jasná stanoviska ke všem materiálům, které do vlády přicházejí, ať už se týkají jakéhokoli resortu nebo celé vlády. Pokud to však mohu srovnávat se svými předchozími zkušenostmi z různých vlád, včetně té, které jsem sám předsedal, patří pan Klaus určitě mezi ty dominantnější premiéry.

V čem jsou podle vás příčiny toho, že právě on se stal zřejmě nevýraznější postavou naší polistopadové politické scény?

Za prvé je to určitě tím, že se zasloužil o to, že i společnost jako hlavní problém naší budoucnosti vnímá ekonomickou transformaci. Mohlo být i jiné pořadí hodnot, ale došlo již k jistému společenskému konsensu, a Václav Klaus skutečně má nemalý díl zásluh na tom, že ekonomice a ekonomické transformaci byla v našem systému dána tak vysoká příčka na pomyslné stupnici hodnot. A za druhé byl skutečně mimořádně připraven. On je skutečně ekonomem s velkým "E".

Kdy pan Klaus pochopil, že nestačí, aby byl jen vynikajícím ekonomem, ale že se musí stát i politikem?

V té době jsme nebyli tak blízko sebe a já jsem vlastně ještě ani nebyl členem Pithartova kabinetu, takže jsem to mohl sledovat jenom z občasných kontaktů. Pochopil to tehdy, když viděl, že ekonomická reforma, kterou se svými spolupracovníky sepsal - o tom jsme si už povídali -, se ve skutečnosti v onom bezbřehém působení Občanského fóra vůbec nerealizuje. Pochopil, že příznivce ekonomické reformy nelze na svou stranu získat jinak, než bezprostřední politickou aktivitou, protože šlo o to, aby reforma dostala nejen obecný souhlas, ale i realizační rasanci.

Přesně tohle neudělal v Polsku Leszek Balcerowicz. Nebyl právě on tak trochu odstrašujícím příkladem?

Nepochybně. Pan Klaus Leszka Balcerowicze dobře zná, mnohokrát spolu jednali, před i po revoluci, nepochybně to byl jeden z příkladů. A vidíte, že dodnes je Václav Klaus až alergický na příliš velkou spolupráci nebo napojení se na podobné jinak strukturované ekonomické modely. To není žádné nepřátelství k našim sousedům, to je obava z neslučitelnosti politicko-ekonomických modelů v těchto zemích.

Pan Mečiar na adresu Václava Klause prohlásil, že je to jediný politik v českých zemích, kterému lze důvěřovat. Odmysleme si to, že stejnou větu už dříve řekl Václavu Havlovi, mě teď spíše zajímá, jak byste jako vnější pozorovatel zhodnotil vztah, který zcela zákonitě musel mezi panem Mečiarem a panem Klause, coby dominantními osobnostmi jednajících stran, vzniknout.

Pro to se těžko hledají slova. Oba dva v každém případě představují vůdcovské typy a oba dva se v jistém okamžiku přesvědčili, že jejich zájmy nemusí být protichůdné. Pro českou stranu to znamenalo, že přes neslučitelnost výchozích stanovisek bude v zájmu dohody muset zcela odlišné slovenské představy o státoprávním i ekonomickém uspořádání tolerovat. Jak čas běžel dál, důvěry pochopitelně ubývalo a vina je podle mne jasně na slovenské straně, ale v těch prvních povolebních měsících bylo velmi důležité, že tito dva lidé uvěřili, že jejich politické představy, byť jsou naprosto neslučitelné, mohou být základem dohod, které obě republiky vyvedou z dělení federace s co nejmenšími ztrátami.

Nebude však část veřejnosti panu Klausovi vyčítat, že se spolupodílel na rozbití Československa?

To se dostáváme k meritorní otázce dělení státu, která není signifikantní jen s osobami hlavních aktérů. Ti jenom nesli určité doktríny a vyšli si vstříc vzájemným pochopením. Pan Klaus před prvním setkáním s panem Mečiarem skutečně hluboce věřil, že existují jen dvě možnosti dalšího vývoje, totiž že tu buď bude nadále existovat federace nebo spolu dál nebudeme. A věřil, že to je jediný správný závěr jak vůči českému obyvatelstvu, tak koneckonců i pro perspektivu celého tohoto prostoru.

Jde o to, jak si kdo vyhodnotil zkušenost z předchozích dvou let, všechna ta nekonečná jednání, a zda někdo pořád ještě trpí iluzí, že by bylo možné se domluvit. Takový člověk pak skutečně může patřit mezi ty, kteří Klausovi vyčítají, že snad příliš snadno ustoupil, nebo příliš snadno dospěl k jednoznačnému názoru a že mu to netrvalo dva roky jako Pithartově vládě. A že k rozhodnutí, že varianta soužití v jednom společném státě tak, aby byl funkční, prostě neexistuje, dospěl po několika jednáních.

Už jste vyprávěl, že pan Klaus nemá rád "protykanou" společnost. S kolika spolupracovníky z těch vyšších kruhů si vlastně tyká dneska?

Když si to tak v hlavě probírám, tyká si asi s polovinou vlády. A mezi těmi s nimiž si tyká, nejsou jen staří přátelé z dřívějších dob, ale i někteří, které poznal až v porevolučním období, což se týká třeba ministra Rumla. Celkově však ten okruh osob není příliš velký.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:22 )