Válka o Novu

 

aneb Podvod za 10 miliard

Televizní thriller ze současnosti
 

Obálka Adam Kraus

Vydalo nakladatelství Formát, Praha 2004

Vyprodáno

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu.  

Obsah

01 Milý čtenáři!
02 Malý slovníček zkratek a výrazů
03 První výstřel

Část první
DOBA PŘEDVÁLEČNÁ

04 Znamení nové doby
05 Pionýrské doby komerční televize
06 Není Rada jako Rada
07 Marvanová poprvé na scéně
08 Udělení licence Nově
09 Jak zadělat na malér
10 Ani obutá, ani bosá
11 Televize pro 21. století – podvod, nebo naivita?
12 Pád Korteho Rady
13 Jak se stát radním
14 Marvanová podruhé aneb Hrobaři mediální legislativy
15 Licenční podmínka č. 17
16 Tajtrlík
17 Hanušova Rada
18 „Štěpánkovy balíčky“
19 Zahájení správní řízení s ČNTS
20 Malá rekapitulace
21 Zastavení správního řízení s ČNTS
22 Vykutálený Lauder
23 Železný „kupuje“ Novu
24 Josefíkova Rada
25 V předvečer války
26 SBS – třetí vzadu

Část druhá
DOBA VÁLEČNÁ

 
27 Rado, pomoz! Rado, zařiď! Rado, vyřeš!
28 Klinkhammer a Vávra v akci
29 Zbastlená televize
30 Železného geniální tah
31 Mnoho povyku pro nic
32 Soudy
33 Mediální válka
34 Arbitráže
35 Stockholmská arbitráž
36 Jak se soudce Kühn díval očima CME
37 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1993
38 Není Londýn jako Stockholm – události let 1996 – 97
39 „Spolčení“ Rady se Železným
40 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1999
41 Hvězdná chvíle Maríny Landové
42 Radní: „Je to křivé svědectví!“
43 Klíčový „důkaz“
44 Kühn a Schwebel v objetí s Lauderem
45 Agent Gazela
46 Muchkova Rada
47 Vzbouření na Kavčích horách
48 Ostří hoši z PPF
49 Stockholmská hausnumera

Část třetí
DOBA POVÁLEČNÁ

50 Lauderovy podnikatelské metody
51 Krabice od bot
52 Poprava v přímém přenosu
53 Poslanecké panoptikum
54 Špidlův rok dlouhých nožů
55 Šest až sedm „statečných“
56 Když vládne aSociální demokracie
57 Křečkova vyšetřovací komise
58 Železný jako bájný Fénix
59 Právo jako byznys
60 Malý velký Železný muž
61 RRTV – viníci bez viny
62 Politici poprvé
63 Politici podruhé
64 Ministerstvo Lauderových financí
65 Rána do zad od Nejvyššího
66 Sedmá velmoc, nebo pátá kolona?
67 Diskvalifikovaný Ronald Lauder
68 Post scriptum

Část čtvrtá
ZAJÍMAVÉ DOKUMENTY

69 Ukázka z projektu CET 21
70 Licenční podmínky TV Nova
71 Mezinárodní arbitráže ve sporu o televizi Nova
72 Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla
73 Dopis Ladislava Zelinky
74 Otevřený dopis předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi
75 Výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí

Válka o Novu

Začátkem července 2000 a v jednom případě v listopadu 2000 doběhl šestiletý mandát osmi členům Josefíkovy Rady. Definitivně se s Radou rozloučili Bohuslav Hanuš, Josef Josefík a Oldřich Tomek. Končil jim druhý mandát a podle zákona lze být členem RRTV maximálně dvě funkční období. Ostatní, tedy Marie Hakenová, Zdena Hůlová, Josef Musil, Jiří Novotný a Petr Štěpánek, se teoreticky mohli ucházet o znovuzvolení. Důvěru Poslanecké sněmovny nakonec znovu dostali Musil, Novotný (4. července 2000) a já. V mém případě se tak stalo až na druhý pokus (11. července 2000). Zlí jazykové tvrdí, že to bylo díky třem komunistickým hlasům, ale není to pravda, byl bych zvolen i bez nich. Ke zvolení jsem potřeboval 88 hlasů a dostal jsem jich 94.

Bývá zvykem hledat za podobným hlasováním tajné dohody napříč politickým spektrem, ale věřte mi nebo nevěřte, občas to bývá o něco jednodušší. Ty tři hlasy zpunktoval poslanec za KSČM JUDr. Dalibor Matulka. Shodou okolností ten samý Matulka, který se v květnu 2003 po odvolání naší Rady stane členem Rady nové. S Matulkou jsme se totiž spolu opili už v roce 1994 na výjezdním zasedání Stálé komise v Harrachově. Nejlepší na tom je, že jsem tehdy coby regulátorský novic zprvu ani nevěděl, za kterou stranu poslancuje. Třetího do party nám dělala Kateřina Lojdová, poslankyně za ODA a manželka Michala Fleischmanna. Snad se na mě Dalibor nebude zlobit, když na něj prozradím, že rudou barvu jeho poslaneckého dresu jsem odhalil teprve v okamžiku, kdy asi tak o půl druhé vykřikoval: „Zaplať Pánbůh za toho Klause, ale tohle před těmi svými nesmím říkat.“ 

Musila, Novotného a mě do Rady opětovně navrhl poslanecký klub ODS. 12. prosince 2000 nás pak doplnili ještě ze stejného zdroje navržení doc. JUDr. et Dr. Alena Macková a Mgr. Petr Žantovský. V případě Aleny Mackové jsem vzhledem k počtu jejích titulů a zaměstnání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy očekával, že se dostaví nějaká vyschlá akademička, leč konalo se velmi příjemné překvapení. Přibyla mezi nás krásná mladá dáma s havraními vlasy až do pasu. Ale nejen to, také skvělá právnička.

Vystudovaný žurnalista Petr Žantovský je nepřehlédnutelný už vzhledem ke své více než dvoumetrové výšce. Od senátora a bývalého předsedy ODA téhož jména se liší nejen vzrůstem, ale i politickými názory. V Poslanecké sněmovně dělal poradce jejímu tehdejšímu předsedovi Václavu Klausovi (s čímž při nástupu do Rady skončil) a vedle toho rovněž řediteloval v nakladatelství Votobia. V roce 2003 mi u „něho“ ve Votobii vyšla už zmiňovaná knížka Ukradená televize.

Na návrh poslaneckého klubu US-DEU byl 4. července do Rady zvolen také brněnský vysokoškolský učitel, básník a publicista PhDr. František Schildberger. Předtím byl členem Jirákovy Rady České televize, která zvolila generálním ředitelem ČT nejprve Jakuba Puchalského a po jeho rezignaci Dušana Chmelíčka. S řadou postupů této Rady ČT však Schildberger nesouhlasil a na protest rezignoval. Ze strany US-DEU to ale vlastně byl politický omyl, protože František v naprosté většině věcí posléze v RRTV hlasoval podobně jako radní navržení klubem ODS. Ovšem nikoli proto, že by se účastnil nějakého politického komplotu, z čehož právě unionističtí poslanci Radu tak rádi obviňovali, nýbrž proto, že prostě hlasoval podle svého svědomí. František je hluboce věřící člověk, kdo ho zná, potvrdí, že je to svým způsobem „boží člověk“. Pokládám za absolutně nemožné ho jakkoli ovlivnit nebo korumpovat. Právě František také patřil mezi největší kritiky svého „čtyřkoaličního“ kolegy Wagnera.

Arnošt Wagner byl členem Rady už od 8. března 2000. Navrhli ho lidovci, ač – dle mého soudu – s nimi vlastně neměl téměř nic společného. Ani názory. Návrh údajně vzešel od Vlasty Parkanové, bývalé ministryně spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že Wagner je manželem tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu a pozdější místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové a Parkanová i Wagnerová jsou z Havlova „fan clubu“, asi odtud vítr opravdu fouká. Když jsem se posléze s Arnoštem Wagnerem dostal do tvrdých sporů, které vyústily až do přestřelky v novinách, složitým způsobem mě vyhledali naši kanadští emigranti. Právě v Kanadě totiž Wagner před svým návratem do vlasti žil. Proč mě vyhledali? Aby mi barvitě vylíčili, jakým způsobem Wagner v Kanadě rozkládal českou komunitu. Jen potvrdili informace, které jsme už v Radě měli, protože stejná pověst, totiž pověst člověka, který dokáže rozeštvat jakýkoli kolektiv, Arnošta předcházela i z brněnských redakcí, kde po návratu působil jako novinář.

Vždycky si dovedl vytipovat nejkřehčí článek společenství a na ten se zaměřil. V Radě to byla docentka Macková. Měla v té době velké starosti s vážně nemocnou maminkou, a občas proto absentovala. To bylo něco pro Arnošta. Jednou ve svých neomalených útocích zašel tak daleko, že jsem se se slovy, že tohle nebudu poslouchat, zvedl a odešel. A se mnou skoro celá Rada. Arnošt zůstal se svojí zlobou a nenávistí v zasedací místnosti sám a zasedání nemohlo pokračovat. Zkrátka a dobře: v téhle Radě Arnošt Wagner se svými metodami tvrdě narazil.

Jeho rozesrávačství přicházelo ve vlnách. A protože se v dané problematice orientoval spíše povrchně, bylo docela snadné identifikovat, kdo mu co zrovna napovídal a jak ho zaúkoloval.
 
Je to paradoxní. Ten, který ostatní neustále obviňoval z politické závislosti, sám v Radě působil jako nástroj čtyřkoalice. Několikrát otevřeně prohlásil, že pracuje na likvidaci Rady. Jestli mě při odvolání Rady v dubnu 2003 něco potěšilo, pak pouze to, že Wagnera, který nám aktivně pomáhal stavět šibenici, jeho vládní kumpáni bez mrknutí oka „pověsili“ s námi. Mouřenín odvedl špinavou práci a pak už si na něj nikdo ani nevzpomněl. Od té doby je z něho opět pouze choť ustavní činitelky. Jó, takhle svět oplácí, milý Arnošte!

28. února 2001 se členem Rady stal doc. Mgr. Ing. Daniel Novák, CSc. Poprvé v regulačním orgánu zasedl člověk navržený poslaneckým klubem KSČM. Arnoštova největší starost byla, aby vedle něho nemusel sedět. Jenže brzy se ukázalo, že Dan Novák je narozdíl od Arnošta nejen slušný, ale také odborně připravený. Působil současně jako docent na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, ale měl i technické vzdělání jako elektroinženýr. Vždycky s ním byla úplně normální domluva. Ačkoli Špidlova vládní koalice vyhlásila po našem odvolání stoprocentní personální diskontinuitu, Dan byl nakonec jako jediný zvolen i do nové Rady. Šlo o už zmiňovaný výměnný obchod mezi KSČM a ČSSD, my vám Žáka, vy nám Nováka.

Ve stejný den Radu také posílil folkový zpěvák a právník JUDr. Pavel Foltán, navržený sociálními demokraty, čímž se v Radě rozrostl počet „mániček“ a posílila muzikantská lobby. 22. května 2001 Sněmovna zvolila ještě podnikatele z Českého Krumlova Ing. Zdeňka Duspivu, také na návrh ČSSD. V únoru pak Františka Schildbergera, který se v Radě rozhodl skončit z vlastní vůle, nahradil lidovec Mgr. Radek Mezuláník. Unionisté právem někoho navrhnout pohrdli, a tak je jejich čtyřkoaliční partneři ochotně a rychle zaskočili.

Panuje všeobecná představa, že radní hlasují, jak politici pískají, a že všichni drží stranickou linii. Tak jednoduché to ale není. Ne, že by neexistovali radní, kteří některé věci raději na patřičných místech konzultovali. Ne, že by neexistovaly politické strany, které dle zákona nezávislé radní považovaly za svoji prodlouženou ruku. Abych pravdu řekl, zas až tak strašně mě to nepohoršuje, neboť i správa věcí mediálních je správa věcí veřejných a správa věcí veřejných je prostě politika, ať už se to někomu líbí nebo nelíbí. Jestli mě něco popuzuje, tak neuvěřitelné pokrytectví některých politiků, především z ČSSD a tehdejší čtyřkoalice, kteří se navenek vždycky zaklínali nezávislostí mediálních rad a ve skutečnosti do jejich činnosti zasahovali, kde se jen dalo. Věřte mi to nebo nevěřte, ODS byla v tomto směru vůči „svým“ lidem nesrovnatelně zdrženlivější.

Je vcelku logické, že lidé stejného politického přesvědčení v Radě obvykle hlasují stejně.  Neplatí to však stoprocentně. A bylo také několik kauz, kde jsme se s kolegy rozešli naprosto diametrálně. Jednou z nich byl případ televize TV 3, případ v lecčems podobný válce o Novu. Také to byl vlastně obchodní spor, spor českého podnikatele Martina Kindernaye a zahraničního investora. A Rada tentokrát podlehla všeobecnému politickému tlaku (ze všech stran politického spektra, snad s výjimkou KSČM)  a odhlasovala odejmutí licence Martinu Kindernayovi. Důrazně proti tomu jsme v Radě byli jenom tři: Dan Novák, Jiří Novotný a. Kolem kauzy TV 3 bylo v Radě hodně zlé krve, zvláště mezi mnou a dr. Musilem. Dopadlo to ale přesně, jak jsem předpokládal. Soud rozhodnutí Rady zrušil a Kindernayovi licenci vrátil. Tvrdím, že to byla názorná ukázka toho, jak by Rada dopadla i v případě Novy, kdyby podlehla politickým tlakům a odebrala společnosti CET 21 licenci.
 
Kindernayův telefonát o vyhraném soudu mě zastihl na Vltavě kousek pod Vyšším Brodem. Na raftu. Vzhledem k tomu, že součástí našeho vodáckého proviantu byla i láhev šampaňského, okamžitě jsme ji k poctě paní Spravedlnosti bouchli. Nevím, jaká to byla satisfakce pro Martina Kindernaye, ale pro mě obrovská. Byl jsem zvyklý hlasování v Radě spíše vyhrávat, ale v kauze TV 3 mě dlouhodobě válcovali jak obvyklí protivníci, tak vlastní kolegové. Jenže platí ono okřídlené „kdo se směje naposled...“ To, s čím jsem argumentoval a co jsem předpovídal, se vyplnilo do posledního písmene. Přál bych vám vidět ty protáhlé obličeje některých kolegů. Dokonce i Arnošt Wagner pak šel do sebe a posléze mne s podanou rukou oslovil, že prý zapomeneme na předchozí sváry. Moc dlouho mu to ale nevydrželo.

Do druhé poloviny roku 2000 rovněž spadá moje kandidatura do Senátu, kolem které toho bylo také hodně napsáno. Skoro nikdo z novinářů se ale nezeptal přímo mne. Jak to tedy bylo? V Radě mi dobíhal mandát a s opětovným zvolením jsem vůbec nepočítal. Přesně v té době se na mě obrátili z chrudimské ODS, jestli bych v jejich obvodě nechtěl kandidovat do Senátu. Rozmýšlel jsem si to jen chvíli. Postavit se místopředsedovi Senátu Petru Pithartovi (KDU-ČSL) a šéfovi poradců předsedy vlády Miloše Zemana Miroslavu Šloufovi (ČSSD) to přece byla výzva. Pak jsem uvnitř ODS vyhrál vnitrostranické primárky a kandidátem se skutečně stal. A tehdy se stala věc, se kterou jsem opravdu nepočítal. Jaksi automaticky jsem se coby senátní kandidát stal v ODS „chráněnou“ osobou. Takže i ti občansko demokratičtí poslanci, kteří by nejspíš moje znovuzvolení do RRTV nepodporovali, byli zticha. Pak jsem byl do Rady opravdu neočekávaně znovu zvolen a ocitl se najednou v dvojjediné roli člena mediální rady a kandidáta do Senátu. Nic protizákonného na tom nebylo, ale do řečí jsem se dostal.

Výsledek je známý. Spolu s Petrem Pithartem jsem postoupil do druhého kola, naopak už v prvním kole skončil Miroslav Šlouf. Ve druhém kole jsem sice s Pithartem svedl vyrovnaný souboj v Chrudimi, tam to dopadlo fifty fifty, ale prohrál jsem s ním na venkově a doslova fatálně v „katolických“ obcích. Ve všech kostelech se četl pastýřský list od pana biskupa, koho mají věřící ovečky volit. Je to legrační, já jsem z katolické rodiny a Pithart bývalý bolševik, ale to na nerozborné jednotě katolické církve a lidovců nic nemění. Když to zpětně hodnotím, myslím, že za tehdejší politické konstelace, kdy čtyřkoalice byla ve svém politickém zenitu, a navíc v takhle silně religiosním volebním obvodu, Pitharta porazit nešlo. Spolu s Jackem Nicolsonem z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem ale můžu říct: „Aspoň jsem to zkusil!“

Od poloviny roku 2000 Rada dlouhodobě pracovala v neúplném složení, odešel předseda Josefík, Musil byl sice zvolen znovu, ale místopředsednický mandát mu skončil. Jedinou místopředsedkyní zůstala Hůlová, ale i ta k 1. listopadu 2000 v Radě skončila. Rada měla hluboko pod stav, s volbou vedení jsme stále otáleli, protože jsme čekali až Poslanecká sněmovna dovolí nové členy. Odchodem Hůlové se Rada ocitla prakticky bez statutárního zástupce, takže déle už čekat nešlo. Po předsednickém postu nikdo moc netoužil, snad s výjimkou Martina Muchky. Ono totiž opravdu není o co stát. Takže nakonec mezi námi došlo k dohodě: Muchka (navržen do Rady ČSSD) bude předseda, Musil (navržen ODS) první místopředseda a Trojan (ČSSD) a Štěpánek (ODS) místopředsedové. Hlasoval pro to i Arnošt, který se zrovna nacházel v jednom ze svých mírnějších období.

 
Válka o Novu

Krize v České televizi z přelomu let 2000 – 2001 sice nemá s válkou o Novu přímou souvislost, přesto tento spor výrazně ovlivnila, především některé jeho aktéry. Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou“ (to je termín z úst Zdeňka Svěráka), na svoje objektivní historické zhodnocení teprve čeká, leccos se ale dá povědět už dnes.

Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patří někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, které se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli kompars v kuse, který režíroval někdo jiný. Kdo?

Političtí aktivisté, u nichž ani na vteřinu netřeba pochybovat, že jejich motivace byla čistě politická. Pro někoho to asi bude silná káva, ale pro tvrdé jádro téhle skupiny byla krize České televize prostředkem ke změně mocenských poměrů v zemi. Za jiných okolností se tomu obvykle říká státní převrat. Pro dosažení svých cílů neváhali užít jakýchkoli prostředků, proto hnali lidi do ulic. Charakteristická je historka, kterou mi vyprávěl novinář Jefim Fištejn. Poté, co napsal článek proti vzbouřencům, telefonoval mu jeho známý, redaktor ČT a rusista Libor Dvořák. Co prý Jefim blázní, na jakou stranu se to staví, že oni to tlačí k předčasným volbám, ve kterých ODS nepřeleze přes pět procent. Vskutku – svérázný boj za svobodu slova a nezávislost ČT!

Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří bojovali za svůj ekonomický zájem. Česká televize s rozpočtem téměř pět miliard korun, nejasnými hodnotícími kritérii a slabými kontrolními mechanismy je přitažlivým zdrojem obživy pro řadu zájmových skupin. Prim mezi nimi vždycky hrály osoby, které lze řadit spíše k levicovým liberálům, socialistům či tzv. občanským aktivistům v té podivné české „nepoliticko politické“ podobě. Samostatnou podmnožinu téhle skupiny pak tvořili lidé, pro které se vzpoura stala vítaným krytím pro jejich de facto kriminální praxi spojenou s tzv. racketeeringem, tj. organizovaným obchodováním s informacemi.

Některými politickými kruhy bylo odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a následná volba Jiřího Hodače, které vzpouru odstartovaly, interpretováno jako vánoční mediální puč ODS. Přesně takhle o tom kupříkladu mluvil na RRTV Stanislav Milota, který se na zasedání Rady dostavil jak na frontovou linii. Jenže to je naprostý nesmysl. Když pominu fakt, že ODS svoji mediální politiku vlastně nikdy neměla přesně definovanou, že celá mediální problematika vždy šla spíše mimo zájem Václava Klause a že mediální praxe ODS vždycky byla spíše amatérská, neměla na to v Radě ČT ani dost lidí. Na návrh poslaneckého klubu ODS zasedali v devítičlenné Radě ČT pouze tři lidé – Jana Dědečková, Miroslav Mareš a František Mikš. A mám ještě jeden argument, který je vlastně hloupý, protože mi nikdo z „druhého břehu“ stejně nebude věřit, nicméně vyslovím ho: Kdyby ODS plánovala nějaký vánoční mediální puč, asi bych o tom něco věděl.

Výrazní jedinci v podobných kolektivních orgánech dovedou prosadit hodně ze svých vlastních názorů. Něco o tom vím. A právě takovouhle osobností se ukázala být Jana Dědečková. Znám Janu řadu let. Je to neuvěřitelně statečná a poctivá ženská. Před listopadem 1989 nechyběla se svým manželem na žádné demonstraci, jako řadový pěšák boje proti totalitě poctivě opisovala a šířila texty slavnějších osob disentu. Svoje přesvědčení a mravní principy si ponechala i po sametové revoluci a hájí je se stejnou vehemencí a statečností. Když šlo v roce 1999 na Václavském náměstí do tuhého kvůli výzvě Děkujeme, odejděte!, rozvinula tam se svým manželem transparent na podporu Václava Klause. Jako jediná se také tváří v tvář postavila davu na Kavčích horách. I tam na ni plivali.

Její odpůrci jí vždycky spílali – v lepším případě – do hospodských. Jenže pravda je taková, že po všech těch intelektuálních hvězdách musela přijít do Rady ČT tahle majitelka penzionu v Krkonoších, aby si spočítala docela jednoduché „má dáti – dal“. A to byla její největší „vina“. Ohrozila dosavadní bezproblémový život struktur finančně napojených na Českou televizi. Předchozí praxe totiž bývala jiná. Kupříkladu tolik opěvovaná Grygarova Rada ČT odmávala řediteli Ivu Mathé rozpočet za půl hodiny. „Hospodská“ Dědečková byla první, kdo se začal v rozpočtu opravdu do hloubky šťourat a klást nepříjemné otázky, zda to opravdu takhle musí být. 

Dědečková se neztratila ani po likvidačním politickém odvolání Marešovy Rady ČT. Založila si internetový server Virtually a se sveřepostí sobě vlastní se dál pere za svoje názory. Na počátku byl reakcí posměch, po několika letech nabídka na odkoupení serveru i jeho značky v řádu sedmimístného čísla. Neprodala. Jana Dědečková je pro mne – na rozdíl od mnohých, kteří se tím holedbají – občanský aktivista v tom nejvlastnějším slova smyslu.

Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sleduje vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlá, zasvěcená a dobře vyargumentovaná zpráva však občanům zůstala dokonale utajena. Prakticky všechna česká média ji ignorovala. A není se vlastně co divit. Výsledky šetření britských aktivistů totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři. Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec nebyla ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce „mimopolitickou“ cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. A že své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000 – 2001 už měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku.

Televizní vzpoura prý byla reakcí na postup Marešovy Rady ČT. Řada událostí však vzbouřence usvědčuje, že leccos bylo jinak a že s důvěřivými občany manipulovali. Zde jsou dva drobné příklady. Plným Václavákem lidí vyhrožoval předseda českého PEN klubu Jiří Stránský dávno předtím, než došlo k odvolání Chmelíčka a zvolení Hodače. Stalo se tak už dva měsíce před vzpourou v kuloárech konference Česká televize – věc veřejná. Na jinou zajímavou skutečnost zase narazila tehdejší členka Rady ČT spisovatelka Marcella Marboe Hrabincová, shodou okolností také členka PEN klubu. Zmiňuje se o ní ve své knížce Bitva na Kavčí hoře. Líčí, jak ji vzbouřenci pozvali k jednání do obsazených prostor zpravodajství. Kupodivu ji však nevedli blokovaným hlavním vchodem, a tím pádem skrz shromážděný dav, nýbrž pěkně potichu zadními dveřmi, od kterých měli po celou dobu klíče. Teprve tehdy jí došlo, že všechny ty košíky s jídlem a chemické záchody na špagátech byly jenom divadýlko pro veřejnost.

Škoda, že některým lidem nelze nahlédnout do duší a číst si v jejich třináctých komnatách svědomí. Zaklínali se svobodou slova a politickou nezávislostí, přičemž málem uštvali generálního ředitele Jiřího Hodače, novináře s jedenáctiletou praxí z BBC, k smrti. Páter Halík k tomu sloužil mši, další vytvářeli živé „betlémy“, Ruml s Buzkovou bivakovali ve spacáku ve velíně, Svěrák a Smoljak během toho šílenství mnoha lidem (i mně) zabili Cimrmana. Připadá mi, že někteří lidé poztráceli veškerou soudnost. Byla to odporná novodobá hilsneriáda!

Jako člen RRTV jsem zdaleka nebyl v takovém centru pozornosti, jako jiní, kteří si „užili“ víc. Přesto i mě někteří neohrožení bojovníci za „svobodu slova“ telefonovali, že budu viset, a mým dětem sdělovali, že tatínka zřídí tak, že ho nepoznají. I takovouhle podobu na sebe tehdy brala havlovská Pravda a Láska. Každý, kdo tehdy na Kavčích horách a na Václaváku hulákal, nese svůj díl viny.

Ale zpátky k souvislostem s válkou o Novu. V okamžiku, kdy většina antivzbouřeneckých politiků spíše mlčela, na plná ústa počínání naší „kulturní elity“ pojmenoval Vladimír Železný. Ve Volejte řediteli vzbouřence přirovnal k novodobým svazákům a přesně také definoval politické motivy jejich protektorů. Ale kdyby jen to. Předtím ještě oficiálnímu zpravodajství Jany Bobošíkové na čas poskytl technické zázemí. Tohle mu lidé z České televize, „kulturně – mediální fronta“ a hlavně některé vlivné politické kruhy už nikdy neodpustí.

Na přelomu let 2000 – 2001 selhal stát. Nebylo na Hodačovi, Bobošíkové či najaté ochrance, aby se se vzbouřenci prali. Pořádek a dodržování zákonů měli zajistit jiní. Předseda vlády Miloš Zeman 5. ledna 2001 v Poslanecké sněmovně řekl:

„Každý z nás, byť by to i byla hlava státu, kdo vyzývá k porušování platných zákonů, nemá podle mého názoru v české politice co dělat.“

Jenže co je platné, že premiér přednese skvělý plamenný projev, ve kterém věci přesně pojmenuje, včetně trapné úlohy prezidenta Václava Havla, když jeho ministr vnitra Stanislav Gross raději populisticky neudělá vůbec nic. A vicepremiér Vladimír Špidla se dokonce odebere nadbíhat davu na Václavské náměstí, zatímco jeho kolega Pavel Rychetský (dnes předseda Ústavního soudu) v zákulisí tlačí Hodače k rezignaci. Právě na barikádách českotelevizní vzpoury se rodila pozdější Špidlova vládní koalice.

Esenci tehdejšího pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD, svolané kvůli televizní rebelii, Stanislav Gross. Byla to předzvěst jeho budoucí politiky. K tomu, co se okolo České televize dělo, řekl: “V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“

Jediný státní orgán, který si nezakryl oči před platnými zákony a nerezignoval na své povinnosti, byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ani to se samozřejmě neodpouští a členové Rady se o tom již brzy přesvědčí. Rada okamžitě zahájila s Českou televizí správní řízení, které nakonec vyústilo v udělení nejvyšší možné pokuty dva miliony korun. Předseda Rady a mediální šéfodborář Martin Muchka sice „brzdil“, jak to jen šlo, Stanislav Milota zase s prásknutím dveřmi rezignoval, načež se odebral mezi „své“ a rozdával rozhovory do ochotných mikrofonů a ještě ochotnějších kamer, ale většinový postoj Rady byl jednoznačný.

Ne, že by Česká televize do té doby byla ztělesněním objektivnosti a nestrannosti, ale teprve od této chvíle začnou redaktoři ČT v plné míře předvádět, jak také lze informovat o instituci, která se stala jejich úhlavním nepřítelem. Ronald Lauder, aniž o to usiloval, získal nečekaného spojence.

 
Válka o Novu

Už jsem se zmiňoval o tom, že kvůli vyšetřování kauzy spojené se zajišťovací smlouvou s lichtenštejnskou nadací Astrona se Vladimír Železný vyspal ve vazební cele. Jeho právník JUDr. Aleš Rozehnal na tom byl hůř. Ve vazbě se ocitl na řadu týdnů. Říkalo se leccos, že to tam prý špatně snášel a že ho nalomili, on sám však tuhle verzi při našem rozhovoru rozhodně popřel. Jisté ale je, že dlouhodobý pobyt ve vazbě určitě nikomu nepřidá. Pak Rozehnala z vazby pustili a prakticky vzápětí každý z návštěvníků tradiční únorové (2002) novácké narozeninové párty v barrandovských ateliérech zaznamenal, že Železný tam Rozehnala zpucoval jak malého kluka. Rozehnal předtím v novinovém rozhovoru otevřeně hovořil o některých převodech Železného majetku. Dovedu pochopit, že se to Železnému příliš nelíbilo, vůbec ale nechápu, proč se neovládl a celou věc impulsivně řešil před stovkami přítomných lidí. Byl to trapas.

Nemohu stoprocentně tvrdit, že právě tohle byl onen spouštěcí mechanismus, i to totiž Rozehnal při našem rozhovoru popřel. Skutečností ale je, že Aleš Rozehnal posléze udělal věc, která advokáta příliš nešlechtí: zradil svého klienta.

Ať už to tedy s předchozími událostmi souvisí anebo nesouvisí, realitou každopádně je, že Rozehnal, který byl nejen právním zástupcem společnosti CET 21, ale i jejím jednatelem, Železného zkrátka opustil. Ve zlém. Ale kdyby jen to. Využil své plné moci a poslední den před vypršením lhůty stáhl odvolání CET 21 proti dřívějšímu rozhodnutí rejstříkového soudu, který kvůli jeho vlastní (Rozehnalově) formální chybě z roku 2000 nezapsal majetkové změny ve struktuře CET 21, vyplývající ze zamýšleného navýšení základního jmění. Navýšení se proto nekonalo a ze hry tak prakticky nenávratně vypadly MEF Media a Edikon, tedy firmy, které měly v CET 21 dohromady držet takřka padesát procent.

Když k tomu ještě přičteme, že Železného podíl byl mezitím zkonfiskován, rozhodujícím podílem se v CET 21 rázem stal podíl společnosti Vilja. Právě do této právnické osoby předtím se souhlasem Rady převedli své původní podíly fyzických osob zakladatelé CET 21 Peter Hunčík, Jozef Alán a Vlastimil Venclík. A právě Rozehnal zprostředkoval prodej Vilji finanční skupině PPF, patřící nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi.

Na scéně se tak ocitl nový silný a dravý hráč. Vzhledem ke konfiskaci Železného podílu se podle právního výkladu PPF roztáhl podíl Vilji do majoritní pozice, tedy něco přes padesát procent. PPF se proto prohlásila za většinového vlastníka CET 21. Druhým největším podílníkem dál zůstal další ze zakladatelů CET 21 režisér Peter Kršák.

Vladimír Železný s Jiřím Šmejcem se nejdříve pustili s PPF do boje, ale finanční útok na Novu se rozhořel na více frontách. Některé bankovní domy začaly požadovat okamžité splacení úvěrů a Nova, přesněji spíše Šmejcův MEF, která předtím v podobě sesterské televize Joj expandovala na Slovensko, se ocitla v platební neschopnosti. Krvavé válce nakonec předešlo racionální rozhodnutí Jiřího Šmejce, který odletěl do Španělska za Petrem Kellnerem a překvapivě se s ním naopak dohodl na spolupráci. Koneckonců Nova tak jako tak hledala strategického partnera. V první fázi došlo k rozdělení televize půl na půl.

Součástí dohod bylo i to, že PPF za Vladimíra Železného uhradilo zbytek jeho dluhu vůči CME (viz amsterdamská arbitráž). Šlo o částku ve výši přibližně tři čtvrti miliardy korun. Menší část pohledávky byla CME uhrazena již předtím ze Železného konfiskovaného podílu.

Mezitím společnost CME zvítězila ve stockholmské arbitráži proti České republice a inkasovala více než 10 miliard korun. Bude o tom řeč hned v následující kapitole. Namlsaný Ronald Lauder okamžitě zaútočil znovu a pohrozil další arbitráží, tentokrát „vídeňskou“, ve které požadoval více než 30 miliard korun, tentokrát pro změnu po CET 21. V jednom komentáři jsem tehdy Laudera přirovnal k povedenému číšníkovi, který opilé hosty kasíruje dvakrát. Třicet miliard sice byla další zcela iracionální suma, nicméně PPF zareagovalo rychle a efektivně. Nabídlo CME dohodu a původní servisní firmu Novy, Českou nezávislou televizní společnost, odkoupilo za více než jednu miliardu. Prostě si koupilo klid. Obě původní strany války o Novu, držitel licence CET 21 i servisní ČNTS, se tak ocitly v jedněch rukou. Jan Vávra dostal od nových majitelů výpověď a CME definitivně ukončila své podnikatelské aktivity v České republice.

Někteří pozorovatelé očekávali, že PPF využije svého nově nabytého dvojjediného postavení v Nově k odstranění Šmejcova MEFu, ale stal se opak. Došlo naopak k utužení spolupráce. A po vyplacení Šmejcových menšinových společníků také k definitivnímu majetkovému rozdělení, ve kterém PPF patří dvě třetiny a Šmejcovi jedna třetina televize.

Špidlova vláda využila otřesů kolem Novy k tvrdému politickému nátlaku. Vladimír Železný však zatím stále ještě zůstal v pozici generálního ředitele. Již brzy se to ale změní.

 
Válka o Novu

První část stockholmské arbitráže skončila pouze výrokem o „vině“ České republiky. O výši  „škody“ se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže. Mezitím se odehrálo několik věcí. Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, který částečný (mezitímní) nález odmítl podepsat a distancoval se od něho ve svém separátním Záporném stanovisku, na protest proti počínání svých dvou kolegů, Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela, na post arbitra rezignoval. Česká republika se zase odvolala ke švédskému obecnému soudu, u kterého napadla proceduru arbitráže. Hándla v arbitrážním tribunálu nahradil Ian Brownlie z Velké Británie.

Pod bodem 2 se v rozhodnutí mezitímního nálezu z první fáze arbitráže píše:

Odpůrce (Česká republika) je povinen odškodnit Navrhovatele (CME) za poškození, které Navrhovatel utrpěl v důsledku porušení dohody o ochraně investic, a to vyplacením regulérní tržní hodnoty investice Navrhovatele, kterou měla investice před uskutečněním porušení Dohody o ochraně investic odpůrcem v roce 1999, a to v částce, jejíž výše bude stanovena ve druhém kole tohoto arbitrážního řízení.

Jestliže nad některými vývody pánů Kühna a Schwebela z první fáze arbitráže zůstává rozum stát, pak o jejich určení výše regulérní tržní hodnoty investice CME z druhé fáze stockholmského klání lze bez jakýkoli rozpaků prohlásil, že je doslova z říše fantazmagorie. Základem, ze kterého páni arbitři vyšli, se totiž nestalo nic jiného, než čísla z nerealizované fúze CME se společností SBS, tedy oněch 640 milionů dolarů, o kterých už byla řeč v kapitole SBS – třetí vzadu. Co na tom, že to původně bylo ocenění pěti televizí v pěti zemích. Co na tom, že sám běh událostí ukázal, že nejhodnotnější věcí z tohoto balíku, ceněnou až na 400 milionů dolarů, byla licence společnosti CET 21, která však Ronaldu Lauderovi ani CME zcela evidentně nikdy nepatřila.

V odstavci 527 konečného nálezu se píše:

Ve svém dodatečném svědeckém prohlášení ze dne 26. července 2002 pan Stogel (svědek CME) v rekalkulaci „správného ocenění ČNTS“ došel k hodnotě 639,592 milionů dolarů ...

Pravda, arbitři tohle čarování s čísly, ve kterém se cena pěti televizí z pěti zemí najednou přelila do ohodnocení jedné jediné servisní firmy, neskousli úplně a za reálnou hodnotu ČNTS označili 400 milionů dolarů. Zřejmě jen čistě náhodou jde o stejnou cifru, na kterou byla v nerealizované fúzi ceněna nikoli ČNTS, nýbrž licencovaná CET 21. Ale protože se RRTV dle jejich interpretace v březnu 1999 s Vladimírem Železným spolčila, licitovali ještě s tzv. „faktorem Železný“ ve výši 125 milionů dolarů.

Leč nedosti na tom. Ať už arbitři při stanovení výchozí částky vycházeli z čehokoli, bylo by docela logické, kdyby se období, za které společnosti CME přiznali náhradu ušlých zisků, alespoň krylo s platností licence. Licence byla udělena v roce 1993 na dvanáct let, její platnost tedy končila v roce 2005. S touto licenci měl Ronald Lauder, respektive původní investor CEDC a za jisté interpretace i CME skutečně něco společného. Jenže arbitři CME přiznali rovněž náhradu ušlých zisků za období prodloužené licence až do roku 2017 – viz odstavec 605 konečného nálezu. Co na tom, že k prodloužení licence CET 21 o dalších dvanáct let, tedy do roku 2017, došlo až 22. ledna 2002 a umožnila ho až novela zákona o vysílání 231/2001 Sb. platná od 4. července 2001. Jinými slovy: zákon, který prodloužení licence umožnil, vstoupil v platnost až rok a půl poté, co byla arbitráž zahájena, a k samotnému prodloužení licence došlo až dva roky poté. 

Nemá vcelku smysl podrobně se rozepisovat o položkách, které arbitři k tíži České republiky přičítali a které odečítali a jakými koeficienty čísla násobili. Podstatné je, že v bodě 1 konečného rozhodnutí se píše:

Odpůrci (Česká republika) se nařizuje zaplatit Navrhovateli (CME) 269 814 000 USD (slovy: dvě stě šedesát devět milionů osm set čtrnáct tisíc U. S. dolarů). V přepočtu na české koruny tedy asi deset a půl miliardy.

Zajímavá je i cifra pod bodem 4:

Tribunál stanovuje výši honorářů arbitrům částkou 1 351 203,44 USD.

Tak tak, arbitři odvedli dobrou práci, a ta musí být dobře zaplacena. Pro pořádek je třeba ještě uvést, že ani konečné rozhodnutí se neobešlo bez separátního stanoviska. Arbitr Ian Brownlie v něm nesouhlasí s výší a způsobem výpočtu škody.

Částka, kterou má Česká republika společnosti CME zaplatit, byla oznámena 14. března 2003. Někteří lidé v Česku se ještě upínali ke švédskému odvolacímu soudu. Marně. Tady se vůbec nejednalo o meritu věci, nýbrž pouze o proceduře první části arbitráže a soud 15. května 2003 námitkám České republiky nevyhověl. I tady proti sobě vlastně stála svědectví dvou arbitrů (Kühn a Schwebel), mocně podporovaných CME, proti jednomu (Hándl), nesměle hájenému Českou republikou.

Fred Klinkhammer ještě stihl vyhrožovat, že když Česká republika rychle nezaplatí, nechá CME zabavit českým hokejistům dresy a hokejky. Vyhrožovat však ani nemusel. Ministr financí Bohuslav Sobotka s uhrazením částky s hujerovskou úslužností pospíchal tak, že dalších pár milionů korun stát prodělal ještě na pohybu kursů mezi dolarem a korunou.

Obrazně se dá říct, že právě v okamžiku převodu 10 miliard na účet CME válka o Novu skončila. Ronald Lauder se během ní k televizi, na kterou si neoprávněně činil nárok, nepřiblížil ani o krok. Přesto se může považovat za vítěze. Tento svérázný podnikatel, který během oficiální návštěvy předsedy vlády Miloše Zemana v USA zveřejnil v amerických novinách celostránkové inzeráty varující před investováním v České republice, zde zrealizoval nejlepší „obchod“ svého života. Stačila k tomu šikovná výměna protivníka: obratného Železného vyměnit za hloupý stát.

 
Válka o Novu

Než se pustíme do líčení událostí, které následovaly po skončení stockholmské arbitráže, a do závěrečného hodnocení, podívejme se, kdože to tedy vlastně zkasíroval oněch více než 10 miliard z kapes českých daňových poplatníků. Nebude na škodu zrekapitulovat si, jaké metody Ronald Lauder a jeho lidé při podnikání na území České republiky užívali. Pro leckoho to asi bude poněkud překvapivé čtení. Proč? Protože zatímco Vladimíru Železnému věnovali čeští novináři vždycky nadstandardní pozornost – koneckonců vcelku zaslouženou –, druhá strana sporu o Novu se zájmu našich hlídacích psů demokracie nikdy netěšila. Vše tak vlastně probíhalo v režii a ke spokojenosti estébáka Michala Donatha a jeho PR agentury, jež si Lauder najal k mediálnímu zastupování CME. Přitom se vůbec nedá říct, že by nebylo o čem psát.

Společnost CME vstoupila do ČNTS, tehdejší servisní firmy Novy, v rozporu s českými zákony (!!!), bez souhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a za jejími zády. Což je obzvláště zajímavé v kontextu stockholmské arbitráže, ve které Lauderova CME tvrdila, že za její škodu může RRTV, respektive Česká republika. Vstup CME později nepřímo legalizovala teprve nešťastná novela vysílacího zákona (301/95 Sb., Marvanová a spol.), jež otevřela prostor pro zrušení licenčních podmínek.

Podobně se CME zachovala, když jí RRTV kvůli problematickému křížení vlastnictví nepovolila majetkově vstoupit do rádia Alfa. Američané Radu opět obešli a Alfu fakticky ovládli přes servisní firmu.

Když RRTV vedla v roce 1997 správní řízení s ČNTS kvůli neoprávněnému provozování Novy, Američané si několikrát z úst radních vyslechli, že Rada by za ideální považovala spojení CET 21 (televize de iure) a ČNTS (televize de facto) do jedné firmy. Nikdy na to nepřistoupili a nadále využívali všech výhod servisní firmy, která už nespadala pod dohled regulačního orgánu. Později v arbitrážích Radu obviní, že právě tím, na čem sami trvali, znehodnotila jejich investici.

Ve svých výročních zprávách CME pravidelně obelhávala vlastní akcionáře, neboť se před nimi vždy vydávala za plnohodnotného majitele televize se vším všudy, včetně licence. Je jasné, že právě tímto způsobem CME zvyšovala hodnotu svých akcií. Stejně Lauder postupoval, když CME chtěla fúzovat se společností SBS. Předmětem obchodu byla i licence CET 21, která však CME nikdy nepatřila. Na tiskové konferenci ve Švýcarsku to prozradil jeden z šéfů SBS Martin Lindskog

Po vypuknutí sporu o Novu se zástupci CME v čele s Fredem Klinkhammerem dostavili na Radu s protiprávním požadavkem, aby licenci Novy „přepsala“ na CME nebo tam CME alespoň „připsala“. Cituji doslova. Dle zákona je licence nepřevoditelná. Vzpomínám, jak jsme tehdy – poté, co pánové opustili jednací místnost – na sebe s kolegy hleděli v němém úžasu. S takovou povzneseností nad české zákony jsme se tváří v tvář ještě nesetkali.

Ve sporu o Novu podpořili Ronalda Laudera také někteří někdejší členové RRTV. Ti, co v roce 1993 udělili CET 21 licenci. Ač byl Daniel Korte v médiích citován jako nezávislý odborník, nikdy se on sám ani CME veřejně nepochlubili, že jej Lauder ve skutečnosti platil. Podotýkám, že velmi slušně. Bývalý radní Jiří Koubek se mi dokonce prokazoval pověřením jednat jménem CME. Jistě bude také jenom pouhá shoda náhod, že jeho manželka Marína Landová, někdejší úřednice Rady, svědčila u arbitráže ve Stockholmu ve prospěch CME. Křečkova vyšetřovací komise má k dispozici svědectví, že Koubek pobíral 3.000,- dolarů měsíčně a že pro něho a Landovou byla rovněž vypsána vysoká prémie, pokud se jim podaří Železného připravit o licenci.

O placeném informátorovi z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, který je v materiálech CME označován jako agent Gazela, už byla řeč. Ale jsou zde ještě jiné kauzy, o kterých zatím nepadlo ani slovo. Třeba kauza Český plán, kterým se společnost CME chtěla nezákonným způsobem zmocnit televize Nova, či kauza počítačového experta Jakuba Olexy. Více si o nich lze přečíst v příloze této knihy v kompletním přepisu výpovědi Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí ze dne 14. listopadu 2003. Český plán je pod bodem 7, Olexa pod bodem 9.

Orgány činné v trestním řízení o Lauderových postupech buď věděly nebo na ně byly upozorněny. Úřad vyšetřování ČR si na toto téma dokonce u Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni objednal právní expertízu. Doslova se v ní píše: ... z některých zjištění vyplývá, že osoby, o nichž se v posouzení hovoří, se dopustily jednání, jež je zřejmě kriminálním činem, tedy trestným činem ve smyslu Trestního zákona České republiky. Dlouho bylo prakticky nemožné se k tomuto dokumentu nějak propracovat. Nakonec se mi to podařilo a při své svědecké výpovědi jsem kopii předal parlamentní vyšetřovací komisi.

Jenže orgány činné v trestním řízení v souvislosti s aktivitami Ronalda Laudera a CME nevyšetřily nikdy nic. Podle Železného naopak zjištěné důkazy „zmrazily“, takže pro nějaké důkazní řízení v arbitrážích nebyly k dispozici. Sám Železný je naopak předtím ve své – amsterdamské – arbitráži úspěšně použil.

Ale tím výčet Lauderových podnikatelských praktik zdaleka ještě nekončí. Pověstná „krabice od bot“ si zaslouží samostatnou kapitolu.

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Další > Konec >>

Strana 10 z 15
Unisono...
výběr z foto...
14-2005-Dunaj-Zitny-ostrov-stara-ramena.JPG 21-2005-Ryn-Alpy.jpg phoca_thumb_m_29-2005-Francie-Tri-udoli.jpg 32-2006-Francie-Val-Thorens.JPG phoca_thumb_m_22-1998-Unisono.jpg 28-2006-Italie-Benatky.JPG phoca_thumb_l_12-2005-New-York-socha-Svobody.JPG phoca_thumb_s_12-2005-New-York-socha-Svobody.JPG 37-2008-New-York-bejci-na-Broadwayi.JPG phoca_thumb_s_05-2001-Ateny-Akropolis.jpg phoca_thumb_s_19-2005-Washington-Lincolnuv-pamatnik.JPG phoca_thumb_l_12-2001-s-Charlie-Kasalem-na-Sazave.JPG phoca_thumb_s_13-2005-New-York-Ground-Zero.JPG phoca_thumb_l_37-2007-Orlicke-hory.jpg phoca_thumb_m_12-1983-Natural.jpg phoca_thumb_l_23-2000-Unisono-Nebezpecny-svet.jpg phoca_thumb_l_14-1992-s-Danem-a-Petruskou.jpg phoca_thumb_m_13-2005-New-York-Ground-Zero.JPG phoca_thumb_l_27-2006-Italie-Benatky.JPG phoca_thumb_m_05-1976-Spektrum.jpg