Prezident na půl úvazku

 

 

Rozhovor s Janem Stráským

O rozpadu Československa s posledním federálním předsedou vlády a zastupující hlavou státu

Obálka a grafická úprava Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství IRMA, Praha 1993

Vyprodáno 

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu. 

Obsah

01 Slovo autora
02 Napsali o něm
03 Po 17. listopadu
04 Místopředsedou české vlády
05 O KSČ
06 O Václavu Klausovi
07 Boj o reformu
08 O ministrech české vlády
09 Kuponová privatizace
10 Zveřejnění spolupracovníků StB
11 Milovy
12 Volby 1992
13 Jednání ODS - HZDS
14 Federální vláda - osoby a obsazení
15 Bezpečnostní služby
16 Podzim 1992
17 Dělení majetku federace - 1
18 Zánik federace
19 Dělení majetku federace - 2
20 Ministr dopravy
21 Zastupující prezident
22 O ODS
23 Ještě jednou o Klausovi
24 O politice
25 Územně správní uspořádání
26 O turistice
27 Rodina a přátelé
28 Stráský o Stráském
29 Stráská o Stráském

Prezident na půl úvazku

Dne 10. července 1992 předložila vaše vláda své programové prohlášení. Pan Sládek určitě na naší politické scéně není kdovíjak směrodatnou osobou, nicméně jej označil za neuvěřitelný paskvil a výsměch.

Kdybych měl být advokátem pana Sládka, musel bych uznat, že vláda, která se uchází o důvěru na pět let by měla předložit daleko perspektivnější programové prohlášení. Ale my jsme výslovně řekli, že toto programové prohlášení je do 30. září, poněvadž dohoda mezi ODS a HZDS zněla, že k tomuto datu dojde k rozhodnutí o budoucím státoprávním uspořádání. Považovali jsme tedy za nedůstojné sebe i poslanců, abychom předstírali svou pětiletou perspektivu a uváděli v programovém prohlášení, co uděláme v roce 1995 nebo 1996. Šlo tedy o dočasné programové prohlášení, ve kterém bylo velmi harmonicky formulováno, co hodláme udělat do konce roku. Ve svém smyslu bylo toto prohlášení pozitivní a zároveň říkalo, jak jsme jako vláda připraveni provést příslušná opatření nejen ve smyslu legislativním, ale i organizačním i jiném, kdyby došlo k rozhodnutí o rozdělení společného státu.

Směrování některých slovenských politiků i občanů nebylo jednoznačné, rétorikou se hlásili k samostatnosti, skutky často napovídaly o opaku. V jednom z rozhovorů jste tehdy prohlásil, "posilme ve Slovácích odvahu k samostatnosti". Proč?

Možná, že mi to nebudete věřit, ale v této větě, na kterou se velmi dobře pamatuju, jsem měl na mysli rozpor mezi slovenskými politiky a občany, který jsem tehdy evidoval jako občan. V té době jsem se jako federální premiér velice věnoval korespondenci a myšlenkám slovenských občanů v ní. Uvědomoval jsem si, že tu existuje určitý rozpor. Rozpor v tom, že slovenští občané - i ti, kteří se báli samostatnosti, i ti, kteří uváděli mnoho argumentů, proč bychom se neměli rozcházet, že to znamená oslabení Slovenska - i tito občané vzývali pana Mečiara jako člověka, který je provede touto složitou etapou vývoje slovenského národa. Že jim zajistí samostatnost i "nesamostatnost". Nevím, zda mi čtenáři v době, kdy už jsme za touto etapou, budou rozumět, ale tato dětinská představa tvořila meritorní otázku.

Vzpomeňme si na ty nekonečné polemiky o referendu. Na české straně jsme si říkali, že referendum je nebezpečné. Referendum třeba rozhodne, že se národy mají rozdělit, a pak se tedy rozdělíme. Ale může také říct, že se nemají rozdělit, a pak se nerozdělíme. A nastanou nové Milovy a Papierničky a budeme tam, kde jsme byli na začátku. Cítili jsme, že na Slovensku dává tato rozpolcenost jakémukoli referendu zvláštní charakter. Šlo o to, zda občan spíš přistoupí na ty čtyři stránky dopisu, který mi psal o tom, že bychom se neměli rozejít, nebo na tu poslední větu, ve které říká, že si to Slováci chtějí zkusit a pan Mečiar je k tomu dovede. Tato rozpolcenost byla skutečně katastrofická a komplikovala celý proces jednání.

Neboli toto mé vyjádření směřovalo k tomu, že pokud většina slovenských občanů a většinou "obsahů své hlavy" směřuje k osamostatnění a jenom na konci, když si všechno sečtou, mají nedostatek odvahy, je třeba jim tu odvahu dodat. Je třeba jim říci, že jsou jenom dvě možnosti. Že může být tisíc argumentů pro a proti, ale nakonec to znamená ano nebo ne. A jestliže to směřuje k tomu ano, to znamená rozdělit se, je třeba nabýt k rozdělení odvahy, protože jinak Slovensko dopadne špatně.

Tyto rozpolcené představy slovenského občana ale umocňovaly i rozpolcenost vedení HZDS. Vzpomeňme jen na vyjednávání HZDS s českou opozicí, která si tehdy ze zachování společného státu učinila program a silný argument proti koalici. V některých komentářích se tehdy psalo, že všechny varianty jsou pro Mečiara přijatelnější než Klaus.

Za celé hodiny, co spolu povídáme, jsem neřekl proti Slovensku ani jedno negativní slovo. V tomto případě musím. V tomto případě se totiž ukázala vypočítavost slovenské politické scény. Chtěla totiž využít určitých rudimentů čechoslovakismu a levicových politických zájmů a pokoušela se sehrát hru, která byla vůči českému národu nečistá. Hru, kterou pojmenoval právě pan doktor Macek, hru o samostatný slovenský stát s českou pojišťovnou na peníze a obranu. A to byla velmi nebezpečná hra. Nebezpečná proto, že na ni část české veřejnosti slyšela. Hra, která by české občany zatáhla do bezvýchodné situace. A tady jsme museli jasně a tvrdě odhalovat, o co jde a proč nám tolik vadí spojování slovenské politické scény s českou opozicí.

Hra české levice tedy také nebyla čistá?

Česká levice usilovala o to, aby se stát nerozdělil. Necítím potřebu říkat, že to byl politický cíl, který neměl svojí legitimitu. Mám jen jiné hodnocení a jsem přesvědčen, že ta legitimita byla pochybená co do budoucnosti českého národa. Ale jsem rád, že i toto slovenské úsilí nakonec bylo úspěšné jen v některých velmi okrajových politických špičkách, třeba u pana Zemana, nikoli v celé sociální demokracii, a i v jiných strukturách tyto snahy nezaznamenaly významnější úspěch. Takže onen pokus o vytvoření jakéhosi orgánu ve Federálním shromáždění, který by usiloval o utvoření takového státoprávního soužití, které by nebylo ani federací ani konfederací ani dvěma státy ani společným státem zůstal naštěstí skutečně jen pokusem.

Některé slovenské výroky o obtížnosti a dlouhodobosti dělení státu či různá gesta, třeba ono Mečiarovo bouchnutí dveřmi na Radě obrany státu, také nevzbuzovaly příliš důvěry a dojem slovenské vstřícnosti.

Samozřejmě že když slovenská strana pochopila, že tentokrát v Čechách narazila na politické seskupení, které hledá čisté řešení, to znamená, buď ustoupíte od jakéhokoli zpochybňování federace nebo se můžeme civilizovaně a organizovaně rozejít, pokoušela se alespoň vyhledávat důvody zdržovací. Už jsem se zmiňoval o panu ministru Andrejčákovi, u kterého se podle mě jednalo o kombinaci přesvědčení odborného a politického, ale podobné to bylo i v jiných oblastech, kde Slováci upozorňovali na to, že dělení státu nelze provést rychle. V tomto případě však narazili na naprosto pragmatické pojetí, protože my jsme si uvědomovali, že jakékoli prodlužování řešení této otázky je v neprospěch opravdu obou našich národů. A myšlenka prodlužování rozdělovacího procesu byla velmi brzy zavržena a byl stanoven termín Silvestr 92.

Pan premiér Mečiar těmi dveřmi ale prásknul 28. září, a to už byl termín rozdělení federace stanoven.

Řekl bych, že to bylo poslední sebeuvědomění si pana Mečiara, že když už jednou řekl, že se státy rozdělí, že to znamená, že ztratí i ten obranný deštník. Při tehdejším jednání Rady obrany státu se vycházelo z toho, že se budeme dělit a budeme mít dva rozpočty a jasně se oddělí český a slovenský průmysl atd., ale pořád ještě doznívala myšlenka, že armáda zůstane společná. Pan Mečiar byl velmi překvapen postojem české části Rady obrany státu - v tomto případě jsem nehrál klíčovou, nýbrž pouze řídící roli -, že je neslučitelné rozdělovat stát ve všech ostatních záležitostech a nikoli po stránce obranné doktríny. Že není možné, aby jeden stát nesl jakoukoli zodpovědnost za politická rozhodnutí druhého státu, poněvadž válka je koneckonců jenom pokračováním politiky násilnými prostředky.

Řekl bych, že toto jednání v Radě obrany státu, které bylo velmi dramatické a dělalo mi potíže, neboť jsem upřímně řečeno v první chvíli nevěděl, jak po odchodu pana Mečiara v řízení rady dál pokračovat, bylo oním okamžikem posledního vystřízlivění slovenské strany, tedy že rozdělení státu znamená skutečné rozdělení státu, tedy i rozdělení armády. A pan Mečiar - to na něj musím pozitivně přiznat - je na armádu velký odborník a velice dobře věděl, o čem mluví.

Politika to jsou nejenom jednání, ale různé postoje, gesta a mlčenlivé náznaky. Sem určitě patří neúčast pana Klause na přijímání slovenské ústavy či pohřbu Alexandra Dubčeka a naopak přítomnost vaše, respektive pana Uhdeho. Určitě za tím nebyla jenom časová zaneprázdněnost českého premiéra.

Samozřejmě že to nebyla jen náhoda a bylo to předmětem politické dohody. Nastala situace, kdy federace brala na vědomí, že jedna část státu přijímá svou ústavu. Kdyby se tohoto aktu účastnil pan Klaus, znamenalo by to vlastně přijetí tohoto faktu druhým státem, zatímco pokud jsem se účastnil já, lze to interpretovat, že federace vzala na vědomí, že jedna část státu dělá určitý krok ke svému vyčlenění či vydělení. V tomto smyslu jsem považoval za logické, že do Bratislavy pojedu já, abych právě naopak potvrdil, že federace tento určitý symbolický i právní krok, totiž přijetí ústavy bere na vědomí de facto do jisté míry jako vystoupení Slovenska ze společného státu.

Jak se vám ten akt líbil po estetické stránce?

Nelíbily se mi dvě věci. Jednak estetická stránka obřadu, ale beru, že člověk může mít svůj vkus vypěstovaný z jiného estetického zázemí, než z jakého vyplynulo toto pojetí s průvodem ošerpovaných nosičů a celkovým patosem vůbec. Na druhé straně se mi na tomto obřadu především nelíbila myšlenka, že Slovensko přijímá ústavu přinejmenším také proto, že mu Češi sedmdesát let ubližovali. A to v projevu pana Gašparoviče skutečně zaznělo. A to mi připadá daleko důležitější než třeba šířka šerpy a počet nosičů. Estetiku musí politik vnímat velice tolerantně, protože ústava se jistě přijímá jinak v Ghaně a jinak ve Francii.

Mohl Alexandr Dubček, kdyby se mu nestala ona nešťastná nehoda, nějakým způsobem ovlivnit česko-slovenská jednání?

Jsem přesvědčen, že ne. Byl jsem účastníkem některých jednání, třeba na Hrádečku u prezidenta Havla, kam byli pozvání čeští a slovenští politici a také pan Dubček. Zobecnil bych to tak, že pan Dubček už byl jen přesvědčeným zastáncem federace, aniž by na Slovensku mohl kohokoli ovlivnit, že má jeho názor sdílet. V tomto smyslu by jakékoli jeho aktivní působení, i kdyby zůstal naživu, nemohlo nic významného změnit.

Co si myslet o slovech pana Mečiara, kdy nejdříve o panu Dubčekovi prohlásil, že pro Slovensko neudělal nic dobrého, a po jeho smrti se rozplýval nad jeho rakví?

Některé slovenské projevy, které dnes ex post známe, mě vedly k tomu, že jsem neměl zájem promluvit na pohřbu pana Dubčeka. Nebyla tu totiž možnost předem si přesně zkonfrontovat, co budou říkat slovenští účastníci, a věděl jsem, že tu číhá past. Byl bych schopen i ochoten - a skutečně z přesvědčení - říci o panu Dubčekovi nad rakví několik pozitivních slov, ale na druhou stranu jsem si byl jist, a také se to potvrdilo, že tento obřad bude použit - a jsem přesvědčen, že proti názoru pana Dubčeka - k jakémusi "slovakismu". A to také nastalo.

A týká se to i onoho posunu v hodnocení pana Mečiara, který jste naznačil ve své otázce. Pan Mečiar by jistě za života pana Dubčeka nikdy neposiloval jeho politickou pozici na slovenské scéně. Nad hrobem - ale to mu zase tak moc nevytýkám, nad hrobem se vždycky mluví trochu jinak - o něm hovořil, jak jsme všichni slyšeli.

Ale nešlo jenom o mne osobně, šlo o určité hodnocení z české strany a nemá cenu to dnes klást na vrub pouze ODS nebo jen federálních činitelů. Česká politická reprezentace si uvědomovala, že pan Dubček je ve světě vnímán jako významný československý představitel, a byla ochotna to respektovat. Zároveň však věděla, že slovenská reprezentace je připravena udělat z mrtvého pana Dubčeka určitý slovenský politický symbol. V této situaci bylo velmi těžké rozhodnout o tom, co říci nad rakví. Takže znovu opakuji, že bych určitě uměl nad rakví pana Dubčeka pronést několik pozitivních vět o určité etapě jeho života, ale u vědomí toho, co se od jeho pohřbu očekává, jsem si je musel nechat pro sebe.

V době vašeho působení v čele federální vlády nahradil pan Kopřiva pana Uhla v čele ČSTK. Naopak pan Kantůrek zůstal ředitelem Československé televize. Přitom právě on byl zvláště před volbami pro ODS trnem v oku a mnozí ODS zpětně vyčítají, že byla nedůsledná.

Zatímco na transformaci ČSTK jsme byli připraveni, dokonce se dá říci, že téměř dokonale, na Československou televizi ne. A není zcela dořešena dodnes.

Ve své pozici jsem pana Kantůrka mohl odvolat škrtem pera - a on to dobře věděl, protože jsme spolu několikrát jednali. Ale v té době, pod tlakem mnoha jiných aktuálních problémů, ODS ani další koaliční partneři nebyli připraveni, koho jiného do čela televize namísto pana Kantůrka postavit. Protože jakékoli odvolání je pouze jedna strana mince, přičemž tou druhou stranou je jiná osoba v zásobě. A poněvadž koalice neměla připraveného vhodného kandidáta, ani důslednou restrukturalizaci Československé televize na českou a slovenskou část jako v případě ČSTK, přežil pan Kantůrek ve funkci až do konce federace. Koalice se shodla na kritice televize, ale nikoli na řešení problémů.

Dne 1. 10. 1992 neprošel ve Federálním shromáždění zákon o způsobech zániku federace. Někteří poslanci požadovali, aby schválení tohoto zákona předcházely zákony o dělení majetku federace a o nástupnictví republik.

Ano, ten první zákon byl nikoli o zániku federace, ale o způsobech zániku federace. Uváděl čtyři varianty, jimiž mohla federace zaniknout, a to rozhodnutím Federálního shromáždění, dohodou národních rad, referendem nebo vystoupením jedné z republik. V případě, že by federace měla zaniknout, se teprve následně muselo rozhodnout, která z variant se použije.

Poněvadž čas pak rychle plynul, vláda později předložila zákon o zániku federace, který už vycházel z jediné alternativy, že o zániku ČSFR rozhodne Federální shromáždění.

Reakcí na neschválení zákona byla i jakási slovní válka mezi HZDS a ODS. Za pět dní na to pak došlo k již devátému z řady setkání Klaus - Mečiar v Jihlavě, které vyústilo v podepsání dohod o měně, celní unii a hranicích.

Jihlavským jednáním předcházela ztráta důvěry na obou stranách. Začalo se nám zdát, a to souvisí se skutečností, o které jsme již hovořili, totiž s jednáním HZDS s českou opozicí, že slovenská strana buď není připravena nebo není ochotna respektovat termín 31. 12. 1992.

Připomeňme si, že zároveň probíhala podivná jednání o způsobech zániku federace. Šlo o to prezentovat především světu, ale i československé veřejnosti rozhodnutí Federálního shromáždění o tomto významném kroku, ale šlo i o to, zajistit mnoho technických kroků, aby federace mohla k 31. 12. zaniknout.

Začátek jihlavského jednání byl tedy poznamenán nedůvěrou z české strany a nastolením otázky, zda slovenská strana je ochotna nadále respektovat předtím dohodnutý termín. Byli jsme ujištěni, že ano. Jednání však byla velmi dramatická, měla spousty přestávek, kdy se obě strany rozcházely a separátně radily, nebylo daleko k možnosti z jednání odjet, přesto nakonec vyústila v pozitivní kroky, které jste citoval, to znamená v dohody o celní a měnové unii a dalších ekonomických parametrech počátečního soužití obou územních celků. Bylo to pro nás důkazem, že slovenská strana i přes všechny peripetie v levicové části parlamentu přistupuje k pragmatickým kroků zajišťujícím pokojné rozdělení státu vážně.

Podílela se i federální vláda nějakým způsobem na vzniku a tvorbě mnoha bilaterálních smluv mezi Českou republikou a Slovenskem, které pak rychle následovaly?

Federální vláda a federální orgány vůbec dodávaly především podkladové materiály, týkající se toho, co se má dělit. A národní reprezentace se potom dohadovaly o způsobu dělení, jak kompetencí, tak smluvních vztahů a také toho, čemu se obecně říká majetek. Zdaleka však nešlo jenom o konkrétní hmotné věci, ale i o různé mezinárodní smlouvy a měnové vztahy.

V polovině října pověřila NR SR Vladimíra Mečiara výkonem některých pravomocí prezidenta republiky, což zakládalo potencionální kolizi s federálními zákony. Jak jste na to reagoval?

Týkalo se to především dvou žhavých otázek, jednak Trnavské university a jednak otázky mnohokrát diskutované již od roku 1990 v souvislosti s prezidentem Havlem, totiž amnestie. Mě se to týkalo proto, že v té době jsem coby zastupující československý prezident měl udílení amnestií ve své pravomoci. Což není úplně nejvýstižnější vyjádření, protože prezident může nikoli pouze udělovat amnestii, to znamená rozhodnout o zrušení trestu nějaké osoby, ale má také právo zastavit řízení o trestném činu dříve, než je prokázán a nějaký trest vůbec uložen. Takže jsem se rychle obrátil na pana premiéra Mečiara a získal jeho písemné ujištění, že pravomocí v těchto otázkách nebude používat. A musím říci, že skutečně do konce trvání federace k takovému případu nedošlo.

Rozpad Československa byl často metaforicky přirovnáván k mnoha věcem. Levice však téměř vždy argumentovala, co nás toto rozdělení bude stát, zatímco pravice většinou hovořila o tom, co nás naopak stojí další pokračování existence již zcela bezzubé federace.

Všechna srovnání s jinými oblastmi pokulhávají. Víte, že dělení Československa bylo často přirovnáváno třeba k rozvodu manželů. Skutečně to však pokulhává. Ale na druhé straně si představte, že byste skutečně stál před podobným rozhodováním o rozvodu a byla by vám kladena otázka, jestli na tom, až se později sejdete s novou partnerkou a založíte si nové vztahy, vyděláte. Asi byste odpověděl, že to je otázka nepřípadná, poněvadž vy teď řešíte jeden problém, který vás vede k rozvodu, a nikoli situaci, která vás povede do nového manželství, respektive k uzavření nějakých nových ekonomických vztahů, v našem případě novému státoprávnímu uspořádání. Ona otázka, kolik stojí zánik federace, měla - a dnes můžeme říct, že už nemá - stránku, jak toto rozdělení proběhne. Mohlo dojít k rozdělení v jugoslávském stylu, mohlo dojít k rozdělení jinému. Domnívám se, že nakonec se nám podařilo náklady rozpadu minimalizovat, ačkoli je třeba říct, že jsme teprve na začátku roku 1993 a že některé důsledky rozpadu se teprve projeví, ať už v oblasti ekonomické, občanské či jiné. Takže otázka kolik se na rozdělení či naopak nerozdělení vydělá, byla od samého začátku nesmyslná. A požadavky, aby vláda zkvantifikovala, co rozdělení státu přinese, nemohly být samozřejmě oslyšeny.

Problém je jinde. Jde o to, jestli se podaří a jak dlouho se podaří udržet ekonomickou spolupráci dvou nových ekonomických prostorů, poněvadž Česká republika je nejvýznamnějším obchodním partnerem Slovenské republiky a naopak. Jakmile se tato teritoria rozdělí, nebude to ani Německo ani Rusko ani Ukrajina, ale právě naše dva nové státy budou těmi, na jejichž vzájemné spolupráci bude záviset ekonomický výsledek jejich vnitřních ekonomik. Odtud také snaha o celní a měnovou unii. Moc dobře jsme si uvědomovali, že nesmíme způsobit žádný prudký nárazový krok, který by ekonomiky obou zemí rychle rozdělil. Jsou totiž na sobě velmi závislé nejen v tradičním ekonomickém slova smyslu, to znamená v platebním styku a obchodně tržních prostorech, ale i technologicky. Československo bylo sedmdesát let jednotným státem a nehledělo se tu na to, jestli kolečko k nějaké mašině se vyrábí v jedné republice a převodový řetěz ve druhé. Věděli jsme tedy, že podstupujeme veliké riziko, a jediné, co pro klidné rozdělení státu můžeme udělat, je alespoň střednědobě zajistit ekonomickou spolupráci i po rozdělení.

Po šesti nedělích nemohu hodnotit, zda se nám to skutečně podařilo ale pro toto období zatím musím konstatovat, že podniky spolupracují, i když měnová odluka znamená nové promyšlení této spolupráce. Ale k nějakému otřesu v důsledku přetržení česko-slovenských obchodních vztahů, který by byl větší než rozpad východních trhů, zatím nedošlo.

Snad se mi dostatečně podařilo naznačit, jak těžké bylo kvantifikovat, k jaké variantě dělení dojde a jaké ekonomické důsledky to přinese pro tu či onu republiku. Zvláště proto, že Česká republika si oprávněně myslí, že disponuje větším ekonomickým potenciálem, takže na tom vždycky vydělá, a Slovensko zase ví, že mu jde o národní emancipaci za podmínek, kdy na tom ekonomicky tratí. Neboli ona požadovaná kvantifikace ztrát či zisků by v důsledku zároveň znamenala rozdmýchávání nenávisti.

Co ale říci k roli české levice, která se zaklínala udržením společného státu, avšak zároveň tím de facto nahrávala živelnému rozpadu?

Nemyslím si, že levice měla jenom špatné a politicky nepřátelské motivy. Velice pečlivě jsem sledoval, jak i ta část levice, která velice těžce přijímala naše červencové programové prohlášení, které možnost dělení již předjímalo, a která zamítla náš první zákon o způsobech zániku federace, přece jen byla v jiné politicky hodnotící situaci, když šlo o druhý zákon. Už si uvědomovala, že bude-li lpět na svém názoru, může způsobit škodu. Na druhé straně však musím konstatovat, že to bylo velmi pracné a těžké přesvědčit levici v kuloárových jednáních, že teď už může skutečně jen ublížit. Ten proces totiž již nabral jistý samospád. Už jsme si v souvislosti s panem Mackem povídali o samospádu v oblasti institucionální, ale samospád fungoval i v oblasti ekonomické. Naši obchodní manažeři předjímali určité řešení této otázky a už se podle toho chovali.

Jsem rád, že levice nakonec - i když těsně - pochopila riziko, o které jde, a spolurozhodla o zániku společného státu, poněvadž jakékoli odkládání by znamenalo mnohonásobně větší škody.

Zastavme se na chvíli u Gabčíkova. Federální vláda přijala určité závazky, které slovenská strana nerespektovala. V jaké jste byl situaci?

Začneme vstřícně a skončíme konfliktně. Vstřícně bych řekl, že všichni čeští členové federální vlády a koneckonců i slovenští chápali, že Gabčíkovo není výmysl porevolučního období - ostatně teď něco podobného prožíváme i v Čechách s Temelínem -, ale že jsme zdědili komunistickou představu řešení energetické i jiné situace. Zároveň jsme věděli, že v okamžiku, kdy se Gabčíkovo objevilo na scéně, to znamená v době, kdy na scénu vstoupil i maďarsko-československý spor - protože Maďarsko trvalo na tom, že spor má s Československem a nikoli se Slovenskem -, v tomto okamžiku už bylo jasné, že se federace nejspíš rozpadne a že jde o čas.

Teď konfliktně. Ve federální vládě mi byly ze slovenské strany poskytnuty jisté záruky, které se týkaly především termínu nasypání hráze, která tehdy byla předmětem sporu. Tyto záruky nebyly dodrženy. Jistě si dobře vzpomínáte, že to byl jediný moment, kdy se ve federální vládě mluvilo o demisi, poněvadž v této kause šlo skutečně o bezprincipiální porušení dohody uvnitř federální vlády po několika dnech a o zcela jasné a záměrné zatemňování skutečných úmyslů slovenské strany. A jsem přesvědčen, že alespoň část slovenských členů federální vlády byla v okamžiku, kdy byly tyto dohody naprosto lehkovážně porušeny, o věci dobře informována. Připomeňme si také, že tehdy také byla federální vláda snad jedinkrát v tak velkém zahraničním tlaku, že to vypadalo, že o demisi bude muset uvažovat i z důvodu nesolidnosti vůči zahraničí.

V okamžiku kdy jsme zjistili skutečný stav věcí, to znamená, že jsme se stali předmětem špatných informací, a já dokonce neváhám říci špatných záměrů některých členů federální vlády, zahájili jsme velmi intenzivní jednání především se zahraničními organizacemi a snažili jsme se jim vysvětlit naši reálnou situaci, kterou oni skutečně nechápali. Reálnou situaci, že tato federální vláda v této věci už nemá sílu přinutit slovenskou část k respektování svých rozhodnutí. A za druhé - bylo třeba dát evropským partnerům jasně na srozuměnou, že za pár dní budou tento problém řešit nikoli s federální vládou a Československem, ale se Slovenskou republikou.

Reprezentovalo to desítky hodin telefonování, jednání, faxů s různými evropskými činiteli především z Evropských společenství. Šlo o to, obhájit jednak české zájemy, ale v tom okamžiku i československé, a vysvětlit světu, že si slovenské počínání může vykládat jakkoli, ale že Slovensko už jedná z pozice odděleného, a tedy de facto samostatného státu. A že už nejsme schopni tuto pozici politicky na Slovensku změnit.

Jednání okolo Gabčíkova patřila mezi nejkritičtější momenty nejen pro mne, ale i pro celou federální vládu. Přesto jsem však přesvědčen, že se nakonec Evropská společenství, která tehdy do sporu mezi Československem a Maďarskem vstoupila jako prostředník, podařilo přesvědčit o tom, že je na čase začít se spíše seznamovat s motivy slovenské strany, poněvadž ty zůstanou na politické scéně po 1. 1. 93 jako konečné. A když hodnotíme situaci okolo Gabčíkova teď v únoru, vidíme, že sice stále ještě není vyřešená, ale přesto ES i Maďarsko zdaleka nezastávají tak ortodoxní názory jako v oněch horkých krizových dnech federální vlády mezi létem a podzimem 1992.

Gabčíkovo však nebyl jediný případ, kdy Slovensko nerespektovalo ještě stále platná federální pravidla hry. Aféra s vývozem obrněného transportéru do Súdánu se týkala dokonce vašeho resortu, ministerstva zahraničního obchodu.

Cítím to trochu jinak než Gabčíkovo. Pravdou je, že slovenská vláda sice v rozporu s ústavou, ale zcela zřetelně veřejně na tiskových konferencích deklarovala, že se v daném okamžiku ujímá rozhodování o tom, kam bude vyvážet zbraně. Zde byl tedy konflikt zjevný a otevřený. Způsobil by samozřejmě rozpak každého státu, ale byl to konflikt deklarovaný. Gabčíkovo ne. Tam jsme se domluvili na postupu a slovenská strana jej nedodržela.

Pokud jde o vývoz toho "ótéčka", coby obchodní reklamy nebo vzorku pro Súdán, aby se takto mohly vyvést další desítky transportérů, tady dala slovenská strana jasně najevo, že federální vládu neposlechne. Mohu to samozřejmě použít jako jeden z argumentů proč federace nemohla přežít, neboť se to odehrálo v době, kdy se v parlamentě o jejím zániku teprve rozhodovalo. Slovenská strana již však vycházela z reality, že od 1. 1. 1993 si o těchto věcech bude rozhodovat sama. A dodejme rovnou, že slovenská ekonomika, tak jak je postavená a jak je i chápána v hlavách těch, co se podíleli na rozdělení Československa, má dva sloupy - východní energetické zdroje a zbrojní průmysl. Na tom Slovensko staví svou budoucnost. A poněvadž na ní staví opravdu z přesvědčení, neváhali slovenští představitelé předběhnout o tři měsíce sled událostí. Takže federální vládě nezbylo nic jiného než se v tomto případě - dodávám, že v jediném případě - obrátit na Ústavní soud a formálně jej požádat o dobrozdání, zda slovenské rozhodnutí bylo či nebylo v souladu s tehdy platnými ústavními předpisy.

Byly tyto případy příčinou tehdejší změny kompetenčního zákona ve smyslu, že v případě rovnosti hlasů ve federální vládě bude rozhodovat hlas premiéra?

Ne. Tato otázka asi budí spousty nejasností, ale byla rozhodnuta již na jednání HZDS a ODS před vznikem federální vlády. Jenže jak už to bývá, politici někdy dokonale neovládají legislativní předpisy. Sice jsme se dohodli, že premiér bude mít dva hlasy a ostatní jeden, tedy že vláda postavená na poměru pět ku pěti bude s to vybřednout z nerozhodného hlasování, jenže jsme záhy zjistili, že to neodpovídá znění platného kompetenčního zákona.

Takže ke změně kompetenčního zákona vedly nikoli tyto případy, i když se to sešlo ve stejné době, ale snaha dosáhnou legislativního stvrzení dohod sjednaných ještě před vznikem federální vlády.

Byl jste někdy nucen svých dvou hlasů využít?

V několika případech ano.

O čem se koncem října jednalo na setkání na Javorině? Tehdy kulminovaly problémy s Gabčíkovem.

Gabčíkovo nebylo zdaleka nejvýznamnějším bodem jednání. Na Javorině se jednalo především o soustavě smluv mezi republikami a některé zde již byly předloženy. Dotvářel se mechanismus jejich vypracovávání. My jsme tam jako federální představitelé předkládali náměty pro smlouvy a zároveň i numerické informace.

Bokem se projednával i krizový stav na Gabčíkovu. Česká strana usilovala o to, vzdát se v jednání o Gabčíkovu jakýchkoli ingerencí. Dovolit si to sice mohla, ale připomeňme si, že ne všude to bylo hned dobře pochopeno. Kupříkladu při první návštěvě pana Zieleniece v Německu mu bylo sděleno, že dokud existuje federace, není možné, aby se česká strana od Gabčíkova úplně odtahovala. To znovu jen dokumentuje, že hlavní tlak zvenčí v gabčíkovské otázce v té době stále ještě nesla federace.

Dne 5. listopadu neschválilo FS dodatek vašeho vládního programového prohlášení. I tehdy se objevily spekulace o vyslovení nedůvěry vaší vládě.

Byla to taková složitá peripetie, protože vláda původně vydala programové prohlášení pouze na tři měsíce. O tom už jsme povídali. Schválení původního programového prohlášení jsme dosáhli, zatímco ten dodatek, který bohužel v dané situaci už nemohl být prohlášením, které by vládě dávalo perspektivu na zbývající čtyři roky, parlament nepřijal. Šlo v něm už vlastně jen o to, co vláda udělá do zániku federace, který se již stal předmětem politických licitací v souvislosti se zákonem o zániku.

Uvažovali jsme o tom, co pro nás jako vládu toto neschválení dodatku programového prohlášení politicky znamená. A došli jsme k závěru, že v dané situaci se jeho schválení či neschválení nedá interpretovat jako vyslovení důvěry či nedůvěry vládě. Tento proces by mohl nastat jedině samostatným hlasováním parlamentu o důvěře, takže vlastně zůstalo na tom, že federální kabinet v posledním čtvrtletí vládl bez schváleného programového prohlášení.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:15 )

 
Prezident na půl úvazku

Jak tvrdým oříškem byl pro vaši vládu zákon o dělení majetku federace?

Když jsme se zmocňovali problému, jak tento zákon zformulovat, měli jsme obavy, zda se nám to vůbec podaří. Nakonec se ukázalo, že tento zákon má jen několik základních obecných ustanovení, ale předjímá bohužel i celou řadu výjimek, které se odvolávají na pozdější mezistátní dohody.

Základní principy dělení majetku federace jsou dva, územní a dva ku jedné, ještě existuje třetí - historický, ale ten není tak podstatný.

Podle územního principu to, co se z nemovitostí, tedy z toho, co nelze přestěhovat, nachází na českém území, připadne České republice, co na slovenském území Slovenské republice. Rád bych znovu upozornil na to, že tento princip je vůči Slovensku velmi vstřícný, poněvadž všechny československé investice byly budovány ze společných prostředků. A hned dodejme, že větší část investic po roce 1948 - a to souvisí i s vojenskou situací a postavením Československa v Evropě - směřovala na Slovensko. Neboli zdaleka nelze říci, že územní princip neznamená určitou újmu pro české země, pokud bychom věc hodnotili výší skutečného vkladu do těchto investic.

Přesto pan Mečiar, třeba co se týká dělení armádních objektů, vyžadoval finanční kompenzaci z české strany. Vy jste se naopak vyjádřil, že jde většinou o dnes již zcela bezcenné stavby, které je lepší raději vyhodit do vzduchu, než přistoupit na diskusi o jakékoli kompenzaci.

Pokud čtenář docení mé předchozí věty, musí uznat, že o všech investicích, které byly v Československu vynaloženy, platí pravý opak, než o těch vojenských, o kterých hovoří pan Mečiar. To znamená, že všechny ostatní se dělaly tak, aby se české země a Slovensko vyrovnaly ekonomicky i sociálně. Takže Slovensko má dnes zcela nesporně lepší silniční a železniční síť atd., čímž nechci zamlouvat, že má horší strukturu průmyslu, která byla právě ze zbrojařské logiky umístěna do východní části země. Nicméně právě tato vojenská stránka problému dělení majetku vedla pana Mečiara k postoji, který zaujal, a mě zase k výroku, který jste citoval. Tyto vojenské investice jsou totiž dnes pro Českou republiku zcela bezcenné, žádné bunkry na západní hranici nepotřebujeme.

Vraťme se k principům zákona o dělení majetku.

Diskuse probíhala podobně jako v jiných případech. ODS nesla hlavní odpovědnost za povinnost dohodnout se a koaliční partneři měli možnost uplatňovat logické protiargumenty. A logickým protiargumentem třeba je, že investice nebyly financované v poměru dva ku jedné.

Znovu připomínám třeba tranzitní plynovod, velice citlivou otázku celé československé ekonomiky a dělení majetku zvlášť. Je na území republiky rozložen vzhledem k tvaru Československa zhruba jedna ku jedné. Nikdo ale přece nevěří tomu, že byl ve stejném poměru i financován ze zdrojů vytvořených v Čechách a na Slovensku. Neboli územní princip byl vůči Slovensku velmi vstřícný, ale i realistický, protože podobné investice stěhovat prostě nelze.

Druhý princip dělení, ono známé 2 : 1, byl také velmi vstřícný, ale i ten se stal předmětem mnoha polemik. V podstatě znamená, že to, co lze přestěhovat, se bude dělit v poměru dva ku jedné. A říkám-li v podstatě, myslím na některé výjimky - to je ten třetí historický princip - který říká, že umělecké výtvory, součást kulturního bohatství obou národů, ať se v okamžiku zániku státu nacházejí kdekoli, se vrátí na území té republiky, kde vznikly.

Na těchto třech pilířích, z nichž první dva jsou důležitější, byl tedy po mnoha pokusech - návrh měl snad osm verzí - zákon o dělení majetku federace postaven. Poněvadž však bylo jasné, že zákon bude muset mít spoustu výjimek, především co se týká nehmotného majetku Československa, což jsou jednak peníze, pohledávky a závazky, ale třeba i různé ochranné značky, zákon předpokládá, že v těchto věcech budou přijaty další dohody. To znamená, že předjímá, že k realizaci zákona dojde formou postupných dohod, při kterých budou respektovány jeho základní principy.

Jak daleko jsme dnes?

Dnes už můžeme říci, že do konce roku se podařilo nejen rozhodnout, ale podstatné části majetku fakticky přesunout. Musím připomenout, že federace už zdaleka nebyla tak bohatá, jak ji občané vnímají třeba ze sedmdesátých nebo osmdesátých let. Po listopadu 1989 došlo k několika změnám tzv. kompetencí, a poněvadž federální majetek byl definován jako majetek, který slouží federaci, s každou kompetencí přecházející na republiky se předával i majetek. Takže federace měla v okamžiku zániku majetek především v obraně, vnitru, dopravě (především železniční), a to ostatní bylo již co do rozsahu zcela zanedbatelné.

A co peníze?

Jednou z výrazných položek dělení byl majetek peněžní. Tedy majetek, který obhospodařovala Státní banka československá, řečeno stavem roku 1992, a dnes obě národní emisní banky. To je majetek, který zajišťuje naši kredibilitu, naši důvěryhodnost jako státu vůči partnerům v ostatních zemích. I dohody v této oblasti zákon o dělení majetku federace předjímá a dnes se dotváří.

Jak pokračuje spor o slovenský zlatý poklad?

Tato myšlenka v době federace vůbec nepřišla na stůl. Objevila se až později. Hovoříme-li o pokladu, mluvíme o tom, že Slovensko v jisté fázi jednání o dělení majetku vzneslo námitku, že po zániku Slovenského štátu vložilo do majetku Československa 7,5 tuny zlata, které získalo v době existence Slovenského štátu. Podle původních tvrzení prý především sbírkami obyvatel. Musím poznamenat, že 7,5 tuny zlata se nedá získat žádnými sbírkami mezi obyvateli. Mám své zkušenosti z roku 1968, kdy se uskutečnily také velké sbírky zlata, a výsledky se pohybovaly ve stovkách kilogramů, nikoli v takto obrovské sumě. Ale přesto byla tato otázka českou stranou respektována a současná jednání směřují k tomu, že Česká republika je ochotna zmíněnou část zlata slovenské straně odprodat za účetní cenu. Tedy za cenu, v níž je vedena v měnových rezervách bývalého Československa. To znamená za cenu daleko nižší, než za jakou lze zlato pořídit na světovém trhu.

Dodejme ještě, že Československo vlastnilo v okamžiku zániku 105 tun měnového zlata a že v tomto dílčím sporu, nastoleném slovenskou stranou až po 1. 1. 1993, se jedná o 7,5 tuny.

Jsou nějaké problémy s uplatňováním historického principu?

 Původně se nám zdálo, že tento princip je zcela jasný a že nebude předmětem sporů. V poslední době však můžeme sledovat, že se objevily problémy. Vzhledem k nepřesným inventurám a seznamům movitých kulturních památek se teď vedou složitá jednání mezi ministerstvy kultury obou zemí o různých přesunech obrazů a dalších památek. Takže problémy jsou.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:16 )

 
Prezident na půl úvazku

Přijetí zákona o zániku federace 25. listopadu předcházelo jeho nepřijetí o tři hlasy ve slovenské části sněmovny národů 18. 11. a den na to převzetí odpovědnosti za kontinuitu státní moci na území České republiky Českou národní radou.

Mluvíme o listopadu 1992, to znamená o období, které o měsíc předcházelo očekávanému zániku federace. Na obou stranách samozřejmě vzrůstala nervozita, protože vlády upozorňovaly na to, že stát není možné rozdělit za pár dní. Federální shromáždění, poněvadž podle mého názoru nebylo schopné či ochotné nést za konečné rozdělení odpovědnost samo, si vyžádalo vyjádření národních rad. A národní rady daly najevo to, co jsme věděli už v okamžiku, kdy jsme s panem Mečiarem jednali o vzniku federální vlády. Totiž že by bylo daleko horší a daleko obtížnější řídit dělení státu z úrovně národních rad.

Mluvili jsme tu dlouho o federální vládě a můžeme se zastavit i u Federálního shromáždění. Tvořili ho Češi i Slováci, ale přece jenom - samozřejmě s výjimkami - nikoli výrazně nacionalistického pojetí. A jejich úkolem nebylo ani tak moc hlídat zájmy pouze české či slovenské, ba naopak měli za povinnost částí své aktivity hájit i zájmy federální. Takže listopad ukázal, jak blízko bychom byli konfliktu, kdyby se rozdělení nepodařilo dohodnout ve Federálním shromáždění. Nezapomínejme, že naše dělení probíhalo paralelně s událostmi v Jugoslávii, a svět, zvláště pak ten vzdálený, mezi Jugoslávií a Československem zase tak moc nerozlišuje. Dnes už můžeme říci, že i poslanci FS si toto uvědomili a těsnou většinou hlasů nakonec zákon o zániku federace odhlasovali.

Na stůl se také neustále vracela myšlenka konfederace. V den nepřijetí zákona o zániku federace na sebe vzala podobu oné Zemanovy unie.

Ano, tehdy parlament odsouhlasil návrh pana Zemana o utvoření komise, která připraví unijní uspořádání, ale jak dobře víme, komise vlastně nikdy nevznikla a nic tedy ani nepřipravila.

Bohužel to však znamenalo další drobnou krizi ve vztazích ODS a HZDS, poněvadž část poslanců HZDS hlasovala pro tuto unii. To znamená, že jsme byli zároveň společnými předkladateli zákona o zániku federace a zároveň naši vyjednávací partneři z HZDS hlasovali i pro unii.

Jak hodnotíte roli SDL? Na Slovensku se vezli na vlně nacionalismu a na československé scéně naopak vystupovali častokrát jako zastánci společného státu.

Ekvivalent Weissovy SDL v Čechách nemáme. Na Slovensku je to druhá nejvýznamnější strana a kalkuluje s tím - právě tak jako jsme si to uvědomovali i my -, že HZDS je seskupení velice účelové pro rok 1992 a že může dojít k jeho rozdělení. To by roli SDL, coby nejvýznamnějšího konkurenta HZDS na Slovensku jen posílilo. To je vedlo ke krokům, které dělali. Na jedné straně se museli jako potomci komunistů hlásit k internacionalismu, tedy k československému pojetí, na druhé straně si uvědomovali, že by ztratili renomé i voliče, kdyby se zcela zřetelně a srozumitelně postavili proti "národním" zájmům. Neboli jejich politika byla skutečně dvojaká - já jim to z pragmatického hlediska nijak nevytýkám -, neboť očekávali dvě věci. Rozpadu Československa nemohli zabránit, i když i to ve FS zkoušeli, ale zároveň věděli, že oni jsou tou zálohou pro případ, že by HZDS zklamalo.

Na samostatný zákon o nástupnictví republik nakonec nedošlo. Proč?

Nástupnictví republik je řešeno obecně v zákoně o zániku federace. Nicméně uklidnění do všech dohadů o nástupnictví přinesla až vůle ODS a HZDS uzavírat jednotlivé smlouvy. Nástupnictví je totiž velmi problematický právní výrok, který závisí především na tom, kdo nás uzná.

Zákon o zániku federace byl nakonec 25. 11. ve 13 hodin 21 minut za přispění několika opozičních poslanců schválen. Zastavme se na chvíli u jeho podoby, neboť obsahoval i několik sporných ustanovení, kupříkladu o druhých komorách národních parlamentů nebo státních symbolech.

Vládní návrh zákona o zániku federace obsahoval jen tresť dřívějšího zákona o způsobech zániku. Jedinou možností zániku federace bylo rozhodnutí Federálního shromáždění. A další paragrafy týkající se třeba symbolů nebo druhých komor byly dodány až při projednávání ve FS z iniciativy poslanců. Součástí vládního návrhu nebyly.

Myslím, že to byla nešťastná ustanovení, například dodnes prožíváme důsledky toho, že v zákoně je napsáno, že federální symboly nesmí převzít nástupnické státy, což bylo záhy u vlajky porušeno.

Navíc kdybychom vzali znění příslušného ustanovení doslova, týká se de facto všech symbolů a nejen vlajky.

Tam naštěstí spor nebyl, ale problémem byla vlajka, a já jsem na něj velice rychle veřejně reagoval, že řešením by bylo změnit poměry stran vlajky nebo velikost modrého klínu. Jenže ČNR setrvala na svém odhodlání prosadit československou vlajku jako českou a slovenská strana to dodnes nelibě nese a předkládá za toto rozhodnutí účet. V tomto okamžiku je ve vzduchu částka 50 miliard.

Co na to říká česká strana?

Jednání se vlečou velmi dlouho. Rád bych připomněl, že dohoda o dělení majetku federace byl připravena skutečně v roce 1992 a nic vlastně nebránilo ji podepsat ještě před závěrem roku v době trvání federace. Ale v jistém okamžiku, zčásti pod náporem jiných úkolů, zčásti však ze slovenské strany záměrně, přestal být o podpis dohody zájem. A to trvá dodneška. Slovenská strana se spíš spoléhá na postupné řešení jednotlivých problémů než na globální uzavření dohody o dělení majetku.

Jak vypadal konec federace po formální stránce? Mám na mysli především oblast vojenskou.

Chvíli jsme sice na tou procedurou koumali, ale ukázalo se, že samotná procedura je naprosto nepodstatná. Šlo především o to, dodržet harmonogram dělení armády, aby o silvestrovské noci bylo jasné, kdo přestává a kdo začíná velet. Jednu z posledních návštěv ve funkci federálního premiéra - myslím, že to bylo 30. prosince - jsem vykonal na ministerstvu obrany, kde jsem formálně přijal hlášení, ale hlavně neformálně se mi před nastoupeným generálním štábem dostalo ubezpečení, že stará armáda končí a nové armády budou mít od půlnoci nové velitele. Ani v této oblasti tedy nemohlo dojít k nějakým nesrovnalostem, které by u lidí, kteří mají v rukou zbraně, mohly být nepříjemné, byť by třeba asi nevyplývaly z politických motivů, ale jenom z organizačních nedostatků. To byla tedy jedna stránka. Druhou pak byl vlastní přípitek k ukončení federace s předsedou FS panem Kováčem, což občané viděli na televizních obrazovkách, a třetí stránkou bylo vlastní předání kompetencí, což bylo velmi jednoduché, poněvadž jsme si vlastně vyměňovali místo s panem premiérem Klausem.


Jak se vám coby federálnímu premiérovi spolupracovalo s tehdejším předsedou FS Michalem Kováčem?

Pana Kováče znám celou řadu let, protože v šedesátých letech také pracoval ve Státní bance. I to asi usnadnilo naši spolupráci. Pan Kováč se vyznačuje značnou racionalitou, takže komunikace s ním je možná. Nicméně patřil mezi ty, kteří - podle mého názoru - byli velmi brzy přesvědčeni o tom, že je třeba, aby se Slovensko oddělilo. Problémy s tím spjaté však řešil poměrně racionálním způsobem, proto komunikace mezi vládou a parlamentem, respektive mezi mnou a jím, byla poměrně hladká.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:18 )

 
Prezident na půl úvazku

Jedním z problémů je fakt, že slovenští DIKové měli větší zájem o akcie českých podniků než čeští o slovenské. Ve vzduchu je 19 miliard korun, které česká strana žádá jako kompenzaci.

Česká vláda už na počátku roku 1992 iniciovala jednání s federální vládou o tom, že vzhledem k nejistým státoprávním poměrům by se kuponová privatizace měla v České republice a na Slovensku uskutečnit odděleně. Vycházeli jsme z toho, že by nikdo nebyl poškozen a že by to ani neznamenalo jakékoli narušení kuponové privatizace. Celý systém by zůstal, jenom DIKové z Čech a Moravy by se obraceli pouze na kupičku majetku České republiky a slovenští DIKové na kupičku majetku Slovenské republiky. Nebylo by tedy možné, aby čeští občané usilovali o získání akcií slovenských podniků a naopak.

Je to zajímavé proto, že federální vláda tenkrát na jaře 1992 toto stanovisko české vlády označila za postoj, který ohrožuje federaci a který signalizuje nedůvěru české strany k federálnímu uspořádání, a tento námět zamítla. Skrývala se v tom kalkulace, že právě ono majetkové prorůstání, které přinese kuponová privatizace, může být stmelujícím prvkem společného státu. Dodatečně se ukázalo, že tomu tak nebylo a že to naopak přináší komplikace.

Jaké?

Kuponová privatizace byla postavena na myšlence, že ČR, SR i federace vydělí určité množství majetku, celkem se jednalo asi o 300 miliard, do její první vlny. Vycházelo se z předpokladu, že poměr českých a slovenských zájemců o kupony bude zhruba 2 : 1, a že všichni občané, kteří se kuponové privatizace účastní, budou mít možnost vstoupit do jakéhokoli majetku, českého, slovenského i federálního. V době přípravy se pak kuponová privatizace stala předmětem mnoha útoků. Už jsme o tom hovořili.

Potom se kuponová privatizace rozběhla, to znamená, že se přihlašovali DIKové, a zjistilo se, že poměr českých a slovenských DIKů je jiný než poměr majetku. Aby se zajistilo původní zákonné ustanovení, že poměr majetku obou republik musí odpovídat poměru DIKů, muselo se majetku dodat. Majetek pak prošel čtyřmi koly a to, co zbylo, je určité reziduum, které je nyní možné vrátit republikám.

V čem tedy spočívá spor o DIKy?

Vyjdeme-li z modelové představy, že na počet DIKů z celého Československa byla vložena hromada majetku a že byla, odmyslíme-li si ono zbytkové reziduum, rozebrána, jasně z toho vychází, že kolik Čechů si vzalo slovenský majetek, tolik Slováků si mohlo vzít český majetek. Kdyby se tedy vložený majetek beze zbytku vyčerpal, nebylo z tohoto hlediska o čem mluvit

Za prvé se však majetek nevyčerpal, takže zbývá určitá část, o které je slovenská strana ochotna diskutovat. Ale za druhé - a to je podstatné - hra na kuponovou privatizaci měla vlastně charakter pseudotržního oceňování majetku v jednotlivých kolech. Šlo o to, zda budou 3 akcie za 100 bodů, v příštím kole 7 za 100 a tak podobně. V jednotlivých kolech se tedy vlastně měnilo ocenění majetku. A výsledkem celé hry je, že český majetek byl oceněn více než slovenský. Jestliže se tedy znovu vrátíme k myšlence oné hromady, přichází nový moment, že slovenští DIKové měli vzhledem k nižšímu ocenění slovenského majetku možnost koupit si za své kupony nejen celý slovenský majetek, ale ještě kus českého.

Ten rozdíl je vyčíslen částkou, která teď po uzávěrce činí necelých 17 miliard korun. To znamená, že slovenští DIKové a slovenské fondy si za jinak proporcionální počet kuponů koupili víc majetku než čeští DIKové a české fondy. A tato částka je největším a nejnevstřícnějším bodem dělení majetku.

Slovenská strana o tomto problému odmítá diskutovat?

O této hře, kterou jsem teď popsal, slovenská strana diskutovat nechce a setrvává na stanovisku, že šlo o federální rozhodnutí učiněné za doby existence federace a že to odporuje zákonu o ochraně investic ...

A odporuje mu to?

Odporovalo by mu to, kdybychom jako česká strana usilovali o to, nevydat tyto akcie slovenským DIKům. My o to ale neusilujeme. Říkáme, že kuponová privatizace se musí dohrát podle pravidel, podle kterých byla rozehrána. Usilujeme však o mezistátní vyrovnání, aniž by se to dotklo vlastnických práv nových majitelů akcií.

S jakými problémy se potýká dělení majetku Státní banky československé?

Majetek Státní banky, tedy emisní banky československé federace není předmětem sporů. Je rozdělen. Co není dokončeno, je pohyb úvěrových zdrojů, které Státní banka řídí, a jejich vyrovnání v okamžiku, kdy se jedna emisní banka dělí na dvě. Vzniká tady rozdíl vyplývající z toho, kolik peněz uložili čeští občané a podnikatelé a slovenští občané a podnikatelé do zdrojů Státní banky a kolik peněz bylo pomocí komerčních bank rozpůjčováno v českém a slovenském prostoru. Srozumitelně řečeno, v tomto okamžiku slovenské podniky mají úvěry, na které jim vytvořili zdroje čeští občané a české podniky. Je to tedy jakási nerovnováha v lokálním rozdělení vzniku úvěrových zdrojů a jejich vynaložení. A dalo se to vyčíslit teprve tehdy, když se rozdělila Státní banka na dvě emisní banky a každá z nich si musela udělat svou bilanci. Teprve pak se ukázalo, že jedna banka dluží druhé proto, že peníze z českého teritoria jsou rozpůjčovány na Slovensku. Dlužná částka činí v tomto okamžiku přibližně 24 miliard a není ze slovenské strany zpochybňována.

Samozřejmě že se hledají cesty, jak tuto sumu vyrovnat, ale řekněme rovnou, že Slovensko tuto částku nemůže odvést zítra. Je to částka velká a vznikla historicky během dlouhé doby. Poslední tři roky se na ní podílejí jen částečně. Vyplývá z rozdílné ekonomické síly českých zemí a Slovenska a je jistým vyjádřením nerovnoměrnosti ekonomické aktivity a tím i aktivity finanční. Dnes jsme v podstatě - a to není nic nového, to jednání se točí pořád dokola - na bázi uznání desetiletého splácení této částky formou cenných papírů, které by Slovensko vydalo na účet své emisní banky a které by se u této banky realizovaly jednou dvacetinou každého půl roku.

Spor je v tom - a nový rozměr dostal po měnové odluce - v jaké měně má ke splácení dojít. Jedno krajní stanovisko - slovenské - zní, že ve slovenské měně. Ale naše měny nejsou směnitelné a znamenalo by to tedy, že bychom do české banky dostávali velké množství slovenských peněz, které bychom neuměli užít a které nelze nikomu prodat. Druhé krajní stanovisko je vyrovnávat dluh ve směnitelné měně, to znamená v dolarech. To ovšem na slovenskou ekonomiku klade velké nároky. A pak jsou určité mezipolohy, že by se ona částka mohla zafixovat třeba v československých korunách.

Předmětem dalších sporů jsou i některé podniky či jejich značky. Týká se to ČSA, Čedoku, ČSD, Československé námořní plavby aj.

V "aeroliniích" jde o značku jen okrajově, protože slovenské straně jde v tomto případě o změnu v poměru rozdělení majetku. ČSA se "rušily" již v roce 1991 a vůbec to se zánikem federace nesouviselo. Byly převedeny z federace do republik podle tehdy platných zákonů, které měly blízko k dnes platnému územnímu principu ze zákona o dělení majetku. To znamená, že ty části majetku ČSA, které se nacházely na českém území, zůstaly v České republice, a ty části, které byly na slovenském území, připadly Slovensku. Na české straně zůstalo majetku víc. A Slováci dnes tvrdí, že dělení probíhalo v podmínkách, kdy se ještě nevědělo o zániku státu, a že na takové dělení by dnes nemohli přistoupit.

I kdybychom však na české straně měli dobrou vůli a toto rozdělení chtěli opravit, narazíme na problém, že ČSA - de facto už jako česká společnost - uzavřely společný podnik s Air France, kde francouzský podíl činí asi 38 procent. A my teď máme pro případný přesun části akcií na Slovensko jen malý manipulační prostor, protože bychom narušili českou majoritu v tomto společném podniku. Ten prostor se dá vyjádřit šesti procenty. Rozdělení ČSA lze tedy podle nás změnit pouze tak, že bychom až šest procent převedly na slovenskou stranu. Ta však s tímto návrhem není spokojena a přichází s podstatně většími požadavky. Argumentuje přitom zákonem o dělení majetku, ve kterém jsou ČSA uvedeny jako podnik, o kterém je možno znovu jednat, ačkoli byl rozdělen dávno před zánikem federace.

Myslím, že se se Slovenskem nedohodneme. Při posledním jednání se slovenským ministrem dopravy panem Hofbauerem jsme skončili s tím, že se spíš zaměříme na důsledky, které toto dělení majetku má do budoucna. Ono šestiprocentní kriterium totiž nejde překročit, protože slovenská strana by majoritu nezískala a česká by ji ztratila.

Jak je to s Čedokem a dalšími značkami?

Tam skutečně jde o značku a je to také jeden z mrtvých bodů jednání. Čedok je pro naší stranu nesporná záležitost, protože je to značka starší než federace a byl to původně český podnik, Česká dopravní kancelář.

U ČSA je značka, byť jsem říkal, že tu značka je jen okrajovým problémem, samozřejmě diskutabilní, protože léta znamenala Československé aerolinie. A o něco podobného jde i v případě ČSD, kde má česká strana zájem ponechat si tuto zkratku především z důvodů ekonomických. Protože změnit tuto značku na všech zařízeních, na všech vagonech, lokomotivách, ale i pérech vlaků a tlumičích, nemluvě o popelnících a záclonách, je velice nákladná záležitost a určitě se beze zbytku ani nepodaří. Takže česká strana Slovensku nabídla, že pokud by slovenská strana dobrovolně přistoupila na to, že si ponecháme značku ČSD, byli bychom ochotni se finančně podílet na nákladech, které oni mají s tím, že ji musejí přemalovávat. Ale znovu se potvrdilo, že Slovensko neuvažuje ani tak moc ekonomicky a spíš dává na odiv svou hrdost, takže jsme se nedomluvili ani na této věci.

A Československá námořní plavba?

Tam má Slovensko podezření, nemá ale žádné argumenty. Takže poslední jednání vedlo k tomu, že jsme slovenskou stranu vyzvali, aby svoje podezření nějak specifikovala, že takhle není o čem jednat.

Slovenská strana uplatňuje za užívání československé vlajky Českou republikou náhradu ve výši 50 miliard korun. Nejsou za tím zcela jednoduché kupecké počty   la Mečiar, že vzájemné požadavky se tak vlastně vynegují?

Jsou. A teď už (koncem března - pozn. aut.) pro to máme další důkazy, protože Slovensko podobným způsobem přistupuje i k jiným položkám. Například o položce týkající se Státní banky tvrdí, že česká strana za léta, po která provozovala v Praze emisní činnost pro celé Československo, získala know-how, které má cenu 25 miliard. A že tudíž Slovensko nemá co vyrovnávat. Ale jsou to všechno vytržené citáty, protože systematické jednání, které by skutečně mělo za cíl se domluvit, to znamená ustoupit na jedné straně v jednom, na druhé ve druhém, se už nevedlo celou řadu týdnů.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:19 )

 
Prezident na půl úvazku

Koncem roku 1992 vám "hrozilo", že se stanete českým ministrem obrany. Nakonec však došlo k určitému překřížení, neboť tento post obsadil pan Baudyš a vy jste se naopak stal ministrem dopravy, ač - jak jste sám před chvílí řekl - právě pan Baudyš měl dopravu ve své kompetenci ve vaší federální vládě. Proč došlo k téhle výměně?

I toto byl výsledek koaličních jednání, kdy naši partneři trvali na tom, že ODS by neměla mít všechna ministerstva související s ozbrojenými mocenskými složkami. Tedy má-li vnitro, neměla by mít obranu. A právě z těchto důvodu vyplynulo, že pan Baudyš, ač se dopravou několik měsíců skutečně zabýval, ji za několik měsíců zase odevzdával právě mě.

Jste rád, že nejste ministrem obrany?

Upřímně řečeno - jsem.

Byl jste federálním premiérem, zastupujícím prezidentem. Nepociťujete své jmenování ministrem dopravy jako určitý "sešup"?

Nezastírám, že mě nikdy nenapadlo, že budu dělat ministra dopravy, a že jsem de facto i počítal s funkcí místopředsedy v české vládě. Ale na rozdíl od veřejnosti, která to může vnímat jako, jak říkáte, sešup, jako dvě informace - premiér včera, ministr dopravy dnes, vím dobře, jak probíhala koaliční jednání, a že tady nešlo o žádný záměr, sešup či cokoli podobného. Šlo o rychlé dotvoření české vlády během několika dnů mezi vánocemi a Silvestrem tak, aby mohla fungovat a zároveň se koalice nepřetížila dalšími problémy, poněvadž - a zas v tom hraje roli ten senát - dokud nebude dotažena tato otázka, nechtějí ostatní koaliční partneři říct konečné slovo ani ke konečné úpravě české vlády. Já tento stav respektuji, i když v tomto případě pro mě nedopadl výhodně.

A jak čas plyne, sžívám se s dopravou tak, že ani nemám další ambice a už vůbec ne být místopředsedou vlády souběžně s ministrem dopravy. To bych totiž vládě moc neprospěl.

V jakém stavu jste přebíral ministerstvo dopravy?

Pokud jde o ministerstvo dopravy, ale platí to i pro ministerstvo obrany, je třeba říci, že tato ministerstva k 1. 1. 1993 na republikové úrovni neexistovala. Doprava byla koncem roku 1992 zčásti řízena již neexistujícím federálním ministerstvem dopravy z tehdejšího federálního ministerstva hospodářství a zčásti ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj pana ministra Dyby. České ministerstvo dopravy bylo tedy třeba ustavit. Po rozdělení federace do něho přešli jednak někteří úředníci ze zbytku federálního ministerstva dopravy, bylo jich něco přes dvě stě, a sto úředníků takzvané sekce dopravy od pana ministra Dyby. Takže ministerstvo jsem vlastně přejímal v neexistujícím stavu.

Takže jinak. V jakém stavu jste svůj nový resort zastihl v roce nula existence českého státu?

Pro dopravu České republiky v roce nula jsou charakteristické dvě věci. Za prvé, že silně převažuje nabídková stránka, to znamená, že máme daleko víc dopravních kapacit než dopravních potřeb. Velmi brzy po listopadové revoluci se jen při náznaku toho, že v Československu vznikne jisté tržní prostředí, ukázalo, že nepotřebujeme tak velké dopravní kapacity. A že je třeba skončit se samoúčelný převážením produktů a meziproduktů po území Československa sem a tam a že musí dojít k určité racionalizaci v energetice i v jiných odvětvích, které vytvářejí dopravní potřebu. Takže doprava se velmi brzy dostala do krize ze svého nadproduktu. Prakticky to znamená, že významná část kapacity českých drah je dnes nevyužita, ať už to hodnotíme počtem nevyužitých lokomotiv, vagonů atd. Platí to i o silniční dopravě.

Druhým typickým rysem naší dopravní situace je, že prochází transformací a privatizací, a to nikoli jednotně. Daleko dál je privatizace na úseku silniční dopravy, než na úseku dopravy železniční. Poněvadž ale doprava, ať už železniční, silniční, letecká či lodní, tvoří celek, dostaly se jeho jednotlivé části z důvodů rozdílné připravenosti na konkurenci v tržním prostředí do jisté dichotomie a nesouladu. Silniční nákladní doprava byla už i za socialismu řízena přece jen s větším ohledem na tržní zájmy a na její využití. Vzpomeňme si třeba na krajská vytěžovací střediska. Tedy doprava silniční se chovala racionálněji než doprava železniční už v roce "nula minus tři".

Železniční doprava byla naopak pojímána - a také se tak chovala - jako služba, která čeká, až někdo přijde, aby jej obsloužila. Na konkurenci nebyla a není dobře připravena. Železnice navíc tvoří jeden celek, daleko kompaktnější než silniční doprava. Jeden celek dokonce i se svojí dopravní cestou, tedy kolejemi, a je tu velmi obtížné udělat jakýkoli privatizační řez.

Na silnici privatizujeme dopravce, který užívá silnice. Na železnici si musíme klást otázku, zda privatizovat i onu dopravní cestu, tedy koleje, nebo je raději ponechat státu či organizaci jiného typu a oddělit a privatizovat jen to, co po nich jezdí. Privatizace na železnici tedy znamená i vnitřní organizační řez do dráhy, která - jak je známo - byla vždy pojímána jako stát ve státě. Byla tak úžasně uzavřená okolnímu světu, že ve svém rámci sdružovala i své dodavatele. Neexistovaly zde skutečné dodavatelsko-odběratelské vztahy. Železnici tvořily nejen její cesty a to, co po nich jezdí, ale i velké opravárenské podniky, zdravotnická zařízení, policie a de facto i armáda. Byl to velmi uzavřený celek, do kterého jen ztěžka pronikají tržní vztahy, protože vlastně nemá téměř žádné kontakty s vnějším světem. Železnice si prostě vystačí sama a kdyby to šlo, asi by pohltila i továrny na lokomotivy. Výchozí podmínky železniční a silniční dopravy jsou tedy velmi rozdílné.

Má železniční doprava budoucnost?

Teď narážíme na obecnější téma. Je faktem, že železniční doprava - a nejen u nás, ale i ve světě - je v bitvě o trh na pokraji naprosté prohry. V některých zemích už je ta prohra velmi evidentní, nicméně v celé Evropě i v Americe teď sílí snahy o renesanci železnice, pokus zachránit ji před naprostým úpadkem. Přestože je železniční doprava všude silně prodělečná.

Připomeňme si, že železnice vznikla jako konkurent silnice. A nikoho ani nenapadlo, že její dopravní cestu by měl vlastnit stát. Vznikla jako soukromá organizace a také všechny tratě byly až do první světové války soukromé. A konkurovala tedy silnici včetně nákladů na svoji dopravní cestu. Je však pravdou, že konkurovala silnici, po které se jezdilo koňmi, a v době svého vzniku navíc představovala velký technický inovační pokrok. Mezitím však technika nezahálela a dnes musí konkurovat silnici, po které jezdí velmi moderní a mobilní dopravní prostředky, které jsou schopny složit náklad přímo na dvoře zákazníka. Železnice tedy ztratila svou technickou prioritu, v osobní dopravě úplně a v nákladní dopravě může konkurovat jedině při přepravě hromadných substrátů (uhlí, písek apod.) a ještě k tomu na velké vzdálenosti. Ve všech ostatních oblastech ztratila konkurenční schopnost, a to i v jiných částech světa, nejenom v Česku.

Ovšem pro železnice hovoří ekologická stránka věci.

Ano. Já si myslím, že ona renesance železnic, o které se v Evropě řekněme posledních patnáct let intenzivně jedná a se kterou se teď seznamuju, je opřena především o ekologické přednosti železnice. Na jedné straně stojí fakt, že silniční doprava dokáže tunu zboží na jeden kilometr dopravit levněji než železnice, ale na druhé straně je prokázáno, že silniční doprava na onu tunu nákladu na jeden kilometr vyprodukuje mnohem víc škodlivých látek, než je tomu na železnici. A tohoto faktu je třeba využít. Je tedy třeba veřejnost připravit na to, že pokud se rozhodneme pro experiment renesance železnice, bude na ni muset bohužel ještě nějako dobu ze svých daní doplácet. A přiznejme si, že i při dnešních cenách, které platí od 1. 1. 1993 a které především u dělnického jízdného vyvolaly nevoli, zatím stále platíme pouze jednu šestinu skutečných nákladů na osobní dopravu. Neboli pět šestin (!) doplácíme ze státního rozpočtu. To znamená, že tady není vůbec žádný prostor pro krátkodobé ekonomické vyrovnání, poněvadž je jasné, že kdybychom zvýšili cenu osobního jízdného na šestinásobek, dosáhneme jediného - vlakem nebude jezdit nikdo. A tím bychom renesanci železnice moc nepomohli.

V jakém technickém stavu se nachází česká část ČSD? Na rozdíl od slovenské vznikala vlastně za první republiky, ne-li za Rakouska-Uherska.

Budovy se přece jenom dají opravit a není to ani tak zásadní investice. Co nás však zneklidňuje více, je stav vlastního kolejového tělesa. Občan to zná z jízdy vlakem, že to hrká nebo že v některých úsecích se z nepochopitelných důvodů jede pomalu. Kdybychom se dnes na mapě českých drah podívali na úseky, kde se musí jezdit tou či onou rychlostí, objeví se před námi velice pesimistický obraz. Těch úseků s rychlostí omezenou na 30 či 40 km/h je významná část. Kdyby taková situace panovala na silnici, lidé by si vůbec nekupovali auta. Stav našich tratí je velice špatný a zanedbaný a vzniká otázka, zda jít cestou rekonstrukce nebo alespoň v některých případech budovat zcela nové tratě, zvláště pak pro vlaky nového typu s většími rychlostmi.

Narazili jsme na to, takže jak to vypadá s budoucností našich rychlodrah?

Odborníci rozeznávají rychlodráhy různého typu. Pro laika jsou spíše srozumitelné dosahované rychlosti. My se dnes pohybujeme v úvahách, že na některých našich stávajících tratích bychom po určitých investicích mohli dosahovat rychlosti kolem 120 km/h. Větší rychlosti už znamenají, že z více jak padesáti procent by se trati musely vybudovat znovu. Vyplývá to z poloměrů oblouků našich tratí, které rychlost jízdy limitují. Jejich změna je však závislá i na terénu, na krajině. Všude nelze oblouk nahradit větším, neboť se do krajiny prostě nevejde.

Takže začněme systematicky. Uvědomujeme si, že česká republika má dnes oproti Československu zmenšený prostor, čímž se ztratily výhody dálkové vnitrostátní dopravy a železnice si tím dost ublížila. Východo-západní osa se podstatně zkrátila, Praha - Košice je přece jenom něco jiného než Praha - Ostrava nebo Praha - Brno. Z tohoto hlediska teď zůstávají dva směry, na kterých stojí za to uvažovat o jejich rychlé modernizaci. Z hlediska evropských představ je to trať, která naším územím prochází ve směru Berlín - Vídeň na trati Děčín - Praha - Brno. A z hlediska pohybu zboží vyrostla na významu i severo-jižní osa, na které se přesunují náklady ze Skandinávie přes Polsko do jižních zemí a naopak. Oba tyto směry se ve spolupráci s našimi sousedy studují a připravuje se vhodné řešení.

Jedna z prvních cest ministra dopravy nebo náměstka povede do Saska, kde budeme jednat o připravenosti druhotného dopravního řešení, poněvadž právě na této ose jsou alternativy silnice, železnice, voda. Zda se bude vylepšovat stávající trať jenom do rychlosti 120 km/h nebo už od začátku zvítězí představa, že by z evropského hlediska bylo vhodné zde budovat rychlejší trať, se bude ještě muset posoudit. V každém případě je třeba říct, že rychlejší trati zase ztrácejí lokální význam, poněvadž mají mnohem řidší zastávky.

Budeme-li pokračovat ještě dál, dostaneme se ke tratím, které známe z Francie nebo Japonska a na kterých vlakové soupravy dosahují rychlosti 250 km/h. Aby však vlak dosáhl alespoň na okamžik této rychlosti, musí být vzdálenost dvou zastávek minimálně 40 kilometrů. To ale znamená, že tou dvěstěpadesátkou vlak vlastně vůbec nejede, protože v okamžiku, kdy jí dosáhne, musí už začít brzdit. Říkám to proto, abychom si o možnostech využití těchto tratí na našem území nedělali zbytečné iluze. Všechny navíc znamenají budování nových drážních těles na zelené louce.

O superrychlých tratích tedy všichni romantici musí zatím pouze snít, neboť je to podle mého názoru hudba daleké budoucnosti. A navíc zaleží na tom, zda k renesanci železniční dopravy i v našich podmínkách skutečně dojde. Železnice totiž má dva hlavní nepřátele. Prvním je silniční hromadná doprava a druhým osobní auta. A zatím se stále pohybujeme v cenových relacích, že když se tři čtyři dělníci dají dohromady, vyplatí se jim dnes jet do práce autem.

Opusťme teď železnici a zastavme se na chvíli na silnici. Jak vypadá budoucnost našich dálnic?

I dálniční síť je třeba dobudovat z hlediska kontaktů s našimi dnešními nejvýznamnějšími ekonomickými partnery. Znamená to urychlit spojení s oběma bývalými částmi Německa, na sever a na západ.

Bavme se o horizontu roku 2000. Kam se tou dobou po dálnici dostaneme?

Nezáleží to jen na ministerstvu dopravy a na naší dobré vůli, ale na našich finančních možnostech. Případně na nalezení jiných forem financování než je financování ze státního rozpočtu. Jedno je však už jisté. V roce 97 budeme jezdit po dálnici z Prahy do Norimberka. Úsek Praha - Plzeň dokončíme vlastními silami s českým kapitálem, úsek Plzeň - Rozvadov budeme stavět za pomoci některé ze západních firem. Končí výběrové řízení a během nejbližších měsíců se rozhodne, která z firem bude stavbu provádět.

To znamená, že tam budeme platit mýtné?

Ano. Parlament však ještě musí schválit příslušný návrh zákona, který umožní, aby tento úsek mohl být financován prostřednictvím mýtného. Dodavatel nám jej postaví a bude na něm vybírat mýtné tak dlouho, než se mu jeho investice vrátí. Pak ho odevzdá České republice. Podle propočtů o využitelnosti této dálnice se jedná zhruba o 25 let.

Kolik se na tomto asi sedmdesátikilometrovém úseku bude platit?

Trochu předbíháme, jednání ještě neskončila. Především z dopravního hlediska je však nutné, aby automobilisté tuto dálnici využívali co nejvíce právě mezi Plzní a Rozvadovem. Proto chceme, aby úsek, na kterém se bude platit, byl co nejkratší, a aby nedocházelo k tomu, že naši řidiči budou raději nadále využívat mezi Plzní a Stříbrem staré komunikace a zatěžovat Plzeň, která je na tom po stránce exhalací v tom svém dolíku na soutoku čtyř řek velice špatně. Na jedné straně tedy máme zájem, aby úsek s mýtným byl co nejkratší a neodrazoval naše řidiče, na druhou stranu však chceme, aby zachytil nápor zahraniční návštěvníků, kteří tuto silnici využívají více jak z 50 procent.

Druhá dálnice, u které ještě horizont roku 2000 připadá v úvahu, je dálnice D8, která by měla do Německa proniknout v jeho východním prostoru, tedy v bývalé NDR. Zpracovávají se zde studie a projekty, hledají se způsoby financování, ale je tu velký problém, kudy dálnici vést v okamžiku, kdy bude opouštět naši republiku. Technicky nejjednodušší a ekonomicky nejlevnější je vést ji údolím Labe. Tato myšlenka ale naráží na ekologické problémy, poněvadž labská soutěska mezi Děčínem a Hřenskem a dále v Německu je na přílišné dopravní zatížení velmi citlivá.

Vážíme proto další dvě varianty. Souvisí to s eventualitou, vsadit v labské soutěsce daleko více na lodní dopravu. To znamená, že by se kamiony a třeba i vlaky přepravovaly na lodích. A pokud bychom tedy vyřešili pohyb těch nejvíce hmotných nákladů po Labi, uvolnilo by nám to více možností pro řešení dálnice. První variantu, podkopání Krušných hor dosti dlouhým tunelem, považuji za sen, ale vážně jej propočítáváme. Druhá znamená překlenutí Krušných hor vyšplháním se nahoru a dolů a souvisí s přepravou těžkých nákladů po Labi. Kdybychom je totiž touto vodní cestou nepřepravili a kamiony musely jezdit přes Krušné hory, bude i tato varianta ekologicky nepřijatelná.

Třetí kus dálnice, kde se určitě do roku 2000 něco udělá, je olomoucký úsek na dálnici Brno - Olomouc. Objevuje se však i dobrá finanční konstelace pro stavbu dálnice Brno - Mikulov. Probíhá tu dodavatelský tendr, všechny firmy které se o stavbu ucházejí, mají kapitál ze zahraničí, a pokud všechno dopadne dobře, mohlo by se začít stavět možná ještě v letošním roce.

A co dálnice D11, směr Hradec Králové a Pardubice? Dnes končí kousek za Poděbrady.

Má velkou výhodu, že její výstavba je díky terénu levná, a velkou nevýhodu, že zasahuje do velmi úrodné půdy. Vím, že není jiné řešení než dříve či později tuto dálnici také dobudovat, už proto, že kvalita kdysi velmi dobré silnice Hradec - Praha se rychle zhoršuje, ale v tomto okamžiku není o pokračování stavby rozhodnuto.

Jaké jsou perspektivy naší vodní dopravy?

Budoucnost vodní dopravy je v podstatě omezena na dva velké toky, Labe v Čechách a řeku Moravu na Moravě. Z Vltavy je splavný jen malý úsek. V obou případech existují velmi konkrétní plány. Co se týká Labe, záleží na tom, zda nalezneme souznění s německou stranou, protože splavnost Labe má svá omezení nejenom na našem úseku, ale i na německém. Jde o dosti významné investice, aby se mohl zvýšit ponor a hlavně aby se zmenšilo riziko sezónnosti této dopravy. Pokud k tomuto souznění dojde, a já musím říci, že ekologické zájmy určitě obě strany povedou k hledání většího využití labské cesty, budeme vážně uvažovat o posunutí hranice splavnosti až k Pardubicím.

Druhý plán nabyl rozpadem federace politicky na významu tím, že jsme jako Česká republika ztratili přímý přístup k Dunaji. Mám tedy na stole plán, který má obnovit tento přístup určitými investicemi na řece Moravě, které umožní vybudovat přístav na území Moravy.

Zastavme se nakonec ještě krátce u letecké dopravy.

V letecké dopravě se v nejbližší době uvažuje jen o jedné větší investici, a to o rekonstrukci a modernizaci ruzyňského letiště. Česká vláda již rozhodla o seskupení organizací, které mají rekonstrukci provést, klíčovou roli hrají kanadské firmy. Na rozdíl od jiných druhů dopravy - už jsme si říkali, že přepravních kapacit dnes máme nadbytek - jde v tomto případě velice o čas. I ostatní sousední státy si totiž uvědomují, že Evropa se posunuje na východ a letecká doprava se musí propojit daleko intenzivněji, než tomu bylo doposud. Sledujeme rozšíření vídeňského letiště, dokončení varšavského letiště, sledujeme velké investice do letiště v Budapešti a jsme tedy pod časovým tlakem, abychom nezaspali, poněvadž u letecké dopravy, když už se někam nasměruje, těžko se linky přesouvají někam jinam. Jsem přesvědčen o tom, že modernizace ruzyňského letiště bude provedena tak rychle, abychom tenhle letecký boom ještě zachytili a i z Prahy udělali významný letecký uzel.

Co je s projektem velkého mezinárodního letiště ve vojenském prostoru v okolí Milovic?

Tento projekt usnul. Na tom území je lákavá jeho velikost a panenskost. Nebyly by žádné problémy s vysídlováním obyvatelstva. Ale na druhou stranu tak obrovské letiště pro české poměry nepotřebujeme a zdá se, že i zájem, který byl příznivci tohoto projektu formulován někdy před dvěma roky, nemá nějaké reálné pozadí. Pokud jsme o této věci jednali například s Američany, mělo to spíš charakter, že nám radili, co bychom tady měli udělat, než že by měli zájem zde přímo investovat a sami se podílet.

A co vnitrostátní letecká přeprava?

Nepochybuji, že brzy dojde k jejímu velkému rozvoji, především pak v oblasti soukromé. Jistě i u nás si podnikatelé brzy spočítají, že čas jsou velké peníze, a letecká doprava v novém pojetí začne využívat malých letišť a malých letadel, jako to známe z jiných evropských zemí i ze světa.

Tady se nabízí i civilní využití stávajících vojenských letišť.

Ano. V řadě případů už se jedná, třeba Pardubice zdaleka nejsou jediným příkladem. Vojáci jsou momentálně, vzhledem k finančním potížím, této myšlence nakloněni. Zároveň tímto smíšeným využitím vojenských letišť dosahují i větší náklonnosti obyvatel, pokud jde o přijímání leteckého provozu. Třeba se dočkáme toho, že už naše děti budou mít běžně malá soukromá letadla.

V České republice se v minulém období příliš nestávkovalo. Ale když už, tak právě ve vašem resortu. Mám na mysli stávku v ČSAD a stávku strojvůdců. Čekají nás znovu podobné otřesy?

To je velice citlivé téma. Nerad bych se pouštěl do velkých analýz a radil odborářům, zda mají či nemají stávkovat a za jakých podmínek. Samozřejmě že výhodou státu dnes je, že doprava má velké rezervy, jak jsme o tom už několikrát mluvili, a jakákoli dílčí stávka je dobře nahraditelná. To si ovšem odboráři čím dál víc uvědomují a zkušenosti z posledních stávek byly i pro ně poučením, že toto asi není cesta, kterou si mohou na státu příliš vyvzdorovat.

Jiná otázka je, že v průběhu transformace dochází k překážkám, kdy stát je schopen jakž takž dotovat svými mechanismy dopravu státní a má veliké organizační potíže už jen při úvahách o dotacích do dopravy soukromé. Možná se divíte, proč mluvím o dotacích v souvislosti se soukromou dopravou, ale jsem přesvědčen, že se nepodaří zajistit dopravu rovnoměrně na celém území republiky, aniž by některé spoje nebo některé oblasti, třeba Šumava, Jeseníky nebo Podkrkonoší atd., nebyly tou či onou formou dotovány. Do těchto míst prostě ruka trhu s plnou účinností nedosáhne a stát se tu bude muset, ať už na centrální úrovni nebo na úrovni okresů či obcí, podílet na vyrovnání nákladů spojených se zajištěním dopravní obslužnosti těchto území.

A to už narážíme na potíže, které hraničí až se stávkovým nebezpečím. Jedno z prvních opatření, na kterém teď rychle pracujeme, je rozbití dotačního systému zaměřeného pouze na státní ČSAD a jeho otevření i pro soukromou dopravu. Druhým opatřením, které připravujeme, je přenesení tíže slev, především žákovských, které ČSAD poskytuje, na státní orgány. To znamená, že lidé by v autobusech platili plné jízdné, a státní příspěvek by se jim předával přímo adresně jinou formou. Je to ale velmi obtížné, neboť úředníci jsou líní všude, i v České republice, takže zkoušíme celou řadu metod. Například zda by příspěvek žákům nemohly vyplácet školy nebo jiné sociální orgány. Teď se však jeví, že nejschůdnější asi bude, budou-li příspěvek vyplácet přímo obce. To znamená, že by si rodiče s potvrzením, že jejich dítě dojíždí do školy třeba 80 km, například jednou za čtvrt roku došli pro příspěvek na obecní úřad.

Na železnici jsou problémy především se strojvůdci. Proč?

Ano, s těmi máme i teď aktuální potíže. Strojvůdci si do kolektivní smlouvy na rok 1992 vymohli určité zvýšení platů zdůvodněné "jednomužnou" obsluhou lokomotiv. To znamená, že tam, kde dnes na lokomotivě jezdí namísto dvou stojvůdců pouze jeden, se platy zvedly o 19 procent. Poněvadž však mezitím na železnici došlo od 1. února 1993 k dalšímu obecnému zvýšení platů zhruba o 500 Kč, nastal mezi Českými dráhami a Federací strojvůdců spor o to, jestli těch 19 procent se bude počítat z tarifů platných v době před zvýšením či po zvýšení platů.

 Na železnici - a to si člověk bude muset ještě pořádně ohmatat - je velmi konfliktní struktura jednotlivých stupňů zaměstnanců. Železnice zdaleka netvoří tak kompaktní celek, jak jej známe třeba z oceláren nebo hutí. A některé skupiny jsou zde schopny, a toto je názorný příklad, usilovat z vnitřních rivalitních důvodů o dílčí boj s dráhami nebo ministerstvem. Přitom však nejde o nic jiného, než že strojvůdci nechtějí uznat, že se na výhodách podílejí stejně jako ostatní zaměstnanci, a neustále se chtějí i platově odlišovat na úkor ostatních zaměstnanců. Není to podle mě zcela seriózní, což vyplývá i z toho, že čtyři z pěti odborových svazů, které na železnici fungují, dohodu přijaly a jen Federace strojvůdců ne.

Než opustíme váš nový resort, neodpustím si ještě následující otázku. Ministerstvo dopravy sídlí v budově bývalého ÚV KSČ. Jak se vám pracuje v pracovně generálního tajemníka?

Ministerstvo dopravy je zde v nájmu, budova se po listopadu 1989 vrátila do majetku ČSD. Jsme jediné ministerstvo, které nesídlí ve státní budově.

Vy se ovšem ptáte na jinou delikátní záležitost a já doufám, že tu po působení onoho orgánu nezůstaly žádné významné stopy. Budova ale kupodivu není o tolik lepší než jiné a nenese ani pečeť nějakého vyššího standardu. Je to budova jako každá jiná a já budu jen rád, až se zapomene, že tu někdy sedávali vysocí pohlaváři KSČ.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:20 )

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 Další > Konec >>

Strana 4 z 6
Unisono...
výběr z foto...
19-1991-Unisono.jpg phoca_thumb_m_08-2004-Bavorsko-Inn.jpg phoca_thumb_s_19-2005-Nizozemi-Severni-more.jpg phoca_thumb_m_26-2003-jedna-z-poslednich-fotek-s-tatou.jpg phoca_thumb_l_52-2008-Rhona-Montreux-Freddie.jpg phoca_thumb_l_13-2005-New-York-Ground-Zero.JPG phoca_thumb_s_12-1991-Destne-s-vlcaty.jpg 30-2009-Berlin-pamatnik-holokaustu.JPG phoca_thumb_s_02-1998-Trebonsko-Luznice.jpg phoca_thumb_l_06-1998-kongres-ODS-v-Jihlave.jpg phoca_thumb_m_23- 2002-25-let-po-maturite.jpg phoca_thumb_l_16-2005-Arlington-hrob-JFK.JPG phoca_thumb_m_21-1998-Unisono.jpg 24-2003-Francie-Tri-udoli.jpg phoca_thumb_l_06-1976-Spektrum.jpg phoca_thumb_l_19-1991-Unisono.jpg 16-1986-Odyssea.jpg 06-2003-Dunaj.JPG phoca_thumb_s_07-1977-foto-na-tablo.jpg 06-1976-Spektrum.jpg