Napsali o mně - 2020

ROZHOVOR Celých 17 let už trvají soudní spory některých tehdejších členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se státem. Hudebník a člen Trikolóry Petr Štěpánek, který je jedním z nich, připomíná spor, který se týká tehdejší prohrané mezinárodní arbitráže ve věci TV Nova. V rozhovoru zmiňuje nejen nynějšího ombudsmana, ale také tehdejšího předsedu vlády Špidlu, později předsedu vlády Fischera nebo podnikatele Laudera. Mluví nejen o tom, proč byli členové v roce 2003 z Rady odvoláni, ale také, jak celých těch 17 let soudní jednání pokračují. A některé věci, tak jak je vypráví, jsou jen těžko uvěřitelné…

Jak dlouho už trvají vaše soudní spory se státem v kauze odvolání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Už 17 let. Předseda vlády Vladimír Špidla nás na návrh poslanecké sněmovny odvolal v dubnu 2003. Šest ze třinácti odvolaných si to ale nenechalo líbit. Podali jsme pracovněprávní žalobu, žalobu v rámci správního práva a ústavní stížnost.

Co vám poslanci kladli za vinu?

Především to, že jsme viníky prohrané mezinárodní arbitráže ve věci TV Nova a škody více než 10 miliard korun.

A jste viníky?


Teprve následně si tatáž poslanecká sněmovna, která navrhla naše odvolání, k té kauze zřídila vyšetřovací komisi. Předsedal jí tenkrát poslanec ČSSD Stanislav Křeček. A není pravda, že parlamentní vyšetřovací komise nic nevyšetří. Tahle rozklíčovala úplně všechno. Její závěr byl jednoznačný. Odvolaná Rada pro vysílání svojí činností ani nečinností nic nezavinila. Ke stejnému závěru dospělo také policejní vyšetřování. Vyšetřovací komise naopak ukázala na chyby ministerstva financí. Stručně řečeno, ministerstvo prohrálo neprohratelnou arbitráž. Já dodávám, že všechno nasvědčuje tomu, že záměrně. Stanislav Křeček se tehdy zachoval jako poctivý právník, v ČSSD ho za to ale rozhodně nepochválili.

To, co říkáte, zní skoro až šíleně…

Ano, je to šílené. Byl to vlastně takový vzájemný obchod. Lauderovi šly peníze, Špidlovi a spol. politický prospěch. Lauder si následně Novu, která mu předtím nikdy nepatřila, koupil. Za těch 10 miliard od českých daňových poplatníků. Špidla a spol. se zbavili Železného, ovládli mediální rady a ještě mohli ostouzet své politické protivníky. Svoji vlastní vinu hodili na nás. Rada pro vysílání posloužila jako obětní beránek. Znělo to přece věrohodně. Jde o televizi, tak za to může televizní rada. Tehdejší ministr kultury Dostál před svědky prohlásil, že je to krevní msta.

Vinili vás, že jste prý neochránili zahraniční investici.

Svoji investici – dodávám, že investici velmi pochybnou, totiž peníze z igelitové tašky – neochránil svými riskantními kroky především sám Ronald Lauder. Spor mezi Železným a Lauderem měl obchodní charakter. Řešily ho soudy a amsterdamská arbitráž. Rada pro vysílání se jím vůbec nezabývala, neb jí to nepříslušelo. Ostatně neměla k tomu ani žádné kompetence.

Vraťme se k vaší sedmnáctileté soudní anabázi. Jak se váš spor vyvíjel?

Odvoláni jsme byli v dubnu 2003, jako nezákonné bylo toto odvolání poprvé zrušeno v roce 2007.

Proč poprvé?

Protože pak nás v roce 2009 znovu odvolal předseda vlády Fischer. Jakoby zpětně a z funkcí, ve kterých už jsme ani nebyli, protože v mezidobí nám šestileté mandáty doběhly.

Tomu nerozumím…


Podle zákona může mandát člena RRTV skočit šesti způsoby. Jenže my jsme ani neodstoupili, ani nezemřeli, ani se nezbláznili, ani nebyli odsouzeni, a protože naše odvolání bylo pro nezákonnost zrušeno, nebyli jsme tedy ani odvoláni, takže už zbývala a stále zbývá pouze poslední možnost, a tou je uplynutí funkčního období. To je náš případ. Jenže přímo v zákoně se také uvádí, že členovi rady náleží plat. A přímo zákon také určuje jeho výši. Z toho všeho vyplynulo, že stát nám v důsledku svého nezákonného jednání dluží platy za tři roky. Tenhle Špidlův problém zdědil další z předsedů vlády Jan Fischer. A vyřešil ho dosti svérázně. Namísto jakéhokoli civilizovaného jednání nás prostě znovu odvolal.

To si děláte legraci, že?


Ne, nedělám. Na zrušení tohoto odvolání číslo dvě jsme si museli počkat další tři roky. Až do roku 2012. Soud do rozsudku napsal, že premiér Fischer vůbec nepochopil princip právního státu, že takhle zpětně odvolávat vůbec nelze, a nádavkem připsal, že předseda vlády není žádný pošťák, který musí otrocky vykonat, co odhlasovala sněmovna. Že má vlastní hlavu a je povinen zvážit, jestli rozhodnutí sněmovny není v rozporu se zákonem. Což se samozřejmě zpětně vztahuje i na Špidlu.

O jakou částku se celkově jedná?

Součet těch platů za tři roky pro šest lidí dělá asi 15 milionů korun. Plat člena RRTV je stejný jako plat poslanců. My jsme státu opakovaně nabízeli smírné řešení. Vyplaťte nám polovinu toho, na co máme podle zákona nárok, a pojďme od toho. Jenže namísto civilizovaného jednání si odpovědné osoby problém přehazovaly jako horký brambor. Premiér to přepinknul na ministerstvo kultury a ministerstvo pro změnu na Radu pro vysílání. Což bylo přímo kocourkovské, protože jeden z mých kolegů, JUDr. Pavel Foltán, se pak několik let vlastně soudil sám se sebou.

Jak je to možné?

Ten samý Fischer, který nás – a tedy i doktora Foltána – znovu odvolal, čtrnáct dní předtím toho samého Foltána do Rady pro vysílání znovu jmenoval. Neodvolal ho ovšem z toho stávajícího mandátu, nýbrž šest let zpětně z toho, který mu už dávno skončil. To nevymyslíš!

Takže teď se stará rada soudí s novou. Rozumím tomu dobře?

Je i není to tak. Vysvětlím. Formálně to platí. Jenže za těch víc než 10 let, co za to ta současná Rada pro vysílání nese zodpovědnost, tak ani jednou se tou věcí jako kolektivní orgán nezabývala. To by k tomu musel existovat nějaký jednací bod. Neexistuje. Vůbec těm lidem nerozumím. Nesou za to zodpovědnost, ale vůbec netuší, která bije.

Takže kdo tam rozhoduje, s kým se vlastně soudíte?

Nejspíš pouze samotný předseda RRTV, možná ještě vedoucí úřadu. To je ovšem u kolektivního orgánu, který může o čemkoli rozhodoval pouze ve sboru, zoufale málo. Ale to jsme zpátky u politiky. Od našeho odvolání, tedy už od roku 2003, je předsedou rady vždy nominant ČSSD. Petr Pospíchal a Václav Žák se členy rady stali vlastně za odměnu, protože sháněli spřáteleným politikům munici pro naše odvolání. Ti další dva, Kateřina Kalistová, pozdější náměstkyně na ministerstvu kultury, a současný předseda Ivan Krejčí, ostravský parťák Lubomíra Zaorálka, už spadají do období soudu o náhradu škody. Svým dlouhodobým přístupem k věci evidentně dělali a dělají všechno pro to, aby kryli onu socanskou, respektive Špidlovu politickou prasárnu.

Kdo tedy Radu pro vysílání u soudu zastupuje? Má přece svoje právní oddělení.

To je další pikanterie. Ačkoli je Rada pro vysílání jedním z ústředních orgánů státní správy a disponuje svými vlastními právníky, ačkoli sídlí v Praze a ačkoli i všechny soudy probíhají v Praze, zastupuje ji externí advokát ze Zlína. Z toho samého Zlína, odkud pochází vedoucí úřadu rady. A teď to nejlepší. Obsah mandátní smlouvy, kterou má tento advokát s RRTV uzavřenou, nikdo z řadových členů rady nikdy neviděl. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že dle této smlouvy si za každý svůj úkon bez ohledu na výsledek účtuje paušálních padesát tisíc korun.

Kolik těch úkonů už bylo?

Desítky a desítky. Za ta léta už je to opravdu slušná raketa. Plyne z toho jediné. Jestli někomu nejvíc vyhovuje, aby se ten soud táhnul co nejdéle, pak právnímu zástupci, který disponuje podobnou kouzelnou mandátní smlouvou.

Orgány státní správy ale přece mají povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, ne?

Ptáte se dobře. Proč? Protože funkcionáři rady všechny ty letité průtahy zdůvodňují právě tím, že musejí postupovat s péčí řádného hospodáře. V reálu to ovšem vypadá tak, že zatímco v roce 2008 jsme nabízeli smírné řešení, které by stát vyšlo na něco málo přes 7 milionů korun, dnes, to znamená po třinácti letech soudních martýrií, se kvůli úrokům a všem dalším výlohám celková škoda vyšplhala až ke 40 milionům. Ten spor jsme v roce 2015 už jednou vyhráli. Rada se ovšem „s péčí řádného hospodáře“ odvolala. Teď v dubnu 2020 jsme vyhráli znovu, soud naší žalobě opět vyhověl v plném rozsahu. Jen úroky ale za těch pět let narostly o dalších 8 milionů korun. Ale když říkám, že se odvolala RRTV, je to vlastně nesmysl, protože rada jako kolektivní orgán o ničem takovém nerozhodla, nehlasovala. Stejně, jako o ničem nerozhodovala, nehlasovala za celých deset let. Opět si to mezi sebou rozpinkali jen předseda s advokátem. Možná k tomu přibrali ještě vedoucího úřadu.

Odvolá se rada i tentokrát?

Nevím. Pokud se už jakákoli šance na zvrácení výsledku limitně blíží nule, slušný advokát to svému klientovi vysvětlí. A klient, který má všech pět pohromadě, v marném sporu neutápí další a další peníze. To je podle mě péče řádného hospodáře, ne se soudit až do aleluja. Otázka tedy zní, zdali je advokát slušný, nota bene, má-li v kapse podobnou mandátní smlouvu, a zdali jeho klient má všech pět pohromadě. On už feldkurát Katz říkal, to se nám to hoduje, když nám lidé půjčují. Obdobně lze říct, to se nám to soudí, když nás to nic nestojí, a když to projedem, stejně to nakonec zacálujou daňoví poplatníci.

Co si o přístupu řadových členů RRTV myslíte vy?

Nechápu je. Je to zvláštní kombinace alibismu, naivity – a nechť mi prominou – i hlouposti. Navíc si myslím, že jejich chování vůči nám, rozuměj bývalým členům stejného orgánu, je naprosto nekolegiální. Protože jestli někdo mediálním radám, tedy právě jim, vybojoval skutečnou nezávislost, tak jsme to byli my. Po téhle zkušenosti si už jen těžko jakákoli politická garnitura dovolí podobnou sekernickou prasárnu.

Ten váš příběh je takřka neuvěřitelný. Proč o něm média prakticky vůbec neinformují?

Protože hned ve druhé větě by někteří novináři museli připsat, že oni jsou spoluviníky, protože pomáhali rozdmýchat tehdejší atmosféru lynče. Česká televize naši popravu vysílala v mnohahodinovém přímém přenosu. Jako jednu z nejdůležitějších událostí roku 2003. Hned vedle volby prezidenta republiky. Věnovala tomu diskusní pořady. Škodu 10 miliard iniciativně rozpočítávala mezi občany. Nikdy předtím ani nikdy potom něco podobného neudělala. Dodnes mi někteří pitomci píšou, že jim dlužím tisícovku. A pak už bylo jen a jen ticho. Ticho, když nás očistila zpráva Křečkovy vyšetřovací komise. Ticho, když nás očistilo policejní vyšetřování. Ticho, když naše odvolání bylo v roce 2007 zrušeno jako nezákonné. Ticho, když bylo v roce 2012 jako nezákonné zrušeno i Fischerovo odvolání číslo dvě. Ticho, když jsme poprvé vyhráli spor o náhradu škody v roce 2015. A ticho, když jsme znovu vyhráli letos v dubnu. Vlastě jednou to ticho Česká televize přerušila. Když v roce 2018 „hrozilo“, že bych se mohl do Rady pro vysílání vrátit, iniciativně všechny ty dávno vyvrácené nesmysly a lži znovu odvysílala. A přitom je to takové krásné finále.

Co máte na mysli?

Představuju si tu reportáž. (Smích.) Protiprávně odvolaní členové Rady pro vysílání po letech konečně odškodněni! Bývalý předseda vlády, bývalý předseda ČSSD, bývalý eurokomisař způsobil svým nezákonným jednáním mnohamilionovou škodu! Jak se k tomu nejbohatší český důchodce postaví? Rozbije své bruselské prasátko? Přispějí mu jeho spolupachatelé, kupříkladu Kalousek či Zaorálek, kteří ve sněmovně hřadují dodnes?

Sedmnáct let, to je skoro celá jedna generace. Jaké máte po těch letech pocity?


Přijít na banalitu, že v právním státě nemůže být nikdo odvolán bez udání důvodů, trvalo naší šnečí justici čtyři roky. A náhradu škody, kdy všechny důkazy jsou napsané přímo v zákoně, řeší už let třináct. Už se jen trpně usmívám. O politické garnituře, která to všechno zavinila, raději nic říkat nebudu, protože bych musel být vulgární.

Ptal se David Hora, 8. 6. 2020

Originál rozhovoru ZDE