10. 5. 2004

Do jedné diskuse na ČM jsem napsal tenhle postřeh: „Snad tisíckrát už čeští novináři napsali, že Česká republika prohrála arbitráž, protože neochránila zahraniční investici CME. Kupodivu nikdo nikdy zatím neuvedl, jakým skutkem se to mělo stát. Zvláštní. Ještě zvláštnější je, že nikomu to nepřijede divné a nikoho to vlastně ani nezajímá.“
 
Do polemiky se mnou se pustil Pierre: „Vaše konstrukce je logicky chybná. ‚Neochránit‘ nevyžaduje vykonání nějakého skutku, naopak to znamená, že se nevykonalo něco, co se mělo, neboli opomenutí nebo záměrné nevykonání nějakého skutku.“

A Pierre pokračuje: „A v čem spočívá to opomenutí? Zkusme abstrahovat, abychom nedráždili jmény. Řekněme že země X uzavře se zemí Y smlouvu, ve které se zaváže ochránit investice ze země Y do země X (opačně to sice platí taky, ale to nás v tuto chvíli nezajímá). Pan A ze země X dostane od své vlasti darem zázračný glejt, který jej opravňuje téměř exkluzivně dodávat velice poptávané zboží. Jsa chudý intelektuál, nemá však pan A dostatek finančních prostředků k nákupu či výrobě žádaného zboží, i když ví, jak je vyrábět. Uzavře tedy smlouvy s panem B, který přes zemi Y investuje patřičné prostředky na výrobu a nákup tohoto zboží. Nějakou dobu spolupráce skvěle funguje a pánové A i B spokojeně vydělávají. Z chudého intelektuála pana A se stane jeden z nejbohatších mužů v zemi X. Pak se ale něco pokazí a pánové A a B se dostanou do sporu. Pan A se rozhodne, že smlouvy s panem B jsou podle jeho názoru nadále neplatné, a není proto povinen je respektovat. Najde si pana C a spolu s ním rozjede výrobu úplně stejného zboží s pozměněnými názvy. Pan B se cítí poškozen a dovolává se pomoci u orgánů státu X, odvolávaje se na výše zmíněnou smlouvu mezi X a Y, avšak bezvýsledně. Pan B se tudíž domnívá, že stát X nedodržel své závazky ze smlouvy se státem Y a žádá náhradu škody. Ta je mu posléze přiznána.

Z toho logicky vyplývá, že buď stát X skutečně opominutím nebo záměrně porušil své závazky, nebo že došlo ke složitému spiknutí, které mělo za účel navodit pocit, že k takovému opominutí nebo záměrnému porušení došlo. Někdo věří tomu, jiný zase onomu...“ Tolik diskutující Pierre. Jako logická konstrukce je to dobré, praxe však byla jiná.

Jediné správné místo, kde se měl a mohl pan B (Lauder) ve věci odstoupení od smlouvy domoci svých práv, byly soudy. A soudy se konaly. Šlo to sice pomalu, ale Vrchní soud nakonec pravomocně rozhodl. Jenže ve prospěch CET 21, tedy pana A (Železný). Po roce – po dovolání pana B – Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu zase zrušil a vrátil věc na počátek. Konečný verdikt, zda pan A (Železný) měl či neměl právo spolupráci s panem B (Lauder) přestřihnout, se již nikdy nedozvíme, protože obě strany sporu – CET 21 i ČNTS – posléze ovládla, respektive odkoupila finanční skupina PPF a spor byl logicky zastaven. Každopádně však není pravda, že stát nekonal.

Někteří se navíc domnívají, že Lauderův (pan B) prodej licence, která mu nepatřila, společnosti SBS, Vávrovo klukovské nedodání denního vysílacího plánu (DVP) či ohrožování licence před českými úřady (pirátský vstup do vysílání) byly pro odstřižení důvody dostatečné. Každopádně však není pravda, že pan A (Železný) přerušil spolupráci z ničeho nic, respektive pouze proto, aby peníze šly nadále jen do jeho kapsy. Něco tomu předcházelo.  

Londýnská (Lauder v. ČR) a stockholmská (CME v. ČR) arbitráž se shodují pouze v jednom. Že počáteční organizační uspořádání Novy nebylo šťastné. S tím nelze než souhlasit. Koneckonců to samé jsem já říkal už od roku 1995 a právě toto také bylo podstatou mých tehdejších sporů s Vladimírem Železným. V Londýně však arbitři posléze – zcela správně – konstatovali, že pan B (Lauder) měl dostatek příležitostí nevýhodný stav změnit a stát se přímým spoluvlastníkem CET 21. Neudělal to ze své vůle. Proč? Protože pro něj bylo v daný okamžik výhodnější zůstat mimo dohled regulačního orgánu.

Dále platí, že úplně stejná kriteria a nároky jako na Novu, včetně příslušných správních řízení, uplatňovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání i na jiné subjekty. Třeba na Primu, která měla pro změnu české vlastníky. V čem je tedy proboha ta diskriminace zahraničního investora a to neochránění? Pravda je taková, že pan B (Lauder) nechtěl být pod „ochranou“ z vlastní vůle. On vlastníkem licencované společnosti CET 21, přesněji regulovaným vlastníkem, být nechtěl. A pak si za své vlastní chybné rozhodnutí nechal zaplatit absurdních 10 miliard.

Moje otázka tedy trvá. Jakým konáním či nekonáním Česká republika neochránila investici CME?

P. S. Umanutého internetového recidivistu Ladislava N. předem prosím, aby do diskuse znovu a znovu nekopíroval odkazy na články Donathových psavců ani na nesmyslný nález stockholmské arbitráže. Ten sám o sobě vůbec nic nedokazuje. Jedině snad, že arbitři Schwebel a Kühn jsou blázni a kritika z řad evropských arbitrů, které byli 2. a 3. prosince 2003 vystaveni na jednání v Ženevě, je naprosto oprávněná. Přítomný zástupce českého ministerstva financí o tom – jak se dalo očekávat – českou veřejnost samozřejmě neinformoval. Proč také dělat do vlastního – ministerského – hnízda, že?

11. 5. 2004

Na první pohled ten článek v pondělním Právu (10. 5. 2004), nazvaný „Kouzla s čísly potěšila soc. demokraty“,  vypadá jako oblíbené humoristické mystifikační texty. Jenže je opravdu myšlen vážně a ani není vytisknutý kurzívou. Mírně desorientovaného čtenáře nad ním maně napadne, že někdo se tu zbláznil. A klade si otázku, zda on sám, redakce Práva, Lidový dům a nebo píárová agentura Burson – Marsteller.

Vypadá to sice jako z žánru fantasy či sci-fi, ale na titulní straně Práva se fakt s naprostou vážností píše: „Podle analýzy mezinárodní společnosti Burson-Marsteller to není s předvolebními vyhlídkami ČSSD vůbec špatné. Zatímco domácí průzkumy řadí soc. dem. až na třetí místo, analytici Simon Hix a Michael Marsh statisticky předpokládají, že ve volbách do Evropského parlamentu zvítězí ČSSD skoro s 30 procenty hlasů. Může tak získat 7 až 9 mandátů v EP. Analýzu poskytla Právu mluvčí soc. dem. Lucie Orgoníková s tím, že má jít o projekt objednaný Evropskou unií a zahrnující všechny členské země.“

Jenom na vysvětlenou: Agentura Burson – Marsteller je táž píárová agentura, kterou si Ronald Lauder najal pro své mediální zastupování, když se pustil do křížku s českým státem. Jediný rozdíl je v tom, že tehdy byl v názvu firmy uváděn též její český společník Michal Donath, dle otevřených zdrojů dvojnásobný agent StB. Lauderovi tahle firma pomáhala vydolovat z kapes českých daňových poplatníků více než 10 miliard korun. České straně sociálně demokratické má nyní zřejmě pomoci vydolovat poztrácenou důvěru voličů.

Bude zábavné tuto sci-fi předpověď za měsíc porovnat se skutečnými volebními výsledky. Každopádně je to ale zajímavé spojení a voliči by si ho měli zapamatovat: Ronald Lauder – agentura Burson Marsteller Donath – 10 miliard korun a Česká strana sociálně demokratická.

(ČSSD nakonec ve volbách do Evropského parlamentu dostala 8,78 % hlasů, což znamenalo zisk 2 mandátů.)