Kdo komu ukradl televizi? Železný Lauderovi, jak nás už tři roky přesvědčují naše média? Nebo to bylo jinak a naši milí novináři vodí veřejnost za nos? Leccos napovídá tomu, že to ve skutečnosti bylo vlastně obráceně.

Ronald Lauder chtěl prodat svoji firmu CME společnosti SBS. Na tom by nebylo nic špatného. Kdyby však předmětem obchodu nebyla také licence Novy, která Lauderovi nikdy nepatřila. Patřila Železnému. Teprve poté, co se Železný vzepřel, byl odvolán z funkce ředitele (ČNTS) a vypukla válka o Novu. Den po jeho odvolání (20. dubna 1999) jsem v rozhovoru pro Radiožurnál řekl, že větší šance ve sporu dávám Železnému. Přirovnal jsem tehdy televizi ke kolotoči, na kterém se vozí lidé, a televizní licenci k oprávnění kolotočem točit. Zatímco jiný kolotoč si lze vypůjčit, pronajmout nebo koupit, oprávnění k točení kolotočem k mání nejsou a nebudou. Čas mi dal za pravdu. Železný dál točí kolotočem (jiným), zatímco Lauderovi zbyly oči pro pláč a vrhl se na „podnikání“ po soudech a arbitrážích. Z České republiky by si rád udělal pojišťovnu na své vlastní podnikatelské chyby a omyly.

I Vladimír Železný se však dopustil jedné fatální chyby. Amsterodamská arbitráž (Železný vs. CME) pro něho skončila velmi příznivě. Stranám sporu pouze nařídila vyměnit si původní plnění, Železný vrátí peníze a dostane zpět akcie. Jenže Železný se zaplacením oné miliardy korun váhal tak dlouho, až to vážným způsobem poškodilo jeho podnikatelské jméno. A nic na tom nemění ani to, že nakonec zaplatil, ani jeho pozdější zvolení do senátu. A kdyby jen to. Poškodilo to jméno a pověst celé Novy. Jejího oslabení posléze využila dravá finanční skupina PPF. Cenou za klid a mír byla polovina televize. 

Do Železného věcí mi nic není, necítím potřebu dělat mu advokáta. Hodně mi však je do věcí České republiky. A vadí mi, že celý velmi složitý a mnohavrstevný spor se v optice našich médií zcvrknul na jednoduché nálepkování a podpásové politické obviňování. Zapomíná se přitom na to, že ve sporu už dnes vlastně není Lauder a Železný, nýbrž Lauder a Česká republika. Většina novinářů a řada politiků však jako by to neregistrovala. A tak ten, kdo hájí Českou republiku, okamžitě dostává nálepku zastánce Železného. Tohle zmatení souvislostí někdy nabývá poněkud komické podoby. V den, kdy Česká republika zvítězila nad  Lauderem v londýnské arbitráži, se zrovna konala jakási recepce. Mluvčí prezidenta Špaček tam přistoupil k mluvčímu Novy Chalupskému a gratuloval mu k vítězství. Zaražený Chalupský musel Špačka decentně vyvést z omylu. Gratulovat by přece měl on Špačkovi. Chtějte pak po novinářích, aby měli jasno, když mimo jsou i na Hradě. Přičtěme k tomu všemu, že válka o Novu se pro mnohé naše politiky stala skvělou záminkou k nesčetným útokům na domácí politické scéně. Krátkodobý politický a stranický zájem bohužel vítězí nad dlouhodobým a společným zájmem republiky.

Některé motivy se v následujících článcích opakují. V okamžiku, kdy o nich prakticky nikdo jiný nepsal (Proč asi?), to byl jediný způsob, jak tyto skutečnosti nenechat upadnout v zapomnění. Kdybych to napsal jednou, nikdo si toho nevšimne. Chápu, že se to leckomu nehodí do krámu, protože to nezapadá do oblíbených virtuálních teorií, scénářů a předem stanovených vin, ale tato fakta prostě existují. A nikdo z odborné mediálně politické komunity se už nemůže tvářit, že o nich neví. (No, vlastně může, ale je pak vlastním přičiněním za pitomce.) Jestliže i po tom všem – tedy po výroku londýnské arbitráže, po separátním stanovisku arbitra JUDr.  Hándla k dílčímu výroku stockholmské arbitráže, po právní expertize Ústavu státu a práva Akademie věd k témuž, po odvolání ČR k obecnému švédskému soudu, po novele 301/95 Sb. a všech skutečnostech z ní vyplývajících a dalších a dalších faktech – někteří novináři a politici dál a dál obviňují Radu pro rozhlasové a televizní vysílání ze všeho možného i nemožného a oslabují tím navíc pozici České republiky v druhé fázi arbitráže se CME, musím vyslovit vážnou pochybnost o jejich inteligenci a charakteru. Rocker by možná s přímostí sobě vlastní řekl, že to jsou obyčejní prodejní parchanti.

Je zajímavé, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jež podle zákona neměla a nemá žádnou kompetenci do hlavního sporu o vypovězení smlouvy o spolupráci mezi CET 21 a ČNTS vstoupit, je terčem neustálé kritiky našich médií. O našich soudech, do jejichž kompetence to patří a které tento spor „řeší“ již třetím rokem, přičemž výsledek je v nedohlednu, nenapsal ještě nikdo ani slovo.

Nejprve se však vraťme do roku 1998. Do vypuknutí války o Novu chyběl jeden rok. Pod povrchem už sice něco probublávalo, ale na veřejnosti zatím ještě probíhaly jiné bitvy.

Áčko – osvěta nebo inspirace pro budoucí prostituty?

Kdekdo hovoří v souvislosti s pokutou za novácké Áčko o nějakém úletu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, přičemž jaksi pozapomíná, že podle některých odborníků byl v inkriminovaném pořadu několikrát porušen zákon. Podobný problém před časem řešila i německá rada. Také udělila pokutu. Diskuse o hranicích lidské normality, které v současnosti namnoze vytyčuje právě televize, probíhá v celém civilizovaném světě.

Je jen a jen věcí samotného Radima Uzla, zda chce být veřejností vnímán jako seriozní sexuologický odborník, nebo rádoby vtipný estrádní komik, jenž si z lidské sexuality učinil docela dobrý byznys. Pokud chce být tím prvním, měl by do seriozní diskuse vstupovat vybaven – když už nic jiného – alespoň přesnými fakty. Jejich zarážející neznalost totiž předvedl nejprve v přímém televizním přenosu (Áčko – Živím se svým tělem II, Nova 8. 6. 1998) a posléze v článku nazvaném Zlatá rána televizní rady: dva miliony korun za dvě děvky a dva homosexuální prostituty (MF Dnes 12. 6. 1998).

Ponechme stranou, že Uzel píše o „neblaze proslulé Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která se naposledy tak zřetelně zviditelnila zákazem klipu Lucie Bílé Láska je láska“, přičemž původcem tohoto nešťastného rozhodnutí byl někdo úplně jiný, totiž Rada České televize a ještě k tomu ta, jíž už skončilo funkční období.

Ponechme stranou, že neví nic o profesním složení a odborném zázemí rady pro vysílání ani o tom, že ve svém středu má také dva psychology, z nichž jeden danou problematiku přednášel na vysoké škole. Přesto neváhá lidi, jejichž názor ani motivaci vůbec nezná, zesměšňovat a urážet.

Podstatnější je, že ohýbá skutečnost ve prospěch vlastních názorů tvrzením, že „všichni účastníci „opravného“ televizního pořadu se shodli na tom, že inkriminované Áčko se proti ničemu neprovinilo, naopak se jednalo o výchovný pořad“. Ze čtyř přizvaných odborníků se s Uzlovými názory přitom plně ztotožnila snad jen MUDr. Fifková, sexuální poradkyně z Blesku. Docent Zvěřina ze svých kritických výhrad neslevil nic a také názory vyslovené Mgr. Gjuričovou mají k Uzlovu volání po pochvale místo pokuty víc než daleko.

Uzel v Áčku několikrát hřímal, že „rada hanebným způsobem zneužila docenta Zvěřinu“. Další rána vedle. Jestli někdo docenta Zvěřinu zneužil, tak právě televize Nova. A to hned třikrát. Napřed v prvním Áčku, kde kdykoli se pokusil o vážnější argumentaci, moderátorka jej přerušila a odvedla řeč na „zajímavější“ témata, jako třeba kolik si prostitut na nádraží vydělá. Podruhé, když jej několik týdnů označovala za „udavače“, ač to byl právě on, kdo se u rady – osobně i písemně – přimlouval, aby žádnou pokutu neudělovala. A potřetí, když jej pozvala do druhého Áčka s tím, že má jít o smířlivý pořad, kde Nova zčásti uzná své chyby a omluví se mu, a namísto toho zinscenovala další agitku o své neomylnosti.

Přímo tragické je, že Uzlovi a nejen jemu unikla nenápadná zmínka jednoho z předváděných nešťastníků, že ke kariéře nádražního prostituta jej inspiroval právě podobný televizní pořad. A teď pozor! Rada má k dispozici dopis z Národní referenční laboratoře pro AIDS Státního zdravotního ústavu, ve kterém se uvádí, že jejich klientela se od doby odvysílání pořadu výrazně rozrostla o chlapce z různých koutů naší země, kteří přijíždějí do Prahy cíleně prostituovat na základě pořadu, který byl vysloveně zavádějící a navádějící!

V jednom se stanoviska sexuologů od názoru rady liší. Všichni totiž říkají, že volají po diskusi a ne po pokutě. Dalo by se s tím souhlasit, avšak zkušenost rady je bohužel jiná: pokuta rovná se diskuse, žádná pokuta rovná se žádná diskuse. Rozhodně však nemůže mít podobu hrůzného Áčka č. 2, kde se celou dobu hovořilo o zapšklé, senilní radě, aniž by vůbec někomu (s výjimkou doc. Zvěřiny) bylo divné, že nikdo z radních nebyl přizván. Kdekdo a na prvním místě Nova se dovolává svobody slova, ale jediný komu neposkytla prostor, je její hlavní oponent v této kauze, totiž rada. Zlým snem pak byl katastrofální výkon moderátorky. Odehrávat se podobná fraška u soudu, po každé položené otázce by soudce moderátorku zastavil s námitkou o návodné otázce.

O tom, co a v jaké formě ještě na odpolední televizní obrazovku patří, je skutečně třeba vést seriozní diskusi. Výsledek však musí být průsečíkem většího počtu rozličných názorů. Patent na rozum jistě nemá ani rada na straně jedné, natož bezskrupulózní zbožňovatelé rejtingů a šérů či estrádní sexuologové na straně druhé.

Ve všem tom humbuku by však nemělo zapadnout, že rada nemá nic ani proti Áčkům jako takovým (ba naopak), ani proti tématu prostituce v odpoledním diskusním pořadu pro mládež. Rada pokutovala jeden výsledný produkt, jedno nepovedené Áčko. V Nově by možná udělali lépe, kdyby se namísto pokrytecky teatrálního zastavování pořadu, který přes prázdniny tak jako tak neběží, a spřádání šílených teorií o útoku na svobodu slova raději zamysleli nad vlastním podceněním a zpackanou dramaturgií kontroverzního tématu, které bylo zcela evidentně nad síly moderátorky.

(MF Dnes, červen 1998)

(Pozn. 2003: Až o hodně později jsem se dozvěděl, že dvoumilionovou pokutou rada Áčku vlastně paradoxně prodloužila život. Pokuta totiž přišla těsně před jeho plánovaným zrušením. A vedení Novy se rozhodlo pokračovat z prestižních důvodů. Podruhé Áčku zachránilo život stěhování Novy na Barrandov. Definitivně odešlo do historie až napotřetí po vlastnických peripetiích Novy s PPF.)

Spor o Novu – přehlídka pokrytectví

Nevídanou neznalost věci a značnou dávku pokrytectví prokázal slavný filmový a divadelní režisér Jiří Menzel, moralizující na téma vulgarity Novy (MFD 11. 8. 1999).

Povinnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání přesně vymezuje zákon. „Bdít nad etickou povahou věcí“ ovšem zákon – zcela správně – regulačnímu orgánu nepředepisuje. K tomu ve světě obvykle slouží autoregulační stavovské etické komise. Přesto Rada ve svých výročních zprávách nad rámec svých povinností pravidelně upozorňuje i na etické problémy. Co takhle napřed si zákon a výroční zprávy přečíst?

„Rada jen bezmocně přihlížela a mlčela i k tomu, jak si jeden čipera licenci od ostatních vykoupil,“ píše Menzel. Rád bych ho upozornil, že právo svobodně nabývat majetku a nakládat s ním patří k základním lidským právům a stojí a padá s ním svobodná společnost. A pokud vše běží v mantinelech zákonů, je zcela vedlejší, zda je nám onen čipera sympatický či nikoli. Vždy, když měla rada pochybnosti, ani nemlčela, ani bezmocně nepřihlížela. O všech správních řízeních, pokutách i o všech úskalích obtížného vytváření duálního systému se lze opět dočíst ve výročních zprávách.

Tak jednoduché to není ani se zpoplatňováním licencí. Za prvé tu nejsou jenom celoplošné televize, ale také řada lokálních subjektů, televizí i rádií, které zdaleka nejsou tak ziskové. Za druhé – prodávání licencí má i své stinné stránky. A za třetí je to opět o známém generálovi po bitvě. V roce 1993 v rychlý návrat televizních investic věřil jen málokdo, natož aby si vsadil na to, jak nesmírně úspěšný podnik se z komerční televize stane. Dělat chytrého šest let poté dovede každý.

Menzel se mýlí i v tom, že před vulgaritou Novy neexistuje obrana. Samozřejmě že existuje. Před Novou i před kýmkoli jiným. To by ovšem musela konečně začít pořádně fungovat mediální reflexe médií samotných. Tohle nevyřeší ani zákon, ani mediální rady. Dosud však byl náš hlídací pes demokracie vzácně bezzubý, měl-li kousnout do ocasu sám sebe.

V minulých letech jsem s Vladimírem Železným vedl spor především o dvou věcech. Jednak jsem kritizoval poněkud koloniální poměry praktikované na Nově, kdy téměř všechny peníze vygenerované na českém reklamním televizním trhu odplouvaly na Bermudy, respektive na budování televizních stanic v okolních zemích. Aby bylo jasno, nezpochybňoval jsem nikdy právo investora na jeho zisk, ale šlo mi o míru reinvestic do české televizní industrie. Třeba na onu osvětu a kulturu včetně „Krtečka“, které zmiňuje Menzel. Druhý spor jsme pak vedli o strukturu Novy. Několik let jsem hájil názor, že veškeré kompetence a toky peněz mají být u licencované společnosti, která je za vysílání právně odpovědná, nikoli u její servisní organizace. To se ode mne, respektive od rady, očekává, že na tyto zásadní otázky změníme názor jenom proto, že Železný obrátil a začal říkat to samé?

Jestli mě s celým konfliktem okolo Novy napadá nějaké slovo, pak je to pokrytectví. Pokrytectví předvádí Vladimír Železný, když říká, že zpravodajství nové Novy bude prosto Klausových vil a odhalování totožnosti britských agentů. Jako by v době, kdy Jan Vávra spřádal v Televizních novinách své zpravodajské a politické hry, byl generálním ředitelem Novy někdo jiný než on sám. Pokrytectví předvedl i Fred Klinkhammer, když jako vrcholný představitel CME prohlásil, že pořad Volejte řediteli nikdy neměl vzniknout. Což o to, vřele s ním souhlasím. Jenže Železný svá sobotní kázání pět let provozoval jako generální ředitel ČNTS, která patří právě bermudské společnosti CME. To to CME pět let nevadilo? Asi ne, peníze tehdy zřejmě tekly ještě správným směrem.

Vrcholnou míru pokrytectví ve svém článku předvádí i režisér Menzel. Když je ta Nova tak vulgární a kulturně pokleslá, proč v ní účinkuje? Proč přijal roli v novácké Hospodě? Jenom proto, že potřeboval dostavět koupelnu, jak kdesi řekl? Nebo si zase s někým vyřizuje účty kvůli právům na Hrabalova Krále? A jestli mě paměť neklame, participoval pan Menzel i na původním projektu Premiéry. Pro osvěžení paměti – její první majitelé, na začátku velice oduševnělí a ambiciózní, o to více pak bezradní v realizaci, střelili krachující podnik jednomu Italovi. Ten pak z Premiéry udělal brakovou televizi, z kteréžto rány se chudák Premiéra (Prima) pod dalším majitelem hrabe dodnes.

Rada pro vysílání jistě není dokonalý orgán, ale ve vztahu k probíhajícímu obchodnímu sporu okolo Novy zcela správně zaujala jediné možné stanovisko. Je totiž orgánem, který dohlíží na dodržování mediálních zákonů. Není ani obchodní soud, ani arbitráž, ani etická komise. Členové rady nejsou ani bezmocní, ani lhostejní, ani zastrašení, jak spekuluje Menzel, jen se drží zákona a nenechali se vtáhnout do sporu, jehož řešení náleží v demokratické zemi jiné instituci – soudu. Nestoudná je pak Menzelova zmínka o korupci. Jestli o nějakém uplácení ví, nechť řekne kdo, komu, kolik a za co. Protože však pálí jen tak od boku, rád bych mu připomenul: Švihej prutem jen ty, kdos bez viny!

(MF Dnes, srpen 1999)

Odejmout licenci není tak jednoduché

Není nic snazšího než odejmout Vladimíru Železnému, respektive společnosti CET 21, licenci k vysílaní televize Nova. Stačí k tomu sedm zvednutých rukou v třináctičlenné Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jenže!

Dotčený subjekt CET 21 se pochopitelně odvolá a rada pro vysílání bude muset obhájit svůj postup také před nezávislým soudem. A to už tak jednoduché není! A zdůrazňuji, že obhájit svoji zodpovědnost před soudem budou muset členové rady, nikoli někteří poslanci a novináři, kteří radu k podobným krokům v posledních týdnech vyzývají. Pokud by se pak před soudem prokázalo, že důvody k odejmutí licence nebyly opodstatněné, bude CET 21 plným právem žádat finanční odškodnění. Pochopitelně po členech rady, nikoli po oněch poslancích a novinářích!

Rada a její právní oddělení už takřka půl roku nedělá nic jiného, než že se zabývá sporem okolo Novy. Není pravda, že rada v tomto sporu něco zanedbala, něco nerozhodla nebo že bezdůvodně váhá. Všechno, co mělo být uděláno, uděláno je. Všechen ten humbuk je proto, že jedné straně sporu – ČNTS (CME) – se nelíbí, jak rada rozhodla. A má dost peněz na masivní propagační kampaň i na zcela nesmyslnou a neopodstatněnou žalobu Ronalda Laudera na Českou republiku.

Poslední vystoupení pánů Klinkhammera (CME) a Vávry (ČNTS) před radou bylo – nechť mi oba prominou – tristní. Takovou neznalost českých zákonů a ohýbání faktů rada už dlouho nezažila. Rada by podle nich měla proti CET 21 zasáhnout, protože:

- „Rada vždy fungovala jako poradce, jak mají být uspořádány vztahy na Nově.“ Není to pravda, rada není ani strůjcem, ani garantem smluv mezi CET 21 a ČNTS. Tyto smlouvy ji vždy zajímaly jen z toho hlediska, zda vyhovují českým mediálním zákonům.
- 
- „CET 21 zastrašuje zaměstnance ČNTS.“ Jak to má, proboha, rada vyšetřit? Žádný konkrétní důkaz navíc pánové nepředložili.
- 
- „CET 21 ukradl programy a data z počítačů ČNTS.“ Tatáž odpověď. Rada skutečně nemá své detektivní oddělení.
- 
- „Volejte řediteli je neobjektivní a nevyvážené, což je důvod k odnětí licence.“ Analýza programového oddělení rady toto obvinění vyvrací. Ten samý Vávra ještě ve funkci šéfredaktora před rokem na parlamentní půdě tvrdil (mimochodem zcela správně), že vyváženost nelze vztahovat na jeden pořad.
- 
- „CET 21 porušuje autorská práva a ochranné známky.“ CET 21 tvrdí o ČNTS totéž. Rada nemá kompetenci tento spor rozhodovat, musí počkat na verdikt soudu. A soud – nikoli rada – také musí rozhodnout dva hlavní obchodní spory: první mezi CME a soukromou osobou Vladimírem Železným ve věci jeho půjčky a druhý mezi CET 21 a ČNTS ve věci odstoupení od servisní smlouvy.
- 
- „CET 21 nemůže vysílat bez ČNTS, protože smlouva mezi nimi je exkluzivní.“ Smlouva mezi držitelem licence a jeho servisní společností podle rady naopak nemůže a nesmí být exkluzivní. V případě exkluzivity by držitel licence, jenž nese za vysílání veškerou právní odpovědnost, odpovídal za něco, co nemůže v případě porušování zákonů ovlivnit.
- 
Jako řešení sporu předložili pánové Klinkhammer a Vávra tři variantní návrhy:

- „Rada má povinnost odebrat licenci CET 21, pokud neobnoví spolupráci s ČNTS do 10 pracovních dnů.“ Tento návrh je zcela absurdní nesmysl. Licenci lze odejmout jen za jasně specifikovaná porušení zákona. Neobnovení spolupráce se servisní organizací mezi ně rozhodně nepatří.
- 
- „Rada změní licenční podmínky CET 21 a přikáže mu povinnost exkluzivní spolupráce s ČNTS.“ Další nesmysl (viz výše).
- 
- „Rada odebere licenci CET 21 a přidělí ji ČNTS.“ Opět absurdní návrh, který zcela ignoruje české mediální zákony. Licence se udělují v řádném licenčním řízení.
- 
Tolik strohá řeč faktů. To, o co se dnes hraje, je vcelku jednoduché. Jestliže se hrubému nátlaku nepodvolila tato rada, je třeba udělat všechno pro to, aby byla odvolána. Nová rada bude třeba povolnější. Krátkozrakost podobného řešení je v tom, že ani rada v jiném složení – pokud se bude držet zákonů – prostě nemůže dojít k jiným výsledkům. A pokud paragrafy znásilní, narazí posléze na soud, protože i druhá strana konfliktu – CET 21 – bude hájit svá práva.

(MF Dnes, září 1999)

Deset poznámek k Lauderově žalobě na ČR

Ronald Lauder, jeden z nejbohatších lidí v USA, žaluje Českou republiku a požaduje prý náhradu škody ve výši 15 miliard korun. Odvolává se přitom na smlouvu mezi Spojenými státy a Českou republikou o ochraně investic. Škoda mu měla vzniknout tím, že držitel licence k vysílání TV Nova společnost CET 21 odstoupila od servisní smlouvy s ČNTS, která patří Lauderově společnosti CME.

Není účelem tohoto článku, aby řešil jemné detaily mezinárodního práva, neboť CME není americká, nýbrž bermudská firma, a pan Lauder se ochrany domáhá poněkud krkolomně jako americký občan. (Pozn. 2003: V druhé arbitráži, ve Stockholmu, ve které to později Ronald Lauder zkusil v téže věci v jiném gardu, zažalovala Českou republiku CME. Ovšem nikoli bermudská, nýbrž nizozemská. Původním investorem však byla německá CEDC.) S tím nechť si lámou hlavu k tomu povolaní právníci. Zajímavější bude podrobit zkoumání Lauderovo tvrzení, že za jeho potíže nese zodpovědnost Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání.

V roce 1992 udělila tehdejší Korteho rada licenci společnosti CET 21. Do této společnosti posléze se souhlasem rady vstoupili podílem 1,25 % oba investoři nové televize – Česká spořitelna a Lauderova CEDC.

První poznámka: Na tomto stavu se dodnes nic nezměnilo.

Vedle CET 21 vznikla tehdy ještě servisní společnost ČNTS. Vlastní techniku, vyrábí a nakupuje programy, zaměstnává lidi. Vztah CET 21 a ČNTS upravovala jejich vzájemná smlouva.

Druhá poznámka: Toto uspořádání není výmyslem rady, ta s ním tehdy pouze vyslovila souhlas. Rada není garantem této smlouvy.

Hlavním investorem v ČNTS (66 %) se však záhy nestala společnost CEDC, což by zajišťovalo vlastnickou provázanost s CET 21, nýbrž jiná firma, bermudská CME. Američané dnes tvrdí, že CME je následnickou firmou CEDC.

Třetí poznámka: Není to pravda, jedná se o dvě různé společnosti.

1. ledna 1996 vstupuje v platnost novela zákona o vysílání 301/95 Sb., která de facto ruší platnost některých licenčních podmínek.

Čtvrtá poznámka: Zrušením licenční podmínky č. 17 ztrácí rada jakoukoli možnost kontroly nad změnami v servisní ČNTS.

CME toho obratem využívá a postupně navyšuje svůj podíl v ČNTS až na dnešních 99 procent.

Pátá poznámka: Tyto změny již nepodléhají regulaci rady. 

Vladimír Železný v téže době vykupuje podíly některých společníků a navyšuje svůj podíl v CET 21 na 60 procent.

Šestá poznámka: Půjčka od CME, za kterou Železný podíly vykoupil, je jeho soukromá věc. Nepodléhá regulaci, rada s ní nemá nic společného.

23. 7. 1996 zahajuje rada správní řízení s ČNTS o neoprávněném provozování. Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že se množí případy, kdy soudy v různých kauzách nejsou schopny přesně rozlišit, kdo vlastně vysílá, zda CET 21 či ČNTS, a kdo tedy nese za vysílání Novy právní odpovědnost. Výsledkem zdlouhavého řízení jsou především tyto změny: smlouvy s ochrannými autorskými organizacemi a radiokomunikacemi se posouvají k CET 21, šéfredaktory zpravodajství a publicistiky jmenuje CET 21, ČNTS si nechává vymazat v obchodním rejstříku provozování celoplošné televize jako předmět podnikání.

Sedmá poznámka: Toto správní řízení nijak neovlivnilo hodnotu Lauderových investic. Naopak ve stejném období se stala cena akcií CME nejrychleji rostoucí mediální strukturou na americkém trhu, silnější než Viacom, Time Warner nebo Disney. Datum 23.7. 1996 přitom označuje Lauder v žalobě za počátek svých problémů v ČR (!?!?).

Zatímco zisky z Novy stále stoupají, CME postupně krachuje v Maďarsku, Polsku a Německu. Uvnitř Novy postupně narůstá konflikt o míru reinvestic plynoucích zpět do televize. Na podzim 1998 Železný sonduje mezi členy rady, zda by souhlasili se spojením CET 21 a ČNTS do jedné firmy, kde by čeští podílníci měli vlastnickou většinu, drtivá většina zisku by i nadále plynula Lauderově CME. Počátkem tohoto roku (1999) však CME oznamuje fúzi s jinou americkou společností SBS.

Osmá poznámka: Z výroků pana Lindskoga z SBS vyplývá důvodné podezření, že součástí obchodu měla být i licence Novy. To znamená, že CME nabízela k odprodeji něco, co jí nepatří a nikdy nepatřilo.

V dubnu 1999 je Železný odvolán z funkce ředitele ČNTS. Konflikt mezi CET 21 a ČNTS vrcholí 5. srpna, kdy CET 21 odstupuje od smlouvy s ČNTS a zahajuje vlastní vysílání z Barrandova.

Devátá poznámka: Až do 5. srpna plynuly všechny zisky Novy Lauderově CME.

Přes veškeré výhrady – a je jich dost –, které lze k Vladimíru Železnému mít, je nesporné, že podnikatelský úspěch Novy je spojen s jeho jménem. Za přerušení penězovodu z České republiky na Bermudy a za katastrofální pokles akcií CME si může pan Lauder sám, neboť bylo jeho svobodným rozhodnutím, zda půjde do riskantního konfliktu s majoritním vlastníkem licence. Rada pro vysílání není garantem smluv mezi CET 21 a ČNTS. Tyto smlouvy ji vždy zajímaly jen z toho pohledu, zda neodporují našim mediálním zákonům. Spory CET 21 a ČNTS musí rozhodnout soud, rada k tomu nemá kompetence. Investorem v ČNTS je navíc z čistě právního hlediska úplně jiný subjekt – CME, než o kterém se zmiňuje původní projekt – CEDC. Lajdácké opomenutí dát tento rozpor v průběhu minulých let do pořádku padá jen a jen na hlavy Lauderových lidí.

Desátá poznámka: Majetek CME (nemovitosti, technika, knihovna) zůstává nedotčen. Česká republika jej ani nezcizila, ani nevyvlastnila, ani neznárodnila. Stalo se pouze to, že jedna soukromá firma se po dvou letech sporů rozhodla, že nebude nadále spolupracovat s jinou soukromou firmou.

(Lidové noviny, říjen 1999)

Argumenty ve Vávrově článku chybějí

Pokud bylo smyslem článku Jana Vávry (MF Dnes 28. 9. 1999) plivnout špinavou slinu na mě osobně, potažmo na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, podařilo se mu to. Pokud však mělo být cílem přinést argumenty, v čem se rada v hodnocení sporu o Novu mýlí, nenašel jsem v jeho textu jediný.

Naopak – Vávra opět předvedl přímo diletantskou neznalost českých zákonů. Je mi to trapné, že ho na stránkách nejčtenějších českých novin musím poučovat, ale předběžné opatření soudu není pravomocný rozsudek. Výsledek soudního řízení může – ale také nemusí – správnost předběžného opatření potvrdit. A Vávrova představa, že by rada pro vysílání měla dohlížet zřejmě i na to, zda někdo přejímá nebo nepřejímá dopisy od soudu, je poněkud úsměvná.

Nepravdivé je i Vávrovo tvrzení, že by rada měla zasáhnout, protože dochází k přesunu licence Novy. Obecně lze říci, že ke změnám vlastnické struktury v licencovaných společnostech, které v Česku provozují rádia a televize, dochází poměrně často. Každá taková změna však podléhá schválení radou. Až si CET 21 podá žádost, rada ji posoudí standardním způsobem, přesněji spíše nadstandardním způsobem, ve smyslu podrobnosti zkoumání a prověřování všech údajů žádosti.

Zcela vedle je Vávra se svými úvahami o odebírání licence za pořad Volejte řediteli. Píše: „V minulosti, když Vladimír Železný nazval pana Štěpánka tajtrlíkem, byla rada schopna okamžitě vyhlásit správní řízení o odejmutí licence. Když tentýž Železný dnes sprostě napadá Jiřího Menzela, rada nedělá nic.“ To jsou naprosté lži. Řízení o odejmutí licence rada vůbec nevedla kvůli „tajtrlíkovi“, nýbrž na základě podrobné analýzy všech (!) zpravodajských a publicistických pořadů. Neumím si představit, jak by rada před soudem obhajovala, že licenci odebrala jen proto, že Železný v jednom Volejte řediteli neuctivě hovořil o Menzelovi.

Vůbec nic to přitom nemění na mém dlouhodobém přesvědčení, že Volejte řediteli je neetický pořad. Problém je v tom, že co je neetické, ještě nemusí být nezákonné. Za normální bych pokládal, kdyby na Menzelův článek v MF Dnes reagoval Železný tamtéž, jako jsem kupříkladu učinil i já. Jen tak mimochodem – pan Menzel, přestože jsem jej ve svém textu nijak nešetřil, se mě i radě druhý den písemně omluvil. (Klobouk dolů, pane režisére!)

Vávra zmiňuje také moji osobní odpovědnost za žalobu Ronalda Laudera na Českou republiku. Patřím mezi nemnoho lidí v této zemi, kteří znají právní pozadí sporu, samotnou žalobu i práci, kterou ve spolupráci s radou dosud odvedli právníci ministerstva financí, které ve sporu zastupuje Českou republiku. Mohu tudíž všechny daňové poplatníky ubezpečit, že mohou mít stejně jako já klidné spaní. Šance, že by Ronald Lauder mohl v tomto sporu uspět – říkám to z plnou odpovědností – je nulová. A ví to jistě i on sám. Jenže v téhle žalobě vůbec nejde o samotný spor, jehož výsledek může být pro pana Laudera pouze další blamáží, nýbrž o doprovodný mediální humbuk. Jemně se to dá nazvat nátlak, tvrdší povahy by mluvily o vydírání. Dejte mi nějakou licenci a já vám dám pokoj! Jenže za své problémy si pan Lauder může sám. Napřed prodával licenci, která mu nepatří, a když to neklaplo, šel do riskantního konfliktu s jejím většinovým vlastníkem.

Naprosto hanebné, podpásové – a proč to neříct naplno – sprosté jsou Vávrovy náznaky „nejtemnějších podezření“ o korupci. Pro lidi jeho ražení je zřejmě nepochopitelné, že jsem si v rámci sporu o Novu s Vladimírem Železným nevyřídil své osobní účty. Ba naopak – dokonce jsem se jej zastal! Jenže o to právě jde. Kdybych se přidal k honu na Železného v okamžiku, kdy on obrátil, popřel bych sám sebe a všechno, co jsem v minulých letech říkal. Názory (Pozn. 2003: na organizační uspořádání Novy) jsem totiž nezměnil já, nýbrž Železný.

Nevím, jakou má o veřejném činiteli představu Jan Vávra. Moje představa je, že daňový poplatník, z jehož peněz jsem placen, má právo znát mé názory. Proto píšu články, proto nosím svoji kůži na trh do rádií i do televizí. A mám-li pochybnosti, říkám je nahlas. Nenechal jsem se v minulosti ukřičet Železným, nenechám se teď ukřičet Vávrou. O tom, kdo má či nemá být členem orgánu státní správy, však naštěstí nerozhoduje v zákonech nepříliš zběhlý ředitel, který si radu plete se soudem.

(MF Dnes, říjen 1999)

(Pozn. 2003: Ronald Lauder nakonec v londýnské arbitráži skutečně neuspěl. Přesně tak, jak jsem předvídal. Ani ve snu by mne však nenapadlo, že dílčí výsledek pozdější arbitráže stockholmské, ve stejné věci, se stejnými svědky, se stejnými důkazy, pouze v jiném gardu, kdy Laudera nahradila jeho CME, může být opačný. Více v dalších článcích.) 

Stanovisko RRTV pro Poslaneckou sněmovnu

(Pozn. 2003: Toto stanovisko se později stalo součástí výroční zprávy RRTV za rok 1999. Uvádím ho nejen pro jeho informační hodnotu, ale také proto, že jsem byl autorem jeho návrhu. Po drobných úpravách se s ním ztotožnila celá rada.)

Pro orientaci ve sporu o TV Nova je nezbytně nutné rozlišovat alespoň jeho základní roviny – a to právní, mediální a politickou:

Právní rovina zahrnuje zejména všechny zákony, dokumenty, licenční podmínky, podle kterých jsou vedeny související soudní spory. Regulační částí této roviny je uplatňování kompetencí a nástrojů, které Radě přísluší z platného zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a zákona o Radě.

Mediální rovina je dána obrazem zmíněného sporu v médiích. Mediální obraz sporu je pak pro veřejnost podkladem pro jeho hodnocení a tvorbu veřejného mínění.

Politická rovina sporu je výsledkem snahy zúčastněných stran vtáhnout do jeho řešení politické i státní špičky a ochotou oslovených ve věci zasahovat.

K jednotlivým rovinám sporu uvádíme:

A) Právní rovina

V současné době řeší české i mezinárodní soudy (Pozn. 2003: arbitráže) v souvislosti s Novou tři hlavní okruhy sporů, které nelze zaměňovat ani směšovat, jak se často v médiích děje:

1) CME proti Vladimíru Železnému (Pozn. 2003: tzv. amsterodamská arbitráž) v mezinárodním rozhodčím řízení ve věci kupní smlouvy mezi CME a Vladimírem Železným jako soukromou osobou o prodeji společnosti Nova Consulting, bývalého společníka ČNTS. Spor je veden o plnění této smlouvy a nyní ve fázi předběžného opatření probíhá ve Stockholmu. Toto řízení se nevztahuje ke společnosti CET 21.

2) Ronald Lauder proti České republice (Pozn. 2003: tzv. londýnská arbitráž) se arbitrážní žalobou domáhá náhrady škod, které mu údajně měly způsobit orgány ČR nedodržením Dohody mezi Spojenými státy americkými a Českou a Slovenskou Federativní republikou o vzájemné podpoře a ochraně investic tím, že společnosti CET 21 nezabránily v přerušení spolupráce se servisní firmou ČNTS, kterou Ronald Lauder nepřímo kontroluje jako majoritní vlastník bermudské společnosti CME. Českou republiku v tomto sporu zastupuje Ministerstvo financí ČR. Rada poskytuje Ministerstvu financí v této věci úzkou součinnost a není oprávněna poskytovat informace o způsobu obhajoby, který Ministerstvo financí zvolilo, nebo jej jakkoli komentovat. V hodnocení situace zastává Rada stejný názor jako Ministerstvo financí. Ronald Lauder se opakovaně domáhá řešení, která jsou v zásadním rozporu s naším právním řádem (např. převod licence na společnost ČNTS). Zástupci Ronalda Laudera rovněž v tisku oznamovali Lauderovu ochotu stáhnout žalobu proti České republice v případě, že získá přístup k licenci televize Prima TV. Arbitrážní řízení probíhá podle pravidel UNCITRAL (Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní). (Pozn. 2003: Je zajímavé, že o „stockholmské“ arbitráži mezi ČR a CME tehdy ještě nebylo ani vidu ani slechu. I později probíhala jaksi v pozadí. Hlavní pozornost byla vždy soustředěna na „londýnskou“ arbitráž mezi Lauderem a ČR.)

3) ČNTS proti CET 21: Jde o řadu žalob vztahujících se k porušování smluvních vztahů mezi ČNTS a CET 21. Tyto typické obchodní spory řeší příslušné obchodní soudy (ochranné známky, autorská práva atd.). Rozhodnutí soudu se v některých případech mohou dotýkat zákona o vysílání, ale Rada ve věci může rozhodnout až po pravomocném rozhodnutí soudu, což se dosud nestalo. Přehlednost konfliktu komplikuje také řada předběžných opatření příslušných soudů, převážně vzápětí zrušených. I v tomto případě by však Rada mohla reagovat až na rozhodnutí soudu ve věci – takové rozhodnutí však doposud nebylo vyneseno.

Jediný subjekt figurující v celém komplexu sporů, se kterým dnes má Rada podle zákona o vysílání co do činění, je CET 21 jako provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí. O možnost zasahovat do vztahu mezi provozovatelem vysílání a servisní organizací byla Rada připravena novelou zák. č. 301/95 Sb., která umožnila provozovatelům požádat o zrušení podmínek vztahujících se k úpravě vztahů mezi provozovatelem vysílání a servisními společnostmi (v tomto případě ČNTS). Rada byla podle tohoto zákona povinna takové žádosti vyhovět.

B) Mediální rovina

Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností: To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z věcného studia dokumentů a zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty. Není účelem tohoto Doplňku analyzovat příčiny tohoto stavu, rozhodně to však vypovídá o profesionalitě, odpovědnosti, nezávislosti a korektnosti našich médií. Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci P. R. agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění. Dotazy i hodnocení kauzy ze strany poslanců, členů Stálé komise na 6. schůzi Stálé komise ostatně vycházely právě z tohoto mediálního obrazu kauzy, vytvořeného převážně P. R. agenturami.

C) Politická rovina

Politický rozměr dává sporu stále sílící snaha stran sporu, a to zejména CME, zatahovat do konfliktu politiky, dnes už nejenom české. Již v prvních týdnech sporu Fred Klinkhammer písemně intervenoval u některých ministrů i předsedy parlamentu, většina podání nejrůznějšího druhu byla zejména ze strany CME zasílána na vědomí předsedovi Stálé komise, R. Lauder také osobně intervenoval u nejvyšších představitelů USA i ČR. V tomto směru je (na české straně) jen na politické zodpovědnosti členů vlády a poslanců, do jaké míry podlehnou lobbyistickým tlakům a bez patřičné důkladné znalosti dané problematiky se propůjčí zájmům některé ze stran sporu.

Odpovědi na nejčastěji kladené otázky:

Proč Rada nezahájila správní řízení o odnětí licence?

Podle názoru tisku i některých poslanců Rada měla s CET 21 zahájit řízení o odnětí licence. Tento názor vychází z přesvědčení, že Rada mohla vzniklé situaci zabránit, protože měla nástroje, jak konfliktu předejít nebo jej usměrnit. Skutečnost je však jiná:

Zahájit správní řízení o odnětí licence lze pouze v případě vážného porušení zákona o vysílání a musí být řádně a doložitelně zdůvodněno. Přerušení spolupráce dvou privátních společností takovým důvodem není, navíc exkluzivní vztah provozovatele vysílání a jediné servisní organizace Rada pokládá za nežádoucí pro nebezpečí skrytého převodu licence. Připomínáme, že k takovým pokusům oba dnešní účastníci sporu – tehdy ještě společníci – v minulosti směřovali.

Pokud by Rada takové řízení zahájila, patrně by bylo zastaveno nebo nanejvýš překvalifikováno na řízení o vydání upozornění nebo na řízení o pokutě. S jistotou lze ale v případě odnětí licence předpokládat odvolání postižené strany k soudu. Kromě dalších následků by časový horizont soudního řízení, jehož výsledek navíc nelze předvídat, řešení sporu neuspíšil a tím nepřispěl k jeho aktuálnímu řešení.

I v případě odnětí licence vůbec nepřichází v úvahu možnost, na které zcela nepochopitelně stále trvá CME, tedy předání licence, nebo jakési „přepsání“ licence ve prospěch ČNTS. Jediným možným zákonným následkem by bylo zcela nové licenční řízení, ve kterém by žádná ze stran sporu neměla v předpokládaném množství dalších uchazečů žádnou výhodu.

Možným důvodem zahájení správního řízení o odnětí licence je porušování povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace (§ 4 zák. 468/91 Sb.). Rada se opakovaně setkává – nejenom ze strany ČNTS (CME), ale i od některých poslanců – s účelovou interpretací tohoto ustanovení zákona, protože v minulosti zahájila správní řízení o odnětí licence pro podezření z porušování poskytování objektivních a vyvážených informací ve vysílání zpravodajských a publicistických pořadů televize Nova. Toto správní řízení Rada v minulosti skutečně vedla a na základě podrobné analýzy pořadu Volejte řediteli a zpravodajských a publicistických pořadů jej posléze zastavila. V tomto případě podobná analýza žádné prohřešky proti zákonu neprokázala.

O výše uvedených skutečnostech Rada několikrát vedla rozpravu a hlasovala, návrh o zahájení správního řízení (Pozn. 2003: kvůli Volejte řediteli) o odnětí licence opakovaně nejtěsnější většinou neprošel. Uvedený stav je dokladem přetrvávajícího názorového rozdílu mezi členy Rady na míru razance postupu. V názoru na možnost ukončení případného řízení odebráním licence ale výrazná většina členů Rady zastává shodné stanovisko o jeho nereálnosti.

Proč Rada nezahájila správní řízení pro porušování jiných právních předpisů (autorských práv atd.)?

Jako důvod možného zahájení správního řízení bývá také uváděno porušování autorských práv. Opět je třeba připomenout, že zákon o vysílání ukládá Radě, aby mimo jiné sledovala, zda provozovatelé vysílání mají řádně uzavřené smlouvy s ochrannými autorskými organizacemi. Povinností Rady není řešení jednotlivých – ať už skutečných či pouze domnělých – porušení autorských práv soukromých subjektů mezi sebou. Za připomínku v této souvislosti stojí i skutečnost, že soud kvůli porušování autorských práv vydal předběžné opatření, které vzápětí zase zrušil. Přesto bylo Radě vyčítáno, že nezasáhla.

Byla Rada ve sporu dostatečně aktivní?

Dalším v médiích stále opakovaným názorem je, že Rada v souvislosti s konfliktem v Nově cosi zanedbala, neprojednala a nerozhodla. Zákonné možnosti Rady zasahovat do konfliktu jsou popsány výše. Jednoznačně lze ale prohlásit, že Rada v souvislosti s Novou v uplynulém půlroce řádně projednala vše, co Radě projednávat a rozhodovat ze zákona přísluší. Obsáhlost příslušných podání, dokumentů, jednacích bodů a rozhodnutí dokládá dále uvedená příloha tohoto Doplňku. Pro uplatnění ráznějšího postupu Rada postrádá oporu ve stávajícím zákoně o vysílání. Jak bylo ale shora uvedeno, ani případné zahájení správního řízení o odnětí licence by nepřineslo výrazný pokrok v řešení kauzy. V tuto chvíli se přes opakovaný tlak Rady na obě strany sporu nejeví jako možné řešení uvedení do původního stavu.

Závěr

Po celou dobu trvání kauzy zůstává stanovisko Rady v podstatě neměnné. U probíhajících soudních sporů je třeba rozlišovat soukromý spor Vladimíra Železného a CME od mezinárodní arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou. Rada je odhodlána hájit zájmy České republiky, nepodléhat lobbyistickým ani politickým tlakům. Mediální spory tohoto typu jsou v zahraničí zcela běžné, zatímco v ČR se jedná o první význačnější případ. Neznalost faktů nutných pro orientaci v problému a jedinečnost sporu spojená s nedostatkem možností srovnání vyvolává zejména u novinářů neúměrné reakce. Rada ubezpečuje poslance i veřejnost, že v této kauze rozhodovala a rozhoduje na základě znalosti všech dostupných spisových i dokladových materiálů.

V Praze dne 15. listopadu 1999

Poděkování Janě Ciglerové

Děkuji tímto Janě Ciglerové (Pozn. 2003: novinářka,  MF Dnes,  Rolling Stone, Lidové noviny aj., vždy velmi aktivní ve prospěch Laudera) za projevenou aktivitu, opět boduje. Díky jejímu dopisu, zveřejněnému v Britských listech  6. 4. 2000, se moje logická domněnka změnila v jistotu.

1) Mediální zástupce CME, tzn. zástupce jedné strany sporu o televizi Nova, Michal Donath má k dispozici moje fotografie. Nebo přesněji: má k dispozici fotografie člena Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání.

2) Jedná se o fotografie vyhotovené ze záznamu vystoupení skupiny Unisono, který má v archivu ČNTS.

3) Pan Donath tyto fotografie z nějakých důvodů šíří na disketách mezi novináře.
4) Dělá to v období, kdy na nejrůznějších úrovních a u různých soudů probíhá spor o televizi Nova.

5) CME, potažmo ČNTS, se v tomto období opakovaně snaží do svého obchodního sporu, který musejí vyřešit soudy, zatáhnout regulační orgán, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání.

6) Tyto fotografie se objevují u článků kompromitujících dotyčného člena rady.

7) O tomto mediálním zástupci CME se lze v otevřených zdrojích dočíst, že měl cosi společného s komunistickou tajnou policií. Konstatoval to i soud.

Více snad není třeba dodávat. Nehledám žádná spiknutí, zajímají mě pouze konkrétní skutky konkrétních lidí, lidí zainteresovaných ve sporu o Novu. Letitá zkušenost mi říká, že nic se neděje náhodou. O korektnosti a standardnosti výše popsaného počínání nechť si každý učiní úsudek sám.

(duben 2000)

Děsivá zpráva stockholmských arbitrů

Marně jsem si lámal hlavu, jaký že to právní fígl se ukrývá za tím, že dvě prakticky totožné arbitráže (londýnská: Lauder vs. ČR, 0 : 3 ve prospěch ČR; a stockholmská: CME vs. ČR, 2 : 1 ve prospěch CME, kdy český arbitr výnos odmítl podepsat a napadl jej ve svém separátním stanovisku) dopadly zcela obráceně. Jakou že to nezvratnou argumentaci předložila společnost CME ve Švédsku? To, co jsem si však po zveřejnění obou textů přečetl, mnou poněkud otřáslo a nevím, zda se nad výnosem stockholmských arbitrů smát či plakat.

Žádný figl! Pánové Lauder, Klinkhammer a Vávra si to mohli zrovna napsat sami. Jako důkaz arbitři uvádějí tvrzení CME, aniž by vyžadovali jejich objektivní potvrzení, a obhajobu České republiky vlastně nepřipustili. O výsledku se pravděpodobně rozhodli předem a pak už jen doplňovali podpůrné argumenty pro své prvotní stanovisko, aniž by spravedlivě vážili fakta předkládaná oběma stranami sporu. Ignorovali přitom arbitrážní pravidla UNCITRAL, totiž že na prvním místě rozhodci musejí respektovat zákony příslušné země, v tomto případě České republiky. Kdyby měla česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyhovět stockholmským rozhodcům, musela by porušovat české zákony. Arbitři tu rozhodně nejsou ani od toho, aby hodnotili české zákony nebo rozhodnutí českých soudů. I to odporuje pravidlům UNCITRAL. Šílenost jejich počínání vysvítá naplno nejenom po prostudování nesouhlasného stanoviska třetího (českého) arbitra z tohoto sporu, ale také z výnosu tří londýnských rozhodců, kteří stejná fakta vyhodnotili zcela obráceně.

Není sporu o tom, že rozhodnutí z roku 1993, že investor (CEDC, později CME) nebude součástí licencované firmy (CET 21), nýbrž servisní organizace (ČNTS), nebylo zrovna šťastné. Jenže s tímto nápadem nepřišla tehdejší rada, nýbrž právě lidé spojení s Novou. A není se jim ani co divit, protože jen správně vyhodnotili tehdejší společenské a politické klima, které nepřálo „výprodeji rodinného stříbra do zahraničí“. Tehdejší rada (a dlužno dodat, že nikdo z tehdejších členů již v radě nezasedá) pak pevnost tohoto svazku zavázala přísnými licenčními podmínkami. O jejich následné zrušení se však svým lobbyingem zasloužily právě obě strany pozdějšího sporu, CET 21 (Železný) a CME/ČNTS (Lauder). A ve světle interpelace Cyrila Svobody, který se dnes ve snaze vytřískat z nastalé patálie nějaký politický kapitál, ptá po vinících, je poněkud úsměvné, že spoluautorkou oné zpackané novely zákona o vysílání (301/95 Sb.), která likvidací licenčních podmínek propojení licencované společnosti a její servisní firmy rozbila a radě tak sebrala jakékoli možnosti do celé věci později vstupovat, není nikdo jiný než Svobodova čtyřkoaliční kolegyně Hana Marvanová. Přímo pikantní pak je, že za svoji „práci“  tehdy od ještě spojených nováckých sil (CET 21, ČNTS, CME) obdržela velikou kytici růží. A naopak ten, kdo na krátkozrakost likvidace licenčních podmínek do poslední chvíle – leč marně – upozorňoval, byla právě rada pro vysílání.

Jinou tragedií je, že běžný český občan vůbec nemá šanci udělat si o nejednoduchém a mnohavrstevném sporu o Novu objektivní představu. Převážná část našich médií totiž spor vylíčila tak, že zlí čeští podnikatelé vypekli hodného amerického investora. Jenže skutečnost je trochu jiná: tenhle příběh nemá jednoznačné kladné a záporné hrdiny a nemá ani jedinou příčinu. Jde o tvrdý podnikatelský střet, kde obě strany mají kousek své pravdy a svoje máslo na hlavě. Jenže to, že si na začátku sepsaly mizerné smlouvy, je jen a jen jejich věc. A nezapomeňme také, že spor probíhá v právním prostředí, ke kterému obě strany svým lobbyingem nemalou měrou – a do jisté doby dokonce ruku v ruce – přispěly. Snaha americké strany zatáhnout v okamžiku, kdy se ukázalo, že tahá za kratší konec provazu, do sporu i český stát je však neskutečná podlost.

O to děsivější je zpráva, kterou dva stockholmští arbitři (Pozn. 2003: Dr. Wolfgang Kühn a Stephen M. Schwebel) svým rozhodnutím vyslali do podnikatelského světa: Lžete (svým akcionářům) a podvádějte (regulační orgán), najměte si mizerné právníky (autory oněch příšerných smluv) a špatné poradce (namísto jednání vyprovokovali „válku“), a až na své počínání dojedete, nic si z toho nedělejte! Obraťte se na nás, arbitry, a my vaši vlastní neschopnost hodíme na bedra státu, který vám umožnil na svém území podnikat!

(Právo, říjen 2001)

Ostatně soudíme, že Nova musí být zničena! Opravdu?

Reakci pana Patrika Sládečka na můj článek se ani příliš nedivím. Problém je v tom, že zatímco on si své názory na věc vytváří pod vlivem virtuální reality našich médií, já své názory formuluji se znalostí reality skutečné. V případě reflexe médií jsou však tyto reality vzdáleny víc, než si běžný čtenář vůbec dokáže představit. Ale k věci.

Právě z mého popudu došlo v druhé polovině devadesátých let na půdě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která od r. 1994 působila již v jiném složení, k prověření všech okolností spojených s udělením licence společnosti CET 21. Stejné věci se tehdy věnovala i poslanecká komise pod vedením Petra Plevy. Obě šetření shodně potvrdila, že při zrodu televize Nova skutečně došlo k dílčím pochybením, nicméně k žádnému zásadnímu porušení zákona. To se týká i dnes tolik mytizovaného „zrušení“ licenčních podmínek, ve skutečnosti se však jednalo o jejich zmírnění. Doboví pamětníci (třeba Milan Šmíd) říkají, že ve skutečnosti nešlo o nějaký podvod či spiknutí, nýbrž o docela prostou obavu – jak nového provozovatele, tak tehdejší rady –, aby aplikace tvrdých licenčních podmínek nepřivodila porod mrtvého dítěte. Což by soukromé televizní podnikání zdiskreditovalo na dlouhá léta dopředu. Nic víc, nic míň.

Jestliže se pan Sládeček pateticky ptá, zda členové RRTV byli diletanti, musím mu v celku prostě a jednoduše odpovědět, že v zásadě ano. Přesnou představu, jak má vypadat a fungovat privátní televize, neměl u nás na počátku devadesátých let nikdo. Nespočet chytrých generálů po bitvě se – jak je zde zvykem – vyrojilo až deset let poté.

Co se týká pana Korteho a jeho angažmá v Nově po odchodu z rady, je sám strůjcem svého osudu. Já bych si na jeho místě dvakrát rozmyslel, kde bych se nechal zaměstnat. Pokud je mi známo, uplatnil v Nově svoji znalost několika jazyků. Ani v mých očích jej to však neomlouvá. Kupodivu nikdo z našich novinářů se však již nepohoršoval nad tím, když  pan Korte, tentokrát už v žoldu CME, vypovídal jako „nestranný“ svědek a pamětník zrodu Novy. Zřejmě se pan Korte již angažoval na „správné“ straně.

Podobné otázky, jako pan Sládeček, jsem si po nástupu do rady kladl také. Dokonce jsem pro jejich zodpovězení, respektive pro prověření všech okolností udělení licence Nově, a tím pádem i pro vyvrácení některých mýtů, udělal zdaleka nejvíc ze všech. Kdybych však v kladení stále stejných otázek pokračoval i poté, co zazněly racionální odpovědi podložené rozumnými argumenty, připadal bych si jako onen pošetilý senátor, který každou svoji promluvu končil slovy, že ostatně soudí, že Kartágo musí být zničeno. Někteří novináři a politici si dnes slůvko Kartágo jen zaměnili za Novu. Jsou stejně zábavní jako ten senátor.

(listopad 2001)

Komu patří Nova a Prima

Následující údaje o majitelích českých soukromých televizí Nova a Prima nejsou žádným tajemstvím a naprostá většina z nich je navíc běžně dostupná na Internetu, kupříkladu ve výroční zprávě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). To, že podstatná část českých novinářů v rozporu se skutečností okolo vlastníků Novy a Primy přesto vytváří atmosféru tajemna a zdání zákulisních machinací je neodpustitelné. Spíše to vyvolává otázku, proč tak tito novináři činí. Z hlouposti? Stádovitosti? Na objednávku? A, B i C je špatně!

TV Nova

Provozovatel televize Nova společnost CET 21, s. r. o. má tyto společníky: 

Edikon, a. s.      24,51 %
MEF Media, a. s.     24,02 %
Vilja, a. s.      21,46 %
Peter Kršák      16,60 %
Vladimír Železný     11,78 %
CEDC Manag. Services, GmbH.   1,42 %
Česká spořitelna, a. s.    0,20 %

Společnosti Edikon a MEF Holding se staly podílníky při posledním navyšování základního jmění, když Vladimír Železný nemohl na základě rozhodnutí soudu nakládat se svými finančními prostředky.

Společnost Vilja se podílníkem CET 21 stala poté, co se původní společníci dr. Hunčík, prof. Alan a mgr. Venclík postupně rozhodli převést své podíly z fyzických osob na osobu právnickou.

Všechny tyto změny proběhly v souladu se zákonem a po předchozím souhlasu RRTV.
Za pozornost stojí podíl ve výši 1,42 % držený společností CEDC. Faktická a nikdy nikým nezpochybněná existence tohoto podílníka značně problematizuje tvrzení (nizozemské) společnosti CME, že je právním nástupcem CEDC. Je to jako kdyby Česká republika byla právním nástupcem ČSFR a Československo přitom vesele existovalo dál. Tento fakt rozhodujícím způsobem zpochybňuje celou stockholmskou arbitráž, neboť CEDC je německá firma, zatímco stockholmská arbitráž se odvolává na česko – nizozemskou smlouvu o ochraně investic.

A ještě jedna poznámka z trochu jiného soudku: Organizační uspořádání TV Nova, respektive vztahy licencora (CET 21) a jeho servisních organizací (především vztah s Českou produkční 2000) dnes beze zbytku splňuje kritéria stanovená zákonem o vysílání. Právě v tom je zásadní rozdíl proti dřívějšku, kdy servisní organizací byla ČNTS a řada kompetencí svěřených zákonem držiteli licence (CET 21) byla v rukou servisní firmy (ČNTS). Právě toto bylo jádrem mých dřívějších sporů s Vladimírem Železným. Po sté opakuji, že jsem to nebyl já, kdo na tuto věc posléze změnil názor a otočil o 180 stupňů, nýbrž Vladimír Železný. Moje „provinění“ je v něčem jiném. Česká kulturně – mediální „Národní fronta“ mi nikdy neodpustí, že jsem si do Železného v okamžiku, kdy byl na kolenou (jaro 1999), také nekopl. Jenže právě tím bych poté, co Železný obrátil a organizační vztahy v Nově uspořádal dle zákona, popřel vše, co jsem dříve říkal. (Tato poznámka nijak nekomentuje samotný spor o Novu a jeho příčiny, nýbrž pouze faktický právní stav dříve a nyní. Řešení tohoto obchodního sporu je věcí soudu, nikoli mediálního regulačního orgánu, tedy RRTV. )

TV Prima

Provozovatel televize Prima společnost FTV Premiéra, s. r. o. má tyto společníky:

GES Real Investment, s. r. o.   70,65 %
Domeana, s. r. o.     29,35 %.

Domeanu dnes stoprocentně vlastní firma Czech Media Corporation, a. s., což není nikdo jiný než čerstvě přejmenovaný GES Holding, a. s.

Akcie společníků FTV Premiéry jsou na jméno.

Všichni „koncoví vlastníci“ ve druhém či třetím koleně (rozuměj fyzické osoby) jsou RRTV známi. Co jejich „oficiálnímu“ zveřejnění brání, jsem vysvětlil ve svých předchozích článcích (Pozn. 2003: viz články Britské listy by čtenářům měly říkat celou pravdu a Fantazmagorie Britských listů diskreditují novinářskou obec  v kapitole Dobrá Rada nad zlato) pro Britské listy. Přesto však lze konstatovat, že jejich totožnost ani pro novináře není žádným tajemstvím.

Všechny vlastnické změny ve společnosti FTV Premiéra proběhly v souladu se zákonem a po předchozím souhlasu RRTV.

(březen 2002)

(Pozn. 2003: Článek uvádí vlastnickou strukturu Novy ještě před vstupem skupiny PPF. Také vlastnická struktura Primy se mezitím zjednodušila, koncoví vlastníci však zůstali stejní.)

Lauderovy hříchy aneb O čem novináři nepíší

Zatímco Vladimíru Železnému věnují čeští novináři nadstandardní pozornost – koneckonců vcelku zaslouženou –, druhá strana sporu o TV Nova, reprezentovaná Ronaldem Lauderem, se zájmu našich hlídacích psů demokracie netěší. Vše tak vlastně probíhá v režii a ke spokojenosti Michala Donatha – dle otevřených zdrojů dvojnásobného agenta StB pod krycími jmény Kurt a Don – a jeho P. R. agentury, jehož si Lauder najal k mediálnímu zastupování CME. Přitom se vůbec nedá říci, že by nebylo o čem psát.

Společnost CME vstoupila do ČNTS, tehdejší servisní firmy Novy, v rozporu s českými zákony (!!!), bez souhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a za jejími zády. Což je obzvláště zajímavé v kontextu stockholmské arbitráže. Celou věc později nepřímo „legalizovala“ teprve katastrofální novela vysílacího zákona (301/95 Sb.) z pera Hany Marvanové, jež zrušením licenčních podmínek přestřihla jedinou vazbu rady k servisním firmám. Marvanová pak od Železného, tehdy ještě „agenta“ amerických zájmů, za svůj počin obdržela obrovskou kytici. Je zvláště pikantní, že právě Marvanová má být novou předsedkyní mediální komise sněmovny. Chce prý napravovat chyby minulosti, říká. Zbývá dodat, že také zlikvidovat ty, kteří neztratili paměť. Napadá mě cosi o kozlovi a zahradníkovi.

Podobně se CME zachovala, když jí RRTV kvůli křížení vlastnictví nepovolila – zákon byl tehdy přísnější než dnes – majetkově vstoupit do rádia Alfa. Američané radu opět obešli a Alfu ovládli přes servisní firmu.

Když rada vedla v roce 1997 správní řízení s ČNTS kvůli neoprávněnému provozování Novy, což bylo v příkrém rozporu s českými zákony, Američané si několikrát z úst radních vyslechli, že rada by za ideální považovala spojení CET 21 (televize de iure) a ČNTS (televize de facto) do jedné firmy. Nikdy na to – ve vzácné shodě se Železným – nepřistoupili a nadále využívali všech výhod servisní firmy, jež nespadala pod dohled regulačního orgánu. Nyní ve Stockholmu radu viní, že právě tím, na čem sami trvali, znehodnotila jejich investici.

Na podvodné navýšení základního jmění ČNTS formou „krabice od bot“, do které lidé z CME naházeli vše možné i nemožné včetně účtů za obědy, taxíky, letenky a projekt televize na Ukrajině, upozornil Železný. Nepochybně ví, o čem mluví, neboť  byl v té době v ČNTS jednatelem. Naše novináře ani odpovědné orgány to kupodivu nezajímá.

Po vypuknutí sporu o Novu se zástupci CME v čele s Fredem Klinkhammerem dostavili na radu s protiprávním požadavkem, aby licenci Novy „přepsala“ na CME nebo tam CME alespoň „připsala“. Cituji doslova. Dle zákona je licence nepřevoditelná. Poté, co pánové opustili jednací místnost, zůstali na sebe členové rady hledět v němém úžasu. S takovou povzneseností nad české zákony se tváří v tvář ještě nesetkali.

Ve svých výročních zprávách CME pravidelně obelhávala vlastní akcionáře, neboť se vždy vydávala za plnohodnotného majitele televize se vším všudy, včetně licence. Je jasné, že právě tímto způsobem CME zvyšovala hodnotu svých akcií. Stejně Lauder postupoval, když CME chtěla fúzovat se společností SBS. Předmětem obchodu byla i licence CET 21, která však CME nikdy nepatřila. Na tiskové konferenci ve Švýcarsku to prozradil jeden z šéfů SBS Martin Lindskog.  

Ve sporu o Novu podpořili Laudera také někteří někdejší členové RRTV. Ti, co v roce 1993 udělili CET 21 licenci. Ač byli mnohde citovaní jako nezávislí odborníci (Pozn. 2003: kupříkladu Daniel Korte), nikdy se oni sami ani CME veřejně nepochlubili, že je za to Lauder ve skutečnosti platil. Podotýkám, že velmi slušně. Jeden z nich (Pozn. 2003: Jiří Koubek) se mi dokonce prokazoval pověřením jednat jménem CME. Jistě bude také jenom pouhá shoda náhod, že jeho manželka (Pozn. 2003: Marína Landová), v minulosti vysoká úřednice několika vrcholných státních orgánů, svědčila u arbitráže ve Stockholmu. Nikoli však, jak by se bylo lze naivně domnívat, jako svědek České republiky, nýbrž jako svědek CME.

Ve světle všech těchto skutečností je zajímavé, jak se k věci stavějí čeští politici, zvláště ti vládní. Když se jakýkoli americký politik angažuje v Lauderově sporu, vůbec ho nezajímá skutečný právní stav či objektivní fakta a automaticky se postaví na stranu amerického podnikatele. Ne tak politici čeští. V soukromých televizích se vypráví tato anekdota: Jaký je rozdíl mezi českým a americkým politikem? Žádný. Oba podporují americké obchodní zájmy.

(srpen 2002)

Lauderova skandální propaganda v Lidových novinách

Rozhovor Ronalda Laudera pro Lidové noviny (12. 8. 2002) nelze označit jinak než jako naprostou nehoráznost. Novinářka Jana Ciglerová rezignovala na jakýkoli kritický odstup od dotazovaného a Lidové noviny se projevily jako píárový věstník Lauderovy firmy CME a jejích obchodních zájmů.

Shrňme si fakta. Lauder a Železný, respektive firmy, jež reprezentují, se dostali do obchodního sporu. Ponechme pro tuto chvíli stranou, na čí straně bylo na začátku více pravdy. Skutečností je, že spor stále ještě řeší soudy a že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) ani Česká republika nikdy nebyly a nejsou garantem jejich vzájemných smluv. Za celý spor a jeho důsledky si přitom na prvním místě může Lauder sám. Proč a čím? Za prvé – doslova amatérskými smlouvami mezi CET 21 a ČNTS, které mu vyhotovili jeho právníci v čele s dr. Radvanem. Za druhé –  absolutní důvěrou k Vladimíru Železnému, kterou posléze zaměnil za fatální válku s týmž. Za třetí – obcházením a porušováním českých zákonů. A konečně za čtvrté – angažováním neschopného managementu v čele s Fredem Klinkhammerem a Janem Vávrou. Prakticky všechny kroky, které Klinkhammer s Vávrou zvláště v první fázi sporu podnikli, lze totiž označit za chybné a pro Lauderovy zájmy katastrofální.

Pak se však v lůně CME zrodil geniální nápad: Když se nám nepodařilo v náš prospěch vtáhnout do obchodního sporu regulační orgán (RRTV), zatáhneme do něj celou Českou republiku. V londýnské arbitráži (mezi Lauderem a ČR) americký podnikatel ještě neuspěl. Tribunál všemi hlasy konstatoval, že ani Česká republika ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání svojí činností či nečinností nezpůsobily Lauderovi žádnou škodu. Pak však přišel naprosto absurdní verdikt ze Stockholmu, kde to Lauder zkusil ve stejné věci, leč v jiném gardu. Českou republiku zažalovala pro změnu jeho CME. Jeden z arbitrů JUDr. Jaroslav Hándl se sice od výroku distancoval a vydal vlastní nesouhlasné stanovisko, ale jeho dva kolegové z tribunálu (Pozn. 2003: Dr. Wolfgang Kühn a Stephen M. Schwebel) rozhodli ve prospěch CME. Hándlovo stanovisko však rozhodně stojí za pozornost. Při jeho čtení zůstává rozum stát, že něco tak šíleného, co vyplodili jeho dva kolegové, vůbec může být pravda. (Vřele doporučuji, možná to leckomu otevře oči.)  

To však vůbec nebrání některým českým novinářům, aby nadále zpracovávali veřejné mínění ve prospěch Laudera. Michal Donath  a jeho P. R. agentura, najatá Lauderem, evidentně odvádějí dobrou práci. Někteří politici z  Koalice a ČSSD zase celou kauzu zneužívají k útokům na domácí politické scéně. Paradoxní je, že oč méně toho o skutečné podstatě a faktografii sporu vědí, o to radikálnější vynášejí soudy a obvinění. Zřejmě to prospívá jejich stranickým zájmům, určitě ne České republice.

Naprosto šokující je Lauderovo sdělení, že se mu prostřednictvím Madeleine Albrightové podařilo ve svůj prospěch zaangažovat prezidenta Václava Havla. Dobře si to zapamatujme. Prezident České republiky se ve sporu své země se soukromou firmou, která si ztráty způsobené vlastními omyly chce finančně hojit na občanech ČR, angažuje na straně soukromé firmy, tedy proti svým spoluobčanům.

P. S. Důrazně upozorňuji, že tento článek je především o Lauderově sporu s Českou republikou, nikoli o jeho sporu s Vladimírem Železným. Právě na jejich ztotožňování a zaměňování stojí Lauderova propaganda. Na výsledku prvního sporu mi záleží velmi, druhý je mi vcelku lhostejný.

(srpen 2002)

Vážení novináři! Proč? Proč? Proč?

Turisty dva kilometry před řekou stahující kalhoty připomínají novináři a politici, kteří ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže nadsazují škody a obviňují nevinné, zatímco Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. Připomeňme si ji. Uzlové okamžiky jsou dva.

Prvním je udělení licence Nově v roce 1993. Licenci tehdy získala česká společnost CET 21 a investor – Lauderova firma CEDC – realizovala svoji investici do servisní firmy ČNTS (Česká nezávislá televizní společnost). Stalo se tak z její svobodné vůle. Američané tím jednak vyhověli tehdejší společenské objednávce, která obecně nebyla nakloněna „rozprodeji českého rodinného stříbra“. Jednak vůbec netoužili, jak potvrzuje v rozhovoru v časopise Euro jeden ze zakladatelů CET 21 MUDr. Peter Hunčík, být součástí firmy bláznivých českých intelektuálů. Jejich investice však i přesto byla dobře chráněna, neboť toto organizační uspořádání garantovala licenční podmínka číslo 17, přičemž i servisní ČNTS tak spadala pod regulační dohled Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

Druhý klíčový moment hledejme v roce 1995. Novelu zákona o vysílání bylo třeba přijmout z jednoho jediného důvodu: bylo nutné přidělit České televizi do trvalého užívání program ČT 2. Jenže bylo před volbami a poslanci podepsaní pod tímto zákonem (Marvanová, Přibáň, Zemina a Kasal, ten se však na jeho přípravě ve skutečnosti nepodílel) podlehli pokušení vyhovět mnohým lobbyistickým zájmům provozovatelů vysílání a vyhřívat se za to v jejich přízni. Satelitní a kabelové programy tak přešly z nenárokového licencování na nárokovou registraci, což se po čase muselo měnit zpátky. Za přímo fatální omyl pak lze v souvislosti s dnešními arbitrážemi označit zrušení neprogramových licenčních podmínek, které tato novela umožnila.

Podpásový Pilip

Tady se vraťme do současnosti, k možné náhradě škody Ronaldu Lauderovi. Svůj stín neseriozního a zákeřného politika tradičně nepřekročil Ivan Pilip. Bez jediného důkazu vinu hází na RRTV. Své stranické kolegyni Marvanové, hlavní autorce oné nešťastné novely, však paradoxně poskytuje medvědí službu. Mnohem více by jí pomohl obyčejnou pravdou. Ani Marvanová totiž nenese za zrušení klíčové licenční podmínky č. 17 odpovědnost. Novelou zákona totiž poslanci sice otevřeli prostor, ale o faktické zrušení licenčních podmínek si žádal (nebo nežádal) provozovatel vysílání sám. Ze své vůle. A bylo to vždy jeho vlastní rozhodnutí. Rada byla podle zákona povinna vyhovět. V případě Novy o zrušení podmínky č.17 požádala společnost CET 21. Byla to její volba, nikdo ji k tomu nenutil. A je naprosto samozřejmé, že se to tehdy událo s posvěcením Američanů, kterým naprosto vyhovovalo, že se tím jejich servisní ČNTS vysmekla z dohledu RRTV.

Důsledky zrušení podmínky č. 17

Jednu věc však Lauderovi lidé nedomysleli. Naplno se to projevilo až poté, co vypukla válka o Novu. Servisní ČNTS se sice vymanila z dohledu RRTV, ale zároveň se tak pro radu stala naprosto cizí firmou. Zrušením licenční podmínky 17 přišla rada o jediný nástroj, jak CET 21 ke spolupráci s ČNTS případně přinutit. Najednou byla RRTV Američanům dobrá a hledali u ní zastání. Jenže jejich naivním a z hlediska českých zákonů dokonce protiprávním návrhům, aby rada licenci Novy „přepsala“ na ně nebo je tam alespoň „připsala“ (cituji doslova), nebylo samozřejmě možné vyhovět. Nesmyslná byla rovněž varianta odebrání licence CET 21. Za co? Za to, že přerušili spolupráci s ČNTS? Ale k tomu je už přeci žádná licenční podmínka nezavazovala. Navíc: Vávrovo odmítnutí předání denního vysílacího plánu (DVP), které předcházelo odchodu na Barrandov, byla pro Železného sice jenom záminka k přerušení spolupráce s ČNTS, ale každý, kdo o vysílání něco ví, potvrdí, že záminka setsakra dobrá. DVP je totiž ten základní dokument, kterým držitel licence prokazuje, že má kontrolu nad vysíláním. Kdyby kontrolu neměl, přijde o licenci. Jan Vávra se tehdy dopustil fatální školácké chyby.

Kdo za to může?

Kdo je tedy za možnou ztrátu České republiky odpovědný? Nikdo. Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Jednoznačně poměrem hlasů 3 : 0 o tom rozhodli arbitři v Londýně a také to pečlivě vyargumentovali. Jak je tedy možné, že dva ze tří arbitrů poté ve Stockholmu rozhodli v obdobné arbitráži jinak? Odkazuji na nesouhlasné stanovisko třetího z arbitrů JUDr. Jaroslava Hándla, které je běžně dostupné v rubrice Různé na webových stránkách ministerstva financí (www.mfcr.cz). I kdyby jen polovina z oné absurdní stockholmské tragikomedie, jak ji Hándl popisuje, byla pravda, pak je jasné, že ve Stockholmu cosi silně zapáchá.

Naprosto nepochopitelné je – a vzhledem k výši částky, kterou si Lauder nárokuje, to lze označit přímo za zločin –, že snad s výjimkou renomovaného Milana Šmída se v řadách novinářů nenašel nikdo, kdo by poukázal na nehoráznost Lauderových finančních požadavků. A to, co se odehrálo ve Stockholmu, zůstalo dokonce – k Lauderově neskonalé spokojenosti – veřejnosti utajeno zcela. Nenapsal o tom nikdo. Vážení novináři! Proč? Proč? Proč?

(MF Dnes, září 2002)

(Pozn. 2003: Tento článek vyšel v MF Dnes v krácené podobě. Viz článek Jak cenzuruje MF Dnes v kapitole Mladá fronta Dnes stejně jako včera.)

Poznámky k výsledkům stockholmské arbitráže

V čem má spočívat pochybení RRTV?

V souvislosti s výsledkem stockholmské arbitráže mezi společností CME a Českou republikou vznesli někteří politici nepodložená obvinění vůči Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jde především o tyto dvě skutečnosti:
a) rada je prý zodpovědná za bývalé organizační uspořádání Novy, kdy vedle sebe existovaly licencovaná společnost (CET 21) a její servisní firma (ČNTS)

b) rada zaslala CET 21 dopis, ve kterém mimo jiné vyjádřila svůj názor na exkluzivitu vztahů mezi licencovanou společností a její servisní firmou, a napomohla tím prý CET 21 k přerušení spolupráce s ČNTS

Poznámky k organizačnímu uspořádání Novy – ad a)

- toto organizační uspořádání nevzniklo na popud rady, s návrhem přišla Nova (CET 21 a ČNTS)
- stalo se tak v roce 1993
- šlo o dobově podmíněné a tehdejší společenskou a politickou situaci reflektující řešení (obavy z „výprodeje rodinného stříbra“)
- nikdo z dnešních radních nebyl v té době členem RRTV
- a naopak – nikdo z tehdejší Korteho rady, která udělila licenci CET 21 a akceptovala toto organizační uspořádání, dnes již není členem RRTV
- Korteho rada byla poslaneckou sněmovnou odvolána v roce 1994
- nová rada (již v jiném složení) naopak v souvislosti se správním řízením vedeným s ČNTS pro podezření z neoprávněného vysílání vybízela ke spojení CET 21 a ČNTS do jedné společnosti
- Ronald Lauder, respektive jeho firma CME jako většinový vlastník ČNTS však ani tehdy ani později neměla o účast v licencované společnosti (CET 21) zájem
- naopak – stav, kdy byla servisní firma (ČNTS) mimo dohled regulačního orgánu ČNTS (CME, Lauderovi) vyhovoval
- úplné odpoutání servisní firmy od dohledu regulačního orgánu způsobila novela zákona o vysílání (301/95 Sb.), jež umožnila zrušení příslušných licenčních podmínek
- autory této novely byli poslanci Marvanová, Přibáň, Zemina (tehdy ODS, dnes všichni US) a Kasal (KDU-ČSL)
- rada na problematičnost této novely upozorňovala a do poslední chvíle se jí bránila
- zrušení licenční podmínky č. 17, která umožňovala ingerenci rady do servisní firmy, proběhlo až pod tlakem poslanců, když Stálá komise pro sdělovací prostředky PSP ČR k tomu radu dokonce vyzvala usnesením

Poznámky k exkluzivitě vztahů – ad b)

- šlo o obecné stanovisko rady
- rada se nevyjadřovala ke konkrétnímu smluvnímu uspořádání mezi CET 21 a ČNTS
- stanovisko bylo sděleno na žádost CET 21, jednalo se o shrnutí déle trvající mnohostranné diskuse o podobě vztahů mezi licencovanou společností a její servisní organizací
- sdělení neproběhlo v režimu správního řízení, jednalo se o obyčejný dopis
- tento dopis neměl a nemá přímý vztah ke sporu CET 21 a ČNTS
- otázku existence exkluzivity vztahů CET 21 a ČNTS dle příslušné smlouvy musí vyřešit soud
- dopis obdobného znění tehdy rada zaslala také společnostem FTV Premiéra (TV Prima) a Kascol (Rádio Alfa), které se potýkaly s podobným problémem 
- negativní názor na exkluzivitu rada vyslovila na základě logické úvahy, že exkluzivita vztahů mezi licencovanou společností a její servisní firmou zakládá nebezpečí, že licencovaný subjekt je právně zodpovědný za věci, které nemůže ovlivnit
- vzhledem ke znění  nového zákona o vysílání 231/2001 Sb. (§ 32) ztrácí dnes debata  o exkluzivitě aktuální význam, provozovatel s licencí je povinen provozovat vysílání na vlastní účet, na vlastní odpovědnost a vlastním jménem
- zákon tedy nyní exkluzivitu jednoznačně zapovídá
- zákonodárci tedy do zákona vtělili to samé stanovisko, které předtím vyslovila rada

Srovnání londýnské a stockholmské arbitráže

Poznámky k organizačnímu uspořádání Novy – ad a)

- obě arbitráže pokládají původní organizační uspořádání Novy za špatné
- stockholmská arbitráž v rozporu se skutečností viní ze vzniklé ztráty CME Českou republiku (viz výše)
- londýnská arbitráž naopak v souladu se skutečností říká, že Ronald Lauder měl později řadu příležitostí organizační uspořádání Novy změnit, ale neučinil tak, Česká republika proto nenese za jeho ztrátu jakoukoli odpovědnost

Poznámky k exkluzivitě vztahů – ad b)

- londýnská arbitráž nepřikládá dopisu rady žádný význam
- stockholmská arbitráž dopisu připisuje, opět v rozporu se skutečností, zásadní význam
Ke stejným závěrům, k jakým došli rozhodci londýnské arbitráže, dospěl i český rozhodce ze stockholmské arbitráže JUDr. Jaroslav Hándl, který výrok stockholmské arbitráže napadl ve svém separátním stanovisku. Hándl odmítl výrok podepsat a později na členství v arbitrážním tribunálu na protest proti jednání svých dvou kolegů Dr. Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela rezignoval.

Proč ke stockholmské arbitráži vůbec nemělo dojít

- investorem ČNTS nebyla nizozemská firma CME (!!!), nýbrž německá CEDC
- dohoda o ochraně investic mezi ČR a Nizozemskem se k této investici tedy nevztahuje
- společnost CME se ve Stockholmu podařilo úspěšně – avšak v rozporu se skutečností – vytvořit dojem, že CME je právním nástupcem CEDC, ale není tomu tak
- CME není právním nástupcem CEDC, potvrzuje to i stanovisko příslušného nizozemského ministerstva
- firma CEDC dodnes existuje, dodnes má svůj podíl i v licencované společnosti CET 21 a nikdo to nezpochybňuje
- společnost CME vstoupila do servisní firmy ČNTS v rozporu se zákonem bez souhlasu rady, bez jejího vědomí, za jejími zády
- tento protiprávní stav legalizovala až problematická novela 301/95 Sb., jež servisní firmu odpoutala od dohledu regulačního orgánu
Ke kulminaci sporu o Novu došlo až poté, co se Ronald Lauder rozhodl prodat svoji firmu CME společnosti SBS včetně licence CET 21, která mu však nanáležela (tato obchodní transakce se nakonec nerealizovala právě proto, že společnost CME nebyla s to „dodat“ licenci Novy). Českou republiku zastupovalo ve Stockholmu ministerstvo financí, nikoli RRTV.

(říjen 2002)