Jiří Paroubek to ještě neví, ale jako předseda vlády už skončil. Je to jen otázka času. Překročil hranici. Premiérem demokratické země prostě nemůže být člověk, který je s to vyplodit něco tak neuvěřitelného, hloupého a zároveň arogantního, jako je jeho článek v Lidových novinách (Technaři nejsou tančící děti, ale nebezpeční lidé, LN 2. 8. 2005). Svéprávní občané nedovolí, aby v čele vlády jejich země stál chorý mozek s obzorem okresního funkcionáře předlistopadové KSČ.

Exemplář Paroubkova typu se může do premiérského křesla vyhoupnout pouze souhrou náhod. Koneckonců jeden internetový diskutér současného předsedu vlády přiléhavě nazval nezvoleným náhradníkem náhradníka. Pro ty méně chápavé – prvním náhradníkem byl Gross, druhým je Paroubek. A dodejme, že nahradili Špidlu, který se do premiérské funkce prolhal. „Zdroje jsou!“ Nebyly. Jen peněženky občanů.

Jak Paroubek řeší problémy? Nejdříve je sám vyvolá či znásobí, a pak se postaví do role jejich rázného řešitele. Výsledkem ovšem bývají problémy ještě větší. A je vcelku jedno, zda jde zrovna o povinné účtenky nad 50 Kč či CzechTek. A tak namísto kraválu na louce u lesa, máme technopárty v Praze na Strahově a v českých městech sérii protivládních demonstrací. Tragedie je ovšem v tom, že stejným způsobem současný předseda vlády (ne)řeší i důchodovou reformu či reformu veřejných financí.

Zupáckému Paroubkovi se o víkendu podařila nevídaná věc. Šestnáct let po sametové revoluci opět na chvíli sešikoval Občanské fórum. Pro někoho to může být překvapení, ale je v tom neúprosná logika, že se na jedné straně opět ocitli kupříkladu i věční polistopadoví rivalové Klaus a Havel. Svobodomyslní lidé se v běžném životě nesnadno domlouvají, pro co jsou. Neomylně a rychle se však shodnou, proti čemu jsou.

Paroubkovo sebeodhalení, definované policejní brutalitou, jednu pozitivní stránku má. Mnohým otevřelo oči, aby si všimli, že Česká republika opět stojí na historické křižovatce. Můžeme si vybrat, zda chceme pokračovat kupředu nesnadnou, leč svobodnou cestou, či zda se chceme vrátit k praktikám totality.

Lidová tvořivost bývá geniální. Nic nedefinuje Paroubkovo směřování lépe než stručné heslo z protestních demonstrací – Plnou ParouBack.

3. 8. 2005

Není nad to, když se na někoho můžete spolehnout. Třeba na parťáka při výpravě do hor, když jste na jednom laně.

Den před policejní pendrekyádou u Tachova dal předseda vlády Jiří Paroubek ministru vnitra Františku Bublanovi pokyn, aby policie postupovala co nejrázněji. O den později říkal, že je na dovolené v Rakousku, takže se nemůže vyjadřovat ke konkrétní situaci. Další den už se pro jistotu omlouval za policejní excesy.

Za svého ministra vnitra se Paroubek nejdříve postavil, aby posléze den po dni začal postupně couvat. Nyní jsme ve fázi, že Bublan prý podcenil politický rozměr zásahu. Měl se předtím poradit s politickými stranami. Odtud je k odvolání jen krůček. Koneckonců je zvykem nabídnout cizí hlavu místo vlastní.

Policisty Paroubek nejprve chválil a stál za nimi. Týden po akci již bez mrknutí oka řadové pěšáky, kteří mu vyhověli a zasáhli opravdu „rázně“, odepisuje. V interview pro rádio BBC se o jejich počínání vyjádřil: „To bylo naprosto brutální, hloupé, stupidní a je potřeba ty lidi potrestat.“

Lézt na jednom laně s Jiřím Paroubkem přináší ještě jedno nebezpečí. Pokud se budete nacházet pod ním, hrozí, že na vás z premiérského pozadí vypadne sedmadvacet starostů a místostarostů z Tachovska. Jejich setkání s předsedou vlády na dvoře Kramářovy vily u příležitosti předání petice na podporu policejního bití nejvíce připomínalo hold zástupců místních sovětů prezidentu Lukašenkovi.

Nadšení z Paroubka musejí být zvláště poslanci ČSSD. O obsazení postu ministra kultury se neradí s nimi, nýbrž s Břetislavem Rychlíkem a spol., tedy s kulturními lobbisty za své vlastní ekonomické zájmy. Paroubek nehledá mezi sociálně demokratickými politiky. Jedním jeho kandidátem je profesionální píárista bez politických zkušeností, druhým herec ryze pravicového přesvědčení. Dá se očekávat, že o ministru dopravy se Paroubek příště poradí s mašinfýry a tiráky.

Peripetie politického populismu plastického premiéra Paroubka pokračují.

10. 8. 2005