8. 2. 2004

Desáté výročí televize Nova se stalo námětem řady článků a komentářů. Každý má jistě právo na svůj názor, přesto je docela zajímavé, že mnohá tato ohlédnutí vlastně nejsou ani tak pohledem do „duše“ Novy, ale daleko spíše do duše autora. Tato charakteristika přesně sedí i na článek Milana Šmída na Louči nazvaný Dary a dluhy televize Nova.

„Zatímco však Ivo Mathé odcházel od nedokončeného díla transformace v okamžiku, když prestiž České televize byla na vzestupu,“ píše kupříkladu Šmíd, „Vladimír Železný byl vyhozen z Novy, která měla zenit své největší slávy za sebou.“ Už užitím tak rozdílně zabarvených sloves „odcházel“ a „byl vyhozen“, když ve skutečnosti byly – sice z různých důvodů – „odejiti“ oba dva, na sebe Šmíd prozrazuje víc, než si uvědomuje. Opravdu byla ČT na vzestupu? Ivo Mathé je bezesporu výrazná televizní osobnost a zanechal za sebou na Kavčích horách spoustu práce. Na druhou stranu je však také pravda, že mnoho věcí neřešil, některé problémy zakonzervoval a ony později zcela zákonitě vyhřezly na povrch. A jak to je se zenitem Novy? Vždyť druhá Nova tu první v lecčems ještě překonala, třeba ve sledovanosti Televizních novin. Ano, celková procenta šla v polauderovském období dolů, ale to přece na prvním místě souvisí s úspěšným restartováním Primy, tedy dalšího silného hráče na trhu, nikoli s výkonem samotné Novy.

„Naprostá většina toho pozitivního, co televize Nova přinesla na českou televizní scénu, se odehrálo v prvních třech letech její existence,“ píše dále Šmíd. Ale sám sebe posléze, když ne přímo vyvrací, tak do jisté míry zpochybňuje, když jako jedno z pozitiv kupříkladu uvádí, že Nova jako první „uvedla na obrazovku moderátora tmavší pleti“. Jako moderátor Televizních novin, tedy novácká tvář první kategorie, se Ray Koranteng objevil až na Barrandově. A to je přece stejně pozitivní krok, jako jeho prvotní angažmá v Počasí, které zřejmě má na mysli Šmíd.  

Šmíd dále píše: „Po prvních letech vzestupu se však Nova začala měnit. Její sebevědomý postoj vůči politikům začal erodovat kdesi v roce 1998 po nepravdivé reportáži o Klausově vile ve Švýcarsku. Její politická nezávislost definitivně odešla do propadliště dějin v létě 1999, když Vladimír Železný se s licencí přestěhoval na Barrandov a od té doby se musel starat o to, jak si nerozhněvat mocné tohoto světa.“ To jsou oblíbené teze, které již pět let bez hlubšího prozkoumání opisuje jeden novinář od druhého. Skutečnost je však i v tomto případě o něco složitější. I stará Nova přece měla velmi úzké vazby na některé politické síly, chcete-li –   závislost. V roce 1996 hanebným způsobem ovlivnila výsledek voleb. O rok později pomohla zinscenovala podraz s Klausovou švýcarskou vilou a zametala cestu pro Unii svobody. Málokdo však ví, že oním hlavním politickým manipulátorem v té době nebyl Železný, nýbrž tehdejší šéfredaktor zpravodajství Jan Vávra. Jeho pravidelné páteční snídaně s Kalvodou a později s Luxem jsou pověstné, leč veřejnosti zcela neznámé. Trpělivost s tímto „mocenským centrem“ tehdy došla i Železnému a Vávra dostal vyhazov. V září 1999 měl odejít. Se znalostí těchto nepříliš známých dějů je možná jasnější, jaká také byla Vávrova motivace, když se ve sporu o Novu postavil na Lauderovu stranu. Každopádně platí, že už tehdy bylo jasné, že na tom neprodělá, ať už spor o Novu dopadne jakkoli. 

Jako přímo fatální nepochopení fungování tvrdých mechanismů moci, obchodu a politiky lze označit Šmídovo (a nejen jeho) hodnocení vztahů Železného s rozhodujícími politickými stranami. „Tenhle spor nemůžeme prohrát, pokud nás však nevydají politici naší vlastní země,“ prohlásil tehdy Vladimír Železný. To ještě netušil, jak osudovou pravdu říká. Politickou oporu přece nehledal jenom Železný, stejně postupoval i Lauder. Rozdíl je v tom, že jeden každý z amerických politiků nekoukal napravo ani nalevo a tvrdě hájil obchodní zájem svého krajana. Ani trochu žádného nezajímalo, že jejich povedený krajan se tu – zřejmě v přesvědčení, že tu ještě žijeme na stromech – dopouštěl kriminálních činů. (Tak to hodnotí expertíza Právnické fakulty Plzeňské univerzity vzniklá na objednávku Úřadu vyšetřování. Křečkova vyšetřovací komise ji má k dispozici. Ví také, že odpovědné orgány činné v trestním řízení během arbitráže zcela nepochopitelně vůbec nic raději nešetřily. Proč asi?) Pravda však je to poslední, o co americkým politikům šlo. Z tohoto pohledu se právě Klaus se Zemanem zachovali jako normální politici, prostě se postavili za českého podnikatele. Ne tak mnozí jiní. Však se také od té doby na Nově vypráví tato anekdota: Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný. Oba dva hájí americké obchodní zájmy. Tahle špidlovská, dostálovská, svobodovská, mlynářovská (a mnoho dalších adjektiv by mohlo následovat) malost stála daňové poplatníky deset miliard korun a mezinárodní ostudu. Malí politici z toho vytloukli stranický profit, co na tom, že poškodili svoji zemi.

Všichni zřejmě již zapomněli, že české soudy klíčový spor CET 21 versus ČNTS ve věci odstoupení od smlouvy pravomocně rozhodly. Ve prospěch Železného. Jenom spekulovat můžeme, jaký že to politický vítr foukal okolo Nejvyššího soudu, když na základě mimořádného odvolacího prostředku pravomocný rozsudek věcně naprosto vadným rozhodnutím zrušil. (Rozhodnout, že denní vysílací plán je prakticky to samé jako měsíční vysílací plán, je odborně asi na takové úrovni jako tvrdit, že kniha je to samé co stránka s obsahem kapitol.) Nikdo to ještě nevyslovil, ale troufám si tvrdit, že toto politické soudní rozhodnutí se na výsledku stockholmské arbitráže podepsalo také. Kdo a k jakému obrazu Nejvyšší soud najmenoval, snad netřeba dodávat.

„Rovněž kreativita, s níž Nova aplikovala v českých podmínkách osvědčené formáty zahraničních komerčních televizí, se postupem času začala vytrácet. Ne, že by chyběly nápady, ale chyběla chuť riskovat investice do větších a dlouhodobějších projektů,“ pokračuje Šmíd. Opravdu? A co Milionář, Nejslabší, máte padáka!, Pálí vám to, testy národa nebo nejnověji Česko hledá superstar? Tady už Šmíd píše vyloženou nepravdu.

„Poprvé se stroj zadrhl, když se projevila únava z amerických seriálů a akčních filmů, která se časově shodovala s probuzením české společnosti let 1996-97 ze snu o rychlém a snadném zbohatnutí. Televize Nova na změnu reagovala tím, že získanou image média podnikavých a úspěšných lidí nové doby přeměnila na image média, které vás nechá zapomenout na starosti běžného dne, protože vás baví. Ve víkendových večerech vystřídali Martina Dejdara a Šípa s Uhlířem baviči typu Ivana Mládka a Petra Novotného, znovu ožily stálice pop music z let minulých.“ Šmíd má trochu zmatek v tom, kdo a koho vystřídal. Šíp i Mládek s Novou spolupracují od prvopočátku. Podstatná je však jiná věc. Retromóda vracející se do 60., 70. i 80. let přece zasáhla celý svět. Co jiné byly vlny opětovného zájmu o Beatles, Abbu či třeba Modern Talking? Stejná vlna zasáhla i Česko. Ale jen u nás novináři po rejžkovském způsobu kádrují kumštýře na před-  a po-listopadové a ještě k tomu podivuhodně nedůsledně, aby náhodou nepoškodili kamarády. Ve skutečnosti tedy žádné zadrhnutí, Nova pouze vyhověla zákonu (celosvětové) poptávky.   

„Otázka „Co nám vzala, co nám dala televize Nova“ svádí k laciné odpovědi, že každému z naší kapsy vytáhla tisícikorunu za prohranou arbitráž se CME. Podle mého názoru za to však nemůže televize Nova, ale její bývalý ředitel,“ končí Milan Šmíd. Neberu nikomu právo na jakýkoli názor, ale u vědomí neuvěřitelných skutečností, které v souvislosti s prohranou arbitráží a rolí vlády, respektive ministerstva financí v ní postupně vycházejí na povrch, takovéhle tvrzení pokládám za čiročirou a ještě k tomu populistickou demagogii. Už jsem to nedávno napsal, takže jenom zopakuji: Právě od Milana Šmída bych očekával více. Moje představa o něm, představa publicisty pečlivě studujícího hory dokumentů, dostává další vážnou trhlinu. V poslední době mi připadá, že Milan Šmíd studuje jenom to, co zapadá do teorií, jež jsou jeho (politické) duši blízké.