Ukradená televize

 

aneb Co na obrazovce nebylo

Články, komentáře a glosy o médiích a politice z let 1996 – 2003

Obálka a grafická úprava Petr Polarčík

Vydalo nakladatelství Votobia, Praha 2003

Objednávky ZDE

Příslušnou část knihy otevřete kliknutím na její titulek v obsahu.  

Obsah

01 Ukradená televize – třikrát proč

 Redakční poznámka autora

02 Války v souhvězdí Nova

 Áčko – osvěta nebo inspirace pro budoucí prostituty ?
 Spor o Novu – přehlídka pokrytectví
 Odejmout licenci není tak jednoduché
 Deset poznámek k Lauderově žalobě na ČR
 Argumenty ve Vávrově článku chybějí
 Stanovisko RRTV pro Poslaneckou sněmovnu
 Poděkování Janě Ciglerové
 Děsivá zpráva stockholmských arbitrů
 Ostatně soudíme, že Nova musí být zničena! Opravdu?
 Komu patří Nova a Prima
 Lauderovy hříchy aneb O čem novináři nepíší
 Lauderova skandální propaganda v Lidových novinách
 Vážení novináři! Proč? Proč? Proč?
 Poznámky k výsledkům stockholmské arbitráže

03 TV 3: Když dva dělají totéž, není to totéž

 TV 3 – faktografie
 TV 3 nejvíce ohrožuje její vlastní management
 Tichý konec kauzy TV 3

04 Česká televize vás baví

 Nedej se – vznešené cíle neospravedlňují špinavé metody
 Biorebel, nebo agitátor ?
 Česká televize vykročila správným směrem
 Klekánice – mnoho povyku pro nic
 Česká televize je mrtvá
 Ladislav Smoljak – zachránce, nebo hlupák?
 Krize ČT je teprve v poločase
 Někteří redaktoři ČT jsou političtí „rasisté“
 RRTV není slepá
 Proč si odboráři z ČT volí do čela xenofobní demagogy?
 Knížák a Fibingerová neporušují zákon
 Novinářský aktivismus ve zpravodajství ČT
 Rada ČT v roli mouřenína
 Taxi, prosím? Ne, děkuji!
 FITES pěkně po bolševicku
 Zaorálek není Klaus
 Obrátí se Balvín na soud?
 Televizák a cifršpión aneb Fraška v ČT pokračuje
 Tak vám teda pěkně děkuju, pane Knížáku!

05 Dobrá Rada nad zlato

 Rada pro vysílání není soud
 Rada není soud a už vůbec ne policie
 Mathé nehledá pravdu, ale řeší si svůj vztah k Železnému
 Rada se řídí zákony, nikoli dojmy
 Nezávislí závislí a závislí nezávislí
 Pecina v překvapivém objetí s Rumlem
 Účast senátních kandidátů z volebního obvodu 44 – Chrudim v TV pořadech
 Martin Vadas v roli bolševické domovnice
 Pane Pecino, hezkou zábavu!
 Britské listy by čtenářům měly říkat celou pravdu
 Fantasmagorie Britských listů diskreditují novinářskou obec
 Politici by měli dodržovat zákony, které sami schválili
 Méně té vody, chlapče! Méně té vody!
 Vysílací rada ve víru virtuální reality
 Hrobař(ka) do čela mediální komise
 Omluva Haně Marvanové
 Občanská liga bezostyšně lže!
 Fakta a tlachy 

06 Komická série umanutého Dostála

 Ministr Dostál ztrácí soudnost
 Neuvěřitelný Dostál
 Pane ministře Dostále, odstupte!
 Dostál už je jenom směšný
 Dostál ví, jak se píše „vůl“
 Dostálovo křivé obvinění Rady
 Dostál žongluje s fakty

07 Není Svobodná Evropa jako Svobodná Evropa

 Do Wagnerova a Rejžkova ringu vstupovat nebudu
 O Svobodné Evropě aneb Není žirafa jako žirafa
 Zmatení kolem Svobodných Evrop

08 Novináři všech zemí, spojte se!

 Média – pes, který sám sebe nekouše
 Je chybou respektování zákonů ?
 Krausi, čau na Šibeničáku!
 Jak jsem se z etického hlediska vyrovnal se svojí „dvojrolí“ hudebníka a člena RRTV
 Pod kontrolu patří i novináři
 Týden o Unisonu, Lederer o Nově
 Nemám pochopení ani pro demonstrace ani pro Patočku
 Tupý Kraus
 Jiří Ruml se asi rozpomněl na 50. léta
 Šustrová jako vždy úplně vedle
 Novinář z Lidových novin (jako obvykle) na falešné stopě
 Jan Urban – propagandista páté kolony
 Pátá kolona
 Solidarita s Tomášem Pecinou
 Agitátor Leschtina aneb Jak jsem dával rozhovor Literárním novinám
 Štěpánek na Nově – reakce na Jaroslava Plesla
 Utrpení nad Potůčkem
 Pane Uhle, neurážejte!
 Je Jan Urban redaktor, nebo cenzor?
 Černého rána pod pás
 Cenzoři, nebo redaktoři?
 Esquire jako Rádio Jerevan
 Čeští novináři se zbláznili

09 Mladá fronta Dnes stejně jako včera

 Leschtinova mediální fušeřina
 Korupce v RRTV aneb MF Dnes jako bulvár
 O děravé paměti našich novinářů
 Výhoda ano, porušení zákona ne
 Kdybych byl šéfredaktorem MF Dnes
 Jak cenzuruje MF Dnes

10 Karle, přepni to! aneb Politika pro každého

 Nepovedený kus dramatika Havla
 Tošovského vládní bastard
 Projev přednesený na kongresu ODS v Liberci
 Opoziční smlouva je elegantní řešení politického patu
 Projev přednesený na III. ideové konferenci ODS
 Několik ohlédnutí za Josefem Vágnerem
 Nejde o Senát, ale o senátory
 Političtí turisté jako zpěváci prvních hlasů
 Reakce na víkendový rozhovor s Borisem Rösnerem v MF Dnes
 Dost bylo Klause, Klaus na Hrad!
 Havlova krajina po bitvě

Ukradená televize

Pavel Dostál kdysi býval normální. Patřil k poslancům, se kterými se dalo normálně diskutovat. Byla s ním legrace. Brzy jsme si začali tykat. Považoval jsem ho za kamaráda. Byl to on, kdo v roce 1997 zabránil bezdůvodnému odvolání rady, jež už tenkrát osnovala Hana Marvanová. (Tehdy ovšem na opačné straně barikády, coby spojenkyně Vladimíra Železného. Pracovní metody některých politiků se, jak je vidět, nemění.) Pak se Pavel Dostál stal ministrem a já se nestačil divit. Sebestřednost, netolerance k odlišným názorům, vyřizování osobních účtů z pozice síly, podpásová obvinění, lži, demagogie. To je jen krátký výčet Dostálova ministerského repertoáru.


Ministr Dostál ztrácí soudnost

Ministr kultury Pavel Dostál ztrácí soudnost a zřejmě i schopnost logického smýšlení. V rozhovoru pro MF Dnes jedním dechem říká, že mediální rady je třeba odpolitizovat, jinými slovy odvolat a převolit, a stejným dechem, že o licencích by měla rozhodovat vláda. Političtější orgán, než je vláda, neznám. Mějme se proto na pozoru. Nová vláda chce pod falešnou rétorikou o odpolitizování zpolitizovat celou mediální sféru po svém. Kupříkladu zákon o České televizi uvádí doslova: Členy Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Pan ministr Dostál nám zřejmě vzkazuje, že politické proudy musejí být podle jeho gusta.

(červenec 2002)


Neuvěřitelný Dostál

„Rada pro rozhlasové a televizní vysílání by měla být na nejbližším zasedání poslanecké sněmovny odvolána, protože nezasáhla proti pořadu Volejte řediteli, ve kterém si Vladimír Železný dělá reklamu pro svoji senátní kampaň,“ prohlásil ministr kultury Pavel Dostál v trojjediné roli prokurátora, soudce a kata.

Ale co když je všechno jinak? A ono to s takřka stoprocentní jistotou jinak samozřejmě je! Co když Železného pravidelná one man show, ať už se nám líbí nebo nelíbí, prostě v rozporu se zákonem není? Co když Železný není ani v rozporu se zákonem volebním? Koneckonců o své kandidatuře se ve Volejte řediteli nezmínil nikdy ani slovem. Co když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání prostě nemá proti čemu zasahovat? Ona tu totiž není od toho, aby známkovala etiku či morálku, jejichž hranice jsou veskrze subjektivní, nýbrž aby sankcionovala konkrétní porušování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.

Z toho všeho by pak vyplývalo, že Dostálovi nejde ani tak o dodržování zákonů, jako spíše o ten nejpřízemnější politický boj. Tím, že vystupuje proti jednomu senátnímu kandidátovi, nahrává jiným či jinému. A jestliže rada nemá z čistě právního hlediska proti čemu zasahovat, pak je Dostálovo volání po jejím odvolání tím nejhrubším a nejpodlejším politickým zasahováním do činnosti nezávislého regulačního orgánu.

A propos. Vystupovat naráz v roli prokurátora, soudce a kata, na to byli kabrňáci jiní páni, totiž soudruzi. Skoro to evokuje myšlenku, že být bývalým bolševikem prostě nelze.

(září 2002)


Pane ministře Dostále, odstupte!

Od té doby, co ministr kultury Pavel Dostál neuspěl se svojí „policejní“ verzí zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, obviňuje všechny, včetně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), kteří podporovali konkurenční poslanecký (autoři Buzková, Kučera, Langer, Pleva) návrh tohoto zákona z vazalství, tu k Železnému, tu k Fleischmannovi.

Před půl rokem Dostál obvinil RRTV, že nezasáhla proti upoutávkám na novácké Peříčko a hned ve sněmovně žádal její odvolání. O tom, že rada v té věci již dávno vedla správní řízení, neměl ani ponětí. Ve sněmovně z toho byla blamáž. Že by bylo vhodné se radě omluvit, jej v jeho ministerské bohorovnosti samozřejmě ani nenapadlo.

Nyní pan ministr opět šturmuje k odvolávání RRTV. Železný prý – podle něho – porušuje zákon. Kandiduje do senátu, dál uvádí své Volejte řediteli a rada nic nedělá. Dokonce se jasně usnesla, že Železného počínání není v rozporu se zákonem.

V radě zasedají tři právníci, dva z nich jsou docenty na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, úřad rady disponuje vlastním právním oddělením a rada si obvykle ještě objednává externí právní expertízy. Dostál je vyučený chemik. Skoro by to bylo úsměvné, kdyby nešlo o zatraceně vážné věci. Ministr kultury totiž pod pohrůžkou odvolání vydírá nezávislý regulační orgán, aby účelově porušoval zákon. Vyučenému chemikovi vůbec nedochází, že právo je nedělitelné a něco takového, jako je svoboda slova (Kde jsi, svěrákovská kulturně mediální fronto?), platí i pro jím nenáviděného ředitele komerční televize.

Není přitom sporu o tom, že Volejte řediteli zřejmě poskytuje Železnému jistou výhodu. Být majitelem proslulé cestovní kanceláře může být také výhoda. Každý ví, že rovněž profese lékaře je pro volební klání výhodou. Šaškovat v televizních estrádách v pozici ministra kultury, tu s Petrem Novotným na Nově, tu s Jaroslavem Duškem na ČT, může být také výhoda. Jenže výhoda v tomto smyslu – ať taková nebo onaká – ještě neznamená porušení zákona.

Ministr, který nechápe, že člen vlády tu není od toho, aby rozhodoval, co je a co není v rozporu se zákonem, ministr, který se opakovaně vměšuje do činnosti nezávislé mediální rady, ministr, jenž tento orgán vyzývá k cenzurním zásahům, ministr, který porušuje zákony a tím i svoji přísahu, do vlády nepatří.

Pane ministře Dostále, ze všech těchto důvodů vás vyzývám, abyste rezignoval na svoji funkci! Že vaše osobní vendeta vystavuje další blamáži vaši vlastní politickou stranu, mi může být vcelku jedno. To, že si zahráváte s pověstí české vlády, poslanecké sněmovny a České republiky, mi jedno není. Doufám, že to není jedno ani premiérovi Vladimíru Špidlovi.

(září 2002)


Dostál už je jenom směšný

Ministr Dostál pokračuje ve své komické sérii. Nemůže vydýchat, že ve výběrovém řízení na post šéfa Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zvítězil jeho úhlavní stranický nepřítel Miloslav Kučera. Nebude proto od věci připomenout si několik momentů z nedávné historie. Oba pány totiž leccos spojuje a rozděluje.

Kučera i Dostál jsou oba členové ČSSD. Kučera poslancem donedávna byl, Dostál je jím stále. Oba dva připravovali v minulém volební období zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Tady však už podobnost končí a začíná to, co oba pány doslova fatálně rozdělilo. Zatímco Dostál se svojí „policejní“ verzí zákona totálně pohořel, když se proti němu v konečné fázi postavila nejen naprostá většina politického spektra, ale i rádia, televize a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Kučera naopak spolu s dalšími poslanci (Buzková, Langer, Pleva) se svojí verzí uspěl. Zákon byl přijat, Petra Buzková jej v čele delegace našich poslanců obhájila v Bruselu a díky tomu také mohla být uzavřena další přístupová kapitola. Chybělo tehdy jen málo – a to je asi ta vůbec nejpodstatnější informace – a Kučera vystřídal Dostála v ministerském křesle. (A to se přece neodpouští, viď, Pavle!)

Neméně oba pány také rozdělila televizní krize. Zatímco Dostál se populisticky postavil na stranu vzbouřenců a od té doby se vyhřívá v jejich mediální přízni, Kučera byl jedním z jejich nejdůslednějších a nejnekompromisnějších kritiků. A to naši milí novináři také neodpouštějí. A tak se zrodila kauza „cenzor“.

Novodobí novinářští svazáci sice o tom, jak to chodilo s bigbítem za totality, vědí doslova „kulový“, ale s o to větší suverenitou a radostí cejchují úhlavního nepřítele. A vyznavačům Pravdy a Lásky je koneckonců také kdejaká podpásovka tradičně dobrá. Svých pěti minut slávy se tak v České televizi dočkal i Slávek Klecandr ze skupiny Oboroh, který přispěchal potvrdit, jak Kučera „cenzuroval“ jejich texty. Asi ho přitom ani nenapadlo, že samotná existence Oborohu, folkrockové skupiny s náboženskými texty, byla v osmdesátých letech vlastně anomálií. V severních Čechách či Praze by si nejspíš ani nevrzli. Pardubický Kučera jim jeden text „zcenzuroval“ a dvacet jiných „pustil“. Co na tom, že na takovémhle principu existovala celá Porta, všechny Rockfesty a přehrávky vůbec. Co na tom, že tento pokroucený systém byl produktem pokroucené doby, respektive komunistických mocipánů a nikoli všech těch dramaturgů a jiných přehrávkových páprdů, co jich jen bylo. Co na tom, že stejným způsobem by šlo za cenzory označit některé dnešní vážené majitele rádií či slovutné a uznávané hudebníky, kteří zasedali v přehrávkových komisích. Co na tom, že ti skuteční cenzoři se musejí mlátit smíchy o zem, že zatímco po nich nikdo ani nevzdechne, vyrobí naše „svobodná“ média prototyp cenzora z nešťastníka, který na pardubické ókáesce externě lektoroval texty a byl rád, že je rád. Co na tom, že právě Kučera si v době normalizace sám dost užil. Ale co o tom vědí naši postpubertální žurnalističtí sekerníci? (Pozn. 2003: „A teď si podáme Štěpánka. Toho vystřelíme na měsíc.“ Přesně těmito slovy vyjádřil své představy o poslání a práci veřejnoprávní televize redaktor Martin Schmarz. Stalo se po odvysílání Fakt o Kučerovi.)

Avšak zpátky k Dostálovi. Jeho vrcholným komickým číslem je výrok, že Kučera „má na svědomí brutální politickou deformaci mediální scény“. Nezbývá mi než pana ministra diskrétně upozornit, že další brutální deformátorka, totiž spoluautorka onoho zákona Petra Buzková, toho času ministryně školství, s ním nyní sedí v jedné vládě. Tuto „brutální deformaci“ pak jistě způsobili také všichni Dostálovi spolustraníci, kteří pro zákon zvedli ruku. (Jen tak mimochodem: ze 176 přítomných poslanců hlasovalo pro 135.) A v neposlední řadě je vrchním brutálním deformátorem expremiér Zeman, protože Kučeru – jenž za (likvidací Novy, Železného, Fleischmanna, rady atd.) umanutého, leč předložit průchodný zákon neschopného Dostála odpracoval to, co bylo nezbytné pro uzavření přístupové kapitoly v Bruselu – nejen že vysoce ocenil, ale bruselský pokrok ještě k tomu vydával za úspěch sociálně demokratické vlády.

Je to smutný pohled, jak se z kdysi docela normálního člověka stává kašpar, který své postavení zneužívá k vyřizování osobních účtů.

(říjen 2002)

(Pozn. 2003: K tomuto článku se úzce vztahuje text nazvaný Je Jan Urban redaktor, nebo cenzor? z kapitoly Novináři všech zemí, spojte se!)


Dostál ví, jak se píše „vůl“

Obrátil se na mne pan Vladimír Levinský z Ústí nad Orlicí, člen Konfederace politických vězňů, a poskytl mi svoji korespondenci s ministrem kultury Pavlem Dostálem. Je to zajímavé čtení, neboť má jistou vypovídací hodnotu. Posuďte sami.

Nejprve napsal pan Levinský ministru Dostálovi. Stalo se tak v souvislosti s vypjatou situací kolem krize v České televizi a dopis obsahoval kritiku ministra za podporu stávky. Člen vlády České republiky Pavel Dostál mu odpověděl na hlavičkovém papíře ministra kultury takto:

Vážený pane Levinský,

nevím, proč mi otevřeným dopisem sdělujete, že hodláte porušit zákon neplacením televizního poplatku. Zřejmě asi netušíte, že se platí za přístroj, nikoli za program. A ve slově kultura se nepíše kroužkované „u“. To se píše například ve slově „vůl“.
(podpis Dostál)

V Praze 23. března 2001

Pan Levinský panu ministrovi odpověděl takto:

Vážený pane ministře,

uctivě Vám děkuji za Váš dopis ze dne 23. 3. 2001 a Vaše poučení, kde se píše kroužkované „u“. Bohužel jsem jako školák za první republiky na Slovensku neměl možnost tuto znalost české gramatiky získat. Protože často nedostávám dopisy od pánů ministrů, rád se Vaším dopisem chlubím svým přátelům a známým. Nejvíce se jim líbí dvě poslední slova: „vůl“ a Váš podpis.

Přeji Vám pevné fyzické a hlavně psychické zdraví!

(podpis Levinský)

Ústí nad Orlicí, 15. 4. 2001

Myslím, že jakýkoli komentář není třeba. Závěr, jak kulturního máme ministra kultury, si jistě každý učiní sám.

(říjen 2002)


Dostálovo křivé obvinění Rady

Jestli je skutečně pravda, že ministr kultury Pavel Dostál ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže prohlásil, že je přesvědčen, že Česká republika zaplatí Ronaldu Lauderovi miliardy korun, měl by pro naprostou nekompetentnost a ztrátu soudnosti okamžitě rezignovat na svoji funkci. Jedna věc totiž je Dostálova nenávist k televizi Nova a jejímu řediteli, kterou dává najevo na každém kroku. Úplně jiná věc však je spor s Ronaldem Lauderem. Ve sporu s jeho společností CME, v němž jde o obrovskou sumu peněz, totiž není Nova, nýbrž Česká republika. A Dostál je členem její vlády. S trochou patosu se dá přímo říci, že za podobné skutky se za války staví ke zdi.

Arbitráž není soud a arbitři nejsou soudci. O paragrafy tu sice jde také, ale zdaleka ne jenom o ně. Rozhodnutí arbitrů může ovlivnit a také častokrát ovlivňuje spousta dalších okolností. Jestliže část našich politiků již dopředu vyvolává poraženeckou náladu a (sebe)obviňuje osoby a instituce z České republiky, jejichž vina neexistuje, natož aby byla prokázána, dokonale to nahrává protistraně. Můžeme si být jisti, že Lauderovi právníci to budou umět zužitkovat. Dostál už teď vinu hází na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a honem honem ji chce odvolávat. (Snad aby i arbitři věděli…) Tito politici si sobecky přihřívají polívčičku svých krátkozrakých stranických zájmů, leč zároveň – jaksi bokem – strašlivě škodí vlastní zemi. Uvědomují si to vůbec?

Dostálovo podpásové jednání je neomluvitelné ještě z jiného důvodu. Dostál totiž není v mediálně legislativní problematice žádný nováček. Dobře ví, že jestli někde existuje uzlový bod celé budoucí války o Novu, pak je to novela zákona o vysílání 301/95 Sb. Takže také ví, že napřed by si před svým prahem měla zamést sama poslanecká sněmovna. Právě tato norma umožnila zrušení licenčních podmínek. Zrušením licenční podmínky č. 17 rada přišla o jediný nástroj, jak do sporu o Novu případně vstoupit. Dostál proto také musí vědět, že se svalením viny za celou arbitrážní patálii na radu to zdaleka není tak jednoduché. Proč to připomínám? Protože hlavní autorku oné nešťastné novely, Hanu Marvanovou, jsme tehdy ruku v ruce kritizovali spolu. On jako opoziční poslanec, já jako místopředseda rady a zároveň Marvanové spolustraník. Podstata věci se od té doby nijak nezměnila. Změnila se stranická příslušnost Marvanové. A také to, že Unie svobody dnes s Dostálovou rodnou sociální demokracií tvoří křehkou stojedničkovou vládní koalici.

Když se někdo dopouští křivého obvinění,  běžně se to nazývá zločinem. Jak nazvat to, co dělá Dostál?

(prosinec 2002)


Dostál žongluje s fakty

Reagovat na ministra kultury Pavla Dostála, zaslepeného osobní nenávistí, snad už ani nemá cenu. Takže pouze dvě věcné poznámky k jeho žonglování s fakty. Dostál strašně touží odvolat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Chybějí mu k tomu však zákonné důvody. Proto se je zoufale snaží vytvořit. Další pokus se odehrál v rozhovoru pro Právo (5. 12. 2002). Dostál tvrdí, že rada prý „nerespektuje soudní rozhodnutí“ a já osobně jsem prý dokonce „způsobil mezinárodní ostudu“, neb jsem „zpochybnil nestrannost arbitrážního tribunálu a průběh arbitrážního řízení“. Jaká je skutečnost?

Právní problém okolo dvou rádií skutečně existuje, jenže jeho prapůvod není ve zlovůli rady, nýbrž v chybně napsaných přechodných ustanoveních nového zákona o vysílání. Těmto rádiím totiž vznikl – podle nového zákona – právní nárok na něco (na licenci, respektive na kmitočty), co jim nelze poskytnout, protože to – podle starého zákona – již řádně získal někdo jiný. Ono rozhodnutí soudu je při nejlepší vůli nevykonatelné. Ministr radě vlastně vyčítá, že rozhodovala podle tehdy platného starého zákona a neřídila se zákonem, který teprve někdy v budoucnosti (a rada v onom okamžiku nevěděla kdy) teprve vstoupí v platnost.

První, kdo zpochybnil nestrannost stockholmského arbitrážního tribunálu byl přímo jeden z arbitrů JUDr. Jaroslav Hándl. Odmítl podepsat dílčí nález a zároveň vydal vlastní nesouhlasné stanovisko. Lze ho nalézt na webových stránkách ministerstva financí (www.mfcr.ct) v rubrice Různé. Je to docela silná káva. Stockholmský výrok dále zpochybňuje právní stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky. Také na jeho základě stockholmský výrok zpochybnila samotná Česká republika, když se odvolala k obecnému švédskému soudu. Ve vládě České republiky sedí Dostál, nikoli Štěpánek. Já jsem o celé věci pouze napsal pár článků.

Na osobní invektivy Pavla Dostála reagovat nebudu. Umanutý pan ministr mi za to nestojí.

(prosinec 2002)

 
Ukradená televize

Pavel Pecháček pro mě býval chodící legendou, stejně jako Rádio Svobodná Evropa. A byl jsem před lety opravdu pyšný na to, když mi nabídl tykání. Když si pak spolu s Vlastimilem Ježkem, bývalým generálním ředitelem Českého rozhlasu, vymysleli projekt stanice ČRo 6/RSE, který měl na tradici Svobodné Evropy navázat, pokládal jsem to za dobrý nápad a podporoval jsem je. Pak šel čas a pochybnosti narůstaly a narůstaly. A já si teprve zpětně uvědomil, proč jsem vlastně už v dobách totality, tehdy však určitě spíše podvědomě, více preferoval Hlas Ameriky. Stanice ČRO 6/RSE totiž opět až příliš začala připomínat propagandistické rádio. Jenže zatímco v době totality byla existence takové stanice logická, ba dokonce nezbytná a svým způsobem život zachraňující, a byla navíc opřená o jinak poctivou novinářskou práci, do normálních demokratických poměrů propaganda nepatří. ČRo 6/RSE však propagandistickou stanici jedné názorové politické skupiny v lecčem připomínala a mnoha lidem to začalo vadit. Šlo častokrát o věci, které lze jen těžko postihnout nějakou statistikou, ale příchylnost ČRo 6/RSE ke Hradu, nepolitické politice, čtyřkoalici, Impulsu, Děkujeme, odejděte! či televizním vzbouřencům byla očividná. Jen hluchý mohl tvrdit, že něco takového neexistuje. A jen slepý neviděl, že někteří redaktoři ČRo 6/RSE se osobně angažují v různých politických iniciativách, skoro se mi chce napsat pochybných.

Bylo proto jen otázkou času, kdy to někdo pojmenuje nahlas. Stalo se a také já jsem patřil mezi ty, kteří si své pochybnosti nenechali sami pro sebe. RRTV v té době dostala na vysílání ČRo 6/RSE několik stížností. Podle zákona je povinna je prošetřit. Nařídila proto standardní monitoring stanice. Reakce Pavla Pecháčka byla naprosto šílená.

Legenda zemřela.


Do Wagnerova a Rejžkova ringu vstupovat nebudu

Necítím potřebu polemizovat s pány Arnoštem Wagnerem (Pozn. 2003: Svérázný kolega z rady, který mi s asi tak půlroční periodicitou nabízí „mír“, aby ho obratem pokaždé porušil.) a Janem Rejžkem (Pozn. 2003: Svérázný publicista, spolupracovník ČRo 6/RSE, mimo jiné bývalý tiskový mluvčí ODA. Jeho představy o poctivé novinářské práci docela pěkně charakterizuje tato příhoda z doby televizní rebelie. V přímém kontaktním  vysílání své angažmá v ODA zapřel a ještě se před kolegy poťouchle chlubil, že dotaz posluchače přece zněl, zda je tiskovým mluvčím ODA a ne zda byl.), kteří měli snahu uštědřit mi na tomto místě (Pozn. 2003:  Lidové noviny, rubrika Přímý úder) přímý úder. Jejich  argumenty jsou tak chabé a vzdálené realitě, že mám nepatřičně trapný pocit, že kdybych s nimi vstoupil do ringu, knokautoval bych borce papírové váhy. Zmíním proto raději několik aktuálních souvislostí, které se odehrály přesně v ten samý čas, kdy LN poskytly oběma pánům prostor.

Den před tím, než vyšel Wagnerův článek, vcelku shodný s rozhovorem, který Wagner poskytl paní Rakušanové pro ČRo 6/RSE a který tato politická aktivistka promptně umístila na všechny možné webové stránky, přijala Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (všemi hlasy) toto usnesení: „Rada se distancuje od rozhovoru, který její člen Arnošt Wagner poskytl ČRo 6 v pořadu Události a názory dne 9. 6. 2001. Rada konstatuje, že A. Wagner v něm poskytl veřejnosti nepravdivé a zavádějící informace o motivaci a dalších okolnostech monitoringu této stanice. Tím zároveň zpochybnil rozhodnutí Rady jako kolektivního orgánu a porušil tak etický kodex Rady.“

Jenom na okraj a spíše pro pobavení doplňuji, že pan Wagner zpochybňuje právo a mandát místopředsedy pověřeného komunikací s veřejností hovořit veřejně za radu. Přímo komické pak je, že tímto místopředsedou – jak docela jednoduše a logicky vyvozuji – mě zvolil i on sám. Rada v té době měla devět členů, dostal jsem osm hlasů a sám sebe jsem nevolil.

Na posledním zasedání se také přihodila věc, která nemá v dosavadní historii rady obdoby. Zasedání nemohlo pokračovat poté, co řada členů na protest opustila jednací místnost, když pan Wagner napadl jedinou ženu v radě nevídaně neomaleným způsobem. A to vše v době,  kdy tato kolegyně čelí smutným rodinným problémům, ba přímo v souvislosti s tím. Jeden z radních trefně pojmenoval Wagnerovo počínání jako lidský hyenismus. Laskavý čtenář, nechť si závěr učiní sám.

O den dříve, než vyšel Rejžkův článek, jsem se sešel s prezidentem Svobodné Evropy (RFE/RL) Thomasem Dinem, abychom si vyjasnili některé sporné věci. Pan Dine nakonec zcela  akceptoval jednoznačné stanovisko Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že z hlediska našich zákonů je jejím jediným partnerem Český rozhlas, protože ČRo 6/RSE je pouze jednou z jeho stanic. Jinými slovy: po právní stránce žádné Rádio Svobodná Evropa v Česku a česky nevysílá. Jiná věc je, že „velká“ (americká) Svobodná Evropa (RFE/RL) prostřednictvím „malé“, k tomu účelu Pavlem Pecháčkem založené, Svobodné Evropy (RSE) hradí jednu čtvrtinu rozpočtu ČRo 6, konkrétně platy několika osob. Za podstatné pokládám, že pan Dine se mně i radě nakonec za své předchozí výroky omluvil.

A proč to vše zmiňuji v souvislosti s Janem Rejžkem? Protože jsme se také s panem Dinem naprosto shodli v názoru, že novinářským etickým zásadám Svobodné Evropy odporuje, pracují-li pod její „střechou“ či zaštítěni jejím jménem i osoby, které se chvíli vydávají za „nezávislé“ novináře a jindy se pro změnu bez nejmenšího uzardění angažují jako političtí aktivisté.

(Lidové noviny, červen 2001)

(Pozn. 2003: Ještě dříve než tento článek stačil v Lidových novinách vyjít, přesněji dokonce pouze pár hodin poté, co jsem jej do Lidovek odmailoval, ho měl ve Washingtonu na stole prezident RFE/RL Thomas Dine. Jeho podřízený se mě pak snažil přemluvit, abych netrval na jeho zveřejnění. Řekl jsem mu, že podobné praktiky bych spíše očekával za minulého režimu. Důrazně jsem se pak proti této indiskreci Lidových novin ohradil u jejich šéfredaktora Veselina Vačkova. V redakci pak kvůli tomu zřejmě bylo pěkné pozdvižení. Dotyčný(á) redaktor(ka) – informátor(ka) prý byl(a) potrestán(a).)


O Svobodné Evropě aneb Není žirafa jako žirafa

Ondřej Neff použil před časem hezký příměr. Když to má dlouhý krk jako žirafa, bambulky na hlavě jako žirafa, štětku na ocase jako žirafa a kopyta jako žirafa, pak to obvykle je žirafa. Já dodávám, že problém je v tom, že ta žirafa může být také plyšová, gumová nebo nafukovací. Přesně tohle mě napadá,  když přívrženci Pravdy a Lásky opět spustili jednu ze svých secvičených kampaní. Tentokrát jde o to, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání si dovolila, dokonce prý v roce 50. výročí Rádia Svobodná Evropa, monitorovat stanici Český rozhlas 6 –  Rádio Svobodná Evropa. Od monitoringu je prý jen kousek k cenzuře a zákazům, někteří blouzní dokonce o rušičkách.

Ve skutečnosti jde však z jejich strany o úmyslné matení pojmů a  zatemňování skutečného právního stavu. Ona totiž není Svobodná Evropa jako Svobodná Evropa a institucí tohoto jména je nějak – skoro se vkrádá slůvko podezřele – mnoho. V USA i v Česku. Naprosto nezpochybnitelným faktem přitom je, že americká stanice Radio Free Europe – Radio Liberty, která se před časem z Mnichova přestěhovala do Prahy, vysílání v češtině ukončila již před několika lety. Jinými slovy: americká Svobodná Evropa (RFE/RL) v České republice česky vůbec nevysílá!!! Rádio Svobodná Evropa – Rádio Svoboda (RFE/RL) totiž nevysílá do žádné ze zemí NATO! Ani to však některým lidem vůbec nebrání tvrdit pravý opak a zahlcovat veřejnost informacemi jak vystřiženými z rádia Jerevan. S podivem je, kolik se na tuto úroveň zařadilo známých „osobností“. Po zkušenostech z rebelie v České televizi však ani to příliš nepřekvapuje.

Celá věc se zrodila v hlavě Pavla Pecháčka, který vymyslel a posléze s bývalým ředitelem Českého rozhlasu Vlastimilem Ježkem zrealizoval projekt ČRo 6/RSE a pro jeho označení použil právě toto poněkud zavádějící jméno svého někdejšího zaměstnavatele. Právní stránka věci, ve smyslu odpovědnosti za vysílání, je však navzdory tvrzením a zbožným přání některých lidí naprosto jednoznačná: Jediným partnerem rady pro vysílání je v případě stanice ČRo 6/RSE veřejnoprávní Český rozhlas. Nikdo jiný také za toto vysílání nenese právní odpovědnost. Žádná firma s názvem Rádio Svobodná Evropa v Česku licenci k vysílání nevlastní, tedy ani nevysílá.

Jiná věc jsou ovšem toky peněz, především ty mezi „velkou“ (americkou RFE/RL) a „malou“ („Pecháčkovou“) Svobodnou Evropou. O těch se lze jen dohadovat, protože informace, které zainteresovaní lidé uvolňují pro veřejnost, jsou vždy neúplné a tím pádem i poněkud zavádějící. Upozorňuji, že tyto věci nejsou v kompetenci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a můj osobní zájem zjistit skutečný stav věcí pramenil spíše z faktu, že jsem byl do celé věci zatažen po útocích přívrženců Pravdy a Lásky a po naprosto neuvěřitelných vyjádřeních pana Pecháčka (RSE) a pana Dina (RFE/RL). Kompetenčně příslušnou radou je v tomto případě Rada Českého rozhlasu. Tato rada však mlčí.

Jeden zdroj mých informací říká, že Pavel Pecháček pro účely projektu ČRo 6/RSE v americkém státě Delaware založil soukromou firmu, která se jmenuje Rádio Svobodná Evropa. Přesně takhle, česky. Prezident RFE/RL Thomas Dine mi při našem osobním rozhovoru naopak tvrdil, že distribuce peněz mezi „velkou“ a „malou“ Svobodnou Evropou se děje přes neziskovou organizaci Rádio Svobodná Evropa, založenou ve Washingtonu. Ať je to tak či onak, každopádně platí, že americké peníze distribuované z RFE/RL přes RSE  tvoří pouze jednu čtvrtinu rozpočtu ČRo 6/RSE. Konkrétně jdou na platy sedmi osob. Ostatní zaměstnanci ČRo 6/RSE jsou placeni z koncesionářských poplatků a na rozdíl od první skupiny v průměrné domácí veřejnoprávní výši. Možné je i to, že platí obě varianty a toky peněz se v průběhu času měnily, právě tak jako vztahy mezi „velkou“ a „malou“ Svobodnou Evropou.

Pikantní je, že po našem osobním setkání, kdy jsme si věci docela zostra vyříkali, se prezident RFE/RL Thomas Dine za své skandální výroky o „komunistickém monitorování“ mě i radě omluvil. Problém je v tom, že zatímco předchozí urážlivé výroky odezněly veřejně, a zvláště někteří novináři jim okamžitě poskytli patřičný prostor, u této omluvy bylo přítomno celkem pět lidí.

Další oblíbená polopravda – možná, že přímo lež – je, že ČRo 6/RSE je prý společný projekt Českého rozhlasu, RSE a RFE/RL, potažmo i dalších stanic, jako jsou  BBC, VOA, Deutsche Welle atd. Skutečnost je však opět jiná. ČRo 6/RSE skutečně přebírá některé programy těchto stanic. Jenže tvrzení, že jde o společný projekt, má z hlediska našeho zákona o vysílání asi takovou logiku, jako kdyby se nám někdo snažil namluvit, že program ČT 1 je společný projekt České televize, Febia a Vachler Art Company. A to vše jen proto, že tyto firmy pro Českou televizi na zakázku vyrábějí některé pořady. Takže mě trochu neuctivě napadá, že kdyby měl Fero Fenič stejný „talent“ jako Pavel Pecháček, klidně by mohl tvrdit, že Febio v České republice provozuje televizní vysílání. Na druhou stranu však rozhodně netvrdím, že žádná smlouva o spolupráci mezi Českým rozhlasem, RSE a RFE/RL neexistuje. Rozhodně z ní však nelze vyvozovat tvrzení, že v České republice vysílá subjekt s názvem Rádio Svobodná Evropa.

Aby to všechno bylo ještě o něco komplikovanější, na stejných kmitočtech jako ČRo 6/RSE vysílá určitou část dne také skutečná americká RFE/RL. Pozor! Jenže ve slovenštině. A na toto vysílání také skutečně má americká RFE/RL licenci od české Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Této skutečnosti však někteří opět využívají k mlžení o financování a zaměňování různých Svobodných Evrop. Po technické stránce se jedná o pozůstatek z dob federace. Pro české země i pro Slovensko jsou na středních vlnách koordinovány stejné kmitočty a takhle to zůstalo i po rozdělení federace. Jde o tzv. sdílené kmitočty, kdy se v průběhu dne na téže frekvenci střídají vysílající subjekty, v tomto případě Český rozhlas (ČRo 6/RSE) a RFE/RL. Jen pro pořádek dodávám, že toto „americké“ vysílání ve slovenštině vůbec není předmětem zájmu rady pro vysílání.

A aby to všechno bylo ještě zamotanější, na stejné adrese jako veřejnoprávní ČRo 6/RSE sídlí také další soukromá – tentokrát česká – firma toho jména, totiž Rádio Svobodná Evropa s.r.o. (?!?) Marně přemýšlím, jestli takhle nepřehlednou a zamlženou strukturu má nějaké soukromé české rádio, respektive k čemu vlastně tolik Svobodných Evrop je.

Nikdo Pavlu Pecháčkovi a spol. neupírá jeho minulé zásluhy. Zákony však platí pro všechny stejně. I pro ty, kteří si myslí že Svobodná Evropa je posvátná kráva, okolo které musíme našlapovat v uctivém oblouku. Z výše napsaného tedy vyplývá, že ČRo 6/RSE je ve skutečnosti něčím jiným, než za co jej někteří vydávají, totiž jednou ze stanic veřejnoprávního Českého rozhlasu. Nic více, nic méně. Nejsou to dvě spojené či spolupracující stanice, nýbrž jedna jediná. Opačné tvrzení má asi takovou logiku, jako kdyby nás někdo chtěl s naprosto vážnou tváří přesvědčit, že ČRo 1 – Radiožurnál není stanice jedna, nýbrž stanice dvě, totiž ČRo 1 a Radiožurnál. Nemám důvod nevěřit tvrzení, že („Pecháčkova“) RSE je nezisková organizace, ani nemám důvod nevěřit panu Dinovi, že ve „velké“ Svobodné Evropě chápou tu „malou“ jako svoji „dceřinku“. Jenom nechápu, proč odpovědní pánové kolem toho tak strašně mlží, místo aby veřejnosti přesně, jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem řekli kdo, komu, kolik, kudy a za co. Takhle se vkrádá možná neopodstatněná, trochu potměšilá myšlenka, že „nezisková“ RSE  je pro pár lidí ve skutečnosti zisková až až. A jen se nechce, aby se o tom všeobecně vědělo. Dokonce jsem od jednoho zasvěceného člověka vyslechl velmi neuctivou, jedovatou poznámku, že posvátná kráva se přeměnila v dojnou.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání obdržela na ČRo 6/RSE několik stížností. A po výkonech kupříkladu pana Rejžka v době televizní krize a při vědomí politických aktivit některých „nezávislých“ redaktorů této stanice se ani není co divit. Povinností rady je tyto stížnosti prošetřit. Od toho tu rada je a na to také má ve svém rozpočtu peníze. Proto si přesně podle zákona vyžádala od provozovatele, tedy Českého rozhlasu, záznam vysílání ČRo 6/RSE třicet dnů zpátky. To je onen tak mytizovaný monitoring. Vůbec přitom není pravda, že monitoring ČRo 6/RSE provádí rada pro vysílání tento rok již potřetí. Ze strany rady pro vysílání se jedná o první monitoring této stanice. Objednavatelem onoho dalšího monitoringu ze začátku roku, kterého se zastánci Pravdy a Lásky dovolávají, nebyla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž Rada Českého rozhlasu. Rada pro vysílání jej donedávna vůbec neměla ani k dispozici. (Jen pro zajímavost uvádím, že tento monitoring zadaný Radou Českého rozhlasu jednomu z pracovišť Univerzity Karlovy, který má být důkazem objektivity a vyváženosti ČRo 6/RSE, ve skutečnosti vůbec nezahrnoval tu nejproblémovější část vysílání, totiž kontaktní pořady, třeba právě ty páně Rejžkovy. Jeho faktická vypovídací hodnota je tedy téměř nulová a docela zajímavé by bylo zjistit, kteří že to akademici se pod něj podepsali. Možná, že bychom tu objevili docela zajímavá jména.) Ale zpět k monitoringu rady pro vysílání. Analýzu vyváženosti provede nikoli rada sama, nýbrž na zakázku některá z vybraných firem, které se na takovou činnost specializují. Jediné, o co přitom jde, je zjistit, zda si některá politická skupina, politická strana či zastánci jednoho politického směru nepřisvojují právě tuto stanici veřejnoprávního rozhlasu více, než je zdrávo. Takové počínání by totiž bylo v rozporu se zákonem.

Podobných monitoringů různého rozsahu provádí rada během roku desítky. Jde tedy o naprosto standardní záležitost. Stejné analýze vyváženosti byly kupříkladu podrobeny Česká televize, Nova a ČRo 1 – Radiožurnál, respektive jejich zpravodajství a publicistika v době televizní krize. Nepředbíhejme tedy, třeba se v případě ČRo 6/RSE nakonec ukáže, že je všechno v nejlepším pořádku. (Pozn. 2003: Analýza fimry InnoVatio nevyváženost nepotvrdila. Myslím, že za to však spíše může použitá metodika a nikoli to, že by ve vysílání ČRo 6/RSE bylo vždy a všechno v pořádku. Ale je to můj osobní názor, který nikomu nevnucuji.) Anebo se ukáže, že ČRo 6/RSE nějakou skupinu, stranu či politický směr preferuje. I v takovém případě je však jedinou kompetencí, kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vůči Českému rozhlasu má, pouhé konstatování, že vysílání je nevyvážené. Žádná sankce tu však, na rozdíl od soukromého sektoru, kde hříšníkovi hrozí odejmutí licence, neexistuje. Výkřiky o zakazování či rušení jsou proto nehoráznou demagogií. Podpásová kampaň, kterou kdosi rozdmychává jen a jen proto, že RRTV dělá přesně to, od čeho tu podle zákona je, však vyvolává podezření, že někdo se výsledku bojí. Ona totiž opravdu není žirafa jako žirafa.

Šest „Svobodných Evrop“

1) Radio Free Europe – Radio Liberty, Inc. – USA

2) Radio Free Europe – Radio Liberty, Inc. – organizační složka, ČR. Toto je jediná „skutečná americká“ Svobodná Evropa. Sídlí v budově bývalého Federálního shromáždění. V České republice česky vůbec nevysílá.

3) Radio Svobodná Evropa, Inc. – USA

4) Radio Svobodná Evropa, Inc. – organizační složka, ČR. Toto je „Pecháčkova“ Svobodná Evropa. Bývá často a někdy zcela programově zaměňována s „americkou“ Svobodnou Evropou. Jedná se však o jiný právní subjekt, než je RFE/RL. Tato firma spolupracuje na smluvním základě s Českým rozhlasem.

5) Radio Svobodná Evropa, s.r.o. – ČR. Toto je „eseróčko“, které si založili Ludmila Rakušanová, Milan Schulz a Martin Schulz.

6) Český rozhlas 6 – Radio Svobodná Evropa. Toto je jedna ze stanic veřejnoprávního Českého rozhlasu. Pouze tato „Svobodná Evropa“ byla v nedávné minulosti předmětem zájmu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

(Revue Proglas, červenec 2001)


Zmatení kolem Svobodných Evrop

Připadá mi to trochu hloupé, vést naše domácí žabomyší spory v době, kdy jsme svědky celosvětově významných událostí (Pozn. 2003: útok na WTC 11. 9. 2001), jejichž dopad si mnozí z nás možná ani neuvědomují. Mezi naše žabomyší spory řadím samozřejmě i nedávnou polemiku týkající se rozhlasové stanice ČRo 6 – Rádia Svobodná Evropa, která se v kontextu možného teroristického útoku na Radio Free Europe – Radio Liberty skutečně může jevit jako zbytečná malichernost.

Jenže toto zdání klame, což jsem si uvědomil, pročítaje v Neviditelném psu reakce některých čtenářů na „vojenské manévry“ (Pozn. 2003: obrněné transportéry u Národního muzea) v centru Prahy. Zaujala mě totiž poznámka jednoho pisatele, který poněkud posměšně konstatoval, že kdyby Svobodná Evropa nesídlila v bývalém Federálním shromáždění, měla by to Lída Rakušanová dál do práce. A předpokládám, že tento čtenář není zdaleka jediný, kdo má všechny ty Svobodné Evropy jaksi pomotané.

Možná, že právě v tomto kontextu alespoň někteří lidé pochopí, že právní hnidopišství některých lidí z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání není až tak bezdůvodné, jak se mohlo zpočátku zdát. O co jde? Lída Rakušanová, stejně tak jako Pavel Pecháček a spol., totiž vůbec nejsou zaměstnanci RFE/RL a jejich pracoviště se tedy nenachází v bývalém Federálním shromáždění. Jsou to naopak zaměstnanci či spolupracovníci veřejnoprávního Českého rozhlasu, respektive jedné z jeho stanic, totiž ČRo 6/RSE, která spíše shodou některých historických okolností má obdobný (a poněkud zavádějící) název jako americká stanice, jíž jsme poskytli pohostinství v budově bývalého Federálního shromáždění. Pecháček i Rakušanová tedy chodí do práce úplně jinam, což samo o sobě určitě není to nejdůležitější.

Jako podstatnější se jeví, že samotná stanice ČRo 6/RSE tomuto zmatení sama velmi přispívá svým chybným ohlašováním, které posluchače uvádí v omyl. („Slyšeli jste zprávy Rádia Svobodná Evropa na stanici ČRo 6.“) Vytváří totiž dojem, že poslouchají  vysílání jiného právního subjektu, než je ten, který je dle zákona za toto vysílání odpovědný. V kontextu posledních událostí je zřejmé, že to, jak se co jmenuje, zřejmě není až tak úplná malichernost.

(říjen 2001)

(Pozn. 2003: Projekt stanice ČRo 6/RSE v září 2002 skončil. Oficiálně proto, že se americká strana rozhodla přesunout finanční prostředky na vysílání do jiných zemí. Zda to byl důvod jediný, lze jen spekulovat. Já jsem přesvědčen, že nikoli. ČRo 6 vysílá dál, ovšem už bez přídomku RSE v názvu.) 

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Červenec 2009 20:40 )

 
Ukradená televize

Vůbec si nemyslím, že novináři jsou hnůj a póvl. Ani si nemyslím, že novináři jsou největší nepřátelé lidstva. Jenom nezapomínám, že procento troubů a hajzlíků mezi novináři je zákonitě obdobné jako mezi politiky, úředníky či řemeslníky. Na nepoctivce a hlupáky z řad všech ostatních je však právě díky novinářům nějak lépe vidět. Propírat zlořády novinářského cechu na veřejnosti se mezi novináři příliš nenosí. Zčásti za to může falešná profesní solidarita, zčásti zaběhané pracovní stereotypy. Pozve-li si novinář k rozhovoru politika, nečeká politika obvykle zrovna nic příjemného. Zpovídá-li novinář novináře, můžeme si být takřka jisti, že budeme svědky gentlemanského rozhovoru dvou sympatických  inteligentních chlapíků (dam). Dopustí-li se politik nějakého fatálního pochybení, nebude příště zvolen. Podobná výměna novináře je prakticky nemožná. Maximálně vymění redakci. A ve svých prasárničkách a malých domů pokračuje jinde. Asi to bude právě citlivostí a výlučností tématu, ale přijde mi, že koncentrace hajzlíků mezi novináři píšícími o médiích vystupuje nad průměr.

A ještě jeden neduh nelze opomenout. Poměrně velké procento novinářů místo aby o politice pouze psalo, často do ní samo aktivně vstupuje a snaží se být jejím přímým hybatelem. Jejich odpovědnost za vyprodukované paskvily je však nulová. Připomeňme si namátkou fantazmagorie Jana Macháčka v Respektu, nyní MF Dnes, Vávrovu a Smrčkovu „Klausovu vilu ve Švýcarsku“, kompletního Leschtinu a Jakuba Patočku,  mladofrontovní „konto ODS ve Švýcarsku“ – 170 milionů na titulní straně. Vláda se bortila, vila nikde, konto nikde. Že by se někdo omluvil? Ale kde že. Milovník zpravodajských her Vávra, jenž snídával s Kalvodou a později s Luxem, má ještě tu drzost, že kritizuje o několik tříd serioznější Zunovo zpravodajství. Leschtina teď pro změnu oblažuje čtenáře zparchantělých Literárek, financovaných mimo jiné Kocábovými miliony, utrženými za následně vytunelovaný Trend.

Často ve svých článcích zmiňuji hlavní proud – mainstream české žurnalistiky. Není to žádné spiklenecké centrum, ti novináři se mnohdy ani osobně neznají. Mají však společné  přístupy k práci. Zjednodušili si svět na dobro, což je to, čemu fandí, a zlo, což je to, co osobně nepreferují. Podle toho také uplatňují tu zvýšenou kritickou reflexi (Klaus,  ODS, opoziční smlouva, Zeman, Nova, Železný, RRTV, Štěpánek atp.), tu sníženou kritickou reflexi (Havel, Hrad, (čtyř)koalice, nepolitická politika, „nová“ ČSSD, občanské iniciativy, Lauder, ČT atp.). Svůj vlastní pohled na svět vykreslili a navzájem od sebe opsali už tolikrát, že sami dávno uvěřili tomu, že je to obraz světa skutečného. Není. Skutečný svět je složitější, barevnější, pestřejší, nemá jasné hranice dobra a zla ani jednotné a neměnné armády frontových bojovníků. Znovu jsem se o tom přesvědčil právě v těchto dnech, když jsem připojil svůj podpis pod petici požadující veřejné projednávání případu Vladimíra Hučína. Pod peticí jsou podepsáni kupříkladu i Martin Vadas a Vladimír Just, se kterými se v mediální problematice neshodnu téměř na ničem.

Během svého působní v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání jsem absolvoval desítky rozhovorů a schůzek s novináři. Nechci se dotknout čestných výjimek, ale míra nekompetentnosti některých z nich byla odzbrojující. Zažil jsem dokonce interview s novinářem  z renomovaného deníku, který nejen že byl absolutně nezasažený faktografií tématu, o kterém přišel dělat rozhovor, ale nebyl vůbec s to položit smysluplnou otázku. Na rozdíl od jiných byl alespoň slušný. Nakonec jsem i otázky musel formulovat za něj.


Média – pes, který sám sebe nekouše

Zeptáte-li se řadového občana, co pokládá za největší problémy naší současnosti, dočkáte se kupříkladu následujících odpovědí: O vysoké kriminalitě bude hovořit i člověk z obce, kde nikdo pět let neukradl ani kolo. Na ekologii nezapomene ani občan pocházející z míst, kam se po desetiletích vrátil do volné přírody bobr. O problémech médií se od obyčejných lidí zcela jistě nedozvíte ani slovo. Na nedávném poměrně reprezentativním semináři na téma volby, public relations a média přitom přítomní žurnalisté i politici otevřeně pojmenovávali řadu vážných mediálních problémů, metodami vlivových agentur počínaje a manipulací veřejného mínění konče, které se dotýkají každého z nás. Kde se vzal tenhle rozpor?

Podobnou zkušenost lze vysledovat i z nejrůznějších rozhlasových debatních pořadů na mediální témata, kam během diskuse posluchači telefonují své dotazy, názory a připomínky. Zatímco diskutéry trápí na prvním místě způsob financování veřejnoprávních a soukromých médií či rizika plynoucí z dominance některých subjektů na reklamním a informačním trhu, telefonáty posluchačů obvykle tematicky nepřekročí rovinu nespisovné mluvy moderátorů. Ne že by kultura mluveného slova byla nepodstatná věc, ve srovnání s jevy potenciálně ohrožujícími pluralitu a demokracii je to však přece jenom druhotný problém. Jak to, že to posluchači nevědí?

Odpověď je kupodivu nasnadě. Zatímco prakticky všem ostatním oblastem života svobodná média vytvářejí reflexi, sama sobě – až na nepatrné výjimky – nikoli. Jinými slovy: média jsou hlídacím psem demokracie, tento pes však nefunguje, má-li kousnout do ocasu sám sebe. Běžný občan pak opravdu ani netuší, že mediální oblast má – právě tak jako bezpečnost či ekologie – své vážné problémy, natož že se dotýkají i jeho samého. Odborníci v této souvislosti hovoří o tzv. mediální negramotnosti obyvatelstva. Přitom kdo jiný, než právě média sama, by se měl zhostit oné tolik potřebné osvětové role?

Prostředí postrádající průběžnou a dlouhodobou mediální sebereflexi, respektive prostředí s chybějící kritikou médií, je pak doslova živnou půdou pro demagogii a manipulaci veřejného mínění. On se totiž vždycky najde nějaký dostatečně bezskrupulózní chytrák, který, odvolávaje se na svobodu slova, daného stavu využije a ve jménu svých vlastních zájmů a cílů nabídne nevzdělanému a nezkušenému obecenstvu na místo skutečné mediální osvěty mozaiku účelových polopravd a lží.

Tato praxe nás však k té skutečné demokratické Evropě zatím příliš nepřibližuje.

(Lidové noviny, duben 1998)

(Pozn. 2003: Díky Internetu se v poslední době přece jenom blýská na lepší časy. Především servery Česká média a Virtually nastavují našim médiím vskutku zajímavé zrcadlo. Není vinou zrcadla, že leckdo z novinářů v něm má křivou hubu.)


Je chybou respektování zákonů?

Vždycky jsem si myslel, že noviny mají svým čtenářům přinášet pravdivé informace a že novinář píšící o nějakém tématu by mu měl rozumět, což platí dvojnásob pro komentátory. Z tohoto pohledu jsem poněkud na rozpacích, když v Hospodářských novinách čtu v poslední době články a komentáře Jiřího Michala o Nově a Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání.

Michal píše, že „všechny indicie z minulosti vyvolávaly a vyvolávají pochybnosti o nezávislosti rady, a tedy i jejích členů“ nebo že „pochybnosti dlouhodobě vyvolává její rozhodování ve věci TV Nova“ (HN 20. 10. 1999). Jinými slovy, Michal radu obviňuje z korupce a politické závislosti, konkrétní prohřešky však neuvádí. S tím se obtížně polemizuje, natož aby takováto vážná obvinění bylo možno vyvrátit.

Vrcholem je jeho rozhovor s poslancem Vladimírem Mlynářem (HN 4. 10. 1999). Dotazující se novinář samozřejmě nemůže za odpovědi plné lží, polopravd a desinformací, měl by je však umět rozpoznat a reagovat na ně. Nebo se alespoň dotázat také na druhé straně.

Podle Mlynáře prý rada má nástroje k vyřešení sporu mezi CET 21 a ČNTS (CME). Měla prý s CETem zahájit správní řízení o odejmutí licence. Panu poslanci zřejmě vůbec nevadí, že by to byl protiprávní akt, protože takové řízení lze samozřejmě zahájit pouze tehdy, pokud držitel licence závažným způsobem poruší zákon o vysílání. Přerušení spolupráce se servisní organizací jím však rozhodně není.

Další obvinění směřující k radě zní, že spor prohlásila za obchodní. Mystifikace pana poslance je v tom, že spor za obchodní není třeba prohlašovat, on obchodní prostě je. Proto jej také musí rozhodovat soud, nikoli rada. Ke stejnému závěru jako rada a její právní oddělení dospěli i právníci ministerstva financí, které ČR zastupuje ve sporu s Ronaldem Lauderem. To je však některým politikům a novinářům zřejmě jedno. Nebo to vůbec nevědí.

Mlynář i Michal opakovaně hovoří o nečinnosti rady. To je další mýtus úspěšně podsunutý do novinových článků P. R. agenturami. Rada samozřejmě projednala a rozhodla vše, co projednáno a rozhodnuto být mělo. Problém je jinde. ČNTS a jejím spřáteleným politikům se nehodí, jak rada rozhodla. Povrchní novináři pak už jen papouškují, co jim bylo naservírováno.

Podstatné je však i to, co v rozhovoru není. Pan poslanec Mlynář je zřejmě historicky prvním politikem, který orgánu státní správy na půdě parlamentu vyčetl, že se pouze drží zákona (!!!).

Jiří Michal „objevuje Ameriku“, když jako řešení větší nezávislosti rady navrhuje, aby ji napůl volily sněmovna a senát. Jenže s tímhle nápadem přišla sama rada již před několika lety. Samotný problém, že poslanci někdy podléhají pokušení držet si radu na krátkém špagátě, však ani tato změna neřeší. Zakopaný pes je ve způsobu odvolávání rady, k němuž podle stávající úpravy stačí, aby sněmovna radě dvakrát neschválila výroční zprávu. Kdekdo – včetně některých poslanců – běžně operuje s výhrůžkou, že rada může být v souvislosti se sporem o Novu odvolána. Vůbec nikomu však kupodivu nevadí, že na stole leží teprve zpráva za rok 1998 (jen tak mimochodem, v kuloárech všemi hodnocená jako jedna z nejlepších, co kdy rada předložila), kdy o nějakém konfliktu na Nově ještě nebylo vidu ani slechu. Tendence v Evropské unii dnes je vytvářet mediální rady jako neodvolatelný orgán.

Se závislostí na politických stranách to však také tak horké není. Stačí se ohlédnout třeba do roku 1995, kdy sněmovna projednávala „katastrofální“ novelu zákona o vysílání (301/95 Sb.). Byla to právě rada, kdo jako jediný tehdy dohlédl na špičku nosu a kdo s poslanci svedl – bohužel neúspěšnou – bitvu o podobu zákona. Paradoxní je, že kdyby tato novela neprošla, to znamená, kdyby tehdy poslanci vyslyšeli varování rady, servisní organizace (ČNTS) by dnes nebyla pro radu úplně cizí subjekt a rada by tím pádem měla i určité nástroje, jak do dnešního sporu vstoupit. Proti radě se však tehdy ve vzácné jednotě sešikovali novináři, politici i provozovatelé vysílání. Včetně ČNTS, které se tehdy náramně líbilo, že se radě vysmekla z dohledu.

Proč Jiří Michal navrhuje, aby rada měla alespoň čtyřleté funkční období (HN 20.10. 1999), když už dnes má šestileté, nechápu vůbec.

Od tak seriozního listu, jakým HN jistě jsou, bych namísto povrchního pisání na podstrčená témata očekával spíše korektní diskusi a profesionální rozbor. Začít by se mohlo třeba s touto znepokojivou skutečností: Jak je možné, že právní obraz sporu o televizi Nova, jak jej lze vyčíst z dokumentů, se zcela rozešel s mediálním obrazem této kauzy? Jenže to už by nebylo ani tak o laciném a snadném trefování se do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž o profesionalitě, odpovědnosti, nezávislosti, poctivosti a korektnosti našich médií.

(Hospodářské noviny, říjen 1999)


Krausi, čau na Šibeničáku!

Jan Kraus, dětský rváč od Šibeničáku a později ušatý sígr z Dívky na koštěti, seřízl na stará kolena pero a jal se častovat čtenáře nekompromisní kritikou zlořádů kol nás. No třeba tohle! Hudebník – a má tu drzost vystupovat v televizi jako hudebník. A ještě k tomu na Nově! A kdyby jen to. Do Senátu se radnímu zachtělo! Co na tom, že Krausovi jaksi uniklo, že radní zpívá stále stejně a na svých názorech na Novu nezměnil v průběhu let ani slovo. Proč se však zdržovat četbou jeho článků, vždyť seknout naostřeným bonmotem je o tolik efektnější. A snazší. Nu což, říkám si, asi je v té Sauně (Pozn. 2003: Kraus v té době na Primě Saunu moderoval.) moc horko a Krausovi to leze na mozek. A vlastně – dobře mi tak, neměl jsem do té rady lézt!

Jedna věc mi však jedno není. Když mě po osmadvaceti letech poctivého rockového harcování s kapelami, za které se rozhodně není co stydět, po stovkách narvaných sálů, amfiteátrů i Luceren někdo pro větší vtip a efekt zařadí po bok Pavla Lišky (Pozn. 2003: Normalizační prorežimní zpěvák. Prosím neplést s o generaci mladším hercem stejného jména.), kladu si otázku, kde a proč se taková nehorázná sprostota v ignorantském pisálkovi bere. A existuje proti tomu nějaká obrana? Žádat omluvu? Soudit se? S pochybným výsledkem za dva tři roky? Veřejný činitel se to zdráhá napsat, neb za to jistě bude obdobnými povýšeně moralizujícími „sloupkovými“ Všeználky vyplísněn a pohaněn. Ještě že rocker se s tím tak nepáře. Ano, obrana existuje. Pěstí do zubů. Čau, na Šibeničáku!

(únor 2000)

(Pozn. 2003: Váhal jsem, jestli následující dva texty, publikované v Britských listech, do knížky zařadit, neboť se v převážné míře věnují mým osobním záležitostem. Nakonec jsem se rozhodl je zařadit, protože jsou také svého druhu dobovým dokumentem. Paradoxně ani ne tak o mně samotném jako spíše o práci novinářů a jejich selektivním výběru dat.)
 

Jak jsem se z etického hlediska vyrovnal se svojí „dvojrolí“ hudebníka a člena RRTV

Vážený pane Čulíku,

jednomu každému novináři, který se mnou na ono téma hovořil, jsem zcela jasně a srozumitelně vysvětlil, jak jsem se z etického hlediska vyrovnal se svojí „dvojrolí“ hudebníka a člena RRTV.

Že mnozí z nich skoro nic z toho posléze nezveřejnili, není ani tak moje vizitka, jako spíše jejich. Přesto mě při našem posledním telefonickém rozhovoru docela překvapilo, že ani k vydavateli Britských listů, kde se do značné míry koncentruje diskuse o českých médiích (Pozn. 2003: Dnes už je serverů věnujících se mediální problematice zaplať Bůh více.), nedorazilo z těchto informací vůbec nic. Naposledy se o mě v této souvislosti opět otřel Jaroslav Jírů v Nedělní partii na TV Prima 12. 3. 2000. (Ten se ovšem vůbec nenamáhal zeptat přímo u zdroje, jak se věci ve skutečnosti mají.)

V příloze proto Britským listům zasílám dopis(y), které jsem předsedovi sněmovní komise pro sdělovací prostředky Ivanu Langerovi napsal již loni na podzim, tj. čtvrt roku (!) před vydáním nového CD a dávno před tím, než kterýkoli žurnalista tuto jistými zájmovými kruhy docela šikovně vyprefabrikovanou kauzu zaznamenal.

Za zvláště úsměvné pak pokládám, že z týchž úst, která hudebníkovi v radě pro vysílání vytýkají, že se chová jako hudebník, lze obvykle slýchat také názor, že mediální rady je třeba odpolitizovat a nominovat do nich zástupce profesních svazů a organizací. Již dnes musím konstatovat, že vzhledem ke svým zkušenostem budoucím členům mediálních rad, tímto potenciálním způsobem zvoleným, opravdu nezávidím. Jeden každý z nich totiž bude moci být – až se to někomu bude hodit a bude-li si o to navíc dotyčný koledovat například tím, že bude o svých názorech hovořit příliš otevřeně –, obviněn ze střetu zájmů. Ono se totiž nějaké to dílko, na kterém se spolupodílel, dříve či později v éteru objeví.

A ještě pár slov k mé možné kandidatuře do Senátu. (Pan Jírů se o ni také otíral.) O střetu zájmů – vzhledem k členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání – nemůže být ani řeč. Zákon jasně vymezuje, že nelze být členem rady a zároveň poslancem či senátorem. Zákon to nazývá neslučitelnost funkcí, nikoli střet zájmů. Tuto neslučitelnost funkcí však lze z logiky věcí řešit až v okamžiku, kdy skutečně (a pokud vůbec) nastane. Podobné úvahy jsou tedy stejný nesmysl, jako kdyby někdo obviňoval ze střetu zájmů poslance, který hodlá kandidovat na úřad prezidenta. I v tomto případě zákon (dokonce přímo Ústava) obdobně pamatuje na vzájemnou neslučitelnost těchto funkcí. Přesto! Kdyby někdo hovořil o střetu zájmu v souvislosti poslanec – prezident, bude vypadat jako pitomec. Když o tomtéž někdo mudruje v rovině radní – senátor, kdekdo jej ještě považuje za bdělého strážce etiky a práva.

Příloha: dopis MUDr. Mgr. Ivanu Langerovi, místopředsedovi PSP ČR, předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky

Vážený pane místopředsedo,

dopisem ze dne 1.11.1999 jsem Vás dopředu informoval o svých uměleckých aktivitách. Pro připomenutí cituji to podstatné z tohoto dopisu:

„Skupině Unisono, jejímž jsem členem, vychází nové CD nazvané Nebezpečný svět. Vydává je renomovaná společnost Monitor EMI. Tato firma není ani vlastnicky, ani jiným způsobem spojena s žádným z elektronických médií regulovaných Radou ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. S uvedením nové desky na trh budou spojeny mediální promo-aktivity svým rozsahem zcela běžné pro tuto zemi. Honoráře za televizní vystoupení věnuji na dobročinné účely.“ (Pozn. 2003: To se také samozřejmě stalo.)

Dle svého nejlepšího vědomí a svědomí jsem postupoval přesně tak, jak by zodpovědný veřejný činitel měl postupovat, totiž zcela transparentně. Přesto jsem v posledních dnech zaznamenal několik útoků na svou osobu, kdy je má umělecká činnost vydávána za střet zájmů s výkonem funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Dovoluji si proto připomenout, že před pěti lety jsem byl do tohoto orgánu zvolen jako hudebník a taktéž každá výroční zpráva tento údaj opakuje. Nikdo tehdy nevyslovil ani zmínku o tom, že by členství v radě mělo znamenat přerušení či omezení uměleckých aktivit. Za střet zájmů ve smyslu znění zákona o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo označeno žádné z mých obdobných televizních a rozhlasových vystoupení v průběhu minulých pěti let. Dále připomínám, že publikační, pedagogická a umělecká činnost je v celém civilizovaném světě vyjmuta ze sféry střetu zájmů, což výčtově uvádí i náš zákoník práce.

Vzhledem k výše uvedenému mám proto neodbytný dojem, že v celé věci nejde ani tak o mé umělecké aktivity, jako spíše o záminku jedné strany sporu o TV Nova, jak vyřadit z hlasování radního, jehož názory na danou věc jsou všeobecně známé, protože jako jeden z mála je otevřeně – chcete-li transparentně – publikuje. Dovoluji si proto také vyslovit podezření, zda ve střetu zájmu nejsou naopak někteří z těch, kdo se do tohoto tažení aktivně zapojili. Lze totiž spekulovat, zda tak nečiní na něčí objednávku. Tato tvrzení je možné doložit.

Na druhou stranu si však uvědomuji, že takto citlivý problém nelze odbýt ani odkazem na zákoník práce, ani poukazem na účelovost a prvotní zdroj obvinění. Celou věc chápu jako obecný problém a jako předsedu Stálé komise pro sdělovací prostředky Vás proto žádám, abyste inicioval proces, který by vedl k jednoznačnému vymezení pravidel hry. Bez nich totiž v budoucnu může být obdobným nařčením vystaven kdokoli jiný. Navíc jsem přesvědčen, že by bylo ke škodě věci, kdyby rigorózní výklad zákona pro příště de facto uzavřel možnost práce v mediálních radách osobnostem z umělecké sféry.

Jako úvod do diskuse nabízím několik otázek, jejichž odpovědění může vést k vymezení potřebných mantinelů. Pro ty, jichž se celá věc netýká, bude možná překvapující, kolik rovin a nuancí tento zdánlivě jednoduchý problém má.

Mohou být v mediálním věku aktivní výkonní umělci hudebníci, herci atp. členy mediálních rad?

Mohou být v mediálním věku aktivní autoři hudební skladatelé, textaři, spisovatelé atp. členy mediálních rad?

Znamená jejich členství automatický zákaz vstupu do éteru?

Pokud ano, bude tento zákaz kompenzován?

Pokud ano, jak?

Mohou rádia a televize hrát písně, jejichž autorem je člen mediální rady?

Může v obrazové podobě písně, klipu, účinkovat člen mediální rady?

Mohou rádia a televize uvádět filmy nebo jiná umělecká díla, na nichž se autorsky či jiným způsobem podílel člen mediální rady?

Může se člen mediální rady podílet na realizaci nového filmu či jiného uměleckého díla ve spolupráci s elektronickými médii?

Může za to být honorován?

Může člen mediální rady hovořit v rádiu či v televizi o své (nové) písni, desce, knížce, filmu atp.?

Bude takové vystoupení, u kulturních produktů jako jsou knížky, filmy a desky zcela běžné, považováno za standardní promotion?

Nebo bude považováno za skrytou reklamu?

Pokud ano, proč nejsou za skrytou reklamu (ve smyslu znění zákona) považovány obdobné promo aktivity ostatních umělců?

Pokud se člen mediální rady nesmí podílet na promo aktivitách spojených s jeho novým produktem, může v rádiu či televizi vystupovat v jiných pořadech?

Mohou rádia či televize uvádět reklamu na produkty, na nichž se podílel člen mediální rady?

Může být člen mediální rady honorován za své jednorázové umělecké vystoupení v televizi či rozhlase?

Může v rádiu či televizi vystupovat člen mediální rady, pakliže se jeho vystoupení dotýká jeho „civilní“ profese (historik, psycholog, právník atp.)?

Může být za takové vystoupení honorován?

Pokud budou pro členy mediálních rad platit přísná omezení, neměla by být obdobná kritéria použita i na ústavní činitele, kteří se podílejí na legislativním procesu?

Nepovede rigorózní výklad zákona k tomu, že z členství v mediálních radách budou posléze de facto vyloučeni nejen umělci, ale i všechny profese, které mají něco společného s vysíláním?

Vážený pane místopředsedo, bylo by možné klást další a další otázky. Jsem připraven spolupracovat s Vámi i s dalšími poslanci při hledání odpovědí a vymezení mantinelů. Cílem by měla být jasně stanovená pravidla hry, která pro příště znemožní libovolnou účelovou interpretaci zákonů, umožňující osočování nepohodlných osob, a která napomohou při vytváření nové přesnější legislativy. Jsem přesvědčen, že jasná, rozumná a transparentní pravidla hry uvítají všichni zainteresovaní. Takováto pravidla jsem připraven beze zbytku respektovat.

S pozdravem

Mgr. Petr Štěpánek, člen RRTV

V Hradci Králové 15. 12. 1999

(březen 2000)


Pod kontrolu patří i novináři

Být v kůži Jaroslava Plesla, především bych šetřil silnými výrazy. Nesmysly, které napsal v prosinci do Eura (A jen tak mimochodem: Proč se, pane Plesle, tehdy současně objevily přetištěné také v jiných tiskovinách? To byla vaše iniciativa nebo se snažila nějaká spřátelená P. R. agentura?), jsem tenkrát přešel jako nehodné reakce. Když je nyní znovu opakuje v Britských listech (23. 3. 2000) a ještě k tomu jako „důkaz“ mé věrolomnosti, ač nerad, musím bohužel sestoupit do jeho virtuální žumpy polopravd a pomluv a reagovat. A tentokrát důkladně. Sám bych se k celé záležitosti „dvojrole“ hudebníka a radního nevracel, nebýt Jaroslava Jírů, který v Nedělní partii prohlásil, že od televize (Novy) pobírám honoráře a zároveň o ní jako radní rozhoduji. Při našem telefonickém rozhovoru jsem posléze zjistil, že o mých dopisech Ivanu Langerovi a následných krocích, které etický problém předem ošetřily a vyloučily, neví vůbec nic. Vysvětloval to tak, že nic takového v monitoringu, který pro něho dělali v Českém rozhlase (!?), nebylo. (Pozn. 2003: Jak by to tam také mohlo být, když se to do léta vytvářeného obrazu zkorumpovaného radního nehodí.) Ale zpátky k Jaroslavu Pleslovi.

Já o voze, Plesl o koze

První Pleslova rána vedle je tvrzení, že Langer mi jako spolustraník kryje záda. Proboha, v čem, jak a proč? Pleslova „koza“ je v tom, že zřejmě jaksi automaticky předpokládá, že veřejní činitelé jsou vzájemně se kryjící zločinci, kteří nemyslí na nic jiného, než jak zneužívat svých funkcí a týt z nich. Nebo si snad myslí, že názor radního na spor o Novu se formuje podle toho, zda mu dotyčná TV přehraje či nepřehraje pár písniček? Nebo mě má za takového idiota, co si k vlastnímu uplácení vybere obrazovku, na kterou se právě kouká nějaký ten milion diváků?

Můj „vůz“ je o něčem úplně jiném. Nic jsem neprovedl, a proto vlastně ani nemám nějakou zvláštní potřebu jakkoli se hájit. Pouze v rámci obyčejné slušnosti a transparentnosti konání veřejného činitele jsem Ivanu Langerovi – jako předsedovi sněmovní mediální komise, nikoli jako svému spolustraníkovi – poslal před vydáním nového CD, se kterým je vždy spojen jistý mediální humbuk, „oznamovací“ dopis. A to, že se k celé věci musím vracet, je obyčejná obrana vlastního prostoru svobody a práva dělat – byť jako radní, a proto i s jistým dobrovolným omezením – plnohodnotně svou „civilní“ muzikantskou profesi. Stručně řečeno: V televizi vystupuji nikoli proto, že jsem radní, nýbrž proto, že jsem hudebník. Ale protože jsem radní, dělám to zadarmo.

Plesl je také zbytečně vztahovačný. Neuvedl jsem, že o dané věci nenapsal nikdo nic, nýbrž že mnozí z novinářů, se kterými jsem o tom hovořil, nezveřejnili posléze skoro nic. On sám mi před časem skutečně telefonoval. Dobře se na to pamatuji. V jednom okamžiku jsem jej přerušil a zeptal se ho, zda to, co děláme je ještě rozhovor nebo už výslech. A jenom to, že obecně ctím zásadu, že novinář má právo se veřejného činitele ptát a že z minulosti je mi známa i ta lepší Pleslova novinářská tvář, mě vedlo k tomu, že jsem mu nepráskl telefonem.

Úplně fantazmagorické bylo tehdy Pleslovo vyšetřování zda, kdy, kde a proč jsem se sešel s Ivanem Rösslerem (Nova). Takže znovu: Jsem svobodný člověk žijící ve svobodné zemi. A přestože jsem radní, opravdu neznám jediný důvod, proč bych právě jemu nemohl – zdůrazňuji, že bezúplatně – nabídnout charitativní projekt spojený s nahrávkou jedné mé písničky. A proč právě jemu? Protože jiné varianty prakticky neexistují. Krom toho se známe – tykáme si – dvacet let. Moje tehdejší skupina Natural byla jedním z jeho „objevů“ a později s Odysseou jsme u něho v Pantonu vydávali desky.

A pro úplnost ještě dodávám, že obdobným způsobem, jako tentokrát Langera, jsem Radu pro rozhlasové a televizní vysílání v minulosti informoval i o svých dvou předcházejících CD, která vyšla za dobu mého působení v radě. (Lze vyhledat v zápisech ze zasedání rady.) Takže pana Plesla prosím, aby si odškrtl i loňské květnové vystoupení v Čundrcountry na Nově, právě tak jako třeba Country express na ČT.

Pleslovy omyly

Nejabsurdnější je, že mi pan Plesl vlastně vyčítá, že jsem si ponechal vlastní názor, když Železný ten svůj změnil a víceméně začal říkat to samé, co já tvrdil už několik let. Na to se dá říct jediné: Bez komentáře!

Plesl píše, že jsem se na Nově neobjevil dříve, než jsem se začal Železnému hodit. Není to pravda. Skupina Unisono vystupovala v minulých letech čas od času ve všech televizích, včetně Novy. Dále uvádí, že písnička stejné skupiny byla již dvakrát nasazena v sobotní hitparádě Eso. Opět mylná informace. Nasazena nebyla ani jednou. Unisono v Esu koncem loňského roku jedenkrát hostovalo v souvislosti s vydáním pilotního singlu k novému CD. Podobné promo-aktivity dojednává vydávající firma. Umělec se ve smlouvě s ní zavazuje, že se na propagaci alba bude dle pokynů firmy spolupodílet.

Nepřesný je Plesl i ve věci mého dřívějšího „plotu“ na Nově. Uvádí sice, že Železný mi v rozhovoru takový příkaz popřel, neuvedl však už moji úvahu, že také mohlo jít o docela obyčejnou horlivost některého řadového dramaturga.

Další Pleslovy omyly: Zřejmě neví nic o tom, že dramatik Milan Uhde je členem Rady Českého rozhlasu a spisovatel Václav Erben byl donedávna členem Rady České televize. Jejich díla se v éteru běžně objevují. I další členové mediálních rad (např. herec Michal Pavlata či sexuolog Petr Weiss) řeší či řešili možný konflikt zájmů úplně stejně jako já. To znamená, že nadále vystupují i v médiích, na něž dohlížejí, ovšem bezúplatně. Úplný nesmysl je hovořit v této souvislosti o neplacené reklamě. Jakýsi sekundární efekt z televizního vystoupení jistě existuje, ať už se člověk na obrazovce objevuje jako hudebník, novinář, politik a nebo sexuolog, hovořit o neplacené reklamě je však opět hrubé zkreslování faktů.

Kdyby si také pan Plesl dal tu práci a alespoň orientačně se seznámil s náklady nosičů, které se dnes reálně prodávají, snadno by si spočítal, že ve výsledku je spousta kapel spokojena, když nula od nuly pojde. A bez určitých mediálních promo-aktivit by ani nemělo cenu cokoli vůbec natáčet. Falešné představy o závratných příjmech – samozřejmě s výjimkou několika hvězd – jsou tedy naprostou chimérou. Ale takováhle „osvětová“ informace se zřejmě nehodí. A proč to tedy vlastně děláme? Protože nás to baví. Nic víc, nic míň.

Účelové citace politiků

Úplně vedle je Plesl také, když cituje poslance Jaromíra Talíře (KDU-ČSL), který dává do protikladu moji osobu a odstoupení předsedy Rady ČRo Vladimíra Poštulky. Pan Poštulka totiž neodstoupil kvůli svým uměleckým aktivitám textaře, nýbrž kvůli kritice mírně kontroverzního reklamního propojení mezi jeho kulinářským časopisem a Českým rozhlasem. A mám-li být upřímný, dodnes je mi líto, že Vladimír tehdy podlehl přehnanému a zbytečně hysterickému tlaku. I nadále si jej vážím nejen jako umělce, ale i jako rozhlasového odborníka a noblesního člověka.

Plesl také nekriticky cituje Petru Buzkovou. Neberu nikomu právo na jeho názor, leč nemohu si pomoci: Stále mi připadá normálnější, když hudebník – byť člen rady – vystupuje v televizi jako hudebník, než když místopředsedkyně poslanecké sněmovny a místopředsedkyně její mediální komise účinkuje krátce před volbami na téže stanici v humorné estrádní scénce z kadeřnictví s Jiřinou Bohdalovou. Abych však byl spravedlivý – Ivan Langer tamtéž zpíval o severním větru s batůžkem na zádech. Jenže alespoň nemoralizuje na úkor druhých. Napadá mě cosi o prahu a zametání.

Plesl má pravdu v tom, že Nova od srpna neútočí na Klause. Jenže je to opět jenom půlka pravdy. Se změnou šéfredaktora z Televizních novin vymizely přízemní ataky nejenom na Klause, ale i na ostatní politiky. Nebo se snad panu Pleslovi stýská po vávrovských politicko zpravodajských hrách a prefabrikaci nijak nedoložených obvinění?

Pod veřejnou kontrolu patří i novináři

Není to na jeden článek přece jenom nějak moc nepřesností, omylů a překrucování faktů? Pan Plesl (a nejen on) by měl vzít na vědomí, že jediní, kdo jsou pod zorným úhlem veřejné kontroly, dnes už zaplať pánbůh nejsou pouze politici a další veřejní činitelé, ale také sami novináři. Poslední výroční zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání uvádí: „Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností. To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z věcného studia dokumentů a zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty... Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci P. R. agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění.“

Takže nejenom Langera či Klause je třeba sledovat, k čemuž vyzývá pan Plesl, ale také jeho samotného. Být šéfredaktorem Eura, zajímal bych se o to, proč můj redaktor v novácké kauze, která vůbec není tak jednoznačná, jak by se z Pleslových článků zdálo, píše, jak píše. A zda je za tím neprofesionalita, stádovitost, až příliš důvěrné naslouchání pouze jedné straně sporu, kontakt s jistými P. R. agenturami či ještě něco horšího. A do jaké míry to souvisí třeba s tím, že blahé paměti jej Železný nevpustil na tiskovku. V mé soukromé hitparádě šíleností, co byly o tomto sporu a jeho širších souvislostech napsány, sice neohrožuje stále zcela bezkonkurenční Janu Ciglerovou (zaznamenal jsem, že je z ní teď dokonce i hudební expert), ale už boduje. A právě u něho, o kterém jsem kdysi míval docela dobré mínění, mě to docela mrzí a tenhle text nepíšu s velkým potěšením.

Neuzurpuji si patent na jedinou pravdu. Faktem však zůstává, že na rozdíl od řady jiných veřejných činitelů jsem z vlastní vůle a předem postupoval naprosto otevřeně. Jak je vidět, není to nic platné. Nebezpečí páně Pleslova (ale nejen jeho) spisování je v tom, že svými omyly, nepřesnostmi, polopravdami a ohýbáním faktů spoluvytváří obraz všeobecné zkaženosti veřejných činitelů. A to i tam, kde ve skutečnosti není. Neodpustitelným způsobem se tak podílí na jevu, který Jefim Fištejn trefně nazývá kriminalizací společenského a politického prostoru.

(březen 2000)


Týden o Unisonu, Lederer o Nově

Na to, že mě Týden spolu s celým Unisonem šoupnul do stejného suterénu kultury, kam zařadil legendy českého rocku Olympic a Katapult, mohu být jenom pyšný. Na to, že se hudba stává záminkou ke zpochybňování mých politických aktivit si teprve zvykám. Nepřekvapuje mě ani, že ti, co tak činí, s neomylnou přesností vytrhávají z kontextu dva vulgarismy, které se na CD Nebezpečný svět vyskytují. Jako důkaz toho, jak podezřelé individuum se to v politické sféře pohybuje, je to ale docela dobré. Jediné, co mě překvapuje, že se tak děje v rádoby seriozním časopisu Týden.

Ale vlastně se také není co divit. Katastrofální neznalost a ignorace faktů, kterou v úvodníku (Týden 15/2000) prokazuje sám šéfredaktor Lederer ve věci sporu o Novu a úloze Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v něm, je natolik odzbrojující, že téměř není co dodat. Místo spekulací o „životabudičích“, což zřejmě mají být úplatky, by pan šéfredaktor – když už chce rozdávat rozumy – udělal lépe, kdyby si z Internetu třeba stáhl mé články z minulých let. Zjistil by, že můj kritický názor na bermudského investora Novy a na zneužívání existence tzv. servisních organizací se za posledních pět let nijak nezměnil. A není můj problém, že Vladimír Železný své původně jiné názory na tyto věci, kvůli kterým jsme se v minulosti střetávali, změnil.

Když už pan šéfredaktor Lederer chce ze své pokrytecky svatouškovské pozice tepat nepravosti naší mediální ohrádky, mohl by se někdy příště rozepsat třeba o prohospodařených 100 milionech dnes už téměř zapomenutého deníku Prostor a o kapsách, ve kterých skončily. Na tohle sebezpytné čtení o průkopnických dobách českého tunelingu se opravdu těším.

(duben 2000)


Nemám pochopení ani pro demonstrace ani pro Patočku

Lidé, jako je Jakub Patočka, mě děsí. Děsí mě proto, že za věrozvěstem spravedlivých  zelených, rudých, antiglobálních či jakýchkoli jiných, každopádně však „lepších“ zítřků, za věrozvěstem s andělskou tváří, jako je on, obvykle kráčí jeho radikální souvěrec s dlažební kostkou a zápalnou láhví. Je to sice jen náhoda, ale jeho mírně řečeno šílený článek Mějme pochopení pro demonstrace (LN 26. 9. 2000) jsem četl přesně v okamžiku, kdy se Praha měnila v bojiště (Pozn. 2003: v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu). Skutečně – není nad to umět si načasovat aktuální „prozíravý“ text.

Patočka se dopouští – jako obvykle – nezměrné demagogie, když píše, že lidé kvůli zvýšenému počtu policistů v ulicích Prahy „poprvé od listopadu 1989 zakoušejí pocity strachu“. Strach někteří lidé skutečně mají, ale nikoli z policistů. Ti pouze přijeli dělat svoji práci, totiž bránit pořádek a chránit zdraví a majetek občanů. Občanů, kterým mohou být všichni bankéři světa ukradení, sympatičtí anebo lhostejní, ale kteří se chtějí dostat do práce a  z práce, jít na procházku s rodinou anebo s kamarády do hospody. V tom jim však nebrání finančníci, jejichž  plným právem je scházet se, kde uznají za vhodné a kam je pozvou. A žádného bankéře, který by házel dlažební kostky, zapaloval auta, blokoval dopravu a stavěl barikády, jsem skutečně nikde neviděl. V normálním životě lidem brání zákeřná chátra, která  útočí chvíli poté, co apoštolové Patočkova ražení dokončili svá mírumilovná kázání.

Je to skutečně vzrušující být na válečné stezce. Každý kluk to zná. Anarchističtí levičáci,  kteří se do Prahy přijeli vydovádět, také vykopali válečnou sekeru. Jenže aby nevypadali jako infantilní pitomci, svoje řádění halí do ideového blouznění a protikapitalistických hesel. Zapálit auto jen tak, to přece nic není. Ale zapálit ho ve jménu revolučních zítřků či hladovějících dětí, to už je revoluční hrdinský počin.

„V  Seattlu se  nic nestalo,  ... výtržníci  zničili jen pár aut,“ cituje Patočka jednoho ze svých souvěrců. No, pěkně děkuju. V Praze „protifondi“ už také zrušili pár aut. Je to vlastně docela úsměvné: Antiglobalističtí  potřeštěnci konstatují, že pár zničených aut vlastně globálně nic neznamená. Pokud to auto ovšem není zrovna vaše.  Docela by mě zajímalo, co by Patočkovi řekl majitel oné hořící staré škodovky na vltavském nábřeží.

Když Patočku a jemu podobné poslouchám, mám neodbytný pocit, že něco podobného jsem už někde slyšel. V padesátých letech podobní mládežničtí blouznivci nosili modré košile. Formy se mění, obsah zůstává stejný.

(září 2000)


Tupý Kraus

Děkuji Janu Krausovi. Nebýt jeho sloupku asi bych se nikdy nedozvěděl, co jsem si to vlastně myslel ve Volebním studiu České televize po senátních volbách. A jak jsem to vlastně starý. V monitoringu tisku, který mi každý den přichází do počítače, to však nebyl jediný text podobného zaměření. Stejně oduševnělý komentář napsala také soudružka Škorpilová v Haló novinách.

Na Krause jsem v předvolební kampani narazil i osobně, byv pozván do jeho pořadu Další, prosím. Nijak mě nepohoršuje, když si v něm z politiků dělá srandu. Koneckonců politici tam lezou dobrovolně. U ranaře Krausova typu mě v pokračování, kterého jsem se účastnil, překvapilo něco jiného. Neuvěřitelná míra servility a podlézání, doslova tupost (rozuměj: opak ostrosti), se kterou provozoval řitní alpinismus s Petrem Pithartem. Že by političtí spřízněnci?

(listopad 2000)


Jiří Ruml se asi rozpomněl na 50. léta

Jiří Ruml napsal před časem pro Lidové noviny skvěle vypointovaný článek, ve kterém odhalil, jaký že jsem to zločinec. Spolčil jsem se prý s Vladimírem Železným a za odměnu od něho posléze obdržel šéfredaktorský post v nových novinách Super. Konstrukce je to sice skutečně nápaditá, leč jedna docela podstatná chybička se přece jenom vloudila. Onen šéfredaktor Petr Štěpánek nejsem vůbec já, nýbrž úplně jiná osoba stejného jména. Jde tedy o čistě náhodnou shodu jmen. V Mňačkových Opožděných reportážích je na podobné záměně založen jeden neuvěřitelně krutý příběh. Jiří Ruml si to jako aktivní novinář té doby jistě pamatuje. Slušný člověk by se za takové neuvěřitelné profesní faux pas omluvil. Na to, co udělá Jiří Ruml, však zatím stále jenom čekám. (Pozn. 2003: Omluvy jsem se nedočkal. Naopak – Jiří Ruml zaútočil znovu.)

(Lidové noviny, květen 2001)


Šustrová jako vždy úplně vedle

Petruška Šustrová se v závěru svého komentáře (LN 8. 9. 2001) pateticky ptá: „Copak to Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nevidí?“ Když před tím nekompromisně kritizuje Vladimíra Železného za to, že ve Volejte řediteli sděloval své názory na 50ti procentní kvóty evropských děl v televizním vysílání a pak také povídal cosi o retardérech na silnicích. A jako správný inkvizitor zřejmě za povídání o retardérech očekává odejmutí licence. Nemohu říkat, co si o tom myslí rada, neb ta o tom nejednala, rád se však rozdělím o to, co vidí její místopředseda.

Vidí umanutou politickou aktivistku, která svoji politickou závislost ukrývá za údajnou nezávislost novinářky. Vidí naprosto nekvalifikovanou osobu, která se co chvíli ve svých komentářích vyjadřuje i k věcem, o kterých nemá ani ponětí, natož aby byla s to dohlédnout jejich právní kvalifikaci. A vidí také pokrytce, který má plná ústa svobody slova, ale druhým ji odpírá. Informace o členství Petrušky Šustrové v trockisticko bolševické mládežnické HRMě (Hnutí revoluční mládeže) jsem vždy bral spíše s úsměvem, jako dávný úlet mládí. Jenže když si člověk bolševický způsob uvažování uchová i v dospělosti a ještě skrz něj kádruje své okolí, kladu si otázku, zda věčnou omluvenkou pro tento typ lidí je, že je jejich vlastní soudruzi vytlačili až do disentu.

Vůbec necítím potřebu obhajovat Vladimíra Železného, o jehož Volejte řediteli si již léta myslím své a nesčetněkrát jsem to také řekl. Jenže ten, kdo v této zemi pošlapává svobodu slova se nejmenuje Železný, nýbrž Šustrová. Takže mi v závěru nezbývá nic jiného než se zeptat šéfredaktora Lidových novin: Když už důvodem k propuštění novináře není, že z redakce vynáší materiály důvěrného obsahu a jako nastrčený fízl a sprostý udavač je předává konkurenci a svým politickým přátelům, není takovým důvodem alespoň opakovaně projevená naprostá profesní neschopnost?

(září 2001)


Novinář z Lidových novin (jako obvykle) na falešné stopě

Nepodepsaný mediální expert z Lidových novin se hluboce mýlí, když se trefuje do Petra Žantovského, člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kvůli arbitráži ve Stockholmu. Žantovský v době, kdy rada rozhodovala o čemkoli, co má něco více či méně společného se Stockholmem, vůbec nebyl členem rady.

Kdyby tento novinář z LN byl skutečný investigativec, namísto trapného cejchování lidí jiného názoru by mohl zapátrat po skutečných příčinách (zatím dílčího) neúspěchu České republiky ve stockholmské arbitráži. Možná by opustil falešnou stopu viny rady pro vysílání, po které se nejjednodušší cestou vydala novinářská smečka, povzbuzovaná především těmi politiky, kteří mají sami nejvíce másla na hlavě. Neboť to byli právě oni, kdo napsal a schválil mizernou novelu zákona o vysílání 301/95 Sb., konkrétně třeba Hana Marvanová. Možná by zjistil, že právě tato novela sebrala radě veškeré kompetence, jak do sporu o Novu vstoupit, protože natrvalo vzdálila servisní organizace od regulačního orgánu. Možná by naopak zjistil zajímavé věci, kdo a jak ve Stockholmu Českou republiku zastupoval, jakou zvolil taktiku a jakých chyb se dopustil. Možná by zjistil i něco o zajímavých kontaktech některých lidí, kteří se měli do roztrhání těla bít za Českou republiku a namísto toho dělali poslíčka protistraně. Možná by se také zamyslel, kde je příčina tak rozdílných výroků z Londýna a ze Stockholmu. Možná by také nepřehlížel ve světě arbitráží velmi nezvyklý krok, totiž nepodepsání verdiktu jedním z rozhodců a jeho následnou rezignaci. Možná by se i pečlivě zamyslel nad zdůvodněním tohoto kroku.

To by však tento „odvážný“ novinář musel opustit své předem vytvořené konstrukce a ze světa našich virtuálních mediálních mýtů vykročit do světa reality nepoznamenané hlavním (líným) proudem české žurnalistiky.

(listopad 2001)


Jan Urban – propagandista páté kolony

Je to docela legrace, jak se Jan Urban pohoršuje nad Kindernayovou platbou v hotovosti (Pozn. 2003: šlo o splacení dluhu) a zaklíná se způsoby z londýnské City. Je to legrace proto, že první, kdo v naší televizní branži přinesl „keš“ peníze v igelitové tašce – a dlužno dodat, že jich bylo rozhodně více než Kindernayových pět milionů – nebyl nikdo jiný než věhlasný americký podnikatel Ronald Lauder, respektive jeho lidé, v dřevních dobách televize Nova.

Urban, byv pečlivě nabrífován píárovými šamany ukřivděných zahraničních investorů, vůbec žongluje s fakty pozoruhodným způsobem. Kindernaye a Radu pro rozhlasové a televizní vysílání hází rovnou do jednoho pytle, jako by rada nesla jakoukoli odpovědnost za smlouvy, které si mezi sebou uzavřeli – předpokládám, že svéprávní – soukromí podnikatelé, a jako by rada zodpovídala za rozhodnutí soukromého podnikatele investovat někde své peníze. Není tomu tak a rada nikdy nebyla a není garantem úspěchu či strůjcem neúspěchu  kteréhokoli soukromého subjektu. Ani českého, ani zahraničního.

Neuvěřitelným způsobem Urban kouzlí se žalobami podanými na radu. Za prvé je třeba říci, že na samotné podání žaloby na správní orgán není nic neobvyklého. V civilizované zemi se právě tímto způsobem konflikty řeší. Podobných soudních sporů rada vedla a vede desítky. Za druhé je pak spíše zábavné, které soudní spory si Urban vybral jako důkaz „zločinného“ působení rady. Doslova uvádí: „Po prohrané arbitráži přibyl koncem listopadu i výrok městského soudu v Praze, který s konečnou platností označil postup RRTV v jedné z příbuzných věcí za protiprávní.“ Čtenář, který netuší o co jde, jistě zavětří. „S konečnou platností“ a „v jedné z příbuzných věcí“, to zní přece velmi zasvěceně. Ve skutečnosti však šlo o zcela marginální spor, zda ČNTS/CME měla či neměla právo nahlédnou do nějakého spisu. A dlužno dodat, že Lauderovi lidé zahrnuli radu desítkami podobných žádostí, častokrát o informace, které sice dávno mají a znají, ale proč to nezkoušet znovu a znovu, třeba se některý z pokusů ujme a něco z něho vyklíčí.

Ještě zábavnější je to s žalobou firmy KTV na radu. (Pozn. 2003: Podrobnosti tohoto případu popisuji v kapitole o TV 3.) To je ta firma, na kterou rada nepovolila převést Kindernayovu licenci. Lucemburská KTV patří ze sta procent Kindernayovi a ten také radě písemně potvrdil, že rozhodnutí rady přijímá a nebude je jakýmkoli způsobem rozporovat. Přesto jím stoprocentně vlastněná firma radu žaluje. Jak je to možné? Protože v ní rozhoduje někdo úplně jiný, než její vlastník, který měl posloužit jako něco, čemu se obvykle říká bílý kůň. A právě proto rada převod nepovolila. Lidé z TV 3 si podáním této žaloby vstřelili vlastní branku, protože paradoxně poskytli důkaz správnosti rozhodnutí rady.

V této souvislosti, tedy že rada neměla právo tento převod nepovolit, se Urban odvolává na právní analýzu Legislativní rady vlády. Čtenář se již nic nedozví o tom, že stejnou právní analýzu původně vypracoval pan docent Mikule na objednávku a za peníze TV 3. A také samozřejmě netuší, že pan docent je – shodou okolností – členem Legislativní rady vlády. Čtenář se také nedozví, že úplně odlišné právní stanovisko, které naopak ve věci odmítnutí převodu licence na společnost KTV potvrzuje správnost postupu rady, vypracoval Ústav státu a práva Akademie věd a že stejně se vyjádřili i navrhovatelé zákona z řad poslanců i právníci rady. Tedy vlastně nic neobvyklého, různí právníci mají různé názory.

Zbývá otázka, proč vlastně Jan Urban píše podobné propagandistické texty? I zde je odpověď poměrně jednoduchá. Urban je totiž člověk, který se sice vydává za nezávislého novináře, ve skutečnosti je to však nefalšovaný a velmi závislý politický aktivista. A jeho političtí přátelé z okruhu čtyřkoalice a Hradu si před časem vytkli jako jeden ze svých politických cílů změnu české mediální krajiny ve svůj prospěch. Likvidace stávající Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je k tomu prvním a zároveň zásadním krokem. Žádný prostředek jim k dosažení tohoto cíle není cizí. Ani překrucování faktů, ani znásilňování zákonů, ani to, že se ve vlastní zemi chovají jako pátá kolona.

(prosinec 2001)


Pátá kolona

Asi je to kouzlo nechtěného, ale rubrika Pátá kolona (Reflex) skutečně dělá v čísle 50/2001 čest svému jménu. A zákulisní píároví kouzelníci najatí servisními televizními firmami, jež jsou na válečné stezce proti České republice, si mnou ruce. Co na tom, že jeden je dvojnásobný estébák a druhý propagandista z komunistické televize. Zbývá pouze otázka, zda tolik českých novinářů z „jejich“ páté kolony, píše tak, jak píše, pouze z hlouposti, neprofesionality a lenosti či zda jsou motivováni ještě nějakým jiným způsobem. Patřičně se vyznamenal i Petr Volf.

Naštěstí existují i jiní novináři. Hned po onom šíleném Naostro (Pozn. 2003: Milan Šíma mi v něm 11 krát během pětatřiceti minut položil otázku, zda cítím vinu za stockholmskou arbitráž, přestože jsem mu odpověděl hned napoprvé. Další z hostů, jak jeho kamarád Jiří Hrabovský, v té době mediální zástupce TV 3, tak Jan Vávra z ČNTS,  byli evidentně nadmíru spokojeni. Hned poté, co ve studiu zhasla světla, jsem se Šímy otázal, kolik za tuhle prasárnu dostal. Měl jsem se zeptat ještě v přímém přenosu.) mi jich pár telefonovalo. Dá se to shrnout asi do téhle věty: „My tu vaši radu sice nemáme moc rádi, ale tohle přepískli.“ (Mysleli ČT a Šímu.) V dalších dnech jsem hovořil s několika významnými moderátory a manažery z ČT, Novy a Radiožurnálu. Podle jejich názoru porušil Šíma všechna psaná i nepsaná pravidla moderování  diskusního pořadu, za což by jej soudný nadřízený vyrazil na hodinu. Někteří z ČT (nikoli vedení) se mi dokonce omlouvali, za sebe i za instituci, která je zaměstnává. Ne tak Volf, ten  Šímův urválkovský výkon velebí.

V zemi s (novinářskou a politickou) pátou kolonou je opravdu leccos jinak. Nejpokleslejšímu způsobu novinařiny zde mnozí tleskají. A proč by ne. Když se presumpce viny stává metodou práce některých politiků (poslanec Mlynář dokonce na plénu navrhoval jednací bod odvolání RRTV, aniž by předtím proběhlo na půdě sněmovny na dané téma jedno jediné jednání), proč by stejně nepsali i novináři.

Co na tom, že výnos stockholmské arbitráže vážně zpochybnil sám jeden z arbitrů. Co na tom, že se vláda odvolala k obecnému švédskému soudu. Co na tom, že snad poprvé v historii arbitráží vedle sebe existují dva diametrálně odlišné výnosy o stejné věci. Volf má jasno. Šíma má také jasno. A v roli prokurátora, soudce a kata stihne 11 krát během 35 minut divákovi zopakovat, že naproti němu sedí viník, kvůli kterému bude občan platit miliardy. Volf mu tleská a za odporné vyhlašuje, že se nařčený nechce přiznat ke „zločinu“, který nespáchal. To vše v okamžiku, kdy konečný výsledek stockholmské arbitráže je otevřený, včetně možnosti, že obecný soud výnos zruší.

A když se někdo veřejně ozve? Třeba kolegové z rady? Volf je s tím hotov raz dva. Muchka v tom jede se Štěpánkem. A důkazy? Ale jděte! Na co! My přece máme Pravdu! A co je Pravda, o tom také rozhodujeme my. My, Šímové a Volfové.

 Způsob páně Volfovy žurnalistiky je stejně odporný jako ten Šímův.

(prosinec 2001)

(Pozn. 2003: Volf se do mě navezl také kvůli TV 3. Když jsem ho posléze upozornil, že soud Kindernayovi licenci vrátil, čímž vlastně potvrdil správnost mých postojů, navezl se do mne znovu.)


Solidarita s Tomášem Pecinou

Tomáš Pecina rozhodně nepatří mezi mé oblíbené novináře. Nemám rád jeho spektakulární pozérství a štve mě jeho obviňování bez důkazů. Na druhou stranu někdy oceňuji jeho a Britských listů snahu jít proti hlavnímu línému (míněno doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu) proudu české žurnalistiky. Také si myslím, že ten, kdo právě z pozérských důvodů, byť v jeho podání to asi budou důvody principiální, opakuje přiblblé výroky extremistů (Pozn. 2003: Pecina prohlásil, že schvaluje útok na WTC.), snadno může být ostatními považován za stejného blba jako onen extremista. Dokonce vřele souhlasím s lidmi, jako je Luboš Motl, který to zpoza oceánu sem tam nad Pecinovými texty nevydrží a utrousí cosi o tom, že mu, až přijede do Prahy, rozbije hubu. Jedna věc je však tvrdé potýkání se na novinových a webových stránkách a druhá – důležitější – osobní  svoboda a právo vyjadřovat své názory. Třeba i hnusné. Proto protestuji proti šikanování novináře Tomáše Peciny orgány tohoto státu a vyjadřuji mu alespoň touto cestou solidaritu. A aby nebyla nějaká mýlka, dodávám, že Tomáš Pecina mi za to nic nedluží a jediné, co od něho očekávám, je to, že bude dál psát, jak chce.

(prosinec 2001)

(Pozn. 2003: Pobavilo mne, že Všeználek a nekompromisní kritik kohokoli a čehokoli Tomáš Pecina se nakonec rozhádal i se svými redakčními kolegy z Britských listů. Teď se dokonce handrkují o pokladnu.)


Agitátor Leschtina aneb Jak jsem dával rozhovor Literárním novinám

Zavolal mi Jiří Leschtina a požádal mě o rozhovor. Nu což, řekl jsem si, může to být zajímavá zkušenost, a přivolil. Proč zajímavá zkušenost? Protože Jiří Leschtina je novinář s pověstí tak umanutého nepřítele ODS a všeho a všech, co s ní mají cokoli společného, že to bylo moc i na tak strašný deník, jako je Mladá fronta Dnes. Po čase se Leschtina objevil v listu ještě příšernějším, totiž v Literárních novinách šéfredaktorovaných Jakubem Patočkou. A v tomto „dresu“ také pan Leschtina dorazil. Ukázalo se, že nepůjde ani tak o klasický rozhovor, jako spíše o analytický článek na dané téma a já jsem pouze jednou ze zastávek

Předmětem našeho povídání měla být Nova a všechno, co s ní v posledních letech souvisí. Tedy spor o její vlastnictví, arbitráže a soudy i role Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na rozhovor jsem se docela dobře připravil a pro osvěžení paměti kvůli panu Leschtinovi znovu nastudoval všechny výroční zprávy rady a související dokumenty, které se této problematiky dotýkají.

A také musím poctivě přiznat, že dobře připravený přišel i Jiří Leschtina. Jeho otázky byly věcné a mířily k jádru problému. Pan Leschtina si všechno nahrával a vedle toho si činil i spoustu poznámek. Věnoval jsem mu asi devadesát minut a poctivě mu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí podrobně odpovídal na všechny otázky. Když jsme se loučili, ještě jsem mu nabídl, že kdyby potřeboval cokoli doplnit nebo upřesnit, jsem mu k dispozici.

Pak článek o Nově v Literárních novinách vyšel a vlastně mě – vzhledem k tazateli i jeho domovské redakci – ani nepřekvapil. Z toho, co jsem panu Leschtinovi řekl, není v článku vůbec nic. A vlastně ani nemůže být. Jiří Leschtina již totiž dávno není novinářem, který pravdu poctivě hledá, padni komu padni. On ji přece hledat nemusí, protože on Pravdu dávno zná. A tak se v jeho článcích vyskytují pouze ty skutečnosti, které tu jeho Pravdu potvrzují, a všechno ostatní musí pryč.

Jenom mi uniká, proč u toho musím asistovat a k čemu vlastně podobná novinařina je. Ale že se vůbec tak hloupě ptám. Vždyť odpověď je naprosto jednoduchá. Tohle přece novinařina není, tohle je čiročirá propaganda. A Jiří  Leschtina není novinář, nýbrž agitátor. A jaké z toho pro mne plyne poučení? S „novináři“ Leschtinova typu je zcela zbytečné komunikovat. Je to ztráta času.

(červen 2002)


Štěpánek na Nově – reakce na Jaroslava Plesla

V Televizních novinách jsem na dotaz, zda si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání myslí, že skupina PPF je vlastníkem televize Nova, skutečně odpověděl, že „rada vůbec není přesvědčena o tom, že jsou vlastníky televize Nova, natož většinovými vlastníky TV Nova“. (Pozn. 2003: Rada se následně od mého výroku distancovala. Dodnes jsem nepochopil  proč. K dohodě mezi PPF a MEF Holdingem došlo až později.) Co jiného se také dá odpovědět, když tato skupina svá tvrzení zatím radě nedoložila jedním jediným listinným důkazem. Uznávám však, že chtít od tak svérázného novináře, jakým je Jaroslav Plesl, aby pochopil, že je to pouhé konstatování faktu a nikoli podpora té či oné skupiny vlastníků, je zcela nemožné. Konečné rozhodnutí ve sporech o Novu samozřejmě bude, nedojde-li k nějaké dohodě, na soudech, ale já si na rozdíl od pana Plesla počkám na pravomocná rozhodnutí a nikoli na dílčí závěry prvoinstančního soudu. Natěšený „objektivní“ novinář Plesl se samozřejmě nemůže dočkat mého možného odvolání, ke kterému i on šturmuje ze všech svých „nezávislých“ publicistických sil. Bylo by to však s tou naší demokracií poněkud na pováženou, kdyby záminkou k odstranění jednoho vyhraněného a ve svých názorech transparentního radního měl být jeho jeden zcela logický výrok. Docela se na další vývoj těším, protože se ukáže, co vlastně kolega Muchka svojí nezměrnou osobní distancovací aktivitou zamýšlel a zda jen neplnil čísi politickou objednávku. Spaní mám však, pane Plesle, docela klidné.

(červenec 2002)


Utrpení nad Potůčkem

Asi si tím neposloužím, ale musím se přiznat, že čtení podobných článků, jako je ten od Jana Potůčka (Reflex, Radu pro vysílání je třeba odvolat) mi působí utrpení. Nikoli tématem – na možnost odvolání i ataky nejrůznějšího druhu jsem si po osmi letech v exponované a nesčíslnému množství protichůdných tlaků vystavené pozici dávno zvykl –, nýbrž takřka odzbrojujícím pisatelovým amatérismem. Utrpením je, že po odbornících tu volá a do role rádoby poučeného kritika rady se staví autor, jehož text je souvislou přehlídkou povrchních blábolů, opsaných klišé, osobních animozit, poťouchlých polopravd a podpásových lží. Jednu každou jeho větu lze v podrobné polemice buď zcela vyvrátit nebo zrelativizovat. Problém je, že v českém mediálním prostředí o takovouto polemiku není zájem, neboť by podstatnou část médiím se věnujících žurnalistů usvědčila z neprofesionality, to v lepším případě, či z kolaborace s vlivnými zájmovými skupinami, to v případě horším. A utrpením je především to, že můj oblíbený časopis Reflex, jejž jindy obvykle charakterizuje originalita a odlišnost, papouškuje plytkosti českého novinářského mainstreamu, jehož základním poznávacím znakem jsou stádovitost, služebnost a kampaňovitost. Noví mocipáni zaveleli ke zteči na neoblíbenou radu, která je v jejich představách klíčem k ovládnutí mediální krajiny, a někteří žurnalisté se mohou přetrhnout. A propos. Jestli pan Potůček ví o konkrétních případech korupce v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, ať řekne kdo, kdy, kolik, od koho a za co. Jinak jsou jeho informace typu „jedna paní povídala“ když ne na žalobu, protože za tu novinář jeho „formátu“ opravdu  nestojí, tak na pár facek.

(červenec 2002)


Pane Uhle, neurážejte!

„Poslanci ODS mají eminentní zájem na zachování nedemokratického stavu, který v radě ČT symbolizuje Milan Knížák a v audiovizuální radě Petr Štěpánek“, píše Petr Uhl (glosa Pošetilost, Právo 12. 8. 2002) a já se nestačím divit. Čím reprezentuji nedemokratický stav? Tím, že existuji? Tím, že jsem byl do RRTV řádně zvolen? Tím, že říkám a prosazuji své názory? Tím, že podle svých názorů hlasuji? Nebo tím, že jsem členem ODS? Nerozumím tomu. Pokud to Uhl myslí vážně, pak je třeba konstatovat, že demokracie je tu skutečně v ohrožení. Leč ohrožuje ji především Petr Uhl sám. Asi se rozpomněl na své trockistické mládí a pléduje za demokracii jiného typu, zřejmě lidovou. Děkuji, ale nechci!

(srpen 2002)

(Pozn. 2003: Někteří naši novináři a aktivisté vytvořili novou kategorii tzv. „takových lidí“. Začnou: „Takoví lidé, jako jsou Knížák a Štěpánek  …,“ nebo: „Takový člověk, jako je Petr Štěpánek …,“ a aniž by blíže osvětlili proč vlastně, pokračují, co všechno by „takoví lidé“ neměli dělat, kam všude by jim měl být zapovězen přístup, v jakých institucích by neměli zasedat. A já blázen si myslel, že v uplatňování občanských práv jsme si – minimálně od roku 1989 –  všichni rovni a že svoboda slova platí také pro všechny.)  


Je Jan Urban redaktor, nebo cenzor?

Zrovna jsem dokončil článek nazvaný Dostál už je jenom směšný (Pozn. 2003: viz kapitola Komická série umanutého Dostála) a chystal se jej rozeslat na několik obvyklých internetových serverů, když tu jsem v monitoringu tisku (rádií a televizí) zaregistroval komentář Českého rozhlasu 6, který se stejně jako můj článek taktéž věnoval zvolení exposlance Miloslava Kučery vedoucím Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. A tak jsem svůj polemický text poslal také na e-mailovou adresu ČRo 6. K mému příjemnému překvapení se mi téměř obratem ozval pan redaktor Radko Kubičko tímto e-mailem:

Vážený pane,

Váš příspěvek rádi odvysíláme. Posílám Vám zpět jeho zredigovanou verzi, kde jsem učinil jen drobné redaktorské zásahy. Jsme seriózní stanice, tak nemůžeme vysílat osobní útoky a
označovat ministra za kašpara. Myslím, že se i ostré věci dají říci klidnou a seriózní formou. Pokud s upravenou verzí budete souhlasit, není problém vysílat příspěvek už v pondělí.
Samozřejmě také musíme uvést, že jste členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Prosím, ozvěte se mi, pokud by to bylo možné, chtěli bychom, abyste příspěvek načetl vlastním hlasem, je možné osobně i po telefonu.

Radko Kubičko, vedoucí domácí části pořadu Názory a argumenty, Český rozhlas 6

Přečetl jsem si zredigovanou verzi a hned panu Kubičkovi odpověděl takto:

Vážený pane Kubičko,

OK, proti Vašemu zjemnění nemám žádné námitky, dokonce si myslím, že je to takhle pro Šestku lepší. Psal jsem to primárně pro Internet a tam se pár jadrnějších výrazů jistě snese. Co se týká namluvení, mám plnou důvěru ve vaše profesionály. Rovněž nemám žádný problém s mojí plnou identifikací.

Mějte se fajn.

Zdraví

Pan Kubičko mi potvrdil příjem mé odpovědi tímto e-mailem:

V pořádku, budeme vysílat v Názorech a argumentech dnes, tedy v pondělí 7. října 2002 v 18 hodin deset minut.

Rk

Najednou mi však v poště pípnul další e-mail z ČRo 6. Zjistil jsem, že mi píše Jan Urban, také redaktor ČRo 6, který je ovšem známý také jako horlivý aktivista nejrůznějších občanských iniciativ. V době televizní krize patřil mezi vůdčí revolucionáře. Zřejmě vůbec netušil, že pan Kubičko je se mnou již dávno v kontaktu, a napsal mi toto:

Dobrý den,

Jsem rád, že jste "zaregistroval," jeden z našich komentářů. Pokud Váš příspěvek vůbec bude zařazen do předkola výběru textů, nabízených k odvysílání, budu s lehkým svědomím proti. Formální, jazyková i obsahová hodnota textu jsou hluboko pod standardem, požadovaným pro veřejnoprávní program.

Přeji Vám příjemný den

Jan Urban

Přišlo mi to velmi legrační, protože celá kauza „Kučera“ se točí okolo cenzorství, takže jsem  panu Urbanovi poslal zpět pouze tento stručný dotaz:

A to mi píšete jako redaktor, nebo cenzor?


Zároveň jsem však oba e-maily, ten Urbanův i moji stručnou odpověď, poslal i panu Kubičkovi spolu s tímto sdělením:

Díky za zprávu. Jenom pro zajímavost Vám přeposílám svoji dnešní korespondenci s Janem Urbanem.

Pan redaktor Radko Kubičko mi odpověděl tímto e-mailem:

Také díky za zprávu. Rád jsem se k vlastnímu údivu dozvěděl, že máme nějaké předkolo výběru příspěvků a že moje kompetence vedoucího domácí části pořadu Názory a argumenty je nějakým způsobem omezena lehkým svědomím kolegy Urbana. V každém případě příspěvek byl odvysílán, mimo jiné na důkaz, že pokud odsuzujeme cenzorské praktiky, sami bychom jich neměli užívat.

Rk

Je třeba něco dodávat?

P. S. Panu Kubičkovi i panu Urbanovi se omlouvám, že jejich e-maily zveřejňuji bez jejich předchozího souhlasu.

(říjen 2002)


Černého rána pod pás

Reakce na demagogický komentář Jiřího Černého v Reflexu (41/2002)

Ještě před tím, než jsem vyslovil větu, že „ve Východních Čechách existovalo na tu dobu (myšlena 80. léta) relativně liberální prostředí právě díky lidem, jako je Kučera“, jsem si byl jist, že se někdo okamžitě vytasí s Pražským výběrem, zakázaným právě po koncertech v Hradci Králové. Udělal to Jiří Černý a jen mi potvrdil, že na povýšené přezíravosti hudebních kritiků z jeho okruhu ke světu „tancovaček“ se nezměnilo vůbec nic ani s příchodem svobodných poměrů. Nad touhle potem, kouřem a pivem čpící odrůdou bigbítu vždycky ohrnovali nos a dodnes nejsou ochotni ani schopni se orientovat v souvislostech tohoto svérázného českého hudebně sociologického jevu. Pro podstatnou část mládeže však právě tohle byl svět, který jim v dobách Husákova temna víkend co víkend poskytoval iluzi relativní svobody. A jestli někde existovala místa, kde se tomuhle druhu zábavy dařilo o dost lépe než v jiných krajích, bylo to vedle Plzeňska právě Hradecko a Pardubicko. A zase musím dodat, že spíše vždycky tak deset kilometrů za katastrem krajských měst. Jsem si jist, že na rozdíl od Černého vím, o čem mluvím. Se Spektrem, Naturalem, Odysseou a Unisonem jsem obrazil tisíce štací. Jiřího Černého jsem tam neviděl ani jednou. Na tenhle svět „dohlížela“ Okresní kulturní střediska a ona relativní volnost se vždy odvíjela od toho, jací „Kučerové“ kde seděli. Vedle toho existoval svět „profesionálních“ agentur či KKS, který měl úplně jiná pravidla a čas od času i svinstva typu zákazu Pražského výběru. Paradox doby byl v tom, že bylo klidně možné, že zatímco na oné „profesionální“ rovině měl třeba právě Hradec Králové pověst rudého města, pro „tancovačkovou“ subkulturu byl relativním rájem. Černého (a nejenom jeho) demagogie je v tom, že bez mrknutí oka, tyto roviny zaměňuje a připisuje Kučerovi viny světa, ve kterém se nikdy nepohyboval. Je to rána pod pás, a protože je za ní cítit ještě politická motivace, dvojnásob odpudivá.

(Pozn. 2003: Redakčním krácením znehodnocená verze článku vyšla v Reflexu.)

(říjen 2002)


Cenzoři, nebo redaktoři?

V čísle 41 zveřejnil Reflex demagogický komentář Jiřího Černého. Reagoval jsem na něj obratem textem Černého rána pod pás. Reakci nakonec Reflex zveřejnil až po třech týdnech a po mé urgenci u šéfredaktora. Jenže z celého mého článku Reflex publikoval pouze torzo a ještě k tomu bez pointy.

Nabízí se hned několik otázek. Když časopis dává dostatek prostoru jedné straně, proč nedá stejný prostor názorové protistraně? Moje reakce nebyla rozhodně o nic delší než Černého komentář. Lze podobné mrzačení textu ještě označit za redakční úpravu, nebo je to už sprostá cenzura? Proč si redakce nevyžádá ke krácení a zásahům do textu souhlas od autora? V době e-mailů je to technicky i časově naprosto banální věc.

Zaplať bůh za Internet, kde se novodobí cenzoři nemohou vymlouvat na nedostatek místa.

(říjen 2002)


Esquire jako Rádio Jerevan

Časopis Esquire – tentokrát nikoli nepodobný legendárnímu Rádiu Jerevan – otiskl tuto glosu:

Předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byl zvolen bývalý poslanec za ČSSD Miloslav Kučera. Což o to: kvalifikaci na to má. Za Jakeše dělal pro Poradenské středisko pro textaře zábavné hudby v Pardubicích externího lektora. Ne, nebyl to žádný cenzor, kdo tohle tvrdí, je podle Kučerova předchůdce, východočeského rockera Petra Štěpánka "trouba, který nezná míru slov". Má recht. On totiž Kučera jenom dbal, aby v textech nedocházelo k propagaci náboženství. Po převratu pak jako prostý rada tlačil Vladimíru Železnému, vždyť ten kanál ČT by bylo nejrozumnější zprivatizovat, stejně v každém nestřeženém okamžiku propaguje náboženství. Štěpánek nebo Kučera – to je pěšky jako za vozem. Esquire stojí výjimečně při ministru kultury Dostálovi, který sepsal petici žádající okamžité zrušení nesmyslné instituce zvané RRTV.

Ano, Esquire, alias Rádio Jerevan má pravdu, je to přesně tak. Až na to, že Kučera nikdy nebyl a ani není členem RRTV, takže ani nikdy nemohl být zvolen jejím předsedou. Kučera pouze vyhrál konkuz na místo vedoucího úřadu této instituce. Až na to, že Petr Štěpánek není a nemůže být jeho předchůdcem, neboť předsedou RRTV nikdy nebyl. Až na to, že Kučera nikdy nebyl a není radním a myšlenka o privatizaci ČT jej nikdy nenapadla ani ve snu. Až na to, že Dostál nesepsal žádnou petici, neboť tento blábol zplodila Občanská liga.

Jediná pravdivá věta je o troubovi, který nezná míru slov. Na autora glosy Esquiru sedí jako ušitá. Vysvětlovat hloupému novináři, jak to za bolševika chodilo na Okresních kulturních střediscích, nebudu. Již dávno jsem pochopil, že je to naprosto zbytečná a marná práce.  

(listopad 2002)


Čeští novináři se zbláznili

Volby prý, alespoň podle většiny našich novinářů, vyhráli nezávislí. Opravdu?

V komunálních volbách ve skutečnosti pro tzv. nezávislé, přesnější by však bylo říkat nestranické, kandidáty hlasovalo o tři procenta voličů méně než před čtyřmi roky. A uspěli pouze v malých obcích, kde klasické strany (s výjimkou komunistů a lidovců) kandidátky obvykle vůbec nestavějí. K získání mandátu tu stačí pár hlasů. Ve městech, kde je k získání jednoho mandátu třeba i desítek tisíc hlasů, naopak s převahou uspěly standardní kandidátky politických stran. Metodicky zcestné je samozřejmě i ono sečítání všech těch Hnutí nezávislých, Sdružení nezávislých kandidátů a Občanů za obec krásnější do jediného sloupce, jak demagogicky hned zkraje učinila Česká televize. Stejně zavádějící je statistické vykazování procentuálních výsledků podle počtu získaných mandátů, neboť, jak již bylo řečeno, počet hlasů potřebných k získání jednoho mandátů se v malých obcích a velkých městech propastně liší.

Žádní nezávislí kandidáti se nekonají ani v senátu. Jediní dva nově (znovu)zvolení, dle zákona formálně skutečně nezávislí senátoři jsou Jitka Seitlová a Karel Barták. Jedině tito dva kandidovali opravdu na své „triko“. Ale i u nich to byla spíše z nouze ctnost. Oba dva působili dříve v senátu v dresu ODA a jejich zřeknutí se této značky před volbami byl spíše sebezáchovný akt než programové vykročení k faktické nezávislosti. O tom, kde jejich srdce bije, však není zvláště u Bartáka příliš pochyb. Prozradil to na sebe hned v první povolební televizní anketě. Seitlová byla zaplať Bůh ve svých výrocích alespoň zdrženlivá.

Všichni ostatní, včetně Vladimíra Železného, kandidovali s podporou a na kandidátce nějaké politické strany či politického hnutí. Patří ke „špecifikám“ této země, že takové polické hnutí si do svého názvu klidně vetkne slovo Nezávislí. Úplně stejně by si ale mohlo říkat třeba Bleděmodří nebo Roztomilí. Vypovídací hodnotu to má podobnou, tak i tak nulovou. Na kom a na čem jsou takoví pánové a dámy nezávislí, se můžeme jenom dohadovat. Nad tím, že takováto institucionalizace nezávislosti je vlastně logický nonsens, se můžeme pro změnu třeba usmívat. A proč by měly být za nezávislé považovány tak jasně politicky profilované – chcete-li závislé – osoby, jako jsou pánové Mejstřík, který tak dlouho děkoval, až přišel, a těší se na spolupráci s KDU-ČSL, či Zlatuška, jenž v rámci svého politického přesvědčení chce odpolitizovat mediální rady od těch, kteří jeho politickému přesvědčení zřejmě nevyhovují proto, že mají své politické přesvědčení, už nechápu vůbec.

Summa summarum: Čeští novináři se zřejmě hromadně zbláznili. Ale nejsou v tom sami. Zbláznil se i pan hradní Pehe a spolu s ním mnozí další závislí nezávislí politologové. Možné však je i to, že jsme se zbláznili my voliči, a proto je třeba, aby nám někdo moudrý vysvětlil, že vlastně nevyhrál ten, co vyhrál, ale že vyhrál ten, kdo neexistuje. 

(listopad 2002)

(Pozn. 2003: Jestli někteří novináři nevydýchali, co se tu o nich píše, mohu jim poradit jediné: Když nejste s to unést kritiku, necpěte se do veřejného prostoru.)

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Červenec 2009 19:34 )

 
Ukradená televize

Neexistuje lepší příklad lesku a bídy české žurnalistiky než Mladá fronta Dnes. Bývalý svazácký deník jeho redaktoři nejdříve šikovně zprivatizovali, aby jej o něco později ještě šikovněji prodali do zahraničí. Kousek si však ponechali, stejně jako vlivné manažerské a redaktorské posty. Nikdo z nich na tom rozhodně neprodělal. Mělo by však také být objektivně řečeno, že to jsou zasloužené peníze. Skrývá se za nimi nejen schopnost být ve správný čas na správném místě, ale také spousta práce a nápadů, které z předpotopních totalitních novin udělaly moderní periodikum.

K lesku MF Dnes patří její profesionální redakční systém, skvěle dělané zajímavé přílohy včetně televizního magazínu či vedlejší aktivity vydavatele, jako je internetový server, internetové rádio či televizní divize s vlastním zpravodajským týmem.

Bída MF Dnes je především v její domácí politické zpravodajské a publicistické části. MF Dnes nechyběla u žádné účelové kampaně, co jich jen v krátké české historii bylo. Někteří redaktoři neodolali pokušení politiku přímo ovlivňovat než o ní pouze psát. Další pokušení, kterému MF Dnes neodolala, je přespřílišná bulvarizace. Pro deník, který chce být vnímán jako „seriozní“, by měly být některé formy a témata bez milosti zapovězeny. Investigace MF Dnes spočívá většinou spíše v pouhém poskytnutí prostoru k prezentaci „skandálních“ dokumentů a prefabrikované špíny, než ve vlastní detektivní práci samotných redaktorů. Stratégové z P. R. agentur z toho mají jistě radost. Kapitola sama pro sebe jsou názorové stránky MF Dnes. Tím, že ze stránek MF Dnes přímo trčí, kterému politickému směru či uskupení rozhodující redaktoři právě fandí, se dnešní noviny podobají těm svazáckým, víc než je zdrávo. 

Nejšťastnější variantou pro zdravé mediální prostředí není ani fakt, že MF Dnes a Lidové noviny mají totožného majitele. Nejenom že to nepřispívá ke konkurenci, ale někdy to navenek dokonce nabývá podoby jakéhosi zvláštního kanibalismu. 


Leschtinova mediální fušeřina

S hrůzou v poslední době sleduji, že Jiří Leschtina začal fušovat i do mediální problematiky.  Slovo fušovat užívám zcela záměrně, neboť to, co napsal ve své poznámce (MF Dnes 21.7. 2000), je dojmologie člověka, který nemá o mediální legislativě ani páru.

Jestliže se zástupci televize Prima rozhodli sdělit Radě pro rozhlasové a  televizní vysílání jména vlastníků společnosti GES Holding, poskytli členům regulačního orgánu nadstandardní informaci jdoucí nad rámec povinností stanovených platným zákonem. A jestliže členové rady tuto důvěru oplácejí diskrétností, nejedná se ani o porušení zákona o vysílání, ani o obcházení zákona o poskytování informací, nýbrž o obyčejnou slušnost. Nikdo – ani rada pro  vysílání, ani pan Leschtina – se nemůže stavět nad zákon.

Úplně jiná věc je, zda je zákon o vysílání dobrý. Jenže o tom já píšu – na rozdíl od pana Leschtiny – již pět let. A ne jako on až v okamžiku, kdy bankéři z okruhu  Hradu blízkých dřevíčských hochů, co spolu mluví, se smutkem zjišťují, že součástí bankovního impéria IPB, které jim během památného víkendu za asistence samopalů střelil nucený správce, není třešínka na dortu v podobě celoplošné televize.

Dost pochybuji, že stejné pohoršení by pan Leschtina projevoval, kdyby Prima, respektive přesněji Domeana, spadla pod ČSOB. Z hlediska zákona o vysílání by to však byla změna stejného řádu, jaká proběhla, když se vlastník držitele licence, společnost Domeana, postupně posunul od IPB ke GES Holdingu. Tvrzení, že rada neuhlídala státní (?) licenci, je holý nesmysl. Osoby odpovědné podle zákona za chod Primy jsou stále stejné a známé. Opravdová  hlína pak je, že z neobjektivního zpravodajství obviňuje Primu novinář – agitátor, který  publikuje na stránkách deníku, který sám čelí obvinění, že se spolupodílel na mediální kampani, jež vyvolala run na IPB.

(červenec 2000)


Korupce v RRTV aneb MF Dnes jako bulvár

MF Dnes by měla odpovědět na několik otázek. Palcové titulky s otazníkem na titulní straně bývala doména bulvárního tisku. V případě profesně pochybného článku o údajné korupci v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání tento postup zvolila MF Dnes. Proč? Článek dále jaksi smlčel to, že pan Jiří Koubek, o kterém se v souvislosti s korupcí píše, již sedmým rokem není členem rady a žádný ze stávajících radních se s ním v tomto orgánu dokonce nikdy nesešel. Tyto informace se do půlstránkového článku nevejdou? Nebo se nehodí? Dále by MF Dnes měla odpovědět, proč pan redaktor Unger odpovědi radních přiřazuje k jiným otázkám a do jiných kontextů? Udělal to nejen mě, ale i kolegyni Hůlové a tiskové mluvčí rady Havlíkové. Dost důvodů k tomu myslet si, že MF Dnes nejsou seriozní noviny.

U Martina Komárka jsem vcelku zvyklý, že rád pálí na všechny strany a sem tam se strefí. V případě komentáře o „zbytečné a škodlivé radě“ je však zcela mimo terč. Obdobné regulační orgány, jako je RRTV, najdeme nejen ve všech evropských zemích, ale dokonce i za Atlantikem. Že by i tam byli tak zpozdilí? Zásadní Komárkův omyl pak je jeho naivní představa o spásonosnosti dražení licencí. Tento postup by však s sebou kromě mnoha dalších negativ paradoxně přinesl i mnohem větší regulaci obsahu vysílání. Ke kýžené transparentnosti vlastnických poměrů v médiích vedou jiné cesty.

(srpen 2000)


O děravé paměti našich novinářů

Martin Komárek (MF Dnes 26. 10. 2001) zřejmě vůbec netuší, že licence k vysílání neuděluje Rada České televize, nýbrž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Proč by pak také měl vědět, že v tomto orgánu již dávno nezasedá nikdo z těch, kteří v dřevních dobách našeho soukromého vysílání udíleli první licence, včetně té novácké. Jestliže však útočí kvůli chybám minulým na radu současnou, chová se jako potměšilec, který by plísnil Zemanův kabinet za chyby Pithartovy vlády.

A jde vůbec o chyby? Mýlí se totiž všichni ti, kteří deset let poté v roli chytrých generálů po bitvě označují vznik tehdejšího organizačního uspořádání Novy (s českým držitelem licence – CET 21 a servisní firmou většinově vlastněnou zahraničním investorem – ČNTS) za chybu. To, co se dnes může jevit jako chyba, byla dobově podmíněná realita. Nebo snad již všichni zapomněli na obecnou nevůli k rozprodeji „českého rodinného stříbra“ ze začátku devadesátých let? Ronald Lauder měl později nespočet příležitostí tento stav změnit. Rada (již v jiném složení) jej k tomu dokonce vyzývala. Nikdy tak neučinil, protože mu uspořádání, kdy byl mimo dosah regulačního orgánu, do poslední chvíle vyhovovalo.

Stejně trapné jsou dnešní nářky nad tím, že Nova vysílá něco jiného, než na co dostala licenci. Za prvé: k těmto změnám došlo postupně a vždy v souladu se zákonem. A za druhé: neexistuje žádná televize světě, včetně těch veřejnoprávních, která by v závislosti na poptávce neměnila nabídku.

To, že si hlavní proud české novinařiny obsadil ve sporu o Novu do role padoucha Vladimíra Železného, mi nijak nevadí. Železný si svůj díl jistě zaslouží. Tragedií však je, že česká novinářská pátá kolona neměří stejně také Ronaldu Lauderovi, ba dokonce staví ho do pozice oloupeného chudáka. Nic přitom není vzdálenějšího pravdě. Vzpomene si dnes vůbec ještě někdo na to, že celý spor začal kulminovat až poté, co Lauder chtěl prodat Novu společnosti SBS včetně licence, která mu nikdy nepatřila? Vědí naši novináři, že opakovaně lhal vlastním akcionářům a podváděl regulační orgán? Nebo se jim to jen nehodí do předem vytvořených schémat a předem obsazených rolí?

Jestliže tedy Martin Komárek chce napravovat nějaký neúnosný stav, možná by měl začít ve vlastních řadách. Způsob, jakým o této kauze již dva roky informuje hlavní proud české žurnalistiky, včetně MF Dnes, je skutečně neúnosný.

(listopad 2001)


Výhoda ano, porušení zákona ne

Reakce na komentář Martina Komárka (MF Dnes 14. 10. 2002)

O jedné věci není sporu. Volejte řediteli poskytuje Železnému v senátní kampani jistou výhodu. Být majitelem proslulé cestovní kanceláře je také výhoda. Nastupovat do voleb z pozice ústavního činitele také může být výhoda. Profese lékaře bývá pro volební klání rovněž výhodou. Jenže výhoda v tomto smyslu – ať taková nebo onaká – ještě neznamená porušení zákona. A to je to, oč tu běží. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tu není, ba dokonce nesmí být od toho, aby vynášela morální soudy a doporučení. Rozhodující je, co říká zákon. A zatímco občan (třeba i jménem Železný) smí dělat všechno, co mu zákon nezakazuje, správní orgán, jako je rada, může dělat jenom to a v těch mezích, co zákon dovoluje. Otázka pro radu proto nezní, zda je Železného výhoda morální, nýbrž zda je v rozporu se zákonem. Odpověď: Není. Možná by to mohli pochopit i nejskalnější odpůrci zajíce Zazy, jako je Martin Komárek, a odpustit si vůči radě laciné invektivy. Což takhle pojmenovat skutečného původce. Jsou jím naši zákonodárci, nikoli rada.

(říjen 2002)


Kdybych byl šéfredaktorem MF Dnes

Kdybych byl šéfredaktorem Mladé fronty Dnes a záleželo mi na pověsti deníku, jemuž šéfuji, nechal bych si po komunálních a doplňovacích senátních volbách udělat statistiku a následnou analýzu, jakým způsobem se jednotlivé krajské mutace MF Dnes vyrovnaly s proklamovanou nezávislostí a nestranností tohoto deníku.

Kdybych pak zjistil, že třeba královéhradecká příloha zcela nepokrytě preferovala jednoho ze senátních kandidátů, totiž Martina Dvořáka a jeho stranu Volba pro město, šel bych více do hloubky. Zjistil bych si, kdo nese osobní zodpovědnost za množství fotografií právě tohoto kandidáta, se kterými se krátce před volbami v královéhradecké příloze doslova rozsypal pytel. Také bych se podíval, kdo je podepsaný pod tou spoustou článků, které zcela evidentně nahrávaly právě jemu a jeho straně. Kdybych pak zjistil, že odpovědnost za takovéto poškození pověsti největšího a nejčtenějšího české deníku nese vedoucí jeho krajské přílohy Vladimír Bílek a že většinu oněch politicky aktivistických článků napsal Jakub Sochor, nemilosrdně bych se s nimi rozloučil.

Zda se takto zachová šéfredaktor MF Dnes Pavel Šafr, si však nejsem jist. Nevšiml si totiž ani toho, že tento regionální politický aktivismus mu v první den voleb pronikl až na celostátní titulní stránku. Volby v Hradci Králové totiž neprovázela o nic větší politická nevraživost, než je v komunálních volbách běžné kdekoli jinde. Zůstává proto naprostou záhadou, proč MF Dnes uznala za vhodné předložit svým čtenářům (v ten den přesněji voličům) tuto virtuální realitu. Leda že by nešlo ani tak o samotnou nevraživost, jako spíše o to prodat v den voleb protekční politický subjekt nejen v regionální příloze, ale přímo na titulní stránce.

A propos: Kdybych byl majitelem MF Dnes, ba dokonce majitelem, jenž dlouhodobě usiluje také o proniknutí na regulovaný trh elektronických médií, bezpochyby bych se zajímal o to, proč kapitán mé vlajkové lodi neví, co se mu děje v regionech. A také bych kromě sledování ekonomických výsledků svého deníků důkladně prozkoumal, zda podobným politickým píárovým aktivismem nejsou vlastně nasáklé celé moje noviny.

(listopad 2002)


Jak cenzuruje MF Dnes

Jestliže nepatříte do okruhu autorů názorově spřízněných s klikou rozhodujících redaktorů Mladé fronty Dnes, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že, nabídnete-li těmto novinám svůj text, bude následovat tento vějíř možností:

1) Nikdo vám ani neodpoví.

2) Odpovědí vám, že děkují a zveřejní. Ale stejně nezveřejní.

3) Odpovědí vám, že zveřejní, a pak se dlouho nic neděje. Budete-li to urgovat, dozvíte se, že mají plno, ať jste trpěliví. Po další urgencích se dozvíte, že váš článek už ztratil aktuálnost.

4) Budete-li dostatečně neústupní, nakonec se váš článek v MF Dnes možná objeví. Leč nikoli na prestižní názorové stránce sešitu A, kde vás předtím desetkrát napadli buď samotní reaktoři nebo jejich externí názoroví spřízněnci, nýbrž v sešitu C či D kdesi za dopisy čtenářů.

5) Pocit dodatečného uspokojení z vás však vyprchá okamžitě poté, co se do svého několik týdnů starého dílka začtete. Redaktorská ruka seškrtala a pozměnila text do takové podoby, že se nestačíte divit.  

Tady je jeden příklad. Článek nazvaný Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? (Pozn. 2003: viz kapitola Války v souhvězdí Nova) jsem napsal začátkem září, konkrétně 8. 9. 2002, jako reakci na nesmyslná tvrzení některých novinářů a politiků. Nabídl jsem jej Mladé frontě Dnes a obratem dostal odpověď, že o něj mají zájem. Abych MF Dnes poskytl exkluzivitu, neumístil jsem text na žádný internetový server. Článek nakonec po četných urgencích vyšel 16. listopadu, tedy více než po dvou měsících (!!!), leč ve zmrzačené podobě. Část textu MF Dnes vypustila (chcete-li, zcenzurovala) úplně, jinde posunula významy či překroutila pointu.

Tady je ukázka, co MF Dnes udělala třeba hned s prvním odstavcem. Původně jsem napsal: Turisty dva kilometry před řekou stahující kalhoty připomínají novináři a politici, kteří ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže nadsazují škody a obviňují nevinné, zatímco Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. Připomeňme si ji. Uzlové okamžiky jsou dva… V MF Dnes však vyšlo toto: Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. A novináři mlčí. Uzlové okamžiky jsou dva… Stačí lehký škrt redaktorského pera a to, co článek vyčítal právě novinářům, MF Dnes svévolně přesměruje na Lauderovy právníky. Jenže proti těm já nemám vůbec nic. Dělají jen svoji práci pro toho, kdo si je platí. (Potměšile se mi vnucuje otázka, kdo platí zmíněné novináře. Zda pouze jejich zaměstnavatel.)

Tak piš někam jinam, když se ti to nelíbí, okřikne mne asi někdo. A má vlastně pravdu. Ale kam? V Lidovkách je to ještě horší a Právo rád ponechám kolegům z levého břehu.

Je to soukromý podnik, může si tisknout, koho a co chce, řekne někdo jiný. A také má pravdu. Ale proč mi tedy MF Dnes zrovna neodpoví, pane Štěpánku, vlezte nám na záda, tiskneme jenom kámoše a ty ostatní jen v takové míře, abychom mohli předstírat, že jsme nestranní. Určitě bych se neurazil. Alespoň by bylo jasno hned zkraje a nic by mi nebránilo vypustil text okamžitě na Internet. Proč mě MF Dnes deset týdnů vodí za nos a pak otiskne zmrzačený paskvil? Proč se nezeptá, zda se změnami jako autor souhlasím? Jakým právem mne podepisuje pod pitomosti, které redaktorskými (chcete-li cenzurními) zásahy vznikly?

Rád nazývám věci pravým jménem, a proto si nehodlám brát servítky ani teď: Mladá fronta Dnes je deník, který se tváří jako nezávislý a nestranný, ve skutečnosti to však jsou noviny manipulující veřejnost těmi nejodpornějšími metodami. Ze své svazácké minulosti nezapomněly vůbec nic. Pro tuto zemi je tragedií, že tu třináct let po Listopadu neexistují nelevicové noviny, ve kterých by si čtenář mohl přečíst pestrou škálu názorů a sám si vybrat, s čím se ztotožní. Nevím, zda to jejich němečtí majitelé vědí,  ale pochybuji, že podobné novinářské praktiky by si dovolili tolerovat na domácí německé půdě. Něco však možná tuší. Sám pan Clemens Bauer (Pozn. 2003: Německý generální ředitel MAFRA a. s., která MF Dnes vydává.) mi před časem říkal, že právě z těchto důvodů, tedy kvůli nestoudnému politickému aktivismu, se rozloučili s Jiřím Leschtinou. Teď jde o to, zda v Düsseldorfu vědí, že podobných týpků zbývá v MF Dnes stále ještě víc než dost.

(listopad 2002)

(Pozn. 2003: Aktuální stav ze začátku ledna 2003 je takový, že navzdory naší předchozí poměrně bouřlivé e-mailové výměně názorů ohledně článku Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? – viz kapitola Novináři všech zemí, spojte se! – mi Martin Komárek právě potvrdil, že MF Dnes otiskne článek Havlova krajina po bitvě – viz kapitola Karle, přepni to! aneb Politika pro každého. Dokonce jsme se domluvili, že zajdeme na kávu. Takže – uvidíme, třeba se blýská na lepší časy. )

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Červenec 2009 18:50 )

 
Ukradená televize

Když jsem po patových volbách 1996 napsal pro Lidové noviny komentář Nepovedený kus dramatika Havla, byl jsem jedním z prvních, kdo nahlas vyslovil pochyby nad konáním Václava Havla. Bylo to dávno před pokryteckým rudofinským projevem, jímž hlava státu vyhlásila v zemi blbou náladu, dávno před Sarajevem, dávno před vrcholným číslem nepolitické politiky, televizní krizí.

Když jsem v prosinci 1999 na kongresu ODS v Liberci přednesl svůj projev, byl jsem jedním z prvních, kdo nahlas poukázal na propojení části politických a novinářských elit, deroucích se k moci nestandardními metodami. Akce Děkujeme, odejděte! byla v tu chvíli v plném proudu, televizní krize dosud před námi. Už tehdy jsem jako řešení navrhoval, že především je třeba o těchto věcech nahlas mluvit.

Když jsem v roce 2000 kandidoval do senátu a mým hlavním soupeře byl Petr Pithart, napsal jsem krátkou glosu o politických turistech, kteří by za všech režimů chtěli na kůru zpívat první hlasy. I tenhle text je opět aktuální. 

Nejsem blázen, jenž si do smrti vystačí s repertoárem kritiky nepolitické politiky, Sarajeva či televizní krize. Dobře si uvědomuji, že pro budoucnost české pravice bude nejlépe, když tato slova a témata vypustíme ze svého běžného slovníku. To však neznamená, že by pro historii nemělo zůstat zaznamenáno, o co ve skutečnosti šlo.

A ještě drobná poznámka k vypůjčenému názvu této kapitoly. Karle, přepni to! aneb Politika pro každého se jmenoval publicistický magazín České televize. Na jeho přípravě jsem se kdysi podílel. Dodnes je pro mě důkazem, že i politická publicistika se dá ve veřejnoprávní televizi dělat – když se chce a když se to umí –  zostra a přitom laskavě a s humorem. Alespoň občas.


Nepovedený kus dramatika Havla

Volby 96: Všichni na jednoho!

Na jedné straně prezident Václav Havel, statečný disident, uznávaný dramatik, morální autorita a respektovaný státník, na straně druhé premiér Václav Klaus, rovněž respektovaný státník, ale také vynikající ekonom, neúnavný esejista a obratný politik, sveřepý mistr umění možného. To jsou – obrazně řečeno – dvě strany jedné mince, dva portréty z průběžně tvrdnoucí české koruny. Jsou ale obě strany mince skutečně stejně tvrdé? Letošní volby nabízejí odpověď.

Byly to volby o tom, zda si Česká republika zachová svůj ve světě tak ceněný přímý transformační kurs nebo zda nabudou vrchu socialistické resentimenty nejrůznějšího druhu. Volby na jedné straně všeobecně hodnocené jako korektní, na straně druhé volby poněkud zvláštní, protože typu: všichni na jednoho. Podivnou roli v nich sehrál právě dramatik Václav Havel.

Česká republika je závodník s časem ve vyprahlém údolí mezi socialismem a svobodnou tržní společností. Ochota některých občanů snášet i nepříjemné stránky reforem klesá v čase v přímé úměře se vzdáleností, kterou jsme již urazili, a růstem čtverce našeho vlastního zapomnění na doby minulé. Smrtelným nebezpečím je fakt, že reformu je sice třeba uvádět v život co nejrychleji, běžec však musí doběhnout, nikoli padnout.

Při vší úctě k vůdčím aktérům tohoto pomyslného závodu, je třeba říci, že jako hlavní garant našeho doběhnutí není ve společnosti vnímán ani bonvivánský Jan Kalvoda, veselý to brach s dýmkou a oblíbený diskutér intelektuálských kruhů se svojí z politologického hlediska de facto nadbytečnou ODA, ani selsky vypočítavý Josef Lux se slámou v botách (což vůbec nemyslím hanlivě) s přespříliš lavírující KDU-ČSL a populárními – přesněji spíše populistickými – hesly o poctivých důchodech a doživotí (Pozn. 2003: Třikrát a dost. Vzpomene si na to ještě někdy klidná síla?).

A už vůbec tímto garantem není Miloš Zeman. Po jeho nástupu do čela sociální demokracie a vyhlášení tažení na hlavní vchod Strakovy akademie za pomoci krčních chvatů začala tato – do té doby relativně důvěryhodná – strana přitahovat společnost nejroztodivnějšího druhu: bolševikobijce z kandidátky KANu Ringo Čecha, postkomunisty z Obrody, komunisty z KSČM, pohrobky LSU včetně politického fluktuanta a hrobaře národních socialistů Jiřího Vyvadila, slušovického Františka Čubu, „holky Kabrhelky“ či Michala Krause, který stihl během čtyř parlamentních let převléknout čtyři politické dresy. (Pozn. 2003: Kariéra služebně nejstaršího českého poslance úspěšně pokračuje. Ve volbách do senátu ve svitavském obvodě sice v roce 2000 neuspěl, stále byl však poslancem. O dva roky později už byl pro změnu na čele liberecké kandidátky ČSSD do poslanecké sněmovny.) Záhy přibyli i někteří přeběhlí republikánští poslanci, proslulí z „představení“ při volbě prezidenta. Má cenu pokračovat? A tehdy přišla chvíle geniálního rétora Zemana. Sterým opakováním klišé o moderní evropské levicové straně nalakoval tento slepenec čekatelů na moc do přijatelné podoby. Lidská paměť je prostě krátká. Korunu všemu pak však nasadil Václav Havel, když tomuto spolku krátce před volbami vystavil průkaz totalitní „bezinfekčnosti“.

I přes řadu tu více tu méně oprávněných výhrad je reformě naladěnou veřejností jako hlavní tahoun a garant transformace vnímán Václav Klaus a jeho ODS. Přesto (nebo právě proto?) letošní volby proběhly pod heslem: všichni na Klause! Že se Josef Lux a Jan Kalvoda soustředili ve volební kampani více na kritiku ODS než na opoziční ČSSD je sice těžko omluvitelné, dá se to však ve volebním klání pochopit. Vždyť koneckonců lovili voliče ve stejných vodách jako ODS. Méně pochopitelná je už role, již sehrál prezident Havel. On totiž žádné voliče lovit nemusel. Přesto na Klause vyrukoval v jednom šiku s Luxem, Kalvodou a mnoha dalšími. Nevyčítám prezidentovi, že říká svůj názor, na to má jistě stejné právo jako kterýkoli jiný občan. Jako prezident však má vyšší odpovědnost než řadový občan. A měl by proto vážit nejen co říká, ale také kdy to říká. Pak by se nemohlo stát, že namísto toho, aby Klausovi znavenému během vyprahlým údolím podal v nejvhodnějším okamžiku osvěžující pohár vody, raději přihlížel, jak mu spoluběžci nastavují nohu, a sem tam si sám přisadil.

Havlova vize svobodné občanské společnosti je docela hezká a možná se v konečném důsledku zase ani tak moc neliší od Klausovy vize společnosti svobodných občanů. Problém je v tom, že zatímco vizionář Havel se svými polistopadovými tématy – obvykle chybně načasovanými – v praxi většinou příliš neuspěl, Klaus svoje vize cílevědomě a trpělivě naplňuje po malých, tu realistických, jindy pragmatických krůčcích ku prospěchu celé společnosti. Zároveň tím občanům nabízí unikátní a v budoucnosti hned tak se neopakující příležitost historického úniku ze svazujících českých plebejských levicových tradic.

Havel naopak nejenže opět chybně vyhodnotil načasování některých svých kroků a témat, ale nedohlédl bohužel ani na druhou stranu oné pomyslné české mince. Dramatik na pražském hradě přecenil své kombinační schopnosti a zapomněl, že všední život není divadelní hra, ve které lze aktérům předepisovat role, charaktery a sílu. Václava Havla samozřejmě nelze podezřívat ze zlých úmyslů (Pozn. 2003: Po rudolfinském projevu, Sarajevu, Děkujeme, odejděte! a televizní krizi už si myslím, že lze.), problém je v tom, že cesta do pekel bývá mnohdy dlážděna úmysly dobrými. A tak smutným paradoxem zůstává, že patový výsledek voleb posílil právě roli prezidenta. Nebezpečí zpomalení transformačního procesu naší republiky a rozostření jejího obrazu v zahraničí je však příliš vysokou cenou.

(Lidové noviny, prosinec 1996)


Tošovského vládní bastard

Česká republika má od pátku novou vládu. Ve všeobecném poplácávání po zádech, jakáže to báječná polopolitická, poloúřednická vláda byla sestavena, se příliš nedostává sluchu hlasům poněkud střízlivějším. Výsledkem Havlova, Luxova a Tošovského měsíčního snažení totiž je kabinet, který nejenže naší republice nepřinese politické zklidnění, ale naopak díky svému složení bude napětí ještě více akcelerovat. Triumf totiž krátkodobě slaví zcela nesystémové řešení, které evokuje řadu neblahých českých specialit – „tatíčkovství“, hradní pětku (čtyřku, trojku), zákulisní dohody. Řešení, jež navíc ignoruje, že volby se nekonají pouze pro parádu, nýbrž proto, aby lidé sami rozhodli, jak veliký mocenský krajíc si ta která politická strana ukrojí. Namísto toho se s prezidentovým posvěcením ujaly vlády dvě nejslabší parlamentní strany a s nimi několik jednotlivců, kteří v kabinetu reprezentují jen a jen sami sebe. Téměř zapomenuté dračí sémě nepolitické politiky opět vystrčilo rohy a parlamentní demokracie dostala na frak.

Kdyby prezident a nový premiér skutečně chtěli uklidnit situaci a nikoli zvýhodňovat v nadcházejícím neodvratném volebním klaní některé politické síly, nabízela se možnost sestavit skutečně úřednickou vládu. Úřednickou nikoli v prvorepublikovém smyslu, kdy se takto nazývaná vláda nemusela ucházet o důvěru parlamentu – což současná ústava nezná –, nýbrž ve smyslu přechodného útlumu přímého stranického vlivu na vládní správu země. Jenže vedle Jaroslava Šedivého (zkušený diplomat), Zuzany Roithové (úspěšná ředitelka fakultní nemocnice) či Petra Moose (děkan dopravní fakulty) v Tošovského vládě vesměs nezasednou další nestraničtí (případně straničtí) odborníci rekrutující se z podobných sfér, nýbrž namnoze špičkoví funkcionáři stran, kteří vydatně napomohli pádu vlády minulé.

Zatímco jmenovaní jinak jistě zdatného a talentovaného žurnalisty Vladimíra Mlynáře do ministerské funkce lze ještě považovat za absurdní úlet (mluvčí vlády – jistě, poradce premiéra – proč ne, ale ministr (!), nedosáhnuvší navíc ani Kristových let – doba revolučního parašutování do nejvyšších funkcí snad již proboha skončila), jmenování Ivana Pilipa a dalších iredentistů z ODS je hrubý politický faul vůči dosud stále ještě nejsilnější parlamentní straně. A ani odvolávání se na podporu části poslaneckého klubu ODS příliš neobstojí. Za všemi těmi vznešenými slovy o odpovědnosti se skrývají neukojené mocenské ambice, nechutné metody vnitrostranického boje a ani oněch padesát a více tisíc korun poslanecké gáže za každý další usmolený měsíc navíc není pro leckterého zákonodárce motivací k zahození.

K sestavení skutečně politické vlády prý nebyla vůle. Ale vždyť opravdovou a čestnou politickou dohodu ve skutečnosti nikdo z pověřených nehledal! A dlužno dodat, že odpovědnost za nalezení kompromisu tentokrát nebyla na bedrech Václava Klause. Tedy obyčejné výmluvy.

Hlavní aktéři posledních událostí se v minulých dnech počastovali díky za splnění misí a dobře odvedenou práci. Teprve nadcházející týdny však potvrdí, že není zač děkovat ani Josefu Luxovi, ani Josefu Tošovskému, ani Václavu Havlovi. Jako žádná žena nemůže být napůl těhotná a zároveň z poloviny neposkvrněná, nelze sestavit polopolitický a zároveň poloúřednický kabinet. Výsledkem podobných snah bude vždy nestandardní a nesystémový bastard.

(Lidové noviny, leden 1998)


Projev přednesený na kongresu ODS v Liberci

Vážený pane předsedo, dámy a pánové!

Pokud chcete být v následujících několika minutách svědky mediální sebevraždy, setrvejte,  prosím, na  svých místech.

Jen trochu přemýšlející člověk si musel v poslední době položit otázku, zda ještě žijeme v realitě skutečné, nebo spíše už v realitě virtuální. Plot v Matiční. Zaručeně první případ v historii lidstva, kdy se sousedský spor mezi partajemi, co dělají kravál, a domkáři, co chtějí mít klid, řeší v OSN jako rasový konflikt. Spor o televizi Nova. Právní obraz této kauzy, jak  se dá vyčíst z dokumentů, se zcela rozešel s obrazem mediálním. A sarajevský atentát a vše okolo něho snad ani připomínat nemusím. Něco není v pořádku, a proto bych se rád ve svém příspěvku zamyslel nad některými mediálně politickými souvislostmi.

Česká televize

V poslední době sílí kritika veřejnoprávní České televize. Právem. Namísto toho, aby ČT byla normou, podle které a ke které se ostatní vymezují, pozorujeme spíše opak. V tomto krátkém příspěvku není prostor na důkladný rozbor, proto uvedu jen několik jednotlivostí, ze kterých lze usuzovat o celku.

Podle vlajkové lodi publicistiky ČT, diskusního pořadu V pravé poledne, je nejvýznamnějším – protože nejčastěji zvaným – politikem naší země Vladimír Mlynář. To je sice opět jenom jedna z mnoha jednotlivostí, jenže v jejich součtu tento diskusní pořad ani tak moc nevypovídá o naší politické scéně, jako spíše o sympatiích a kamarádech jeho tvůrců na čele s tragickým moderátorem (Pozn. 2003: viz článek Česká televize vykročila správným směrem z kapitoly Česká televize vás baví), z jehož takřka každé otázky doslova trčí, kterým směrem plane jeho politické srdce. To vše za peníze koncesionářů. Chtělo by se zvolat: Oto Černý, vrať se, vše odpuštěno!

Zpravodajství ČT funguje zase jako svolavatel a propagátor akcí odrostlých studentů a jejich  potenciální nové strany. Šílenost tohoto počínání vysvitne snad jenom tehdy, když si představíme, jak veřejnoprávní televize obdobně svolává a propaguje třeba akce ODS, lidovců, komunistů, ČSSD, republikánů nebo – a proč ne, v této logice – anarchistů a skinů.

Hanebné a ve vztahu ke Konfederaci politických vězňů cynické znovuuvedení Majora Zemana, politické pornografie oslavující represivní složky komunistického režimu, je pak už jen posledním vykřičníkem. Dokládá, že experiment s novým mladým vedením se nezdařil.  „Baby managementu“ ČT jistě nechybí vzdělání, možná i jisté schopnosti, zoufale však postrádá životní zkušenost a z ní vyplývající pokoru. A aby nebyla mýlka, nemyslím pokoru politickou, nýbrž lidskou.

Tisk

Skutečnou tragedií polistopadové doby je, že se tu za deset let neetabloval seriozní konzervativní pravicový deník, jenž by byl protiváhou k levicovému Právu  a „virtuální“  Mladé frontě Dnes. Věčnou škodou je z tohoto pohledu rozchod fištejnovsko – steigerwaldovské redakce Lidových novin. Hlavními tvůrci veřejného mínění tak dnes jsou bývalí svazáci, kteří „šikovně“ zprivatizovali svůj list. (Jen tak mimochodem – MF Dnes opět nezklamala a – jak se dalo čekat – v předvečer našeho kongresu již tradičně oprášila zahraniční konto ODS.)

Politické souvislosti

A nyní přičítejme politické souvislosti. Nejdříve prezidenta nikoli nestranného či nadstranického, jak se o něm bůhvíproč traduje, nýbrž intrikující hlavu státu, která nevynechá jedinou příležitost jak nakopnout Klausův politický kotník. Prezidenta, který ve jménu své zcestné vize nepolitické politiky dnes již doslova sveřepě destruuje standardní demokratický systém založený na soutěži politických stran.

Přičtěme dále typický výhonek kávárensko intelektuálského elitářství – Impuls 99, jehož aktivisté připomínají partu namyšlených golfistů, kteří se dostavili na fotbalový turnaj. S předstíranou naivitou sice tvrdí, že oni přece v žádném případě nejsou fotbalové mužstvo. Vůbec jim to však nebrání, aby čile běhali po hřišti, okolní fotbalisty sem tam přetáhli golfovou holí a do nastavených mikrofonů a kamer sdělovali zaručené recepty, jak dávat góly.

A čerstvě také můžeme přičíst odrostlé studenty s jejich výzvou Děkujeme, odejděte!. Kdekoho sice obviňují, že jim nenaslouchá, omámeni světly reflektorů však ve své sebestřednosti a nekritické pýše sami neslyší. Proto také nejsou s to dohlédnout, že uprostřed demokratických poměrů – byť nedokonalých, protože mladých – vypouštějí z láhve džina totalitní revolty. Formálně se totiž studentský sametový atentát příliš neliší od puče v osmačtyřicátém. „Vítězný Únor“ také začal požadavky na odstoupení demokraticky zvolených politiků a Václavské náměstí plné lidí, přesvědčených, že manifestují za správnou věc, bylo tehdy také. Ona totiž stále platí základní politologická poučka: politika v ulicích může totalitu buď zbourat, anebo nastolit. V tomto případě bych možná namísto slova totalita volil vlastní novotvar: tot-elita.

Přičítejme dále síly, kterým říkám Hujeři české politické scény, neboť ve jménu svých domácích zájmů a cílů patolízalsky žalují v Bruselu. Fauly tohoto typu jejich spřáteleným novinářům pochopitelně nevadí. Dovedete si představit, jak by titíž novináři vyváděli, kdyby  stranické psaní do Bruselu zaslal třeba Grebeníček?

A přičtěme konečně také agentury pro výzkum veřejného mínění a úzké vazby jejich některých šéfů na jisté politické kruhy. Obvykle nás zásobují buď bezcennými povrchními nestrukturovanými výzkumy typu „kolik procent lidí není spokojeno s politickou situací“ nebo bezobsažnými, leč působivými výsledky jimi organizovaných žebříčků popularity politiků, ve kterých již léta bezpečně vítězí mediální milci, kteří toho vždy víc namluvili, než udělali.

Republika v ohrožení

Sečtěme toto všechno dohromady a vyjeví se něco, co lze nazvat bludný mediální kruh. Vlivní novináři ve službách svých politických kamarádů nastartují aféru a pár týdnů ji hustí do hlav občanů. Poté výzkum veřejného mínění obvykle zjistí, že většina lidí si myslí – světe, div se! – přesně to, co četla dennodenně v novinách. Takže komentátoři mohou na závěr znovu zepsout své oblíbené otloukánky a doložit, že média měla opět pravdu, neboť i výzkum veřejného mínění to potvrdil. A tak pořád dokola.

To, co dnes Českou republiku ohrožuje, kupodivu není telekracie, zmiňovaná obvykle v souvislosti s Vladimírem Železným. Ten se totiž po posledních otřesech své televize docela rád navrátil do lůna standardní regulace. Hrozí nám spíše něco, čemu říkám médiokracie. Propojení části vlivných novinářských a politických struktur dosáhlo takových rozměrů, že reálně začíná ohrožovat přirozený demokratický vývoj mladé republiky. O míře politického úspěchu totiž čím dál méně rozhoduje úroveň programů, ideové zakotvení či schopnosti a síla osobností a naopak čím dál více účelově vytvářené či přiživované aféry a kampaně. Dovolání přitom prakticky neexistuje, protože hlídací pes demokracie moc nefunguje, má-li kousnout do ocasu sám sebe. Mediální reflexe médií samotných se u nás prostě příliš nepěstuje.

Kudy ven

Jak z tohoto marasmu ven? Myslím, že především je třeba o něm otevřeně mluvit, což se dá dělat i bez zemanovských vulgarismů. Veřejnost musí vědět, jakou hru s ní část médií a politiků hraje. Otevřeně mluvit však neznamená naříkat v ublíženecké póze. Za spoustu problémů si ostatně svojí neobratností můžeme sami.

Za nezbytně nutné pokládám, aby v Hlavní kanceláři vzniklo skutečně profesionální P. R. oddělení, na čele s médii respektovaným tiskovým mluvčím. Musí to být osoba takového formátu, aby byla skutečným partnerem vedení strany a spolutvůrcem její politiky navenek. Výsledkem pak zcela jistě bude příznivější mediální klima a prostor pro prezentaci ODS v její  nikoli virtuální, ale skutečné podobě, tedy jako stabilizované, sebevědomé a odpovědné politické síly. Na prvním místě však ODS musí na všech úrovních dobře dělat každodenní politickou práci, naplňovat svůj program, generovat nové osobnosti a nepodléhat falešnému mediálnímu vábení, jak poslat do politického důchodu nejvýraznější osobnost polistopadové éry, Václava Klause.

Závěrem bych se rád omluvil všem slušným a poctivým novinářům, kteří z mého projevu mohli nabýt dojmu, že novinářský stav  kritizuji paušálně jako celek. Není tomu tak. Byla by to stejná chyba, jako když někdo šmahem zatracuje celou politickou scénu.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a zároveň bych rád využil této příležitosti a v tento adventní čas popřál pokoj všem lidem dobré vůle.

Liberec 4.12.1999


Opoziční smlouva je elegantní řešení politického patu

Opoziční smlouva zablokovala politický život v zemi. Chystaná změna volebního zákona má za cíl vytěsnit malé politické strany. Klaus se Zemanem uzavřeli odsouzeníhodný mocenský pakt. Podobné věty z pera nejrůznějších komentátorů a politologů můžeme číst v novinách dnes a denně. Opravdu je tomu tak? Nabízejí sdělovací prostředky občanům skutečně nezávislý a nestranný pohled a objektivní analýzu naší politické scény? Nebo znepokojivě značná část publicistů podlehla pokušení politickou scénu spíše formovat než komentovat? Nechovají se někteří údajně nezávislí politologové spíše jako politikové ve službách zcela konkrétních mocenských zájmů? A nezaměňují autoři podobných vět účelově příčinu a následek?

Opoziční smlouva přece není příčinou, nýbrž důsledkem povolebního vývoje. To si opravdu tolik publicistů nepamatuje, že se zrodila teprve  poté, co byla odmítnuta Zemanova velkorysá nabídka lidovcům a Unii svobody. A na přemrštěných ambicích týchž stran zkolabovala i tolik vzývaná varianta 102 (ODS + US + KDU-ČSL). Nikdo navíc opoziční smlouvu nevydává za ideální řešení povolebního patu. V dané chvíli však byla překvapivě elegantním a nápaditým východiskem. Pokud ovšem nejsme milovníky několikaměsíčního koaličního handrkování s nepříliš skrývaným nádechem vydírání a nepreferujeme-li ty, kteří ve volbách sice (tradičně) příliš neuspěli, ale o to větší roli chtějí (tradičně) hrát.

Další oblíbený novinový motiv je, že opoziční smlouva blokuje odvolání vlády. Jako by permanentní odvolávání vlády bylo hlavním posláním opozice. Není tu však opozice spíše od toho, aby byla názorovým oponentem vlády a zároveň sbírala body do příštího volebního klání? V USA vládu odvolat nejde vůbec a nikomu to nevadí. A koneckonců ani pád Klausova kabinetu nezpůsobil Zeman a spol., coby opozice jdoucí vládě po krku, nýbrž vlastní koaliční partneři.

Nárůst volebních preferencí komunistů poskytl odpůrcům opoziční smlouvy další munici. Ve skutečnosti se přitom zas tak moc neděje, neboť preference napravo jsou v zásadě stejné (ODS navzdory vší kritice opoziční smlouvy dokonce průběžně stoupají) a nalevo se několik procent voličů ČSSD, kteří se nedočkali pečených holubů, přelilo ke KSČM. Jenže ono to  nebude zase tak horké. Není to koneckonců tak dávno, co ODS měla v průzkumech veřejného  mínění devět procent a Kremličkovi Důchodci čtrnáct. A jak nakonec dopadly volby, ví   každý. Průběžné průzkumy volebních preferencí jsou zkrátka jedna věc a skutečné výsledky voleb druhá. Stratégové v Lidovém domě však jistě mají o čem přemýšlet.

A ještě jednu námitku proti opoziční smlouvě lze vznést. Dle průzkumů ji negativně hodnotí 60 procent veřejnosti. Po podobné každodenní mediální masáži se není ani co divit. Jenže kdybyste se stejných lidí zeptali, zda si také přejí vládní krizi, další seriál politických  tahanic, předčasné volby  a další předvolební kampaň, naprostá většina odpoví, že ne. Co dodat?

A jak je to s onou prý účelovou změnou volebního systému? Ta je přece potřebná právě proto, aby v budoucnu nebylo třeba užívat podobná nestandardní  řešení, jako je opoziční smlouva. Pravidla hry jsou vždy – ať už má volební zákon jakoukoli podobu – pro všechny stejná a jde jen o to přesvědčit voliče silou svých myšlenek, programů a osobností. A co se týče údajného spiknutí velkých proti malým, „malá“ KDU-ČSL má více členů než „velké“ ODS a ČSSD  dohromady. A dle volebních výsledků také „malá“ KSČM disponuje větší členskou základnou  než všechny ostatní politické strany dohromady.

Na závěr už jen několik slov o mocenském paktu Zeman – Klaus. Obviňování Klause a Zemana právě těmi, kdo prosluli svými mocenskými intrikami, je ryze pokrytecké. Ve volbách a v politice obecně jde přece vždycky o účast na moci. Oba dva hlavní protagonisté opoziční smlouvy překvapili na české poměry nevídanou dávkou tvůrčí fantazie a ve jménu stability země osvědčili značnou míru státnické odpovědnosti. A to vše při vědomí  předvídatelné laviny kritiky, která se snese na jejich hlavy. Otázka proto dnes nestojí, zda opoziční smlouva ano či ne, nýbrž  jak dlouho?  Odpověď je nasnadě. Dokud někteří politici nepochopí, že velikost mocenského krajíce se určuje ve volbách, nikoli na základě  přání samozvaných intelektuálských kavárenských elit, nikoli podle průběžných volebních  preferencí a už vůbec ne podle hlukoměru mediálního humbuku.

(Lidové noviny, srpen 2000)

(Pozn. 2003: Volební preference ČSSD byly tehdy skutečně na nejnižší úrovni od nástupu Zemanovy vlády. A stratégové z Lidového domu se opravdu zamysleli. Zeman záhy ohlásil svůj odchod neodchod na politický vejminek a Špidla a spol.  začali předstírat, že v minulém volebním období zřejmě v Zemanově vládě seděl někdo úplně jiný než oni sami. Prezidentovi to přišlo vhod. Voliči to sezobli.)


Projev přednesený na III. ideové konferenci ODS

Vážený pane předsedo, dámy a pánové!

Když britská helsinská skupina pro lidská práva vydala svoji pozoruhodnou – a asi právě proto našimi médii před veřejností téměř dokonale utajenou – zprávu o krizi v České televizi, uvodila ji citátem z dopisu, který kdysi napsal Antonín Švehla Karlu Čapkovi: „Vy jste jedním z těch intelektuálů, kteří hlásají svobodu a demokracii a kteří by se zároveň chtěli zbavit politických stran … Likvidace politických stran by znamenala diktaturu: demokracie je založena na politických stranách.“ Skoro se nechce věřit, že autor těchto vět není náš současník a že adresátem není úplně jiný významný český dramatik.

Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec není ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce mimopolitickou cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. Zároveň své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! už zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu roku již měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku. A samotní „hrdinštní“ redaktoři možná dodnes ani netuší, že v této tragikomedii jen zdánlivě hráli hlavní role.

Proč o tom hovořím na ideové konferenci ODS? Protože právě ODS, coby principiální a zároveň nejsilnější a nejvlivnější zastánce politické politiky (jakkoli je to vlastně nesmyslný termín) je již od svého vzniku pro hlasatele zcestných utopií a vizí nepolitické politiky největší překážkou pro jejich mocenské ambice. Je to sice paradoxní, ale pro tyto svérázné „demokraty“ je dnes ODS daleko větším trnem v oku než třeba KSČM či jiní národně frontovní pohrobci. I to má jistou vypovídací hodnotu, nikoli však o ODS.

Náš další neodpustitelný „hřích“ se jmenuje Václav Klaus. Neoslyšeli jsme moudré rádce z Hradu a Mladé fronty, ani jsme se nedali ošálit luznými hlasy z konkurenčních stran, jak by s námi, avšak bez Klause, kamarádili, a nevyplnili jejich zbožné přání, kterak se intrikánsky, a navíc bez boje, zbavit nejvýznamnějšího politického soupeře. Jejich zášť vůči předsedovi ODS je tak mocná, že na odstranění Klause jsou jim dobré i takové metody, jejichž vedlejším účinkem je destrukce našeho křehkého, protože mladého, demokratického systému. V této souvislosti stojí za pozornost skutečnost, že ODS je dnes prakticky jediná vlivná demokratická strana, která nemá, přesněji možná: která již nemá, své „hradní křídlo“.

Demokracie není jenom hlasování. Demokracie je také respektování procedur. Často nudných, zdlouhavých a bolestných. Kdyby ve Spojených státech po patových prezidentských volbách nerespektovali přesná pravidla hry, Bushovi a Goreovi stoupenci by se dnes mezi sebou možná fackovali. A jak se posléze ukázalo, do těchto pravidel se vejde i to, že dokonce i soudci amerického Nejvyššího soudu mají své politické – chcete-li, přímo stranické – názory a nikdo na tom neshledává nic špatného. Jenže v USA – narozdíl od nás – nepropadli uměle mediálně živenému politickému rasismu a stranické xenofobii. Naši nepolitičtí politici sice mají plná ústa demokracie, ale pravidla a procedury demokracie nectí. Svůj názor a zájem povyšují nad zákony i nad stabilitu a pověst vlastní země. O to více jim vadí ODS, která jejich pokřiveným praktikám nastavuje zrcadlo.

Co z toho všeho plyne? Nenechme si vnutit zvrácený systém, falešně se vydávající za občanskou společnost, jenž vychází z politického rasismu a stranické xenofobie. Nebojme se hlasitě poukazovat na to, že metody a praktiky, které za totality měly opodstatnění a jistou logiku v disidentském ghetu, jsou v době standardní demokracie destruktivní. U vědomí toho, kolik bývalých disidentů to vůbec nepochopilo, si znovu uvědomuji, jaká obrovská ztráta nás postihla odchodem Václava Bendy. Nedejme se proto mýlit: My, kteří si myslíme, že nejlepší způsob jak ovlivňovat správu věcí veřejných je transparentní členství v politické straně, jsme normální. Nenormální jsou ti druzí: všichni ti na Hradu závislí nezávislí politologové, užvanění elitářští kavárenští intelektuálové, politizující kněží, nezávislí komentátoři nerozeznatelní od velmi závislých agitátorů či v cizím žoldu škodící novodobí ekologističtí svazáci. A proč to nepojmenovat otevřeně, značné rozpaky budí také nikoli nestranná a už vůbec ne nadstranická, nýbrž intrikující hlava státu, místy vystupující v roli předsedy neformální hradní strany, místy připomínající orientálního monarchu. V přeneseném slova smyslu nám totiž všichni tito lidé říkají – už jsem tuto metaforu kdysi jednou použil –, že nejlepší způsob jak hrát fotbal a usilovat o vítězství v lize je založit elitní golfový klub. Stačí pak už jen běhat po fotbalovém hřišti, protihráče sem tam přetáhnout golfovou holí a do nastavených kamer a mikrofonů sdělovat zaručené recepty, jak se dávají góly. Diváků i novinářů, kteří tomu budou tleskat a velebit originalitu takového počínání, se bohužel stále ještě najde dost. Politická moc se však naštěstí nerozdává podle hlukoměru mediálního humbuku, v čemž jsou nepolitičtí politikové nedostižní, nýbrž ve svobodných a demokratických volbách.

Naše republika pro svůj další vývoj nepotřebuje kult osobnosti dalšího tatíčka ani sociálně inženýrské novátorství milovníků třetích cest jakéhokoli druhu. Potřebuje stabilní politický systém, který nestojí a nepadá s odchodem jedné osoby či s výměnou jakékoli vládnoucí stranické či vládní garnitury. Z tohoto pohledu je ODS přes všechna svá klopýtnutí již deset let na správné cestě.

Praha 21. 4. 2001


Několik ohlédnutí za Josefem Vágnerem

Bylo pár dní po 17. listopadu památného roku 1989. Seděl jsem na jevišti Klicperova divadla, tehdy vlastně ještě Divadla Vítězného Února, v Hradci Králové a spoluzakládal zdejší Občanské fórum. Mírně chaotická atmosféra se změnila teprve v okamžiku, kdy se uprostřed večera v divadle zjevil bývalý ředitel královédvorské ZOO a zakladatel Safari ing. Josef Vágner. Večer dostal směr a řád. Tehdy jsme se osobně setkali poprvé.

Dějiny se daly do pohybu a Josef  Vágner se stal nejvýraznější postavou sametové revoluce ve východních Čechách a jedním z jejích hlavních organizátorů. Se svým maličkým fiátkem – a za vlastní peníze – najezdil v té době tisíce kilometrů. Přesto posléze jako jeden z mála – ne-li jediný – odmítl jakékoli funkce, včetně místopředsedy vlády, a vrátil se Dvora Králové. Ne však na dlouho.

Před volbami v roce 1992 naprosto jednoznačně odmítl utopie o nepolitické politice. A přestože měl již vážné zdravotní potíže a čekala jej operace kyčlí, znovu nastartoval fiátka a vyrazil do volební kampaně. Ještě nebyl členem, ale podpořil nově vzniklou ODS.

Mezitím se odehrál také jiný příběh. Josef Vágner se stal čestným členem královéhradecké  Dvojky. V tomto rebelantském skautském oddíle, kde si skauti navzdory všem krojovým předpisům vážou modré šátky, formovala generace bývalých muklů z komunistických  kriminálů a lágrů – Školoud, Kovařík, Andrýs – i moji klukovskou duši. Pepík Vágner se mi  později svěřil, že knížku, kterou jsme po revoluci s Lubkou  Školoudem o anabázi hradeckých   skautů komunistickými kriminály padesátých let napsali, měl trvale položenou na nočním  stolku a často se k ní vracel. Do oddílové kroniky tehdy Josef  Vágner napsal nejen moudré podobenství ze světa zvířat, ale i krásná slova o slzách v očích, které měl, když se mu na stará kolena vyplnil klukovský sen o skautském klobouku.

Další naše setkání je z roku 1993. Točil jsem pro Českou televizi dokument s názvem Trápení starého fořta a Josefa Vágnera jsem zastihl, jak jej starost o české lesy donutila psát naléhavé dopisy na všechny strany – prezidentovi, premiérovi, předsedovi sněmovny, ministru obrany.  Na dokument o krkonošských lesích, který jsme spolu natočili, a na krásnou muziku, která ho doprovázela, vzpomínají k mému milému překvapení někteří lesáci ještě po letech. Navíc mám dodnes příjemný pocit, že jsme aspoň trochu pomohli dobré věci.

O rok později se datuje naše – alespoň pro mne – nejdůležitější setkání. Seděli jsme spolu ve Vágnerově vilce na  kraji Dvora Králové mezi africkými trofejemi a krásnými originály Zdeňka Buriana, popíjeli víno a  povídali si. Pepík mi vyprávěl o svém životním traumatu, o   chudém klukovi z Podkrkonoší, který na začátku padesátých let na čas uvěřil komunistickému  mámení. Mluvil o svém pocitu viny a já jsem konečně pochopil, proč se zařekl, že nevezme žádnou z nabízených funkcí. A také jsem pochopil, že ty stovky a tisíce hodin věnoval na  oltář vlasti, aby se očistil především sám před sebou. Nezanevřel však na politiku, naopak.  Nikdy se netajil svým obdivem k Václavu Klausovi a stal se řadovým členem ODS.

Milý Pepíku, vyrazil jsi na své poslední safari, mezi své milované slony, žirafy, antilopy, nosorožce a lvy. Procházíš se v nekonečných nebeských lesích a dýcháš ten čarovný vzduch provoněný dřevem. Pro nás, kteří jsme tě měli rádi, jsi však nikam neodešel. Zůstáváš s námi v našich vzpomínkách a srdcích.

(Deníky Bohemia, květen 2000)


Nejde o Senát, ale o senátory

Není třeba si nalhávat, že Senát je kdovíjak milovaná instituce. Naopak. Většina občanů si myslí, že bychom jej klidně mohli postrádat. Jenže o to teď nejde. Senát tu prostě je a otázka, která dnes leží na stole, nezní, zda Senát ano či ne, nýbrž jakými lidmi ho naplnit. A když se tak rozhlížím po různých volebních obvodech, kladu si otázku, zda až příliš snadno a rychle nezapomínáme. Tady je pár příkladů. Vždyť onen sympatický bonviván s mušketýrským knírkem nebyl jenom populárním federálním ministrem zahraničních věcí, nýbrž později také předsedou již zaniklých Svobodných demokratů. Zbylo po nich padesát milionů korun dluhů. Nebo si vezměme jeho následovníka v Černínském paláci. Bývalý místopředseda ODS s kulaťoučkou tváří dnes kandiduje v Praze za čtyřkoalici. Svojí rezignací odstartoval největší politickou krizi posledních let. Mnoho toho naznačil, hodně napovídal, ale nic konkrétního ve skutečnosti neřekl. Pak od své vlastní odpovědnosti utekl a chyby, na nichž se spolupodílel,  museli napravovat jiní. Na severu Čech pro změnu kandiduje jeden bývalý místopředseda federální vlády s bílou bradkou a einsteinovsky rozevlátými vlasy. O co více proslul jako legendární řečník sametové revoluce, o to méně následně svým pracovním nasazením ve vládě. A tak by se dalo pokračovat obvod po obvodu. Senát – má-li se zvýšit jeho prestiž – prostě nesmí být vejminkem pro „zasloužilé“ politiky a už vůbec ne místem, kde se politici recyklují ke své druhé či dokonce třetí politické kariéře. A pro takové příklady ani nemusíme chodit do sousedních obvodů. Senát vždycky bude tak trochu „radou starších“. Potřebuje však také čerstvý vítr. Moudré a ctihodné kmety musí také někdo sem tam probudit.

(Deníky Bohemia, listopad 2000)


Političtí turisté jako zpěváci prvních hlasů

Křesťanskou církev vystavěl svatý Pavel poté, co se udála jeho přeměna z krvavého křesťanobijce Šavla v zapáleného šiřitele nové víry Pavla. I z Písma se tak dozvídáme, že člověk má právo během života změnit své názory. Jenže by se to asi nemělo dít příliš často. I svatý Pavel prodělal přeměnu pouze jednu. Když se tak rozhlížím po některých našich politických borcích, musím konstatovat, že svatého Pavla strčí hravě do kapsy. Pro jejich způsoby se ujalo docela hezké přirovnání, mezi lidmi se tomu říká politická turistika. Takoví větry ošlehaní političtí turisté zvládnou během svých několika politických kariér třeba takovouhle anabázi: KSČ, OF, OH, SD, SD-LSNS, KDU-ČSL. Dvacet jedna písmen, skoro celá abeceda. Političtí turisté se však ke svým výkonům obvykle nehlásí. Naopak. Z jejich úst se vám dostane vysvětlení, že se vlastně po celou dobu jednalo o jednu partaj, jedny a tytéž lidi. A říkají to i v případech, kdy to objektivně není pravda. Ne, opravdu nikomu nevyčítám, že během svého života změnil názory. Dokonce se ani nepohoršuji nad tím, když se taková změna názorů projeví – pokud se to neděje příliš často – jako výměna politického dresu. Vadí mi však lidé, kteří si o sobě myslí, že za všech okolností a všech režimů jsou to právě oni, kdo jsou povoláni a vyvoleni, aby na kůru zpívali první hlasy.

(Deníky Bohemia, listopad 2000)

(Pozn. 2002: Tenhle článek pochází ze senátní kampaně 2000. Je opět aktuální. Petr Pithart by tentokrát rád na Hrad.)


Reakce na rozhovor s Borisem Rösnerem v MF Dnes

Boris Rösner je rozčarovaný z výsledku voleb. Pozoruhodné! Vždyť to byl právě on, kdo jako jedna z hlavních postav televizní krize přispěl k největšímu otřesu demokracie po roce 1989. On nabídl svoji známou a populární tvář do služeb akce, která pod falešnou rouškou „zachování svobody slova“ směřovala k odstranění předsedy vlády a předsedy poslanecké sněmovny a k vyvolání předčasných voleb. Vývoj byl nakonec trochu jiný, ale že by tento vysokoškolský pedagog a člen činohry Národního divadla, který sám říká, že cítí „zodpovědnost plynoucí z děsivého poznání, jak snadné je ovládat dav“, nevěděl, v jakém kuse se to angažoval? Pane Rösnere, vy si nemáte na co stěžovat. Sklízíme přesně to, co jste vy a vaši spolubojovníci zaseli. Tak dlouho jste vymítali Klause, až zadními vrátky vstoupil Grebeníček.

(MF Dnes, červenec 2002)


Dost bylo Klause, Klaus na Hrad!

Ačkoli nemám příliš velkou důvěru v různé ankety, a zvláště ty internetové, a pokládám je spíše za zábavnou hru, výsledky dvou anket na serveru iDnes přímo vybízejí k zajímavému zamyšlení. Jejich výsledky jsou totiž pouze zdánlivě rozporné.

V jedné anketě se několik tisíc lidí vyjadřovalo, koho by nejraději viděli jako budoucího prezidenta, ve druhé čtenáři „volili“ mezi Klausem  a Tošenovským příštího předsedu ODS. Ačkoliv ve druhé anketě Klaus celkem výrazně s Tošenovským prohrál, v té první jasně o dvě třídy vyhrál. Jak je možné, že ve dvou anketách, umístěných navíc přímo vedle sebe na jedné webové stránce, se (s největší pravděpodobností titíž) respondenti vyjádřili ve vztahu ke Klausovi tak rozporně?

Ale není to ve skutečnosti právě naopak, tedy že v tom vlastně žádný rozpor není? Nenaznačuje tento výsledek, že tady sice existuje jasná společenská objednávka na změnu tváře ODS, umožňující revitalizaci a postupné sjednocení pravice, přičemž v čele tohoto procesu by měl stát nikoli Klaus, nýbrž některý z jeho důvěryhodných pokračovatelů, třeba právě oblíbený moravsko-slezský hejtman Tošenovský. Zároveň však z druhé, paralelní ankety vyplývá, že podstatná část veřejnosti – a znovu opakuji: zřejmě titíž lidé, kteří ho nepreferují nadále v čele ODS – Klause vůbec neodepisuje a neposílá do politického důchodu. Naopak zřejmě oceňuje jeho nesporné zásluhy, široké vzdělání, jazykovou vybavenost a možná i něco, co se dá nazvat jakýmsi prezidentským majestátem, který si u něho řada lidí, včetně jeho některých politických odpůrců, umí představit přece jenom mnohem snáz, než u jiných kandidátů, jež některé politické strany vytahují jak kouzelník králíky z klobouku. 

Oznámení Václava Klause, že na prosincovém kongresu ODS se nebude znovu ucházet o předsednictví a že, bude-li navržen, přijme prezidentskou kandidaturu, znovu dokazuje v čem je Klausova obrovská síla: ve správném načasování a schopnosti určovat běh událostí. Jeho rozhodnutí má navíc nejenom osobní, nýbrž i státnický rozměr. A přičteme-li k tomu i jeho pověstnou bojovnost a pracovitost, jeho šance vůbec nejsou nulové.

(říjen 2002)

(Pozn. 2003: Měl jsem před lety tu čest nějaký čas v blízkosti Václava Klause pracovat jako jeho tiskový tajemník. Musím potvrdit, že někdy opravdu dovede být nesnesitelný. Každý, kdo ho takhle osobně zná, ale zároveň dovede být sám k sobě tvrdě poctivý, však musí přiznat, že jeho „nesnesitelnost“ většinou pramení z toho, že je pracovitější, výkonnější, vzdělanější, sečtělejší a připravenější než jeho okolí. Byl bych opravdu rád, kdyby se právě on stal prezidentem. Tahle zlenivělá země potřebuje, aby její nejvyšší úředník byl pes. A ještě lépe – šedý vlk.) 


Havlova krajina po bitvě

Havlovo angažmá na Hradě končí. Tragická postava novodobých českých dějin, která v domácí politice pokazila všechno, na co sáhla, odchází. Prezident, který má národ spojovat, lidi rozdělil. Poslední příležitost dokázat, že je prezidentem všech občanů, Václav Havel propásl během televizní krize. Namísto velkorysosti dal poťouchle přednost duchům zákonů. Lež a nenávist zvítězila nad pravdou i láskou. 

Navzdory veškeré mediální podpoře a protekci skončil naprostým fiaskem i projekt Havlem preferované čtyřkoalice. Prohradní politické strany utrpěly v obojích volbách roku 2002 drtivou porážku. Ústupová varianta hradních stratégů zamířila doleva. Hodně doleva. Až příliš doleva. K vytěsnění Klause posloužila narychlo uplácaná, křehoučká, stojedničková koalice Špidlovy „nové“ ČSSD s pohrobky čtyřkoalice, lidovci a unionisty. Ve skutečnosti je však jediným faktickým výsledkem Havlovy sobecké krátkozraké politiky další posílení vlivu KSČM.

S trochou nadsázky se dá zvolat, že Havlovo dílo dokonáno jest. V roce 1989, kdy se Václav Havel stal po dlouhých 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem, to vypadalo, že éra KSČ končí. Nyní, po třinácti letech jeho panování, se kruh uzavírá. Od komunistů jsme zpátky u komunistů.
Ke konci se chýlí i Havlova nesmyslná válka s Václavem Klausem. Nikdo nezvítězil, ani tentokrát není Klaus na kolenou. Historickým paradoxem už navždy zůstane, že nebýt hlasů ODS, tedy Klause, Havel by se nikdy prezidentem České republiky nestal.

Dým nad krajinou se po poslední bitvě pomalu rozplývá a vystupují z něj Grebeníčkovi komunisté. Od definitivní rehabilitace je dělí už jenom poslední krůček. Nemocný mocnář může odejít.

(MF Dnes, leden 2003)

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Červenec 2009 18:39 )

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 Další > Konec >>

Strana 2 z 2
Unisono...
rocker...
výběr z foto...
03-1995-RRTV-v-newsroomu-na-Nove.jpg phoca_thumb_s_49-2008-Rhona-Zenevske-jezero-cikansky-tabor.jpg 21-2008-sedesatiny-Pavla-Dvoraka-predsedy-Rady-CTU.jpg 07-1998-s-Michalem-Fleischmannem.jpg 58-2010-Dansko.JPG phoca_thumb_l_04-2001-Vatikan.jpg phoca_thumb_s_26-2010-s-Ladou-Kerndlem.jpg phoca_thumb_m_25-2008-Londyn-Downing-Street.JPG phoca_thumb_l_43-2008-New-York-Central-park.jpg phoca_thumb_m_08-2000-s-Vaclavem-Klausem-a-Nadou-Zalesakovou-v-radiu-Profil-volby-do-Senatu.jpg 22-2008-s-Brano-Macajem-STU-a-Pavlem-Dvorakem-CTU-kongres-ITU-Thajsko.jpg phoca_thumb_l_15-1995-Krkonose.jpg phoca_thumb_s_15-2004-s-Jefimem-Fistejnem-krest-knihy-Valka-o-Novu.jpg 14-1985-Odyssea.jpg phoca_thumb_m_54-2008-Rhona-Lausanne-olympijske-muzeum.JPG 09-1977-Fragment.jpg phoca_thumb_s_57-2009-Berlin-Berlinska-zed.JPG phoca_thumb_l_45-2008-Bavorsko-Chiemsee.JPG phoca_thumb_s_25-2003-Rakousko-Dachstein-West.jpg phoca_thumb_m_36-2006-Dansko-ostrov-Aero.JPG