Myslíte si, že revoluční doba je náchylná k tomu, že se ve vysokých funkcích objevují i lidé, kteří by ve standardních podmínkách neuspěli?

Revoluce je slovo, nad kterým lidé přemýšlejí už po staletí a zvláště často pak v moderní době. Víme, že od první otázky, zda je či není možné oběsit krále, až po říjnovou revoluci a její smysl, je to klíčové politologické téma. Znamená totiž, že v kontinuitě právního řádu a uspořádání existuje taky nějaká přetržitost. Srovnal bych to s mutací v biologii. Organismus se pořád vyvíjí normálně, ale najednou - pod vlivem neobvyklých událostí - dojde ke skoku. Podobně je to i s revolucí v lidské společnosti. To znamená, že i ona má určité odlišné zákonitosti a kriteria, podle kterých si vybírá lidi, i jaký je jejich osud, když se revoluce opět přemění ve standardní prostředí kontinuálního právního stavu.

Je tu jedna krajnost, kterou dobře známe z předchozích čtyřiceti let, že se vytvořilo určité povědomí jakési permanentní revoluce, ale kdybychom to analyzovali, byla to spíš taková pseudorevoluce, která se udržovala z jistých pragmatických důvodů a patřila vlastně do trvalého systému.

Požírá revoluce skutečně své děti?

Obecně určitě platí, že v revoluci vynikají lidé, kteří mají větší odvahu, kteří se dovedou na barikádě protlačit, zatímco ti lidé, kteří potom ve standardním prostředí mohou být těmi spolehlivými vykonavateli moci, zůstávají během revoluce většinou na druhé koleji. Ale poněvadž revoluce jsou v našem životě nějak příliš často, velmi těžko se zobecňuje, jak je to v těch meziobdobích. Myšlenka, že revoluce požírá své děti, je stará 200 let a konečná odpověď na ni se hledá od francouzské revoluce. Na každé další revoluci si pak můžeme ověřit, že na ní něco je.

Kdy vám bylo v politice nejhůř?

Skoro mám chuť říct, že je to teď, ale nejhůř mi asi bylo, když jsem do toho měl vstoupit. O tom jsme si už povídali, to byli těžké dny hledání sebevědomí, aby člověk svou roli dobře sehrál navenek i dovnitř sebe.

Jenže když už se takhle ptáte, musím konstatovat, že nejtěžší ze všech funkcí, co jsem dělal, je ta, co mám teď. Situace především na úseku železniční dopravy je opravdu velice špatná. Dráhy jsou dnes daleko největším podnikem v České republice, co do počtu zaměstnanců i co do zatížení, které dráha vůči společnosti má. Uvědomme si, že realita je dnes taková, že každý občan naší republiky včetně kojenců dává na železnici tisíc korun ročně, abychom se na vlaky mohli jen dívat, to znamená, aniž se vlakem za ten rok svezeme. Železnice může být čím dál víc vnímána jako jistá zátěž. A při pomyšlení, že lidé očekávají, že se s železniční dopravou něco stane rychle, protože tři roky se jenom diskutovalo a trpělivost odborné i širší veřejnosti je vyčerpána, a když vím, že naše rozhodnutí mohou být a určitě zčásti budou nejen optimální, ale také chybná, mi není dvakrát dobře.

Kdy jste naopak v politice pocítil největší uspokojení?

Určitě na Silvestra 1992, když bez vážnějších incidentů skončila federace. Veřejnost si totiž často ani neuvědomuje, že i u nás nazrávaly, zvláště ve vojenské sféře, různé problémy. Přesto vše dopadlo dobře a my jsme i vůči Evropě a světu, kde se velice obávali, že i u nás bychom mohli sklouznout na jugoslávskou cestu, splnili svůj závazek o pokojném rozdělení Československa.

Říkáte, že vám na Nový rok odlehlo. Ale už dnes v březnu je patrné, že vývoj na Slovensku bude přece jenom komplikovanější.

Narazil jste na jednu stránku, kterou považuju za neúspěch. Můj osobní, ale i dalších. Nepodařilo se nám totiž, byť jsme k tomu měli všechny předpoklady, aby ještě za federace byla podepsána základní dohoda o dělení majetku. Slovenským otvíráním dalších a dalších problémů, které již připravenou dohodu narušovaly, jsme se od podpisu nechali odvést. Povídáme si vlastně už na jaře a základní dohoda o dělení majetku, která vyplývá přímo ze zákona, není stále podepsána, a také všechny další majetkové otázky zůstaly od Silvestra ve stadiu, v jakém byly.

Není asi účelem této knížky, abychom rozebírali současné vnitřní slovenské problémy, ale polarizace tamní politické scény nevěští nic dobrého.

Nevím přesně, jak se k tomu dnes vyjádřit. Není totiž jasné, zda se jedná opravdu o polarizaci nebo je to jen vnitřní diferenciace v HZDS. Vždycky jsem říkal, že HZDS vydrží pohromadě do té doby, než rozdělí Československo. A až dělení státu, které je sjednocovalo, skončí, dojde k diferenciaci. Jestli to lze zobecnit na celkovou polarizaci na Slovensku, to v tomto okamžiku ještě neumím přesně pojmenovat. Ale k vnitřní diferenciaci HZDS už dochází a do pozadí ustupují lidé, o kterých si myslím, že pro Slovensko mají velký význam, jako třeba můj nedávný partner z federální vlády pan místopředseda Filkus. A dosti smutně sleduji, že v této oblasti Slovensko neaktivizuje své nejlepší síly, které má.

Pro veřejnost byl asi nejviditelnější spor Mečiar - Kňažko. A ať už je dnes u nás na pana Kňažka jakýkoli názor, nelze mu upřít, že právě on byl na Slovensku v době revoluce oním slovenským "Havlem".

Milan Kňažko nám personifikuje tu revoluci, která požírá své děti. Ale já jsem s panem Kňažkem nikdy neměl moc co do činění, takže bych nerad tento případ hodnotil. Osobně si ho vykládám jako střet poměrně silných postav, protože i pan Kňažko je výrazná postava - netroufám si tvrdit, že odborně, ale lidsky určitě. Takže je to konflikt, u kterého dovedu pochopit, že mohl vzniknout. Není žádným tajemstvím, že pan Kňažko se ve zlém rozešel i s panem Havlem, a je možné to zobecnit, že do jeho povahy patrně patří jistý typ nesnášenlivosti nebo komunikativní obtížnosti, která je pro politiku nezbytná. To bych ale skutečně nerad hodnotil, spíše mi však vadí, že pan Kňažko, ať je sám jakýkoli, ve funkci, ze které musel odejít, přece jenom reprezentoval jisté, podle mého názoru modernější a evropštější pojetí slovenské zahraniční politiky, než jaké může přijít po něm.