14. 7. 2004

Tak jsem prý byl odsouzen. Sice o tom nevím, ale dočítám se o tom na internetu. Takže jak to vlastně je?

První soudní spor vedla moje skupina Unisono se společností ČNTS (v té době z 99 procent vlastněnou CME). Za neoprávněné použití našeho vystoupení na webových stránkách ČNTS jsme požadovali omluvu ve dvou celostátních denících a 300.000 korun. Soud nám přiznal omluvu a 150.000 korun. ČNTS se odvolala.

Ve druhém soudním sporu naopak žalovala CME mne kvůli jednomu výroku v Radiofóru na ČRo 1 – Radiožurnálu. V souvislosti se stockholmskou arbitráží jsem řekl, že „to“ bylo uplacené. Ač jsem nikoho nejmenoval, CME to vztáhla na sebe a požadovala omluvu v celostátním deníku na čtvrt (!!!) strany a 100.000 korun. Soud přiznal omluvu, peníze nikoli. Tentokrát jsem se odvolal já.

Pak se dlouho nedělo nic. Mezitím se ve sporech o Novu leccos posunulo. Kupříkladu to, že finanční skupina PPF koupila ČNTS a CME podnikatelsky opustilo Českou republiku. V reakci na to došlo v případě prvního soudního sporu ke smíru. Unisono odstoupilo od požadavku finanční kompenzace a ČNTS se omluvila na serveru Česká média.

Následně došlo k zrcadlové dohodě i ve věci mého sporu se CME. CME ustoupilo od požadavku finanční kompenzace i od omluvy na čtvrt strany v celostátním deníku, já jsem naopak přistoupil na omluvu na serveru Česká média.

Nejpikantnější na celé věci je, že nedlouho poté, co jsme se na onom smíru dohodli, vyšla před Křečkovou vyšetřovací komisí najevo velmi zajímavá skutečnost. V ten samý čas, kdy vysoká státní úřednice Marína Landová před arbitrážním tribunálem vypovídala proti České republice (podle ostatních svědectví křivě), platilo CME jejího manžela ing. Jiřího Koubka částkou 3.000 dolarů měsíčně. No, nekupte to! Skoro se teď na sebe zlobím, že jsem z jisté pohodlnosti na smír šel. Mohlo to být ještě zajímavé.

A ještě stručná informace o soudních sporech se státem. O tom byla na internetu také napsána pěkná řádka pitomostí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání mi dlužila peníze. Já jsem si proto jako kompenzaci zase ponechal služební notebook. V mylném přesvědčení, že to po nějakém dohadování vyčenžujeme. Někteří neúnavní psavci pochopitelně pilně troubili do světa, že jsem počítač ukradl, do Reflexu o tom napsal i Jan Potůček. Zadržování notebooku ale nepomohlo, a tak jsem radu zažaloval a zároveň v ten samý den počítač vrátil. A výsledek? Rada spor prohrála a peníze už jsou na mém účtu včetně úroků. Deset tisíc navíc stát zaplatil za soudní poplatky. O tom už pan Potůček nenapsal ani slovo.

Ty nejdůležitější soudní spory jsou však stále ještě nevyřešené. Spolu s dalšími šesti kolegy z odvolané Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsme zažalovali předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu, a to hned na několik způsobů. Požadujeme, aby soud odvolání Rady z dubna 2003 zrušil. Výsledek raději předvídat nechci, ale naprostá většina zainteresovaných právníků tvrdí, že pokud se to bude soudit podle paragrafů, nemůžeme nevyhrát. Tu melu snad raději ani nedomýšlet!