Krize v České televizi z přelomu let 2000 – 2001 sice nemá s válkou o Novu přímou souvislost, přesto tento spor výrazně ovlivnila, především některé jeho aktéry. Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou“ (to je termín z úst Zdeňka Svěráka), na svoje objektivní historické zhodnocení teprve čeká, leccos se ale dá povědět už dnes. Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patří někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, které se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli kompars v kuse, který režíroval někdo jiný. Kdo? Političtí aktivisté, u nichž ani na vteřinu netřeba pochybovat, že jejich motivace byla čistě politická. Pro někoho to asi bude silná káva, ale pro tvrdé jádro téhle skupiny byla krize České televize prostředkem ke změně mocenských poměrů v zemi. Za jiných okolností se tomu obvykle říká státní převrat. Pro dosažení svých cílů neváhali užít jakýchkoli prostředků, proto hnali lidi do ulic. Charakteristická je historka, kterou mi vyprávěl novinář Jefim Fištejn. Poté, co napsal článek proti vzbouřencům, telefonoval mu jeho známý, redaktor ČT a rusista Libor Dvořák. Co prý Jefim blázní, na jakou stranu se to staví, že oni to tlačí k předčasným volbám, ve kterých ODS nepřeleze přes pět procent. Vskutku – svérázný boj za svobodu slova a nezávislost ČT! Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří bojovali za svůj ekonomický zájem. Česká televize s rozpočtem téměř pět miliard korun, nejasnými hodnotícími kritérii a slabými kontrolními mechanismy je přitažlivým zdrojem obživy pro řadu zájmových skupin. Prim mezi nimi vždycky hrály osoby, které lze řadit spíše k levicovým liberálům, socialistům či tzv. občanským aktivistům v té podivné české „nepoliticko politické“ podobě. Samostatnou podmnožinu téhle skupiny pak tvořili lidé, pro které se vzpoura stala vítaným krytím pro jejich de facto kriminální praxi spojenou s tzv. racketeeringem, tj. organizovaným obchodováním s informacemi. Některými politickými kruhy bylo odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a následná volba Jiřího Hodače, které vzpouru odstartovaly, interpretováno jako vánoční mediální puč ODS. Přesně takhle o tom kupříkladu mluvil na RRTV Stanislav Milota, který se na zasedání Rady dostavil jak na frontovou linii. Jenže to je naprostý nesmysl. Když pominu fakt, že ODS svoji mediální politiku vlastně nikdy neměla přesně definovanou, že celá mediální problematika vždy šla spíše mimo zájem Václava Klause a že mediální praxe ODS vždycky byla spíše amatérská, neměla na to v Radě ČT ani dost lidí. Na návrh poslaneckého klubu ODS zasedali v devítičlenné Radě ČT pouze tři lidé – Jana Dědečková, Miroslav Mareš a František Mikš. A mám ještě jeden argument, který je vlastně hloupý, protože mi nikdo z „druhého břehu“ stejně nebude věřit, nicméně vyslovím ho: Kdyby ODS plánovala nějaký vánoční mediální puč, asi bych o tom něco věděl. Výrazní jedinci v podobných kolektivních orgánech dovedou prosadit hodně ze svých vlastních názorů. Něco o tom vím. A právě takovouhle osobností se ukázala být Jana Dědečková. Znám Janu řadu let. Je to neuvěřitelně statečná a poctivá ženská. Před listopadem 1989 nechyběla se svým manželem na žádné demonstraci, jako řadový pěšák boje proti totalitě poctivě opisovala a šířila texty slavnějších osob disentu. Svoje přesvědčení a mravní principy si ponechala i po sametové revoluci a hájí je se stejnou vehemencí a statečností. Když šlo v roce 1999 na Václavském náměstí do tuhého kvůli výzvě Děkujeme, odejděte!, rozvinula tam se svým manželem transparent na podporu Václava Klause. Jako jediná se také tváří v tvář postavila davu na Kavčích horách. I tam na ni plivali. Její odpůrci jí vždycky spílali – v lepším případě – do hospodských. Jenže pravda je taková, že po všech těch intelektuálních hvězdách musela přijít do Rady ČT tahle majitelka penzionu v Krkonoších, aby si spočítala docela jednoduché „má dáti – dal“. A to byla její největší „vina“. Ohrozila dosavadní bezproblémový život struktur finančně napojených na Českou televizi. Předchozí praxe totiž bývala jiná. Kupříkladu tolik opěvovaná Grygarova Rada ČT odmávala řediteli Ivu Mathé rozpočet za půl hodiny. „Hospodská“ Dědečková byla první, kdo se začal v rozpočtu opravdu do hloubky šťourat a klást nepříjemné otázky, zda to opravdu takhle musí být. Dědečková se neztratila ani po likvidačním politickém odvolání Marešovy Rady ČT. Založila si internetový server Virtually a se sveřepostí sobě vlastní se dál pere za svoje názory. Na počátku byl reakcí posměch, po několika letech nabídka na odkoupení serveru i jeho značky v řádu sedmimístného čísla. Neprodala. Jana Dědečková je pro mne – na rozdíl od mnohých, kteří se tím holedbají – občanský aktivista v tom nejvlastnějším slova smyslu. Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sleduje vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlá, zasvěcená a dobře vyargumentovaná zpráva však občanům zůstala dokonale utajena. Prakticky všechna česká média ji ignorovala. A není se vlastně co divit. Výsledky šetření britských aktivistů totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři. Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec nebyla ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce „mimopolitickou“ cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. A že své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000 – 2001 už měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku. Televizní vzpoura prý byla reakcí na postup Marešovy Rady ČT. Řada událostí však vzbouřence usvědčuje, že leccos bylo jinak a že s důvěřivými občany manipulovali. Zde jsou dva drobné příklady. Plným Václavákem lidí vyhrožoval předseda českého PEN klubu Jiří Stránský dávno předtím, než došlo k odvolání Chmelíčka a zvolení Hodače. Stalo se tak už dva měsíce před vzpourou v kuloárech konference Česká televize – věc veřejná. Na jinou zajímavou skutečnost zase narazila tehdejší členka Rady ČT spisovatelka Marcella Marboe Hrabincová, shodou okolností také členka PEN klubu. Zmiňuje se o ní ve své knížce Bitva na Kavčí hoře. Líčí, jak ji vzbouřenci pozvali k jednání do obsazených prostor zpravodajství. Kupodivu ji však nevedli blokovaným hlavním vchodem, a tím pádem skrz shromážděný dav, nýbrž pěkně potichu zadními dveřmi, od kterých měli po celou dobu klíče. Teprve tehdy jí došlo, že všechny ty košíky s jídlem a chemické záchody na špagátech byly jenom divadýlko pro veřejnost. Škoda, že některým lidem nelze nahlédnout do duší a číst si v jejich třináctých komnatách svědomí. Zaklínali se svobodou slova a politickou nezávislostí, přičemž málem uštvali generálního ředitele Jiřího Hodače, novináře s jedenáctiletou praxí z BBC, k smrti. Páter Halík k tomu sloužil mši, další vytvářeli živé „betlémy“, Ruml s Buzkovou bivakovali ve spacáku ve velíně, Svěrák a Smoljak během toho šílenství mnoha lidem (i mně) zabili Cimrmana. Připadá mi, že někteří lidé poztráceli veškerou soudnost. Byla to odporná novodobá hilsneriáda! Jako člen RRTV jsem zdaleka nebyl v takovém centru pozornosti, jako jiní, kteří si „užili“ víc. Přesto i mě někteří neohrožení bojovníci za „svobodu slova“ telefonovali, že budu viset, a mým dětem sdělovali, že tatínka zřídí tak, že ho nepoznají. I takovouhle podobu na sebe tehdy brala havlovská Pravda a Láska. Každý, kdo tehdy na Kavčích horách a na Václaváku hulákal, nese svůj díl viny. Ale zpátky k souvislostem s válkou o Novu. V okamžiku, kdy většina antivzbouřeneckých politiků spíše mlčela, na plná ústa počínání naší „kulturní elity“ pojmenoval Vladimír Železný. Ve Volejte řediteli vzbouřence přirovnal k novodobým svazákům a přesně také definoval politické motivy jejich protektorů. Ale kdyby jen to. Předtím ještě oficiálnímu zpravodajství Jany Bobošíkové na čas poskytl technické zázemí. Tohle mu lidé z České televize, „kulturně – mediální fronta“ a hlavně některé vlivné politické kruhy už nikdy neodpustí. Na přelomu let 2000 – 2001 selhal stát. Nebylo na Hodačovi, Bobošíkové či najaté ochrance, aby se se vzbouřenci prali. Pořádek a dodržování zákonů měli zajistit jiní. Předseda vlády Miloš Zeman 5. ledna 2001 v Poslanecké sněmovně řekl: „Každý z nás, byť by to i byla hlava státu, kdo vyzývá k porušování platných zákonů, nemá podle mého názoru v české politice co dělat.“ Jenže co je platné, že premiér přednese skvělý plamenný projev, ve kterém věci přesně pojmenuje, včetně trapné úlohy prezidenta Václava Havla, když jeho ministr vnitra Stanislav Gross raději populisticky neudělá vůbec nic. A vicepremiér Vladimír Špidla se dokonce odebere nadbíhat davu na Václavské náměstí, zatímco jeho kolega Pavel Rychetský (dnes předseda Ústavního soudu) v zákulisí tlačí Hodače k rezignaci. Právě na barikádách českotelevizní vzpoury se rodila pozdější Špidlova vládní koalice. Esenci tehdejšího pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD, svolané kvůli televizní rebelii, Stanislav Gross. Byla to předzvěst jeho budoucí politiky. K tomu, co se okolo České televize dělo, řekl: “V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“ Jediný státní orgán, který si nezakryl oči před platnými zákony a nerezignoval na své povinnosti, byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ani to se samozřejmě neodpouští a členové Rady se o tom již brzy přesvědčí. Rada okamžitě zahájila s Českou televizí správní řízení, které nakonec vyústilo v udělení nejvyšší možné pokuty dva miliony korun. Předseda Rady a mediální šéfodborář Martin Muchka sice „brzdil“, jak to jen šlo, Stanislav Milota zase s prásknutím dveřmi rezignoval, načež se odebral mezi „své“ a rozdával rozhovory do ochotných mikrofonů a ještě ochotnějších kamer, ale většinový postoj Rady byl jednoznačný. Ne, že by Česká televize do té doby byla ztělesněním objektivnosti a nestrannosti, ale teprve od této chvíle začnou redaktoři ČT v plné míře předvádět, jak také lze informovat o instituci, která se stala jejich úhlavním nepřítelem. Ronald Lauder, aniž o to usiloval, získal nečekaného spojence.
Už jsem se zmiňoval o tom, že kvůli vyšetřování kauzy spojené se zajišťovací smlouvou s lichtenštejnskou nadací Astrona se Vladimír Železný vyspal ve vazební cele. Jeho právník JUDr. Aleš Rozehnal na tom byl hůř. Ve vazbě se ocitl na řadu týdnů. Říkalo se leccos, že to tam prý špatně snášel a že ho nalomili, on sám však tuhle verzi při našem rozhovoru rozhodně popřel. Jisté ale je, že dlouhodobý pobyt ve vazbě určitě nikomu nepřidá. Pak Rozehnala z vazby pustili a prakticky vzápětí každý z návštěvníků tradiční únorové (2002) novácké narozeninové párty v barrandovských ateliérech zaznamenal, že Železný tam Rozehnala zpucoval jak malého kluka. Rozehnal předtím v novinovém rozhovoru otevřeně hovořil o některých převodech Železného majetku. Dovedu pochopit, že se to Železnému příliš nelíbilo, vůbec ale nechápu, proč se neovládl a celou věc impulsivně řešil před stovkami přítomných lidí. Byl to trapas. Nemohu stoprocentně tvrdit, že právě tohle byl onen spouštěcí mechanismus, i to totiž Rozehnal při našem rozhovoru popřel. Skutečností ale je, že Aleš Rozehnal posléze udělal věc, která advokáta příliš nešlechtí: zradil svého klienta. Ať už to tedy s předchozími událostmi souvisí anebo nesouvisí, realitou každopádně je, že Rozehnal, který byl nejen právním zástupcem společnosti CET 21, ale i jejím jednatelem, Železného zkrátka opustil. Ve zlém. Ale kdyby jen to. Využil své plné moci a poslední den před vypršením lhůty stáhl odvolání CET 21 proti dřívějšímu rozhodnutí rejstříkového soudu, který kvůli jeho vlastní (Rozehnalově) formální chybě z roku 2000 nezapsal majetkové změny ve struktuře CET 21, vyplývající ze zamýšleného navýšení základního jmění. Navýšení se proto nekonalo a ze hry tak prakticky nenávratně vypadly MEF Media a Edikon, tedy firmy, které měly v CET 21 dohromady držet takřka padesát procent. Když k tomu ještě přičteme, že Železného podíl byl mezitím zkonfiskován, rozhodujícím podílem se v CET 21 rázem stal podíl společnosti Vilja. Právě do této právnické osoby předtím se souhlasem Rady převedli své původní podíly fyzických osob zakladatelé CET 21 Peter Hunčík, Jozef Alán a Vlastimil Venclík. A právě Rozehnal zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF, patřící nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi. Na scéně se tak ocitl nový silný a dravý hráč. Vzhledem ke konfiskaci Železného podílu se podle právního výkladu PPF roztáhl podíl Vilji do majoritní pozice, tedy něco přes padesát procent. PPF se proto prohlásila za většinového vlastníka CET 21. Druhým největším podílníkem dál zůstal další ze zakladatelů CET 21 režisér Peter Kršák. Vladimír Železný s Jiřím Šmejcem se nejdříve pustili s PPF do boje, ale finanční útok na Novu se rozhořel na více frontách. Některé bankovní domy začaly požadovat okamžité splacení úvěrů a Nova, přesněji spíše Šmejcův MEF, která předtím v podobě sesterské televize Joj expandovala na Slovensko, se ocitla v platební neschopnosti. Krvavé válce nakonec předešlo racionální rozhodnutí Jiřího Šmejce, který odletěl do Španělska za Petrem Kellnerem a překvapivě se s ním naopak dohodl na spolupráci. Koneckonců Nova tak jako tak hledala strategického partnera. V první fázi došlo k rozdělení televize půl na půl. Součástí dohod bylo i to, že PPF za Vladimíra Železného uhradilo zbytek jeho dluhu vůči CME (viz amsterdamská arbitráž). Šlo o částku ve výši přibližně tři čtvrti miliardy korun. Menší část pohledávky byla CME uhrazena již předtím ze Železného konfiskovaného podílu. Mezitím společnost CME zvítězila ve stockholmské arbitráži proti České republice a inkasovala více než 10 miliard korun. Bude o tom řeč hned v následující kapitole. Namlsaný Ronald Lauder okamžitě zaútočil znovu a pohrozil další arbitráží, tentokrát „vídeňskou“, ve které požadoval více než 30 miliard korun, tentokrát pro změnu po CET 21. V jednom komentáři jsem tehdy Laudera přirovnal k povedenému číšníkovi, který opilé hosty kasíruje dvakrát. Třicet miliard sice byla další zcela iracionální suma, nicméně PPF zareagovalo rychle a efektivně. Nabídlo CME dohodu a původní servisní firmu Novy, Českou nezávislou televizní společnost, odkoupilo za více než jednu miliardu. Prostě si koupilo klid. Obě původní strany války o Novu, držitel licence CET 21 i servisní ČNTS, se tak ocitly v jedněch rukou. Jan Vávra dostal od nových majitelů výpověď a CME definitivně ukončila své podnikatelské aktivity v České republice. Někteří pozorovatelé očekávali, že PPF využije svého nově nabytého dvojjediného postavení v Nově k odstranění Šmejcova MEFu, ale stal se opak. Došlo naopak k utužení spolupráce. A po vyplacení Šmejcových menšinových společníků také k definitivnímu majetkovému rozdělení, ve kterém PPF patří dvě třetiny a Šmejcovi jedna třetina televize. Špidlova vláda využila otřesů kolem Novy k tvrdému politickému nátlaku. Vladimír Železný však zatím stále ještě zůstal v pozici generálního ředitele. Již brzy se to ale změní.
|
První část stockholmské arbitráže skončila pouze výrokem o „vině“ České republiky. O výši „škody“ se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže. Mezitím se odehrálo několik věcí. Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, který částečný (mezitímní) nález odmítl podepsat a distancoval se od něho ve svém separátním Záporném stanovisku, na protest proti počínání svých dvou kolegů, Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela, na post arbitra rezignoval. Česká republika se zase odvolala ke švédskému obecnému soudu, u kterého napadla proceduru arbitráže. Hándla v arbitrážním tribunálu nahradil Ian Brownlie z Velké Británie. Pod bodem 2 se v rozhodnutí mezitímního nálezu z první fáze arbitráže píše: Odpůrce (Česká republika) je povinen odškodnit Navrhovatele (CME) za poškození, které Navrhovatel utrpěl v důsledku porušení dohody o ochraně investic, a to vyplacením regulérní tržní hodnoty investice Navrhovatele, kterou měla investice před uskutečněním porušení Dohody o ochraně investic odpůrcem v roce 1999, a to v částce, jejíž výše bude stanovena ve druhém kole tohoto arbitrážního řízení. Jestliže nad některými vývody pánů Kühna a Schwebela z první fáze arbitráže zůstává rozum stát, pak o jejich určení výše regulérní tržní hodnoty investice CME z druhé fáze stockholmského klání lze bez jakýkoli rozpaků prohlásil, že je doslova z říše fantazmagorie. Základem, ze kterého páni arbitři vyšli, se totiž nestalo nic jiného, než čísla z nerealizované fúze CME se společností SBS, tedy oněch 640 milionů dolarů, o kterých už byla řeč v kapitole SBS – třetí vzadu. Co na tom, že to původně bylo ocenění pěti televizí v pěti zemích. Co na tom, že sám běh událostí ukázal, že nejhodnotnější věcí z tohoto balíku, ceněnou až na 400 milionů dolarů, byla licence společnosti CET 21, která však Ronaldu Lauderovi ani CME zcela evidentně nikdy nepatřila. V odstavci 527 konečného nálezu se píše: Ve svém dodatečném svědeckém prohlášení ze dne 26. července 2002 pan Stogel (svědek CME) v rekalkulaci „správného ocenění ČNTS“ došel k hodnotě 639,592 milionů dolarů ... Pravda, arbitři tohle čarování s čísly, ve kterém se cena pěti televizí z pěti zemí najednou přelila do ohodnocení jedné jediné servisní firmy, neskousli úplně a za reálnou hodnotu ČNTS označili 400 milionů dolarů. Zřejmě jen čistě náhodou jde o stejnou cifru, na kterou byla v nerealizované fúzi ceněna nikoli ČNTS, nýbrž licencovaná CET 21. Ale protože se RRTV dle jejich interpretace v březnu 1999 s Vladimírem Železným spolčila, licitovali ještě s tzv. „faktorem Železný“ ve výši 125 milionů dolarů. Leč nedosti na tom. Ať už arbitři při stanovení výchozí částky vycházeli z čehokoli, bylo by docela logické, kdyby se období, za které společnosti CME přiznali náhradu ušlých zisků, alespoň krylo s platností licence. Licence byla udělena v roce 1993 na dvanáct let, její platnost tedy končila v roce 2005. S touto licenci měl Ronald Lauder, respektive původní investor CEDC a za jisté interpretace i CME skutečně něco společného. Jenže arbitři CME přiznali rovněž náhradu ušlých zisků za období prodloužené licence až do roku 2017 – viz odstavec 605 konečného nálezu. Co na tom, že k prodloužení licence CET 21 o dalších dvanáct let, tedy do roku 2017, došlo až 22. ledna 2002 a umožnila ho až novela zákona o vysílání 231/2001 Sb. platná od 4. července 2001. Jinými slovy: zákon, který prodloužení licence umožnil, vstoupil v platnost až rok a půl poté, co byla arbitráž zahájena, a k samotnému prodloužení licence došlo až dva roky poté. Nemá vcelku smysl podrobně se rozepisovat o položkách, které arbitři k tíži České republiky přičítali a které odečítali a jakými koeficienty čísla násobili. Podstatné je, že v bodě 1 konečného rozhodnutí se píše: Odpůrci (Česká republika) se nařizuje zaplatit Navrhovateli (CME) 269 814 000 USD (slovy: dvě stě šedesát devět milionů osm set čtrnáct tisíc U. S. dolarů). V přepočtu na české koruny tedy asi deset a půl miliardy. Zajímavá je i cifra pod bodem 4: Tribunál stanovuje výši honorářů arbitrům částkou 1 351 203,44 USD. Tak tak, arbitři odvedli dobrou práci, a ta musí být dobře zaplacena. Pro pořádek je třeba ještě uvést, že ani konečné rozhodnutí se neobešlo bez separátního stanoviska. Arbitr Ian Brownlie v něm nesouhlasí s výší a způsobem výpočtu škody. Částka, kterou má Česká republika společnosti CME zaplatit, byla oznámena 14. března 2003. Někteří lidé v Česku se ještě upínali ke švédskému odvolacímu soudu. Marně. Tady se vůbec nejednalo o meritu věci, nýbrž pouze o proceduře první části arbitráže a soud 15. května 2003 námitkám České republiky nevyhověl. I tady proti sobě vlastně stála svědectví dvou arbitrů (Kühn a Schwebel), mocně podporovaných CME, proti jednomu (Hándl), nesměle hájenému Českou republikou. Fred Klinkhammer ještě stihl vyhrožovat, že když Česká republika rychle nezaplatí, nechá CME zabavit českým hokejistům dresy a hokejky. Vyhrožovat však ani nemusel. Ministr financí Bohuslav Sobotka s uhrazením částky s hujerovskou úslužností pospíchal tak, že dalších pár milionů korun stát prodělal ještě na pohybu kursů mezi dolarem a korunou. Obrazně se dá říct, že právě v okamžiku převodu 10 miliard na účet CME válka o Novu skončila. Ronald Lauder se během ní k televizi, na kterou si neoprávněně činil nárok, nepřiblížil ani o krok. Přesto se může považovat za vítěze. Tento svérázný podnikatel, který během oficiální návštěvy předsedy vlády Miloše Zemana v USA zveřejnil v amerických novinách celostránkové inzeráty varující před investováním v České republice, zde zrealizoval nejlepší „obchod“ svého života. Stačila k tomu šikovná výměna protivníka: obratného Železného vyměnit za hloupý stát.
Než se pustíme do líčení událostí, které následovaly po skončení stockholmské arbitráže, a do závěrečného hodnocení, podívejme se, kdože to tedy vlastně zkasíroval oněch více než 10 miliard z kapes českých daňových poplatníků. Nebude na škodu zrekapitulovat si, jaké metody Ronald Lauder a jeho lidé při podnikání na území České republiky užívali. Pro leckoho to asi bude poněkud překvapivé čtení. Proč? Protože zatímco Vladimíru Železnému věnovali čeští novináři vždycky nadstandardní pozornost – koneckonců vcelku zaslouženou –, druhá strana sporu o Novu se zájmu našich hlídacích psů demokracie nikdy netěšila. Vše tak vlastně probíhalo v režii a ke spokojenosti estébáka Michala Donatha a jeho PR agentury, jež si Lauder najal k mediálnímu zastupování CME. Přitom se vůbec nedá říct, že by nebylo o čem psát. Společnost CME vstoupila do ČNTS, tehdejší servisní firmy Novy, v rozporu s českými zákony (!!!), bez souhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a za jejími zády. Což je obzvláště zajímavé v kontextu stockholmské arbitráže, ve které Lauderova CME tvrdila, že za její škodu může RRTV, respektive Česká republika. Vstup CME později nepřímo legalizovala teprve nešťastná novela vysílacího zákona (301/95 Sb., Marvanová a spol.), jež otevřela prostor pro zrušení licenčních podmínek. Podobně se CME zachovala, když jí RRTV kvůli problematickému křížení vlastnictví nepovolila majetkově vstoupit do rádia Alfa. Američané Radu opět obešli a Alfu fakticky ovládli přes servisní firmu. Když RRTV vedla v roce 1997 správní řízení s ČNTS kvůli neoprávněnému provozování Novy, Američané si několikrát z úst radních vyslechli, že Rada by za ideální považovala spojení CET 21 (televize de iure) a ČNTS (televize de facto) do jedné firmy. Nikdy na to nepřistoupili a nadále využívali všech výhod servisní firmy, která už nespadala pod dohled regulačního orgánu. Později v arbitrážích Radu obviní, že právě tím, na čem sami trvali, znehodnotila jejich investici. Ve svých výročních zprávách CME pravidelně obelhávala vlastní akcionáře, neboť se před nimi vždy vydávala za plnohodnotného majitele televize se vším všudy, včetně licence. Je jasné, že právě tímto způsobem CME zvyšovala hodnotu svých akcií. Stejně Lauder postupoval, když CME chtěla fúzovat se společností SBS. Předmětem obchodu byla i licence CET 21, která však CME nikdy nepatřila. Na tiskové konferenci ve Švýcarsku to prozradil jeden z šéfů SBS Martin Lindskog. Po vypuknutí sporu o Novu se zástupci CME v čele s Fredem Klinkhammerem dostavili na Radu s protiprávním požadavkem, aby licenci Novy „přepsala“ na CME nebo tam CME alespoň „připsala“. Cituji doslova. Dle zákona je licence nepřevoditelná. Vzpomínám, jak jsme tehdy – poté, co pánové opustili jednací místnost – na sebe s kolegy hleděli v němém úžasu. S takovou povzneseností nad české zákony jsme se tváří v tvář ještě nesetkali. Ve sporu o Novu podpořili Ronalda Laudera také někteří někdejší členové RRTV. Ti, co v roce 1993 udělili CET 21 licenci. Ač byl Daniel Korte v médiích citován jako nezávislý odborník, nikdy se on sám ani CME veřejně nepochlubili, že jej Lauder ve skutečnosti platil. Podotýkám, že velmi slušně. Bývalý radní Jiří Koubek se mi dokonce prokazoval pověřením jednat jménem CME. Jistě bude také jenom pouhá shoda náhod, že jeho manželka Marína Landová, někdejší úřednice Rady, svědčila u arbitráže ve Stockholmu ve prospěch CME. Křečkova vyšetřovací komise má k dispozici svědectví, že Koubek pobíral 3.000,- dolarů měsíčně a že pro něho a Landovou byla rovněž vypsána vysoká prémie, pokud se jim podaří Železného připravit o licenci. O placeném informátorovi z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, který je v materiálech CME označován jako agent Gazela, už byla řeč. Ale jsou zde ještě jiné kauzy, o kterých zatím nepadlo ani slovo. Třeba kauza Český plán, kterým se společnost CME chtěla nezákonným způsobem zmocnit televize Nova, či kauza počítačového experta Jakuba Olexy. Více si o nich lze přečíst v příloze této knihy v kompletním přepisu výpovědi Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí ze dne 14. listopadu 2003. Český plán je pod bodem 7, Olexa pod bodem 9. Orgány činné v trestním řízení o Lauderových postupech buď věděly nebo na ně byly upozorněny. Úřad vyšetřování ČR si na toto téma dokonce u Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni objednal právní expertízu. Doslova se v ní píše: ... z některých zjištění vyplývá, že osoby, o nichž se v posouzení hovoří, se dopustily jednání, jež je zřejmě kriminálním činem, tedy trestným činem ve smyslu Trestního zákona České republiky. Dlouho bylo prakticky nemožné se k tomuto dokumentu nějak propracovat. Nakonec se mi to podařilo a při své svědecké výpovědi jsem kopii předal parlamentní vyšetřovací komisi. Jenže orgány činné v trestním řízení v souvislosti s aktivitami Ronalda Laudera a CME nevyšetřily nikdy nic. Podle Železného naopak zjištěné důkazy „zmrazily“, takže pro nějaké důkazní řízení v arbitrážích nebyly k dispozici. Sám Železný je naopak předtím ve své – amsterdamské – arbitráži úspěšně použil. Ale tím výčet Lauderových podnikatelských praktik zdaleka ještě nekončí. Pověstná „krabice od bot“ si zaslouží samostatnou kapitolu.
|