2. 9. 2004

(Česká média a nakladatelství Votobia při příležitosti desátého výročí televize Nova společně vydaly knihu Fenomén Nova. Svymi texty do ní přispěli Jan Čulík, Jefim Fištejn, Michel Fleischmann, Kateřina Fričová, Ladislav Jakl, Milan Kruml, Ivo Mathé, Petr Štěpánek, Dan Šťastný a Petr Žantovský.)

Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu, říká stará lidová moudrost. Jestli lze u příležitosti oslav desátých narozenin televize Nova oslavenkyni k něčemu přirovnat, pak právě k onomu zrcadlu. Nova totiž vždy byla a je takovým zrcadlem, které leckomu připomíná, že má ústa na koso. Také toho nadávání vždy bylo dost a dost.

Poprvé Nova nastavila společnosti zrcadlo krátce po svém vzniku a tenhle první osudový hřích jí někteří sociálně inženýrští intelektuálové nikdy neodpustí. Právě tito lidé totiž v sobě samých i v nás ostatních živili falešnou představu, že Češi jsou kulturnější než naše tuctové okolí. Měli jsme přece své knižní čtvrtky s frontami na hodnotnou literaturu, natřískané filmové kluby a třeba i ty bratislavské pondělky na obrazovce Československé televize. Nic proti dobrým knížkám, nic proti klubovým filmů, nic proti kvalitním televizní inscenacím. Na celém světě a po všechny věky však vedle Apollóna úřaduje i Marsyas. To jen my, abychom sami před sebou vypadali o něco lepší, jsme se pokládali za Apollónovy děti. A najednou mezi nás vtrhnul novácký Marsyas a rozbořil naše představy o nás samotných. A neudělal to jen jednou. Z naší namyšlenosti nás usvědčuje znovu a znovu. Nejdříve nám naservíroval nekonečné, mnohými estéty opovrhované americké seriály. O něco později v jakési dějinné spirále přivál nazpět estrády, tentokrát v ještě nablýskanějších kostýmech. A pak nás dorazil latinskoamerickými telenovelami. Diváci konzumují a pokrytečtí křivohubí „uměnovědci“ nadávají na Novu, že prý kazí vkus. Kdepak, ten vkus není ani zkažený, ani vybraný. Je normální, stejný jako kdekoli jinde.

Mějme proto na paměti, že jsme pouze svědky zajímavého úkazu. Ve vší té kritice, která dopadá na „bulvární“ a „brakovou“ Novu, není podstatné ono prvotní sdělení, s jak „úpadkovou“ televizí máme co do činění – koneckonců Nova se nijak neliší od svých zahraničních komerčních sester –, nýbrž nevyslovované sekundární poselství kritiků Novy o sobě samých. Podívejte se na nás, jak jsme narozdíl od masy ostatních výjimeční a oduševnělí. Kdepak – pouze křivohubí.

Zajímavé zrcadlo Nova nastavila novinářům. A to hned z několika úhlů. Byl to všeobecný jev, ale na obrazovce Novy zvláště dobře pozorovatelný. Po listopadu 1989 vtrhlo do médií mládí. Starší novináři byli dílem zdiskreditovaní, dílem nestačili novému tempu. To vše v období zvýšené poptávky po lidech od pera, v období, kdy vznikaly nové časopisy i noviny, soukromá rádia a televize. Mladí nabídli svoji dravost, kreativitu, rychlost, flexibilitu. Jenže vedle všech těchto pozitivních vlastností častokrát také povrchnost, drzost a nedostatek pokory. Nově sázka na mládí vždycky vycházela. Čísla sledovanosti Televizních novin byla vždy vysoká, ba dokonce nejvyšší. V porovnání se světem však všímavého pozorovatele na českých obrazovkách trkne – neboť od Novy se takto „nakazily“ i ostatní televize – nižší věkový průměr redaktorů a moderátorů, než je obvyklé jinde. Není to samozřejmě žádná tragedie, ale za zaznamenání to stojí. Zvláště u vědomí, že plastický obraz světa nejlépe předává redakce, ve které se snoubí zkušenost stáří s dravostí mládí. Bude zajímavé sledovat, kdy Česko i v tomto směru dospěje do normálu.

Zvláštní vypovídací hodnotu má zrcadlo, ve kterém se odrážel a postupně měnil vztah novinářské obce k Nově coby nejsilnějšímu a nejvlivnějšímu médii v zemi. V prvním období se Nova koupala v bohaté lázni novinářské přízně. Ano, někdo si občas rýpnul, ale mnozí novináři – a zvláště ti mladí – ve skrytu duše snili o dobře zaplacené novácké kariéře. Nikdo si to nechtěl s mocnou Novou a ještě mocnějším Vladimírem Železným rozházet. Novináři, kteří otevřeně psali o nebezpečí, které doutná v základech Novy, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. V roce 1999 to pak na Nově bouchlo. Není účelem tohoto textu rozebírat důvody a peripetie kauzy, které jsme si zvykli říkat „válka o Novu“. Každopádně však platí, že poté, co se Nova rozešla se svojí první servisní firmou Českou nezávislou televizní společností a odstěhovala na Barrandov, se vztah většiny novinářů k hýčkané televizi podstatně změnil. Najednou začalo patřit takřka k novinářskému bontonu kopnout si do všeho, co bylo s Novou spojeno. A jelikož se zdálo, že i sám mocný Vladimír Železný je na kolenou, také na něho se sesypali všichni, kteří mu ještě včera nadbíhali.

S pětiletým zpožděním najednou novináři objevili i kauzy, které sice mají reálný základ, ale mezitím byly seriozním způsobem vysvětleny a vyřešeny. Klasickou ukázkou je v tomto smyslu mýtus, že Nova vysílá něco jiného, než na co dostala licenci, a že tedy licenci získala podvodem. Že kolem toho vznikly jak v Poslanecké sněmovně tak v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání komise a iniciativy, které vše několikanásobně prošetřily a dospěly k závěru, že po právní stránce je vše v pořádku, se nedočtete nikde. Právě tak nikdo nezmiňuje, že posuny formátu jsou v čase pro komerční média naprosto přirozenou věcí, protože prostě reagují na měnící se poptávku. Zkrátka je třeba – sice kvůli něčemu úplně jinému – mlátit Novu po hlavě, a tak se hodí prakticky cokoli. Není to příliš povzbuzující zjištění, ale český novinářský stav má v zrcadle Novy hubu opravdu nadstandardně křivou.

O moc lépe na tom však nejsou ani politici. Téměř vše, co bylo výše řečeno o patolízalství a pozdější hyperkritičnosti novinářů, platí i pro podstatnou část českých politiků. Nova vždy byla dobrým prostředkem ke zviditelňování. A je úplně jedno, zda k tomu onen politik užíval zmiňované patolízalství či hyperkritičnost, v mnoha případech dokonce obojí. Nejsmutnější na celé věci ovšem je, že jen nemnoho z politiků se v oné hluboké džungli paragrafů a nepřehledných vztahů, které Novu obepínají, skutečně vyzná. To jim ale vůbec nebrání pronášet velmi zasvěcené soudy. Prohraná neprohratelná stockholmská arbitráž mezi Českou republikou a Lauderovou společností CME je vážným a varujícím mementem. Původně obchodní spor dvou soukromých firem o to, zda odstoupení od smlouvy o spolupráci bylo oprávněné, se stal záminkou pro politickou válku, kde pravda byla to úplně poslední, o co šlo. Mnozí politici v ní svůj stranický politický profit povýšili nad zájem vlastní země. A aby toho nebylo málo, vlastní vinu ještě hodili na jiné. Daňové poplatníky to stálo neuvěřitelných deset miliard korun. Nejlepší zrcadlo obvykle nastavuje lidová tvořivost. Ke Špidlově vládní koalici byla v tomto případě zaslouženě nelítostná a krutě výmluvná. Na Nově se totiž od dob arbitráže vypravuje tahle anekdota: Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný. Oba dva hájí americké obchodní zájmy!

Tolik o nováckém zrcadle a našich křivých hubách. Vůbec nejzajímavější by ale možná bylo, kdyby zrcadlo mohlo nastavit zrcadlo samo sobě. Kdovíjakou podobu by v něm měli hlavní aktéři prvních deseti let neopakovatelného příběhu fenoménu jménem Nova?