Miluju češtinu a miluju přechylování. Díky němu byla, je a – jak to tak vypadá – ještě dlouho bude legrace. Naposled se zadařilo, když německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen povýšili do hodnosti potenciální předsedkyně Evropské komise. A už o ní všude píšou, že se jmenuje von der Leyenová, ač ve skutečnosti je „von der Leyen“, tedy česky „z Leyenu“.

Hned mě napadlo, jak by to asi vypadalo, kdybychom podobným způsobem postupovali u manželek mužů, obvykle šlechticů, kteří také byli odněkud. Třeba takový Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Ten kdysi za choť pojal Evu Czernin von Chudenitz, česky Evu Černínovou z Chudenic, přiblble přechýleně Evu Černínovou Chudenicovou. Po svatbě se ovšem analogicky přeměnila na Evu Harantovou Polžicovou Bezdružicovou. To by si nějaký dnešní astronom amatér ještě mohl myslet, když tedy byla Bezdružicová, že okolo ní neobíhal žádný satelit.

Na Islandu mají od listopadu 2017 premiérku. Jmenuje se Katrín Jakobsdóttir. Ponechme tentokrát stranou, že je to poblouzněná eko-socialistka, jež šéfuje koalici Hnutí zelené levice, Strany nezávislosti a Pokrokové strany. Dobře jim tak, Islanďanům! Mají, co chtěli. Nás v tuhle chvíli spíše zajímá, že v rámci našeho přechylovacího pokroku ji novináři přejmenovávají na Katrín Jakobsdóttirovou. Chudák islandská premiérka je tak vlastně přechýlená hned dvakrát. Jednou svým skutečným příjmením, podruhé koncovkou -ová. Ono slůvko „dóttir“ v jejím jméně totiž neznamená nic jiného než dcera. V tomto případě dcera Jakoba. A dcera tedy obvykle opravdu není chlap. Kdyby chlap byla, jmenovala by se Jakobsson, tedy syn Jakoba. Takhle to na Islandu praktikují.

Ještě více przníme ruská ženská příjmení. Vzhledem k tomu, že ruština také umí přechylovat, přechylujeme již přechýlená jména. Vzpomínám, že už jako klukovi mi přišlo legrační, když v televizi ohlašovali krasobruslařskou sportovní dvojici Bělousovová Protopopov. Přišlo mi to jako nějaká jazykolamná říkanka. Ona skvělá krasobruslařka a mnohonásobná mistryně světa se ve skutečnosti jmenovala Ludmila Bělousova. Tím „a“ na konci přechyluje ruština. My ho rušíme a nahrazujeme svým -ová. Přitom ruský způsob přechylování je založený na stejném přivlastňovacím principu jako ten náš. Přivlastňuje ženu jejímu muži. Rusům na to ale stačí méně písmenek.

Čekám, kdy se toho chytí genderoví pomatenci a celé to naše přechylování označí za pozůstatek mužského machismu. Žena přece patří sama sobě a ne nějakému chlapovi.  

Krkolomné přechylování jmen z exotických zemí, kupříkladu z Číny, Koreje, Zimbabwe, Vietnamu či Japonska, raději vynechejme. Než je sportovní komentátor vysloví, v České televizi přímo povinně, jsou závodnice již v cíli.

S přechylováním cizích jmen prostě bývá legrace. Ještě větší komedie ovšem je, když se některé naše světoobčanky naopak rozhodnou, že svoje ryze česká příjmení přechylovat nebudou. A tak kupříkladu máme na Nově televizní moderátorku, jež se zove Petra Svoboda, ač ještě donedávna byla zcela obyčejně Mojtová. Selfíčka před plápolající pařížskou katedrálou Notre Dame si pro změnu pořizuje Emma Smetana, dcera českého muzikanta Jiřího Smetany, spoluautora legendární písně Slunečný hrob neméně legendární kapely Blue Effect. Do třetice vzpomeňme ještě vdovu po architektovi Janu Kaplickém Elišku, jež, ač žena, používá příjmení Kaplický. Někdy ovšem, zřejmě za účelem genderového zmatení, přidává i Fuchsová. Eliška Kaplický Fuchsová – to jeden hnedle neví, kolik jich vlastně je.

A jaký z toho všeho plyne závěr? Snad jen ten, že nic se nemá přehánět. Ani přechylování, ani nepřechylování.  

Petr Tomáš Dan Štěpánek, svobodný pán na Bělečku, 7. 7. 2019

PS: Moje manželka se opravdu, ale opravdu nejmenuje Bělečková.