7. 4. 2008

(Psáno pro týdeník Strategie)

V souvislosti s kauzou šestice bývalých členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kteří se po pěti letech soudních sporů domohli zrušení svého odvolání, se znovu vynořil také případ prohrané arbitráže se společností CME. Připomeňme si, že české daňové poplatníky tahle politická hra Špidlovy vládní koalice stála téměř 11 miliard korun. 

Zpráva Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME vs. Česká republika má datum 28. 1. 2005. Vcelku přesně popsala, proč Česká republika arbitráž prohrála i kdo to zavinil. Příslušným institucím, konkrétně Ministerstvu financí a Nejvyššímu státnímu zastupitelství pak Poslanecká sněmovna, jež závěrečnou zprávu schválila, doporučila další postup. Ministerstvo financí mělo nechat „zpracovat nezávislý audit, který by zhodnotil okolnosti výběru právního zástupce ČR v tomto sporu a jeho postup při obhajování zájmů republiky“. Nejvyšší státní zastupitelství se mělo „seznámit se závěry Komise i s důkazy, které byly před ní provedeny, a posoudit, zda případně nelze na základě těchto dokumentů odvodit odpovědnost konkrétních osob“.

Po třech letech nelze než konstatovat, že státní instituce zcela selhaly, stejně tak jako prakticky všechna česká média, včetně těch veřejnoprávních, která v této kauze úplně rezignovala na svoji zpravodajskou, analytickou, a tím pádem i kontrolní funkci.

Připomeňme si ve stručnosti nejdůležitější zjištění vyšetřovací komise:

Komise konstatuje, že v předmětné věci byly vydány dva arbitrážní nálezy, a to ve věci Ronald S. Lauder vs. Česká republika – Londýn, září 2001 (dále „londýnská arbitráž“) a ve věci CME Česká republika B.V vs. Česká republika, září 2001 a březen 2003 (dále „stockholmská arbitráž“), které je třeba hodnotit společně především proto, že na základě naprosto stejného způsobu dokazování a na základě provedení stejných důkazů, dospěly oba arbitrážní senáty ke zcela rozdílným výsledkům, pokud jde o odpovědnost České republiky.

Komise konstatuje, že ze všech provedených důkazů je naprosto zřejmé, že ČNTS nikdy neměla žádné právo na užívání licence, natož pak na výlučné užívání licence, a že tedy jakýkoliv požadavek Rady ohledně užívání licence ze strany ČNTS – i kdyby takový byl vznesen – nemohl být příčinou škody, kterou vlastník ČNTS – spol. CME – utrpěla.  Úmyslné přehlédnutí, respekt. nerespektování této zcela zjevné skutečnosti vylučuje, podle názorů Komise, postavení stockholmské arbitráže jako nezávislého orgánu usilujícího o spravedlivé posouzení věci. 
 

V této souvislosti Komise poukazuje na skutečnost, že stockholmská arbitráž, zcela v rozporu s faktickým právním stavem, se snažila prokázat pravý opak toho, k čemu na základě stejných důkazů dospěla londýnská arbitráž. K tomu jí napomáhaly výpovědi některých svědků. Za všechny jmenuje Komise především M. Landovou, která nabídla své svědectví proti České republice protistraně a přesto, že byla v letech 1993 – 1997 pouze referentkou v kanceláři Rady, vyjadřovala se obsáhle k jejím záměrům a krokům.

Komise (se) plně ztotožňuje se závěrem londýnské arbitráže, když tato vyslovila, že  „žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany Mediální Rady, nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody“.

Komise nemůže nekonstatovat vážné výhrady k právnímu zastupování České republiky, zejména před stockholmskou arbitráží ... Komise shromáždila dostatek důkazů, které vážnou pochybnost o kvalitním zastupování zájmů České republiky advokátní kanceláří Clifford Chance potvrzují. Komise má taktéž vážné pochybnosti o tom, zda zástupci Ministerstva financí ČR prokázali schopnost efektivně bránit zájmy státu u mezinárodních arbitráží.

Skutečností, která do značné míry ohrozila postavení České republiky zejména u stockholmské arbitráže, byl poslanecký návrh novely zákona o rozhlasovém a televizním vysílání č. 301/1996 Sb. (Marvanová a spol. – pozn. pš) ... Komise však považuje za zásadní, že licenční podmínky bylo možné zrušit jen na základě žádosti provozovatele a kdyby tedy CME o zrušení podmínek licence, což objektivně investici CME ohrožovalo, nepožádala a o její zrušení neusilovala, nestalo by se tak. CME tedy sama a dobrovolně o zrušení licenční podmínky  požádala a sama tak ohrozila své investice.

Komise se rovněž zabývala problematikou vedení dvou arbitráží současně, resp. možnosti, že by při stejném předmětu sporu a v zásadě při stejném okruhu účastníků nebylo vhodné vést pouze jednu arbitráž. Podle názoru Komise neučinila Česká republika, resp. její zástupci, vše potřebné pro to, aby proběhla pouze jedna arbitráž, čímž by, s ohledem na výsledky londýnské arbitráže, mohly být výsledky pro Českou republiku příznivější.

Důraz, který stockholmská arbitráž klade na dopis ze dne 15. 3. 1999 a důsledky, které jsou z něj v neprospěch České republiky vyvozovány, jsou, podle názoru Komise, dokladem nejen o nerespektování českého právního řádu tam, kde měl a musel být arbitráží respektován, ale bezpochyby i dokladem o nerovném postavení účastníků sporu před touto arbitráží. 

Komise je velmi překvapena skutečností a považuje za chybu, že mezi svědky nebyla českou stranou navržena osoba, která bezpochyby měla k dispozici řadu relevantních informací a měla k dispozici i řadů důkazů, které mohla předložit, totiž osoba bývalého generálního ředitele protistrany Vl. Železného. Ten by s ohledem na svoji bývalou funkci mohl uvést řadu skutečností, které by pozici české strany mohly jen posílit. Neuvedení tohoto svědka vzbuzuje pochybnosti Komise o zájmu zástupců státu na řádném objasnění věci.

Komise se při výslechu svědků setkala s námitkou o povinnosti mlčenlivosti, kterou byli účastníci, zejména svědkové, před arbitrážemi zavázáni. Na tuto povinnost se odvolala především svědkyně Havlíková. Svědkyně Havlíková Komisi sdělila, že byla varována Ministerstvem financí ČR prostřednictvím právníků Clifford Chance, že by si mohla přivodit problémy, pokud by před Komisí vypovídala vázána mlčenlivostí. Komise konstatuje, že tento postup vzbuzuje pochybnosti a je na hraně nežádoucího zasahování do vyšetřování Komise.

Rozhodnutí stockholmské arbitráže bylo tvrdé, neobvyklé a v mezinárodních odborných kruzích v řadě případů negativně hodnoceno. Arbitři nevzali v úvahu relevantní ustanovení českého práva a k odůvodnění nálezu byla použita nepravdivá tvrzení a skutečnosti, které by jako důkaz při řádně vedeném arbitrážním sporu jako důkaz sloužit nemohly. Toto rozhodnutí je odsuzováno celou řadou odborníků v oblasti mezinárodního práva a mezinárodní arbitráže a vzbuzuje jejich pohoršení. Toto rozhodnutí  by mohlo poškodit důvěru států v nezávislost arbitrážních senátů a mělo by se dotknout pověsti a odborného kreditu dotčených arbitrů.

Rozhodnutí stockholmské arbitráže o zaplacení škody, která měla společnosti CME vzniknout, považuje Komise za nespravedlivé, neodpovídající provedeným důkazům, za rozhodnutí, které bylo umožněno jen nerespektováním právního řádu České republiky, využitím pochybných důkazů, nerespektováním zásad arbitrážního řízení a využitím sporných rozhodnutí Rady a neadekvátní úrovně zastupování zájmů České republiky v tomto sporu.

Komise intenzivně prověřovala tzv. důkaz R47 (záznam dr. Havlíkové o jednání  Vl. Železného s Radou) a konstatuje, že kolem tohoto dokumentu existuje celá řada nejasností, na které rozporné výpovědi svědků nedaly jednoznačnou odpověď. Především kdo tento „důkaz“ vložil mezi dokumenty použité v rámci arbitráže, proč česká strana neodmítla relevantnost tohoto dokumentu a dokonce ho sama v arbitrážním řízení použila. Komise konstatuje, že ministerstvo financí a právní zástupci české strany významně podcenili důležitost tohoto dokumentu. (Významné pochybnosti Komise o věrohodnosti citovaného "zápisu" a dalších okolnostech týkající se tohoto dokumentu, jako klíčového důkazu proti ČR, jsou uvedeny v části této zprávy týkající se vlastních zjištění Komise.)

Komise doporučuje Ministerstvu financí ČR, aby nechalo zpracovat nezávislý audit, který by zhodnotil okolnosti výběru právního zástupce ČR v tomto sporu a jeho postup při obhajování zájmů republiky. Považuje za vhodné požádat Nejvyšší státní zastupitelství, aby se seznámilo se závěry Komise i s důkazy, které byly před ní provedeny a posoudilo, zda případně nelze na základě těchto dokumentů odvodit  odpovědnost konkrétních osob.

Celá zpráva ZDE