„Jsou politickým tlampačem pouze jednoho ideového a politického směru,“ říká na adresu České televize a Českého rozhlasu první místopředseda Trikolory Petr Štěpánek s tím, že nejen on se rázně ohrazuje proti navrhované novele mediálního zákona. Nevynechal slovenské volby a řekl také, co si myslí o rozdělení Československa. Podrobně rozebral situaci v Izraeli a dostal se i k Bidenovi a Trumpovi. A jak to vidí v západních státech?

V minulém rozhovoru jste se za svou osobu vyjádřil k navrhovanému zvýšení televizních a rozhlasových poplatků. Teď jste dal na fb vyjádření Trikolory k tomuto návrhu. Můžete ho prosím citovat i pro čtenáře PL?

Na české mediální scéně se odehrála bezprecedentní událost. Na společné tiskové konferenci se sešli zástupci prakticky všech soukromých komerčních mediálních platforem, aby se ohradili proti novele mediálního zákona, tak jak ji navrhuje ministerstvo kultury vedené Martinem Baxou (ODS), respektive vláda Petra Fialy.

Jejich výhrady se týkají jednak skutečnosti, že novelu, jež se jich bytostně dotýká, s nimi nikdo nekonzultoval, jednak samotného obsahu, který ohrožuje volnou soutěž i konkurenceschopnost soukromého sektoru, a tím pádem bude mít také na soukromá média výrazně negativní finanční dopad. Namísto veřejné diskuse, co ještě je a co už by nemělo být obsahem veřejnoprávního vysílání, zda na to Česká televize a Český rozhlas opravdu potřebují tolik programů a jak mají být média veřejné služby v 21. století financována, přichází vláda s novelou, která nic z toho neřeší, pouze bez jakékoli předchozí analýzy pumpuje z kapes daňových poplatníků do bezedné veřejnoprávní „díry“ další a další peníze.

Trikolora se ztotožňuje s výhradami zástupců soukromého sektoru. Přidáváme navíc také argument čistě politický. Dle zákona mají být zpravodajství a publicistika veřejnoprávních médií všestranné, pluralitní, vyvážené a objektivní. Nic z toho Česká televize ani Český rozhlas dlouhodobě neplní. Jsou naopak politickým tlampačem pouze jednoho ideového a politického směru. Navrhované zvýšení televizních a rozhlasových poplatků je proto doslova plivnutím do tváře občanům, kteří vyznávají jiné politické názory a jiné ideové hodnoty, neb se po nich chce, aby ještě ve vyšší míře financovali propagandu, se kterou nejen že nesouhlasí, ale která jim i celé společnosti svojí jednostranností přímo škodí.

Pokud mají veřejnoprávní média nadále existovat, přičemž žádná neměnná danost to není, Trikolora navrhuje úplné zrušení tzv. koncesionářských poplatků a financování ČT a ČRo přímo ze státního rozpočtu. Zároveň je potřeba výrazně zredukovat jejich rozsah, podrobit je skutečné veřejné kontrole, znovu definovat, co má být obsahem veřejnoprávního vysílání a zpravodajství a publicistiku otevřít celému názorovému spektru.

A co říci na výhrady zástupců soukromých komerčních mediálních platforem, které také zmiňujete?

Mají naprostou pravdu a vládní kruhy by jim měly dopřát sluchu.

Slováci mají za sebou volby, které dost rozdělily společnost, a to dokonce i tu naši. Co na výsledky voleb říkáte a jak vidíte budoucnost Slovenska?

Jak Slováci volili je jejich věc. Mě na celé věci nejvíc interesuje ta přímo ukázková dichotomie, tedy třídění do dvou politických a ideových proudů, kdy česká konzervativní pravice (Klaus, Trikolora a další) podpořila slovenskou konzervativní levici (Fico), zatímco čeští (pseudo)pravicoví (pseudo)liberálové (ODS, TOP09 a další) si notují se slovenskými ultralevicovými progresivisty (Čaputová, Šimečka). To nevymyslíš! Jen to dokresluje, kterak pravo-levé dělení politiky ustoupilo do pozadí a bylo nahrazeno sporem mezi vlastenci a globalisty.  

V sobotu 28. října si připomínáme vznik samostatného Československého státu. Jak s odstupem doby vnímáte rozdělení Československa pro roce 1989? Byl to dobrý krok?

Ať už se komukoli líbí, nebo nelíbí, byl to logický a neodvratitelný krok, který – možná paradoxně – posunul česko-slovenské vztahy na tu úplně nejlepší úroveň. Nikdo na nikoho od té doby nic nedoplácí, nic si navzájem nevyčítáme, prostě já pán, ty pán. Tak jen doufejme, že hloupí čeští politici, myslím prezidenta Pavla a premiéra Fialu, to nyní ve službách Washingtonu a Bruselu nepokazí.

Už v minulém rozhovoru jsme se bavili o státních vyznamenáních, rozebírali jsme, zda vyznamenat, či nevyznamenat bratry Mašíny. Jednou z vyznamenaných o tomto víkendu má být i zpěvačka Marta Kubišová. Všiml jsem si ale, že někteří diskutující pod články, které o tom informují, nechápou, někteří jí rovnou zazlívají, že i přesto, co před revolucí prožívala, chce přijmout vyznamenání od někoho s minulostí, jakou má právě náš prezident. Co na to říci?

V minulých letech mi bylo protivné to pozerství některých lidí, s jakým odmítali vyznamenání z rukou prezidenta Zemana. Stejně protivné jsou mi tyhle úvahy. A říkám to přes to, že prezident Petr Pavel opravdu není můj šálek čaje. Marta Kubišová je ctihodná žena, úžasná zpěvačka, a mě je opravdu šumafuk, že se s ní v některých politických záležitostech nejspíš neshodnu. Vždyť je to úplně jedno. Ostatně vyznamenání dostává za své umělecké výkony a určitě si je také zaslouží za své statečné občanské postoje. Takže nechme to na ní, Pavel Nepavel. Ocenění si nepochybně zaslouží. Těmhle věčným rozesrávačům nedopřávejme sluchu.

Velké emoce, pochopitelně, vyvolávají události v Izraeli. Co říci na to, co se tam odehrává?

Tohle téma je třeskuté, neboť vyvolává silné emoce. A čím méně toho lidé o věci vědí, o to silnější a radikálnější mívají názory. Žádné plusové politické body z tohoto tématu nekynou. Promlčet se třeskutou dobou ale není můj styl, takže pár poznámek a historických postřehů si neodpustím.

Na území, kterému se v některých dobách říkalo Palestina, se v dávné historii nalézalo židovské království s centrem v Jeruzalémě. Mimochodem, pojednává o tom jedna zdaleka nejčtenější a nejrozšířenější kniha lidské historie. Toto území nikdy nebylo pod arabskou správou, rozuměj, nikdy v tomto smyslu nepatřilo Palestincům. Ostatně žádní Palestinci až do 50. let 20. století neexistovali. Na osmanskou (tureckou) správu navázala po 1. světové válce správa britská. Arabské a židovské etnikum tu po staletí žilo vedle sebe. První sionističtí příchozí si půdu kupovali. Obě etnika se v posledních sto letech dopouštěla násilí.

Na návrh Spojených národů tu po 2. světové válce měly vzniknout dva státy, arabský a židovský. Židé této nabídky využili, Arabové namísto toho začali válku. Prohráli. A pak ještě znovu prohráli válku šestidenní (1967) a jomkipurskou (1973). Je jen v logice (válečných) věcí, že každá prohraná válka měla za následek, že se zhoršilo jejich postavení, včetně územního. Zatímco cca dva miliony Arabů, kteří jsou občany Izraele, mají stejná práva jako Izraelci, palestinští uprchlíci jsou v okolních arabských zemích stále lidmi druhé kategorie. Kdyby se kupříkladu Bavoři chovali k odsunutým sudetským Němcům jako ostatní Arabové k palestinským uprchlíkům, byly by dodnes v Bavorsku utečenecké tábory. Statut uprchlíka, coby podřadné postavení, se v arabských zemích dědí. Všechny mírové iniciativy, a že jich bylo, Palestinci promarnili, vždy nakonec couvli.

Zatímco Izraelci za 75 let vybudovali bohatý prosperující stát se skvělým školstvím, moderním hi-tech průmyslem plným inovací a originálním zemědělstvím, kdy namnoze doslova poušť přetvořili v zahradu, Palestinci už 75 let sní svůj sen o zničení Izraele a děti učí házet kamení. Zatímco Izrael vrahy Palestinců trestá, Palestinci vrahy Izraelců oslavují. Zatímco Izrael bojuje, aby chránil své obyvatelstvo, Hamás své civilní obyvatelstvo využívá jako živé – a posléze mrtvé – štíty pro své zbraně, aby pak mohl krutými obrázky z odplaty, jež v Orientu musí následovat, celý svět citově vydírat. Nic z toho ovšem nic nemění na tom, že v některých lidech, a není jich u nás ani ve zbytku světa málo, je antisemitismus zakletý jak v koze.

Teď k tomu aktuálnímu. Neexistuje nic, co omlouvá bestialitu palestinských teroristů, jakou předvedli 7. října. A neexistuje nic, co omlouvá ty, kteří všechno to řezání hlav, vypichování očí, sekání prstů, ubíjení motykou, upalování, podřezávání či únosy civilistů – žen, dětí, starců – omlouvají či bagatelizují. Odveta je a bude zničující. Blízký východ je jiný svět, stále tu platí ono biblické oko za oko, zub za zub. Stokrát se nám to z pohodlí střední Evropy může nelíbit, ale nic na tom nezměníme.

Sice nepřímou, ale velkou vinu na vojenskou eskalaci na Blízkém východě nese americký prezident Biden, neboť po svém příchodu do Bílého domu spojitě nepokračoval v procesu tzv. abrahámských dohod, které normalizovaly arabsko-izraelské vztahy. O tom, proč Biden zabrzdil to úplně nejlepší a nejnadějnější, co v mezinárodní politice po prezidentu Trumpovi zbylo, můžeme jenom spekulovat, ale odpověď je podle mě docela jednoduchá. Prostě protože Trump.

V těchto dnech vidíme i v ulicích západních měst propalestinské demonstrace. „Horko“ bylo v tomto směru například v Berlíně. Navíc je tady obava před teroristickými útoky, bezpečnostní opatření posílili například ve Francii, kde kvůli nahlášené bombě evakuovali jak památky, tak i letiště. Kam až to může zajít? A jak by se k tomu měly západní státy postavit?

V pesimistické variantě tahle evropská sebevražedná destrukce vlastní identity skončí občanskou válkou. Západní země – Francie, Británie, Švédsko, Německo – už k tomu mají nakročeno. Migrační politika Evropské unie je tragédie, jež hrozí vyústit v likvidaci evropské anticko-židovsko-křesťanské civilizace. Společenské systémy včetně těch náboženských, myslím křesťanství a židovství, se neustále vyvíjejí, zatímco islám je zcela statický, neboť svůj ideál má trvale na svém počátku v 7. století. Nevidím také žádnou reciprocitu. Zatímco islámský svět si hlídá svoji identitu, v Evropě rostou mešity. Pokud tenhle nebezpečný migrační trend, ústící v islamizaci evropského prostoru, nezastavíme, neskončí to dobře. Ty systémy prostě nejsou kompatibilní. Víte, jak to je. Silnější pes m... Prounijní politici jsou ale hluší, slepí, nemyslící. Je nejvyšší čas poslat je do propadliště dějin. První skvělou příležitostí k tomu budou jarní volby do Evropského parlamentu. SPD a Trikolora do nich jdou společně na jedné kandidátce.

Ptal se David Hora, 29. 10. 2023

Originál rozhovoru ZDE