Kdy jste propadl turistice?

Už jako malého kluka mě vždycky strašně zajímalo, co je za nejbližším kopcem a pak za dalším kopcem a tak dále. V deseti letech jsem si kružítkem na mapě narýsoval kružnici o poloměru 50 kilometrů se středem v Plzni a vypsal si všechny vesnice, co byly uvnitř. A všechny jsem je navštívil. Pak jsem si dal za úkol navštívit všechny hrady a zámky, které jsou v Československu, a také je všechny navštívil, a všechny památkové rezervace, kláštery, zříceniny atd. Chodil jsem pěšky, jezdil na kole a později na motorce.

Turistika je tedy vaším koníčkem. Máte v ní nějakou specializaci?

Nemám. Jak se začne mluvit o specializaci, může si někdo představovat nějaký speciální sport. Pro mne je prostě koníčkem pohybovat se po světě, a to všemi možnými způsoby, kterými to jde. A turistika těch způsobů zahrnuje celou řadu. Nejbližší je mi turistika pěší, poněvadž ta je nejpřirozenější. Když ale napadne sníh, vezmu lyže, když je málo času, sednu na kolo, a když je výjimečná příležitost, dojde i na turistiku vodní.

Kolik zemí jste už navštívil?

Už jsem to dávno nepočítal, ale v poslední době žádné nové země nenavštěvuju, takže doufám, že se nepletu, když řeknu číslo 51.

Kde jste byl nejdál?

Nejdál bylo určitě západní pobřeží Spojených států, Kanady a Mexika.

V našem povídání se již objevila zmínka a vaší tělovýchovní jednotě TJ Banka Praha. Jakou roli sehrála ve vašem životě?

TJ Banka Praha, byť několikrát změnila název, je mnohem starší než já. Je to tělovýchovná jednota, která při bance působila již za první republiky. Obnovena pak byla v roce 1950, takže i od té doby už uplynula velmi dlouhá doba. Já sám v ní působím dvacet let a většinu toho času ve funkci jejího tajemníka. Musím prozradit, že do dneška. Minulý týden se totiž konala další výroční konference a já byl znovu "ponechán" ve funkci, i když upřímně řečeno, je to už jen určitá úklona ze strany mých kamarádů a přátel, poněvadž času tomu teď mohu věnovat velmi málo.

Pravdou však je, že práce v TJ Banka pro mne byla hlavní náplní volného času v normalizačních letech. Vstoupil jsem do ní jako do malého úřednického spolku, který manipuloval desítkami tisíc korun ročně. Dnes se majetek TJ Banka počítá na miliony, počet členů se pohybuje okolo tisíce, přičemž někteří dosahují ve svých oborech špičkových sportovních výkonů, zároveň se však nezapomíná ani na dětské sportování. Když se tedy ohlédnu zpátky, mohu říci, že i po třech letech od revoluce stále ještě nese TJ Banka i po formální stránce základní nárys, který jsem jí dal.

Jako kluk jste začal s pěší turistikou, pak přibylo kolo a záhy jste přešel na motorku. Kam až jste se na ní podíval?

Na motorku jsem přešel po vojně a celkem jsem vystřídal motorky tři. Začal jsem malým slovenským skútrem Manet, s nímž jsem se však daleko nedostal, neboť byl velmi poruchový. Bylo to takové hezounké vozítko, na kterém jste mohl jezdit i do divadla, ovšem to divadlo nesmělo být příliš daleko, protože po opravách se do stánku kultury již nedalo jít.

Pak jsem vystřídal dvě Jawy, nejdříve 175 a potom panelovou 250, se kterými jsem projel mnoho zemí, vlastně se dá říci, že většinu z toho čísla 51, a to nejen v Evropě, ale i v Africe a Asii.

Jak se Afrikou cestuje na motorce?

Velmi dobře. Já si myslím, že právě motorka je velice vhodným dopravním prostředkem pro teplé kraje, zatímco u nás tak na tři měsíce v roce a jenom pro hodně mladé a nezkušené lidi na delší období. V Africe se na ní však jezdí výborně, neboť je to příjemné, vzdušné, snadno se s ní manipuluje a lze ji i vytlačit, když na poušti zapadnete do písku.

S kým jste vyrážel do světa?

Jezdil jsem se ženou a samozřejmě někdy i s kamarády, jely třeba tři čtyři motorky, dohromady třeba osm lidí.

Vaše paní mi vyprávěla s jakou důsledností plánujete zahraniční cesty, a co všechno se musí stihnout a vidět. Nemá vaše důslednost v turistice nějakou souvislost s vaší dnešní důsledností v politice?

To nevím, ale je to asi projev určité systematičnosti, která ve mně je. Raději jsem své cesty nikdy neponechával náhodě, takže se mi nemohlo stát, že člověk jede kolem významné památky vzdálené dva kilometry a neví o tom. Ta systematičnost a důslednost zřejmě opravdu jsou mým povahovým rysem a projevují se i v ostatních činnostech a nejen v turistice.

Možná že turistika - a zvláště ten typ, co jsem dělal já, to znamená dálkové pochody, pochody na sto kilometrů či na sto mil atp. - přináší i rozvoj některých volních vlastností, protože druhá půlka těchto dlouhých cest už není jenom příjemná a člověk musí zkoušet sám sebe.

A co horolezectví?

V tomto sledu otázek se na to navazuje dobře, protože já horolezectví pokládám - a také jsem se k němu jinak nedostal - za pokračování turistiky, jako pohyb po extrémním terénu. Neměl jsem nikdy ctižádost zlézt ty nejtěžší stěny, kde člověk musí viset na malíčku a desetkrát spadne, aby teprve pojedenácté přelezl. Až ve velmi dospělém věku jsem skutečně pochopil - a to na Kavkaze, když jsem se dostal do svízelné situace, poněvadž člověk docela dobře vyleze nahoru, ale pak to nejde zpátky -, že k turistice ve vyšších horách, která se skutečným horolezectvím hraničí, patří i základní dovednosti spojené s vysokohorským terénem.

No, a poněvadž jsem na to reagoval zase systémově a vstoupil v naší tělovýchovné jednotě do horolezeckého oddílu, vrhnul jsem se na organizování různých expedic. I z politického hlediska to byl navíc docela příjemný způsob, jak stovkám lidí pomoci, aby se dostali ven. A mohu zcela odpovědně tvrdit, že se nám to dařilo. Některých expedic, které jsem pomáhal organizovat, jsem se účastnil osobně.

Kde jste byl nejvýše?

Nejvýše jsem byl v Himálajích, i když to nebylo přímo v těch nejšpičkovějších terénech. My jsme se dostali do indické části Himálají, která se jmenuje Garhwal, kde blízko čínské hranice pramení Ganga, náš vrchol se jmenoval Bagíraty 2 a byl vysoký 6512 metrů.

Závidím kamarádům, kteří tam byli loni po čtrnácti letech znovu a letos se opět chystají na jednu velmi obtížnou stěnu. Já bych se na ni však mohl stejně jenom koukat.

Který kraj máte nejraději doma?

Mě se opravdu Česká republika - ale i Slovenská republika - líbí jako celek. A myslím, že právě ono cestování do zahraničí člověka opravňuje tvrdit to nejenom z nějaké melancholie, ale tím, že může porovnávat, má k tomu i argumenty. Ale čím více stárnu, nejraději se vracím tam, kde jsem v dětství začínal - na Šumavu.

A co Plzeň, vaše rodiště?

V Plzni jsem prožil polovinu svého života, takže můj vztah je samozřejmě vřelý. Bydlí tam také stále oba moji rodiče. Dnes mi spíš vadí, že právě Plzeň je městem, které v posledních čtyřiceti letech velice utrpělo a je ve velmi špatném stavu, a já jí nejsem schopen pomoci.

Tak mě napadá, vy se vlastně sem tam o víkendech pohybujete po naší vlasti - podobně jak se to vypráví o některých našich králích - v přestrojení. V muži ve větrovce asi mnozí, které potkáváte, nepoznají premiéra či ministra. Co se dozvídáte?

 Ano, to je pravda. Třeba právě ke slovenské tematice jsem se nejvíc dozvěděl a nejvíce se upevnil i ve svých politických postojích právě v těchto "převlečených" setkáních s lidmi na Slovensku.

Co jste se dozvěděl?

Dnes už to není tak aktuální, ale v každém případě jsem si potvrdil jakousi vnitřní rozpornost slovenského uvažování, ale o tom už jsme povídali.

Poznávají vás lidé?

Jak čas plyne, stává se to čím dál častěji, což pochopitelně přináší určité komplikace a člověk musí projevovat jistou obezřetnost, ale nijak bych to nezveličoval, dá se s tím žít.

Kam se letos chystáte na dovolenou?

Musím se přiznat, že jsem se chystal, ale už jsem to zase zavrhl, protože jsem pochopil, že při projektu restrukturace Českých drah na to letos nezbude čas. V posledních dvou letech jsem měl vždy týden plus nějaký den a letos to, jak to tak vypadá, nebude lepší.

Chystal jsem se splnit jeden slib, který jsem dal dětem ještě před revolucí, že je vezmu do Ameriky. V březnu 93 mi je však už jasné, že letos to nebude.

Vlastníte auto?

Ano, v tomto okamžiku mám dokonce dvě auta.

Jaká?

Felicii, které už je letos 34 let, a Škodu Rapid.