Vůbec si nemyslím, že novináři jsou hnůj a póvl. Ani si nemyslím, že novináři jsou největší nepřátelé lidstva. Jenom nezapomínám, že procento troubů a hajzlíků mezi novináři je zákonitě obdobné jako mezi politiky, úředníky či řemeslníky. Na nepoctivce a hlupáky z řad všech ostatních je však právě díky novinářům nějak lépe vidět. Propírat zlořády novinářského cechu na veřejnosti se mezi novináři příliš nenosí. Zčásti za to může falešná profesní solidarita, zčásti zaběhané pracovní stereotypy. Pozve-li si novinář k rozhovoru politika, nečeká politika obvykle zrovna nic příjemného. Zpovídá-li novinář novináře, můžeme si být takřka jisti, že budeme svědky gentlemanského rozhovoru dvou sympatických  inteligentních chlapíků (dam). Dopustí-li se politik nějakého fatálního pochybení, nebude příště zvolen. Podobná výměna novináře je prakticky nemožná. Maximálně vymění redakci. A ve svých prasárničkách a malých domů pokračuje jinde. Asi to bude právě citlivostí a výlučností tématu, ale přijde mi, že koncentrace hajzlíků mezi novináři píšícími o médiích vystupuje nad průměr.

A ještě jeden neduh nelze opomenout. Poměrně velké procento novinářů místo aby o politice pouze psalo, často do ní samo aktivně vstupuje a snaží se být jejím přímým hybatelem. Jejich odpovědnost za vyprodukované paskvily je však nulová. Připomeňme si namátkou fantazmagorie Jana Macháčka v Respektu, nyní MF Dnes, Vávrovu a Smrčkovu „Klausovu vilu ve Švýcarsku“, kompletního Leschtinu a Jakuba Patočku,  mladofrontovní „konto ODS ve Švýcarsku“ – 170 milionů na titulní straně. Vláda se bortila, vila nikde, konto nikde. Že by se někdo omluvil? Ale kde že. Milovník zpravodajských her Vávra, jenž snídával s Kalvodou a později s Luxem, má ještě tu drzost, že kritizuje o několik tříd serioznější Zunovo zpravodajství. Leschtina teď pro změnu oblažuje čtenáře zparchantělých Literárek, financovaných mimo jiné Kocábovými miliony, utrženými za následně vytunelovaný Trend.

Často ve svých článcích zmiňuji hlavní proud – mainstream české žurnalistiky. Není to žádné spiklenecké centrum, ti novináři se mnohdy ani osobně neznají. Mají však společné  přístupy k práci. Zjednodušili si svět na dobro, což je to, čemu fandí, a zlo, což je to, co osobně nepreferují. Podle toho také uplatňují tu zvýšenou kritickou reflexi (Klaus,  ODS, opoziční smlouva, Zeman, Nova, Železný, RRTV, Štěpánek atp.), tu sníženou kritickou reflexi (Havel, Hrad, (čtyř)koalice, nepolitická politika, „nová“ ČSSD, občanské iniciativy, Lauder, ČT atp.). Svůj vlastní pohled na svět vykreslili a navzájem od sebe opsali už tolikrát, že sami dávno uvěřili tomu, že je to obraz světa skutečného. Není. Skutečný svět je složitější, barevnější, pestřejší, nemá jasné hranice dobra a zla ani jednotné a neměnné armády frontových bojovníků. Znovu jsem se o tom přesvědčil právě v těchto dnech, když jsem připojil svůj podpis pod petici požadující veřejné projednávání případu Vladimíra Hučína. Pod peticí jsou podepsáni kupříkladu i Martin Vadas a Vladimír Just, se kterými se v mediální problematice neshodnu téměř na ničem.

Během svého působní v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání jsem absolvoval desítky rozhovorů a schůzek s novináři. Nechci se dotknout čestných výjimek, ale míra nekompetentnosti některých z nich byla odzbrojující. Zažil jsem dokonce interview s novinářem  z renomovaného deníku, který nejen že byl absolutně nezasažený faktografií tématu, o kterém přišel dělat rozhovor, ale nebyl vůbec s to položit smysluplnou otázku. Na rozdíl od jiných byl alespoň slušný. Nakonec jsem i otázky musel formulovat za něj.

Média – pes, který sám sebe nekouše

Zeptáte-li se řadového občana, co pokládá za největší problémy naší současnosti, dočkáte se kupříkladu následujících odpovědí: O vysoké kriminalitě bude hovořit i člověk z obce, kde nikdo pět let neukradl ani kolo. Na ekologii nezapomene ani občan pocházející z míst, kam se po desetiletích vrátil do volné přírody bobr. O problémech médií se od obyčejných lidí zcela jistě nedozvíte ani slovo. Na nedávném poměrně reprezentativním semináři na téma volby, public relations a média přitom přítomní žurnalisté i politici otevřeně pojmenovávali řadu vážných mediálních problémů, metodami vlivových agentur počínaje a manipulací veřejného mínění konče, které se dotýkají každého z nás. Kde se vzal tenhle rozpor?

Podobnou zkušenost lze vysledovat i z nejrůznějších rozhlasových debatních pořadů na mediální témata, kam během diskuse posluchači telefonují své dotazy, názory a připomínky. Zatímco diskutéry trápí na prvním místě způsob financování veřejnoprávních a soukromých médií či rizika plynoucí z dominance některých subjektů na reklamním a informačním trhu, telefonáty posluchačů obvykle tematicky nepřekročí rovinu nespisovné mluvy moderátorů. Ne že by kultura mluveného slova byla nepodstatná věc, ve srovnání s jevy potenciálně ohrožujícími pluralitu a demokracii je to však přece jenom druhotný problém. Jak to, že to posluchači nevědí?

Odpověď je kupodivu nasnadě. Zatímco prakticky všem ostatním oblastem života svobodná média vytvářejí reflexi, sama sobě – až na nepatrné výjimky – nikoli. Jinými slovy: média jsou hlídacím psem demokracie, tento pes však nefunguje, má-li kousnout do ocasu sám sebe. Běžný občan pak opravdu ani netuší, že mediální oblast má – právě tak jako bezpečnost či ekologie – své vážné problémy, natož že se dotýkají i jeho samého. Odborníci v této souvislosti hovoří o tzv. mediální negramotnosti obyvatelstva. Přitom kdo jiný, než právě média sama, by se měl zhostit oné tolik potřebné osvětové role?

Prostředí postrádající průběžnou a dlouhodobou mediální sebereflexi, respektive prostředí s chybějící kritikou médií, je pak doslova živnou půdou pro demagogii a manipulaci veřejného mínění. On se totiž vždycky najde nějaký dostatečně bezskrupulózní chytrák, který, odvolávaje se na svobodu slova, daného stavu využije a ve jménu svých vlastních zájmů a cílů nabídne nevzdělanému a nezkušenému obecenstvu na místo skutečné mediální osvěty mozaiku účelových polopravd a lží.

Tato praxe nás však k té skutečné demokratické Evropě zatím příliš nepřibližuje.

(Lidové noviny, duben 1998)

(Pozn. 2003: Díky Internetu se v poslední době přece jenom blýská na lepší časy. Především servery Česká média a Virtually nastavují našim médiím vskutku zajímavé zrcadlo. Není vinou zrcadla, že leckdo z novinářů v něm má křivou hubu.)

Je chybou respektování zákonů?

Vždycky jsem si myslel, že noviny mají svým čtenářům přinášet pravdivé informace a že novinář píšící o nějakém tématu by mu měl rozumět, což platí dvojnásob pro komentátory. Z tohoto pohledu jsem poněkud na rozpacích, když v Hospodářských novinách čtu v poslední době články a komentáře Jiřího Michala o Nově a Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání.

Michal píše, že „všechny indicie z minulosti vyvolávaly a vyvolávají pochybnosti o nezávislosti rady, a tedy i jejích členů“ nebo že „pochybnosti dlouhodobě vyvolává její rozhodování ve věci TV Nova“ (HN 20. 10. 1999). Jinými slovy, Michal radu obviňuje z korupce a politické závislosti, konkrétní prohřešky však neuvádí. S tím se obtížně polemizuje, natož aby takováto vážná obvinění bylo možno vyvrátit.

Vrcholem je jeho rozhovor s poslancem Vladimírem Mlynářem (HN 4. 10. 1999). Dotazující se novinář samozřejmě nemůže za odpovědi plné lží, polopravd a desinformací, měl by je však umět rozpoznat a reagovat na ně. Nebo se alespoň dotázat také na druhé straně.

Podle Mlynáře prý rada má nástroje k vyřešení sporu mezi CET 21 a ČNTS (CME). Měla prý s CETem zahájit správní řízení o odejmutí licence. Panu poslanci zřejmě vůbec nevadí, že by to byl protiprávní akt, protože takové řízení lze samozřejmě zahájit pouze tehdy, pokud držitel licence závažným způsobem poruší zákon o vysílání. Přerušení spolupráce se servisní organizací jím však rozhodně není.

Další obvinění směřující k radě zní, že spor prohlásila za obchodní. Mystifikace pana poslance je v tom, že spor za obchodní není třeba prohlašovat, on obchodní prostě je. Proto jej také musí rozhodovat soud, nikoli rada. Ke stejnému závěru jako rada a její právní oddělení dospěli i právníci ministerstva financí, které ČR zastupuje ve sporu s Ronaldem Lauderem. To je však některým politikům a novinářům zřejmě jedno. Nebo to vůbec nevědí.

Mlynář i Michal opakovaně hovoří o nečinnosti rady. To je další mýtus úspěšně podsunutý do novinových článků P. R. agenturami. Rada samozřejmě projednala a rozhodla vše, co projednáno a rozhodnuto být mělo. Problém je jinde. ČNTS a jejím spřáteleným politikům se nehodí, jak rada rozhodla. Povrchní novináři pak už jen papouškují, co jim bylo naservírováno.

Podstatné je však i to, co v rozhovoru není. Pan poslanec Mlynář je zřejmě historicky prvním politikem, který orgánu státní správy na půdě parlamentu vyčetl, že se pouze drží zákona (!!!).

Jiří Michal „objevuje Ameriku“, když jako řešení větší nezávislosti rady navrhuje, aby ji napůl volily sněmovna a senát. Jenže s tímhle nápadem přišla sama rada již před několika lety. Samotný problém, že poslanci někdy podléhají pokušení držet si radu na krátkém špagátě, však ani tato změna neřeší. Zakopaný pes je ve způsobu odvolávání rady, k němuž podle stávající úpravy stačí, aby sněmovna radě dvakrát neschválila výroční zprávu. Kdekdo – včetně některých poslanců – běžně operuje s výhrůžkou, že rada může být v souvislosti se sporem o Novu odvolána. Vůbec nikomu však kupodivu nevadí, že na stole leží teprve zpráva za rok 1998 (jen tak mimochodem, v kuloárech všemi hodnocená jako jedna z nejlepších, co kdy rada předložila), kdy o nějakém konfliktu na Nově ještě nebylo vidu ani slechu. Tendence v Evropské unii dnes je vytvářet mediální rady jako neodvolatelný orgán.

Se závislostí na politických stranách to však také tak horké není. Stačí se ohlédnout třeba do roku 1995, kdy sněmovna projednávala „katastrofální“ novelu zákona o vysílání (301/95 Sb.). Byla to právě rada, kdo jako jediný tehdy dohlédl na špičku nosu a kdo s poslanci svedl – bohužel neúspěšnou – bitvu o podobu zákona. Paradoxní je, že kdyby tato novela neprošla, to znamená, kdyby tehdy poslanci vyslyšeli varování rady, servisní organizace (ČNTS) by dnes nebyla pro radu úplně cizí subjekt a rada by tím pádem měla i určité nástroje, jak do dnešního sporu vstoupit. Proti radě se však tehdy ve vzácné jednotě sešikovali novináři, politici i provozovatelé vysílání. Včetně ČNTS, které se tehdy náramně líbilo, že se radě vysmekla z dohledu.

Proč Jiří Michal navrhuje, aby rada měla alespoň čtyřleté funkční období (HN 20.10. 1999), když už dnes má šestileté, nechápu vůbec.

Od tak seriozního listu, jakým HN jistě jsou, bych namísto povrchního pisání na podstrčená témata očekával spíše korektní diskusi a profesionální rozbor. Začít by se mohlo třeba s touto znepokojivou skutečností: Jak je možné, že právní obraz sporu o televizi Nova, jak jej lze vyčíst z dokumentů, se zcela rozešel s mediálním obrazem této kauzy? Jenže to už by nebylo ani tak o laciném a snadném trefování se do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž o profesionalitě, odpovědnosti, nezávislosti, poctivosti a korektnosti našich médií.

(Hospodářské noviny, říjen 1999)

Krausi, čau na Šibeničáku!

Jan Kraus, dětský rváč od Šibeničáku a později ušatý sígr z Dívky na koštěti, seřízl na stará kolena pero a jal se častovat čtenáře nekompromisní kritikou zlořádů kol nás. No třeba tohle! Hudebník – a má tu drzost vystupovat v televizi jako hudebník. A ještě k tomu na Nově! A kdyby jen to. Do Senátu se radnímu zachtělo! Co na tom, že Krausovi jaksi uniklo, že radní zpívá stále stejně a na svých názorech na Novu nezměnil v průběhu let ani slovo. Proč se však zdržovat četbou jeho článků, vždyť seknout naostřeným bonmotem je o tolik efektnější. A snazší. Nu což, říkám si, asi je v té Sauně (Pozn. 2003: Kraus v té době na Primě Saunu moderoval.) moc horko a Krausovi to leze na mozek. A vlastně – dobře mi tak, neměl jsem do té rady lézt!

Jedna věc mi však jedno není. Když mě po osmadvaceti letech poctivého rockového harcování s kapelami, za které se rozhodně není co stydět, po stovkách narvaných sálů, amfiteátrů i Luceren někdo pro větší vtip a efekt zařadí po bok Pavla Lišky (Pozn. 2003: Normalizační prorežimní zpěvák. Prosím neplést s o generaci mladším hercem stejného jména.), kladu si otázku, kde a proč se taková nehorázná sprostota v ignorantském pisálkovi bere. A existuje proti tomu nějaká obrana? Žádat omluvu? Soudit se? S pochybným výsledkem za dva tři roky? Veřejný činitel se to zdráhá napsat, neb za to jistě bude obdobnými povýšeně moralizujícími „sloupkovými“ Všeználky vyplísněn a pohaněn. Ještě že rocker se s tím tak nepáře. Ano, obrana existuje. Pěstí do zubů. Čau, na Šibeničáku!

(únor 2000)

(Pozn. 2003: Váhal jsem, jestli následující dva texty, publikované v Britských listech, do knížky zařadit, neboť se v převážné míře věnují mým osobním záležitostem. Nakonec jsem se rozhodl je zařadit, protože jsou také svého druhu dobovým dokumentem. Paradoxně ani ne tak o mně samotném jako spíše o práci novinářů a jejich selektivním výběru dat.)
 

Jak jsem se z etického hlediska vyrovnal se svojí „dvojrolí“ hudebníka a člena RRTV

Vážený pane Čulíku,

jednomu každému novináři, který se mnou na ono téma hovořil, jsem zcela jasně a srozumitelně vysvětlil, jak jsem se z etického hlediska vyrovnal se svojí „dvojrolí“ hudebníka a člena RRTV.

Že mnozí z nich skoro nic z toho posléze nezveřejnili, není ani tak moje vizitka, jako spíše jejich. Přesto mě při našem posledním telefonickém rozhovoru docela překvapilo, že ani k vydavateli Britských listů, kde se do značné míry koncentruje diskuse o českých médiích (Pozn. 2003: Dnes už je serverů věnujících se mediální problematice zaplať Bůh více.), nedorazilo z těchto informací vůbec nic. Naposledy se o mě v této souvislosti opět otřel Jaroslav Jírů v Nedělní partii na TV Prima 12. 3. 2000. (Ten se ovšem vůbec nenamáhal zeptat přímo u zdroje, jak se věci ve skutečnosti mají.)

V příloze proto Britským listům zasílám dopis(y), které jsem předsedovi sněmovní komise pro sdělovací prostředky Ivanu Langerovi napsal již loni na podzim, tj. čtvrt roku (!) před vydáním nového CD a dávno před tím, než kterýkoli žurnalista tuto jistými zájmovými kruhy docela šikovně vyprefabrikovanou kauzu zaznamenal.

Za zvláště úsměvné pak pokládám, že z týchž úst, která hudebníkovi v radě pro vysílání vytýkají, že se chová jako hudebník, lze obvykle slýchat také názor, že mediální rady je třeba odpolitizovat a nominovat do nich zástupce profesních svazů a organizací. Již dnes musím konstatovat, že vzhledem ke svým zkušenostem budoucím členům mediálních rad, tímto potenciálním způsobem zvoleným, opravdu nezávidím. Jeden každý z nich totiž bude moci být – až se to někomu bude hodit a bude-li si o to navíc dotyčný koledovat například tím, že bude o svých názorech hovořit příliš otevřeně –, obviněn ze střetu zájmů. Ono se totiž nějaké to dílko, na kterém se spolupodílel, dříve či později v éteru objeví.

A ještě pár slov k mé možné kandidatuře do Senátu. (Pan Jírů se o ni také otíral.) O střetu zájmů – vzhledem k členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání – nemůže být ani řeč. Zákon jasně vymezuje, že nelze být členem rady a zároveň poslancem či senátorem. Zákon to nazývá neslučitelnost funkcí, nikoli střet zájmů. Tuto neslučitelnost funkcí však lze z logiky věcí řešit až v okamžiku, kdy skutečně (a pokud vůbec) nastane. Podobné úvahy jsou tedy stejný nesmysl, jako kdyby někdo obviňoval ze střetu zájmů poslance, který hodlá kandidovat na úřad prezidenta. I v tomto případě zákon (dokonce přímo Ústava) obdobně pamatuje na vzájemnou neslučitelnost těchto funkcí. Přesto! Kdyby někdo hovořil o střetu zájmu v souvislosti poslanec – prezident, bude vypadat jako pitomec. Když o tomtéž někdo mudruje v rovině radní – senátor, kdekdo jej ještě považuje za bdělého strážce etiky a práva.

Příloha: dopis MUDr. Mgr. Ivanu Langerovi, místopředsedovi PSP ČR, předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky

Vážený pane místopředsedo,

dopisem ze dne 1.11.1999 jsem Vás dopředu informoval o svých uměleckých aktivitách. Pro připomenutí cituji to podstatné z tohoto dopisu:

„Skupině Unisono, jejímž jsem členem, vychází nové CD nazvané Nebezpečný svět. Vydává je renomovaná společnost Monitor EMI. Tato firma není ani vlastnicky, ani jiným způsobem spojena s žádným z elektronických médií regulovaných Radou ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. S uvedením nové desky na trh budou spojeny mediální promo-aktivity svým rozsahem zcela běžné pro tuto zemi. Honoráře za televizní vystoupení věnuji na dobročinné účely.“ (Pozn. 2003: To se také samozřejmě stalo.)

Dle svého nejlepšího vědomí a svědomí jsem postupoval přesně tak, jak by zodpovědný veřejný činitel měl postupovat, totiž zcela transparentně. Přesto jsem v posledních dnech zaznamenal několik útoků na svou osobu, kdy je má umělecká činnost vydávána za střet zájmů s výkonem funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Dovoluji si proto připomenout, že před pěti lety jsem byl do tohoto orgánu zvolen jako hudebník a taktéž každá výroční zpráva tento údaj opakuje. Nikdo tehdy nevyslovil ani zmínku o tom, že by členství v radě mělo znamenat přerušení či omezení uměleckých aktivit. Za střet zájmů ve smyslu znění zákona o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo označeno žádné z mých obdobných televizních a rozhlasových vystoupení v průběhu minulých pěti let. Dále připomínám, že publikační, pedagogická a umělecká činnost je v celém civilizovaném světě vyjmuta ze sféry střetu zájmů, což výčtově uvádí i náš zákoník práce.

Vzhledem k výše uvedenému mám proto neodbytný dojem, že v celé věci nejde ani tak o mé umělecké aktivity, jako spíše o záminku jedné strany sporu o TV Nova, jak vyřadit z hlasování radního, jehož názory na danou věc jsou všeobecně známé, protože jako jeden z mála je otevřeně – chcete-li transparentně – publikuje. Dovoluji si proto také vyslovit podezření, zda ve střetu zájmu nejsou naopak někteří z těch, kdo se do tohoto tažení aktivně zapojili. Lze totiž spekulovat, zda tak nečiní na něčí objednávku. Tato tvrzení je možné doložit.

Na druhou stranu si však uvědomuji, že takto citlivý problém nelze odbýt ani odkazem na zákoník práce, ani poukazem na účelovost a prvotní zdroj obvinění. Celou věc chápu jako obecný problém a jako předsedu Stálé komise pro sdělovací prostředky Vás proto žádám, abyste inicioval proces, který by vedl k jednoznačnému vymezení pravidel hry. Bez nich totiž v budoucnu může být obdobným nařčením vystaven kdokoli jiný. Navíc jsem přesvědčen, že by bylo ke škodě věci, kdyby rigorózní výklad zákona pro příště de facto uzavřel možnost práce v mediálních radách osobnostem z umělecké sféry.

Jako úvod do diskuse nabízím několik otázek, jejichž odpovědění může vést k vymezení potřebných mantinelů. Pro ty, jichž se celá věc netýká, bude možná překvapující, kolik rovin a nuancí tento zdánlivě jednoduchý problém má.

Mohou být v mediálním věku aktivní výkonní umělci hudebníci, herci atp. členy mediálních rad?

Mohou být v mediálním věku aktivní autoři hudební skladatelé, textaři, spisovatelé atp. členy mediálních rad?

Znamená jejich členství automatický zákaz vstupu do éteru?

Pokud ano, bude tento zákaz kompenzován?

Pokud ano, jak?

Mohou rádia a televize hrát písně, jejichž autorem je člen mediální rady?

Může v obrazové podobě písně, klipu, účinkovat člen mediální rady?

Mohou rádia a televize uvádět filmy nebo jiná umělecká díla, na nichž se autorsky či jiným způsobem podílel člen mediální rady?

Může se člen mediální rady podílet na realizaci nového filmu či jiného uměleckého díla ve spolupráci s elektronickými médii?

Může za to být honorován?

Může člen mediální rady hovořit v rádiu či v televizi o své (nové) písni, desce, knížce, filmu atp.?

Bude takové vystoupení, u kulturních produktů jako jsou knížky, filmy a desky zcela běžné, považováno za standardní promotion?

Nebo bude považováno za skrytou reklamu?

Pokud ano, proč nejsou za skrytou reklamu (ve smyslu znění zákona) považovány obdobné promo aktivity ostatních umělců?

Pokud se člen mediální rady nesmí podílet na promo aktivitách spojených s jeho novým produktem, může v rádiu či televizi vystupovat v jiných pořadech?

Mohou rádia či televize uvádět reklamu na produkty, na nichž se podílel člen mediální rady?

Může být člen mediální rady honorován za své jednorázové umělecké vystoupení v televizi či rozhlase?

Může v rádiu či televizi vystupovat člen mediální rady, pakliže se jeho vystoupení dotýká jeho „civilní“ profese (historik, psycholog, právník atp.)?

Může být za takové vystoupení honorován?

Pokud budou pro členy mediálních rad platit přísná omezení, neměla by být obdobná kritéria použita i na ústavní činitele, kteří se podílejí na legislativním procesu?

Nepovede rigorózní výklad zákona k tomu, že z členství v mediálních radách budou posléze de facto vyloučeni nejen umělci, ale i všechny profese, které mají něco společného s vysíláním?

Vážený pane místopředsedo, bylo by možné klást další a další otázky. Jsem připraven spolupracovat s Vámi i s dalšími poslanci při hledání odpovědí a vymezení mantinelů. Cílem by měla být jasně stanovená pravidla hry, která pro příště znemožní libovolnou účelovou interpretaci zákonů, umožňující osočování nepohodlných osob, a která napomohou při vytváření nové přesnější legislativy. Jsem přesvědčen, že jasná, rozumná a transparentní pravidla hry uvítají všichni zainteresovaní. Takováto pravidla jsem připraven beze zbytku respektovat.

S pozdravem

Mgr. Petr Štěpánek, člen RRTV

V Hradci Králové 15. 12. 1999

(březen 2000)

Pod kontrolu patří i novináři

Být v kůži Jaroslava Plesla, především bych šetřil silnými výrazy. Nesmysly, které napsal v prosinci do Eura (A jen tak mimochodem: Proč se, pane Plesle, tehdy současně objevily přetištěné také v jiných tiskovinách? To byla vaše iniciativa nebo se snažila nějaká spřátelená P. R. agentura?), jsem tenkrát přešel jako nehodné reakce. Když je nyní znovu opakuje v Britských listech (23. 3. 2000) a ještě k tomu jako „důkaz“ mé věrolomnosti, ač nerad, musím bohužel sestoupit do jeho virtuální žumpy polopravd a pomluv a reagovat. A tentokrát důkladně. Sám bych se k celé záležitosti „dvojrole“ hudebníka a radního nevracel, nebýt Jaroslava Jírů, který v Nedělní partii prohlásil, že od televize (Novy) pobírám honoráře a zároveň o ní jako radní rozhoduji. Při našem telefonickém rozhovoru jsem posléze zjistil, že o mých dopisech Ivanu Langerovi a následných krocích, které etický problém předem ošetřily a vyloučily, neví vůbec nic. Vysvětloval to tak, že nic takového v monitoringu, který pro něho dělali v Českém rozhlase (!?), nebylo. (Pozn. 2003: Jak by to tam také mohlo být, když se to do léta vytvářeného obrazu zkorumpovaného radního nehodí.) Ale zpátky k Jaroslavu Pleslovi.

Já o voze, Plesl o koze

První Pleslova rána vedle je tvrzení, že Langer mi jako spolustraník kryje záda. Proboha, v čem, jak a proč? Pleslova „koza“ je v tom, že zřejmě jaksi automaticky předpokládá, že veřejní činitelé jsou vzájemně se kryjící zločinci, kteří nemyslí na nic jiného, než jak zneužívat svých funkcí a týt z nich. Nebo si snad myslí, že názor radního na spor o Novu se formuje podle toho, zda mu dotyčná TV přehraje či nepřehraje pár písniček? Nebo mě má za takového idiota, co si k vlastnímu uplácení vybere obrazovku, na kterou se právě kouká nějaký ten milion diváků?

Můj „vůz“ je o něčem úplně jiném. Nic jsem neprovedl, a proto vlastně ani nemám nějakou zvláštní potřebu jakkoli se hájit. Pouze v rámci obyčejné slušnosti a transparentnosti konání veřejného činitele jsem Ivanu Langerovi – jako předsedovi sněmovní mediální komise, nikoli jako svému spolustraníkovi – poslal před vydáním nového CD, se kterým je vždy spojen jistý mediální humbuk, „oznamovací“ dopis. A to, že se k celé věci musím vracet, je obyčejná obrana vlastního prostoru svobody a práva dělat – byť jako radní, a proto i s jistým dobrovolným omezením – plnohodnotně svou „civilní“ muzikantskou profesi. Stručně řečeno: V televizi vystupuji nikoli proto, že jsem radní, nýbrž proto, že jsem hudebník. Ale protože jsem radní, dělám to zadarmo.

Plesl je také zbytečně vztahovačný. Neuvedl jsem, že o dané věci nenapsal nikdo nic, nýbrž že mnozí z novinářů, se kterými jsem o tom hovořil, nezveřejnili posléze skoro nic. On sám mi před časem skutečně telefonoval. Dobře se na to pamatuji. V jednom okamžiku jsem jej přerušil a zeptal se ho, zda to, co děláme je ještě rozhovor nebo už výslech. A jenom to, že obecně ctím zásadu, že novinář má právo se veřejného činitele ptát a že z minulosti je mi známa i ta lepší Pleslova novinářská tvář, mě vedlo k tomu, že jsem mu nepráskl telefonem.

Úplně fantazmagorické bylo tehdy Pleslovo vyšetřování zda, kdy, kde a proč jsem se sešel s Ivanem Rösslerem (Nova). Takže znovu: Jsem svobodný člověk žijící ve svobodné zemi. A přestože jsem radní, opravdu neznám jediný důvod, proč bych právě jemu nemohl – zdůrazňuji, že bezúplatně – nabídnout charitativní projekt spojený s nahrávkou jedné mé písničky. A proč právě jemu? Protože jiné varianty prakticky neexistují. Krom toho se známe – tykáme si – dvacet let. Moje tehdejší skupina Natural byla jedním z jeho „objevů“ a později s Odysseou jsme u něho v Pantonu vydávali desky.

A pro úplnost ještě dodávám, že obdobným způsobem, jako tentokrát Langera, jsem Radu pro rozhlasové a televizní vysílání v minulosti informoval i o svých dvou předcházejících CD, která vyšla za dobu mého působení v radě. (Lze vyhledat v zápisech ze zasedání rady.) Takže pana Plesla prosím, aby si odškrtl i loňské květnové vystoupení v Čundrcountry na Nově, právě tak jako třeba Country express na ČT.

Pleslovy omyly

Nejabsurdnější je, že mi pan Plesl vlastně vyčítá, že jsem si ponechal vlastní názor, když Železný ten svůj změnil a víceméně začal říkat to samé, co já tvrdil už několik let. Na to se dá říct jediné: Bez komentáře!

Plesl píše, že jsem se na Nově neobjevil dříve, než jsem se začal Železnému hodit. Není to pravda. Skupina Unisono vystupovala v minulých letech čas od času ve všech televizích, včetně Novy. Dále uvádí, že písnička stejné skupiny byla již dvakrát nasazena v sobotní hitparádě Eso. Opět mylná informace. Nasazena nebyla ani jednou. Unisono v Esu koncem loňského roku jedenkrát hostovalo v souvislosti s vydáním pilotního singlu k novému CD. Podobné promo-aktivity dojednává vydávající firma. Umělec se ve smlouvě s ní zavazuje, že se na propagaci alba bude dle pokynů firmy spolupodílet.

Nepřesný je Plesl i ve věci mého dřívějšího „plotu“ na Nově. Uvádí sice, že Železný mi v rozhovoru takový příkaz popřel, neuvedl však už moji úvahu, že také mohlo jít o docela obyčejnou horlivost některého řadového dramaturga.

Další Pleslovy omyly: Zřejmě neví nic o tom, že dramatik Milan Uhde je členem Rady Českého rozhlasu a spisovatel Václav Erben byl donedávna členem Rady České televize. Jejich díla se v éteru běžně objevují. I další členové mediálních rad (např. herec Michal Pavlata či sexuolog Petr Weiss) řeší či řešili možný konflikt zájmů úplně stejně jako já. To znamená, že nadále vystupují i v médiích, na něž dohlížejí, ovšem bezúplatně. Úplný nesmysl je hovořit v této souvislosti o neplacené reklamě. Jakýsi sekundární efekt z televizního vystoupení jistě existuje, ať už se člověk na obrazovce objevuje jako hudebník, novinář, politik a nebo sexuolog, hovořit o neplacené reklamě je však opět hrubé zkreslování faktů.

Kdyby si také pan Plesl dal tu práci a alespoň orientačně se seznámil s náklady nosičů, které se dnes reálně prodávají, snadno by si spočítal, že ve výsledku je spousta kapel spokojena, když nula od nuly pojde. A bez určitých mediálních promo-aktivit by ani nemělo cenu cokoli vůbec natáčet. Falešné představy o závratných příjmech – samozřejmě s výjimkou několika hvězd – jsou tedy naprostou chimérou. Ale takováhle „osvětová“ informace se zřejmě nehodí. A proč to tedy vlastně děláme? Protože nás to baví. Nic víc, nic míň.

Účelové citace politiků

Úplně vedle je Plesl také, když cituje poslance Jaromíra Talíře (KDU-ČSL), který dává do protikladu moji osobu a odstoupení předsedy Rady ČRo Vladimíra Poštulky. Pan Poštulka totiž neodstoupil kvůli svým uměleckým aktivitám textaře, nýbrž kvůli kritice mírně kontroverzního reklamního propojení mezi jeho kulinářským časopisem a Českým rozhlasem. A mám-li být upřímný, dodnes je mi líto, že Vladimír tehdy podlehl přehnanému a zbytečně hysterickému tlaku. I nadále si jej vážím nejen jako umělce, ale i jako rozhlasového odborníka a noblesního člověka.

Plesl také nekriticky cituje Petru Buzkovou. Neberu nikomu právo na jeho názor, leč nemohu si pomoci: Stále mi připadá normálnější, když hudebník – byť člen rady – vystupuje v televizi jako hudebník, než když místopředsedkyně poslanecké sněmovny a místopředsedkyně její mediální komise účinkuje krátce před volbami na téže stanici v humorné estrádní scénce z kadeřnictví s Jiřinou Bohdalovou. Abych však byl spravedlivý – Ivan Langer tamtéž zpíval o severním větru s batůžkem na zádech. Jenže alespoň nemoralizuje na úkor druhých. Napadá mě cosi o prahu a zametání.

Plesl má pravdu v tom, že Nova od srpna neútočí na Klause. Jenže je to opět jenom půlka pravdy. Se změnou šéfredaktora z Televizních novin vymizely přízemní ataky nejenom na Klause, ale i na ostatní politiky. Nebo se snad panu Pleslovi stýská po vávrovských politicko zpravodajských hrách a prefabrikaci nijak nedoložených obvinění?

Pod veřejnou kontrolu patří i novináři

Není to na jeden článek přece jenom nějak moc nepřesností, omylů a překrucování faktů? Pan Plesl (a nejen on) by měl vzít na vědomí, že jediní, kdo jsou pod zorným úhlem veřejné kontroly, dnes už zaplať pánbůh nejsou pouze politici a další veřejní činitelé, ale také sami novináři. Poslední výroční zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání uvádí: „Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností. To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z věcného studia dokumentů a zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty... Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci P. R. agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění.“

Takže nejenom Langera či Klause je třeba sledovat, k čemuž vyzývá pan Plesl, ale také jeho samotného. Být šéfredaktorem Eura, zajímal bych se o to, proč můj redaktor v novácké kauze, která vůbec není tak jednoznačná, jak by se z Pleslových článků zdálo, píše, jak píše. A zda je za tím neprofesionalita, stádovitost, až příliš důvěrné naslouchání pouze jedné straně sporu, kontakt s jistými P. R. agenturami či ještě něco horšího. A do jaké míry to souvisí třeba s tím, že blahé paměti jej Železný nevpustil na tiskovku. V mé soukromé hitparádě šíleností, co byly o tomto sporu a jeho širších souvislostech napsány, sice neohrožuje stále zcela bezkonkurenční Janu Ciglerovou (zaznamenal jsem, že je z ní teď dokonce i hudební expert), ale už boduje. A právě u něho, o kterém jsem kdysi míval docela dobré mínění, mě to docela mrzí a tenhle text nepíšu s velkým potěšením.

Neuzurpuji si patent na jedinou pravdu. Faktem však zůstává, že na rozdíl od řady jiných veřejných činitelů jsem z vlastní vůle a předem postupoval naprosto otevřeně. Jak je vidět, není to nic platné. Nebezpečí páně Pleslova (ale nejen jeho) spisování je v tom, že svými omyly, nepřesnostmi, polopravdami a ohýbáním faktů spoluvytváří obraz všeobecné zkaženosti veřejných činitelů. A to i tam, kde ve skutečnosti není. Neodpustitelným způsobem se tak podílí na jevu, který Jefim Fištejn trefně nazývá kriminalizací společenského a politického prostoru.

(březen 2000)

Týden o Unisonu, Lederer o Nově

Na to, že mě Týden spolu s celým Unisonem šoupnul do stejného suterénu kultury, kam zařadil legendy českého rocku Olympic a Katapult, mohu být jenom pyšný. Na to, že se hudba stává záminkou ke zpochybňování mých politických aktivit si teprve zvykám. Nepřekvapuje mě ani, že ti, co tak činí, s neomylnou přesností vytrhávají z kontextu dva vulgarismy, které se na CD Nebezpečný svět vyskytují. Jako důkaz toho, jak podezřelé individuum se to v politické sféře pohybuje, je to ale docela dobré. Jediné, co mě překvapuje, že se tak děje v rádoby seriozním časopisu Týden.

Ale vlastně se také není co divit. Katastrofální neznalost a ignorace faktů, kterou v úvodníku (Týden 15/2000) prokazuje sám šéfredaktor Lederer ve věci sporu o Novu a úloze Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v něm, je natolik odzbrojující, že téměř není co dodat. Místo spekulací o „životabudičích“, což zřejmě mají být úplatky, by pan šéfredaktor – když už chce rozdávat rozumy – udělal lépe, kdyby si z Internetu třeba stáhl mé články z minulých let. Zjistil by, že můj kritický názor na bermudského investora Novy a na zneužívání existence tzv. servisních organizací se za posledních pět let nijak nezměnil. A není můj problém, že Vladimír Železný své původně jiné názory na tyto věci, kvůli kterým jsme se v minulosti střetávali, změnil.

Když už pan šéfredaktor Lederer chce ze své pokrytecky svatouškovské pozice tepat nepravosti naší mediální ohrádky, mohl by se někdy příště rozepsat třeba o prohospodařených 100 milionech dnes už téměř zapomenutého deníku Prostor a o kapsách, ve kterých skončily. Na tohle sebezpytné čtení o průkopnických dobách českého tunelingu se opravdu těším.

(duben 2000)

Nemám pochopení ani pro demonstrace ani pro Patočku

Lidé, jako je Jakub Patočka, mě děsí. Děsí mě proto, že za věrozvěstem spravedlivých  zelených, rudých, antiglobálních či jakýchkoli jiných, každopádně však „lepších“ zítřků, za věrozvěstem s andělskou tváří, jako je on, obvykle kráčí jeho radikální souvěrec s dlažební kostkou a zápalnou láhví. Je to sice jen náhoda, ale jeho mírně řečeno šílený článek Mějme pochopení pro demonstrace (LN 26. 9. 2000) jsem četl přesně v okamžiku, kdy se Praha měnila v bojiště (Pozn. 2003: v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu). Skutečně – není nad to umět si načasovat aktuální „prozíravý“ text.

Patočka se dopouští – jako obvykle – nezměrné demagogie, když píše, že lidé kvůli zvýšenému počtu policistů v ulicích Prahy „poprvé od listopadu 1989 zakoušejí pocity strachu“. Strach někteří lidé skutečně mají, ale nikoli z policistů. Ti pouze přijeli dělat svoji práci, totiž bránit pořádek a chránit zdraví a majetek občanů. Občanů, kterým mohou být všichni bankéři světa ukradení, sympatičtí anebo lhostejní, ale kteří se chtějí dostat do práce a  z práce, jít na procházku s rodinou anebo s kamarády do hospody. V tom jim však nebrání finančníci, jejichž  plným právem je scházet se, kde uznají za vhodné a kam je pozvou. A žádného bankéře, který by házel dlažební kostky, zapaloval auta, blokoval dopravu a stavěl barikády, jsem skutečně nikde neviděl. V normálním životě lidem brání zákeřná chátra, která  útočí chvíli poté, co apoštolové Patočkova ražení dokončili svá mírumilovná kázání.

Je to skutečně vzrušující být na válečné stezce. Každý kluk to zná. Anarchističtí levičáci,  kteří se do Prahy přijeli vydovádět, také vykopali válečnou sekeru. Jenže aby nevypadali jako infantilní pitomci, svoje řádění halí do ideového blouznění a protikapitalistických hesel. Zapálit auto jen tak, to přece nic není. Ale zapálit ho ve jménu revolučních zítřků či hladovějících dětí, to už je revoluční hrdinský počin.

„V  Seattlu se  nic nestalo,  ... výtržníci  zničili jen pár aut,“ cituje Patočka jednoho ze svých souvěrců. No, pěkně děkuju. V Praze „protifondi“ už také zrušili pár aut. Je to vlastně docela úsměvné: Antiglobalističtí  potřeštěnci konstatují, že pár zničených aut vlastně globálně nic neznamená. Pokud to auto ovšem není zrovna vaše.  Docela by mě zajímalo, co by Patočkovi řekl majitel oné hořící staré škodovky na vltavském nábřeží.

Když Patočku a jemu podobné poslouchám, mám neodbytný pocit, že něco podobného jsem už někde slyšel. V padesátých letech podobní mládežničtí blouznivci nosili modré košile. Formy se mění, obsah zůstává stejný.

(září 2000)

Tupý Kraus

Děkuji Janu Krausovi. Nebýt jeho sloupku asi bych se nikdy nedozvěděl, co jsem si to vlastně myslel ve Volebním studiu České televize po senátních volbách. A jak jsem to vlastně starý. V monitoringu tisku, který mi každý den přichází do počítače, to však nebyl jediný text podobného zaměření. Stejně oduševnělý komentář napsala také soudružka Škorpilová v Haló novinách.

Na Krause jsem v předvolební kampani narazil i osobně, byv pozván do jeho pořadu Další, prosím. Nijak mě nepohoršuje, když si v něm z politiků dělá srandu. Koneckonců politici tam lezou dobrovolně. U ranaře Krausova typu mě v pokračování, kterého jsem se účastnil, překvapilo něco jiného. Neuvěřitelná míra servility a podlézání, doslova tupost (rozuměj: opak ostrosti), se kterou provozoval řitní alpinismus s Petrem Pithartem. Že by političtí spřízněnci?

(listopad 2000)

Jiří Ruml se asi rozpomněl na 50. léta

Jiří Ruml napsal před časem pro Lidové noviny skvěle vypointovaný článek, ve kterém odhalil, jaký že jsem to zločinec. Spolčil jsem se prý s Vladimírem Železným a za odměnu od něho posléze obdržel šéfredaktorský post v nových novinách Super. Konstrukce je to sice skutečně nápaditá, leč jedna docela podstatná chybička se přece jenom vloudila. Onen šéfredaktor Petr Štěpánek nejsem vůbec já, nýbrž úplně jiná osoba stejného jména. Jde tedy o čistě náhodnou shodu jmen. V Mňačkových Opožděných reportážích je na podobné záměně založen jeden neuvěřitelně krutý příběh. Jiří Ruml si to jako aktivní novinář té doby jistě pamatuje. Slušný člověk by se za takové neuvěřitelné profesní faux pas omluvil. Na to, co udělá Jiří Ruml, však zatím stále jenom čekám. (Pozn. 2003: Omluvy jsem se nedočkal. Naopak – Jiří Ruml zaútočil znovu.)

(Lidové noviny, květen 2001)

Šustrová jako vždy úplně vedle

Petruška Šustrová se v závěru svého komentáře (LN 8. 9. 2001) pateticky ptá: „Copak to Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nevidí?“ Když před tím nekompromisně kritizuje Vladimíra Železného za to, že ve Volejte řediteli sděloval své názory na 50ti procentní kvóty evropských děl v televizním vysílání a pak také povídal cosi o retardérech na silnicích. A jako správný inkvizitor zřejmě za povídání o retardérech očekává odejmutí licence. Nemohu říkat, co si o tom myslí rada, neb ta o tom nejednala, rád se však rozdělím o to, co vidí její místopředseda.

Vidí umanutou politickou aktivistku, která svoji politickou závislost ukrývá za údajnou nezávislost novinářky. Vidí naprosto nekvalifikovanou osobu, která se co chvíli ve svých komentářích vyjadřuje i k věcem, o kterých nemá ani ponětí, natož aby byla s to dohlédnout jejich právní kvalifikaci. A vidí také pokrytce, který má plná ústa svobody slova, ale druhým ji odpírá. Informace o členství Petrušky Šustrové v trockisticko bolševické mládežnické HRMě (Hnutí revoluční mládeže) jsem vždy bral spíše s úsměvem, jako dávný úlet mládí. Jenže když si člověk bolševický způsob uvažování uchová i v dospělosti a ještě skrz něj kádruje své okolí, kladu si otázku, zda věčnou omluvenkou pro tento typ lidí je, že je jejich vlastní soudruzi vytlačili až do disentu.

Vůbec necítím potřebu obhajovat Vladimíra Železného, o jehož Volejte řediteli si již léta myslím své a nesčetněkrát jsem to také řekl. Jenže ten, kdo v této zemi pošlapává svobodu slova se nejmenuje Železný, nýbrž Šustrová. Takže mi v závěru nezbývá nic jiného než se zeptat šéfredaktora Lidových novin: Když už důvodem k propuštění novináře není, že z redakce vynáší materiály důvěrného obsahu a jako nastrčený fízl a sprostý udavač je předává konkurenci a svým politickým přátelům, není takovým důvodem alespoň opakovaně projevená naprostá profesní neschopnost?

(září 2001)

Novinář z Lidových novin (jako obvykle) na falešné stopě

Nepodepsaný mediální expert z Lidových novin se hluboce mýlí, když se trefuje do Petra Žantovského, člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kvůli arbitráži ve Stockholmu. Žantovský v době, kdy rada rozhodovala o čemkoli, co má něco více či méně společného se Stockholmem, vůbec nebyl členem rady.

Kdyby tento novinář z LN byl skutečný investigativec, namísto trapného cejchování lidí jiného názoru by mohl zapátrat po skutečných příčinách (zatím dílčího) neúspěchu České republiky ve stockholmské arbitráži. Možná by opustil falešnou stopu viny rady pro vysílání, po které se nejjednodušší cestou vydala novinářská smečka, povzbuzovaná především těmi politiky, kteří mají sami nejvíce másla na hlavě. Neboť to byli právě oni, kdo napsal a schválil mizernou novelu zákona o vysílání 301/95 Sb., konkrétně třeba Hana Marvanová. Možná by zjistil, že právě tato novela sebrala radě veškeré kompetence, jak do sporu o Novu vstoupit, protože natrvalo vzdálila servisní organizace od regulačního orgánu. Možná by naopak zjistil zajímavé věci, kdo a jak ve Stockholmu Českou republiku zastupoval, jakou zvolil taktiku a jakých chyb se dopustil. Možná by zjistil i něco o zajímavých kontaktech některých lidí, kteří se měli do roztrhání těla bít za Českou republiku a namísto toho dělali poslíčka protistraně. Možná by se také zamyslel, kde je příčina tak rozdílných výroků z Londýna a ze Stockholmu. Možná by také nepřehlížel ve světě arbitráží velmi nezvyklý krok, totiž nepodepsání verdiktu jedním z rozhodců a jeho následnou rezignaci. Možná by se i pečlivě zamyslel nad zdůvodněním tohoto kroku.

To by však tento „odvážný“ novinář musel opustit své předem vytvořené konstrukce a ze světa našich virtuálních mediálních mýtů vykročit do světa reality nepoznamenané hlavním (líným) proudem české žurnalistiky.

(listopad 2001)

Jan Urban – propagandista páté kolony

Je to docela legrace, jak se Jan Urban pohoršuje nad Kindernayovou platbou v hotovosti (Pozn. 2003: šlo o splacení dluhu) a zaklíná se způsoby z londýnské City. Je to legrace proto, že první, kdo v naší televizní branži přinesl „keš“ peníze v igelitové tašce – a dlužno dodat, že jich bylo rozhodně více než Kindernayových pět milionů – nebyl nikdo jiný než věhlasný americký podnikatel Ronald Lauder, respektive jeho lidé, v dřevních dobách televize Nova.

Urban, byv pečlivě nabrífován píárovými šamany ukřivděných zahraničních investorů, vůbec žongluje s fakty pozoruhodným způsobem. Kindernaye a Radu pro rozhlasové a televizní vysílání hází rovnou do jednoho pytle, jako by rada nesla jakoukoli odpovědnost za smlouvy, které si mezi sebou uzavřeli – předpokládám, že svéprávní – soukromí podnikatelé, a jako by rada zodpovídala za rozhodnutí soukromého podnikatele investovat někde své peníze. Není tomu tak a rada nikdy nebyla a není garantem úspěchu či strůjcem neúspěchu  kteréhokoli soukromého subjektu. Ani českého, ani zahraničního.

Neuvěřitelným způsobem Urban kouzlí se žalobami podanými na radu. Za prvé je třeba říci, že na samotné podání žaloby na správní orgán není nic neobvyklého. V civilizované zemi se právě tímto způsobem konflikty řeší. Podobných soudních sporů rada vedla a vede desítky. Za druhé je pak spíše zábavné, které soudní spory si Urban vybral jako důkaz „zločinného“ působení rady. Doslova uvádí: „Po prohrané arbitráži přibyl koncem listopadu i výrok městského soudu v Praze, který s konečnou platností označil postup RRTV v jedné z příbuzných věcí za protiprávní.“ Čtenář, který netuší o co jde, jistě zavětří. „S konečnou platností“ a „v jedné z příbuzných věcí“, to zní přece velmi zasvěceně. Ve skutečnosti však šlo o zcela marginální spor, zda ČNTS/CME měla či neměla právo nahlédnou do nějakého spisu. A dlužno dodat, že Lauderovi lidé zahrnuli radu desítkami podobných žádostí, častokrát o informace, které sice dávno mají a znají, ale proč to nezkoušet znovu a znovu, třeba se některý z pokusů ujme a něco z něho vyklíčí.

Ještě zábavnější je to s žalobou firmy KTV na radu. (Pozn. 2003: Podrobnosti tohoto případu popisuji v kapitole o TV 3.) To je ta firma, na kterou rada nepovolila převést Kindernayovu licenci. Lucemburská KTV patří ze sta procent Kindernayovi a ten také radě písemně potvrdil, že rozhodnutí rady přijímá a nebude je jakýmkoli způsobem rozporovat. Přesto jím stoprocentně vlastněná firma radu žaluje. Jak je to možné? Protože v ní rozhoduje někdo úplně jiný, než její vlastník, který měl posloužit jako něco, čemu se obvykle říká bílý kůň. A právě proto rada převod nepovolila. Lidé z TV 3 si podáním této žaloby vstřelili vlastní branku, protože paradoxně poskytli důkaz správnosti rozhodnutí rady.

V této souvislosti, tedy že rada neměla právo tento převod nepovolit, se Urban odvolává na právní analýzu Legislativní rady vlády. Čtenář se již nic nedozví o tom, že stejnou právní analýzu původně vypracoval pan docent Mikule na objednávku a za peníze TV 3. A také samozřejmě netuší, že pan docent je – shodou okolností – členem Legislativní rady vlády. Čtenář se také nedozví, že úplně odlišné právní stanovisko, které naopak ve věci odmítnutí převodu licence na společnost KTV potvrzuje správnost postupu rady, vypracoval Ústav státu a práva Akademie věd a že stejně se vyjádřili i navrhovatelé zákona z řad poslanců i právníci rady. Tedy vlastně nic neobvyklého, různí právníci mají různé názory.

Zbývá otázka, proč vlastně Jan Urban píše podobné propagandistické texty? I zde je odpověď poměrně jednoduchá. Urban je totiž člověk, který se sice vydává za nezávislého novináře, ve skutečnosti je to však nefalšovaný a velmi závislý politický aktivista. A jeho političtí přátelé z okruhu čtyřkoalice a Hradu si před časem vytkli jako jeden ze svých politických cílů změnu české mediální krajiny ve svůj prospěch. Likvidace stávající Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je k tomu prvním a zároveň zásadním krokem. Žádný prostředek jim k dosažení tohoto cíle není cizí. Ani překrucování faktů, ani znásilňování zákonů, ani to, že se ve vlastní zemi chovají jako pátá kolona.

(prosinec 2001)

Pátá kolona

Asi je to kouzlo nechtěného, ale rubrika Pátá kolona (Reflex) skutečně dělá v čísle 50/2001 čest svému jménu. A zákulisní píároví kouzelníci najatí servisními televizními firmami, jež jsou na válečné stezce proti České republice, si mnou ruce. Co na tom, že jeden je dvojnásobný estébák a druhý propagandista z komunistické televize. Zbývá pouze otázka, zda tolik českých novinářů z „jejich“ páté kolony, píše tak, jak píše, pouze z hlouposti, neprofesionality a lenosti či zda jsou motivováni ještě nějakým jiným způsobem. Patřičně se vyznamenal i Petr Volf.

Naštěstí existují i jiní novináři. Hned po onom šíleném Naostro (Pozn. 2003: Milan Šíma mi v něm 11 krát během pětatřiceti minut položil otázku, zda cítím vinu za stockholmskou arbitráž, přestože jsem mu odpověděl hned napoprvé. Další z hostů, jak jeho kamarád Jiří Hrabovský, v té době mediální zástupce TV 3, tak Jan Vávra z ČNTS,  byli evidentně nadmíru spokojeni. Hned poté, co ve studiu zhasla světla, jsem se Šímy otázal, kolik za tuhle prasárnu dostal. Měl jsem se zeptat ještě v přímém přenosu.) mi jich pár telefonovalo. Dá se to shrnout asi do téhle věty: „My tu vaši radu sice nemáme moc rádi, ale tohle přepískli.“ (Mysleli ČT a Šímu.) V dalších dnech jsem hovořil s několika významnými moderátory a manažery z ČT, Novy a Radiožurnálu. Podle jejich názoru porušil Šíma všechna psaná i nepsaná pravidla moderování  diskusního pořadu, za což by jej soudný nadřízený vyrazil na hodinu. Někteří z ČT (nikoli vedení) se mi dokonce omlouvali, za sebe i za instituci, která je zaměstnává. Ne tak Volf, ten  Šímův urválkovský výkon velebí.

V zemi s (novinářskou a politickou) pátou kolonou je opravdu leccos jinak. Nejpokleslejšímu způsobu novinařiny zde mnozí tleskají. A proč by ne. Když se presumpce viny stává metodou práce některých politiků (poslanec Mlynář dokonce na plénu navrhoval jednací bod odvolání RRTV, aniž by předtím proběhlo na půdě sněmovny na dané téma jedno jediné jednání), proč by stejně nepsali i novináři.

Co na tom, že výnos stockholmské arbitráže vážně zpochybnil sám jeden z arbitrů. Co na tom, že se vláda odvolala k obecnému švédskému soudu. Co na tom, že snad poprvé v historii arbitráží vedle sebe existují dva diametrálně odlišné výnosy o stejné věci. Volf má jasno. Šíma má také jasno. A v roli prokurátora, soudce a kata stihne 11 krát během 35 minut divákovi zopakovat, že naproti němu sedí viník, kvůli kterému bude občan platit miliardy. Volf mu tleská a za odporné vyhlašuje, že se nařčený nechce přiznat ke „zločinu“, který nespáchal. To vše v okamžiku, kdy konečný výsledek stockholmské arbitráže je otevřený, včetně možnosti, že obecný soud výnos zruší.

A když se někdo veřejně ozve? Třeba kolegové z rady? Volf je s tím hotov raz dva. Muchka v tom jede se Štěpánkem. A důkazy? Ale jděte! Na co! My přece máme Pravdu! A co je Pravda, o tom také rozhodujeme my. My, Šímové a Volfové.

 Způsob páně Volfovy žurnalistiky je stejně odporný jako ten Šímův.

(prosinec 2001)

(Pozn. 2003: Volf se do mě navezl také kvůli TV 3. Když jsem ho posléze upozornil, že soud Kindernayovi licenci vrátil, čímž vlastně potvrdil správnost mých postojů, navezl se do mne znovu.)

Solidarita s Tomášem Pecinou

Tomáš Pecina rozhodně nepatří mezi mé oblíbené novináře. Nemám rád jeho spektakulární pozérství a štve mě jeho obviňování bez důkazů. Na druhou stranu někdy oceňuji jeho a Britských listů snahu jít proti hlavnímu línému (míněno doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu) proudu české žurnalistiky. Také si myslím, že ten, kdo právě z pozérských důvodů, byť v jeho podání to asi budou důvody principiální, opakuje přiblblé výroky extremistů (Pozn. 2003: Pecina prohlásil, že schvaluje útok na WTC.), snadno může být ostatními považován za stejného blba jako onen extremista. Dokonce vřele souhlasím s lidmi, jako je Luboš Motl, který to zpoza oceánu sem tam nad Pecinovými texty nevydrží a utrousí cosi o tom, že mu, až přijede do Prahy, rozbije hubu. Jedna věc je však tvrdé potýkání se na novinových a webových stránkách a druhá – důležitější – osobní  svoboda a právo vyjadřovat své názory. Třeba i hnusné. Proto protestuji proti šikanování novináře Tomáše Peciny orgány tohoto státu a vyjadřuji mu alespoň touto cestou solidaritu. A aby nebyla nějaká mýlka, dodávám, že Tomáš Pecina mi za to nic nedluží a jediné, co od něho očekávám, je to, že bude dál psát, jak chce.

(prosinec 2001)

(Pozn. 2003: Pobavilo mne, že Všeználek a nekompromisní kritik kohokoli a čehokoli Tomáš Pecina se nakonec rozhádal i se svými redakčními kolegy z Britských listů. Teď se dokonce handrkují o pokladnu.)

Agitátor Leschtina aneb Jak jsem dával rozhovor Literárním novinám

Zavolal mi Jiří Leschtina a požádal mě o rozhovor. Nu což, řekl jsem si, může to být zajímavá zkušenost, a přivolil. Proč zajímavá zkušenost? Protože Jiří Leschtina je novinář s pověstí tak umanutého nepřítele ODS a všeho a všech, co s ní mají cokoli společného, že to bylo moc i na tak strašný deník, jako je Mladá fronta Dnes. Po čase se Leschtina objevil v listu ještě příšernějším, totiž v Literárních novinách šéfredaktorovaných Jakubem Patočkou. A v tomto „dresu“ také pan Leschtina dorazil. Ukázalo se, že nepůjde ani tak o klasický rozhovor, jako spíše o analytický článek na dané téma a já jsem pouze jednou ze zastávek

Předmětem našeho povídání měla být Nova a všechno, co s ní v posledních letech souvisí. Tedy spor o její vlastnictví, arbitráže a soudy i role Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na rozhovor jsem se docela dobře připravil a pro osvěžení paměti kvůli panu Leschtinovi znovu nastudoval všechny výroční zprávy rady a související dokumenty, které se této problematiky dotýkají.

A také musím poctivě přiznat, že dobře připravený přišel i Jiří Leschtina. Jeho otázky byly věcné a mířily k jádru problému. Pan Leschtina si všechno nahrával a vedle toho si činil i spoustu poznámek. Věnoval jsem mu asi devadesát minut a poctivě mu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí podrobně odpovídal na všechny otázky. Když jsme se loučili, ještě jsem mu nabídl, že kdyby potřeboval cokoli doplnit nebo upřesnit, jsem mu k dispozici.

Pak článek o Nově v Literárních novinách vyšel a vlastně mě – vzhledem k tazateli i jeho domovské redakci – ani nepřekvapil. Z toho, co jsem panu Leschtinovi řekl, není v článku vůbec nic. A vlastně ani nemůže být. Jiří Leschtina již totiž dávno není novinářem, který pravdu poctivě hledá, padni komu padni. On ji přece hledat nemusí, protože on Pravdu dávno zná. A tak se v jeho článcích vyskytují pouze ty skutečnosti, které tu jeho Pravdu potvrzují, a všechno ostatní musí pryč.

Jenom mi uniká, proč u toho musím asistovat a k čemu vlastně podobná novinařina je. Ale že se vůbec tak hloupě ptám. Vždyť odpověď je naprosto jednoduchá. Tohle přece novinařina není, tohle je čiročirá propaganda. A Jiří  Leschtina není novinář, nýbrž agitátor. A jaké z toho pro mne plyne poučení? S „novináři“ Leschtinova typu je zcela zbytečné komunikovat. Je to ztráta času.

(červen 2002)

Štěpánek na Nově – reakce na Jaroslava Plesla

V Televizních novinách jsem na dotaz, zda si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání myslí, že skupina PPF je vlastníkem televize Nova, skutečně odpověděl, že „rada vůbec není přesvědčena o tom, že jsou vlastníky televize Nova, natož většinovými vlastníky TV Nova“. (Pozn. 2003: Rada se následně od mého výroku distancovala. Dodnes jsem nepochopil  proč. K dohodě mezi PPF a MEF Holdingem došlo až později.) Co jiného se také dá odpovědět, když tato skupina svá tvrzení zatím radě nedoložila jedním jediným listinným důkazem. Uznávám však, že chtít od tak svérázného novináře, jakým je Jaroslav Plesl, aby pochopil, že je to pouhé konstatování faktu a nikoli podpora té či oné skupiny vlastníků, je zcela nemožné. Konečné rozhodnutí ve sporech o Novu samozřejmě bude, nedojde-li k nějaké dohodě, na soudech, ale já si na rozdíl od pana Plesla počkám na pravomocná rozhodnutí a nikoli na dílčí závěry prvoinstančního soudu. Natěšený „objektivní“ novinář Plesl se samozřejmě nemůže dočkat mého možného odvolání, ke kterému i on šturmuje ze všech svých „nezávislých“ publicistických sil. Bylo by to však s tou naší demokracií poněkud na pováženou, kdyby záminkou k odstranění jednoho vyhraněného a ve svých názorech transparentního radního měl být jeho jeden zcela logický výrok. Docela se na další vývoj těším, protože se ukáže, co vlastně kolega Muchka svojí nezměrnou osobní distancovací aktivitou zamýšlel a zda jen neplnil čísi politickou objednávku. Spaní mám však, pane Plesle, docela klidné.

(červenec 2002)

Utrpení nad Potůčkem

Asi si tím neposloužím, ale musím se přiznat, že čtení podobných článků, jako je ten od Jana Potůčka (Reflex, Radu pro vysílání je třeba odvolat) mi působí utrpení. Nikoli tématem – na možnost odvolání i ataky nejrůznějšího druhu jsem si po osmi letech v exponované a nesčíslnému množství protichůdných tlaků vystavené pozici dávno zvykl –, nýbrž takřka odzbrojujícím pisatelovým amatérismem. Utrpením je, že po odbornících tu volá a do role rádoby poučeného kritika rady se staví autor, jehož text je souvislou přehlídkou povrchních blábolů, opsaných klišé, osobních animozit, poťouchlých polopravd a podpásových lží. Jednu každou jeho větu lze v podrobné polemice buď zcela vyvrátit nebo zrelativizovat. Problém je, že v českém mediálním prostředí o takovouto polemiku není zájem, neboť by podstatnou část médiím se věnujících žurnalistů usvědčila z neprofesionality, to v lepším případě, či z kolaborace s vlivnými zájmovými skupinami, to v případě horším. A utrpením je především to, že můj oblíbený časopis Reflex, jejž jindy obvykle charakterizuje originalita a odlišnost, papouškuje plytkosti českého novinářského mainstreamu, jehož základním poznávacím znakem jsou stádovitost, služebnost a kampaňovitost. Noví mocipáni zaveleli ke zteči na neoblíbenou radu, která je v jejich představách klíčem k ovládnutí mediální krajiny, a někteří žurnalisté se mohou přetrhnout. A propos. Jestli pan Potůček ví o konkrétních případech korupce v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, ať řekne kdo, kdy, kolik, od koho a za co. Jinak jsou jeho informace typu „jedna paní povídala“ když ne na žalobu, protože za tu novinář jeho „formátu“ opravdu  nestojí, tak na pár facek.

(červenec 2002)

Pane Uhle, neurážejte!

„Poslanci ODS mají eminentní zájem na zachování nedemokratického stavu, který v radě ČT symbolizuje Milan Knížák a v audiovizuální radě Petr Štěpánek“, píše Petr Uhl (glosa Pošetilost, Právo 12. 8. 2002) a já se nestačím divit. Čím reprezentuji nedemokratický stav? Tím, že existuji? Tím, že jsem byl do RRTV řádně zvolen? Tím, že říkám a prosazuji své názory? Tím, že podle svých názorů hlasuji? Nebo tím, že jsem členem ODS? Nerozumím tomu. Pokud to Uhl myslí vážně, pak je třeba konstatovat, že demokracie je tu skutečně v ohrožení. Leč ohrožuje ji především Petr Uhl sám. Asi se rozpomněl na své trockistické mládí a pléduje za demokracii jiného typu, zřejmě lidovou. Děkuji, ale nechci!

(srpen 2002)

(Pozn. 2003: Někteří naši novináři a aktivisté vytvořili novou kategorii tzv. „takových lidí“. Začnou: „Takoví lidé, jako jsou Knížák a Štěpánek  …,“ nebo: „Takový člověk, jako je Petr Štěpánek …,“ a aniž by blíže osvětlili proč vlastně, pokračují, co všechno by „takoví lidé“ neměli dělat, kam všude by jim měl být zapovězen přístup, v jakých institucích by neměli zasedat. A já blázen si myslel, že v uplatňování občanských práv jsme si – minimálně od roku 1989 –  všichni rovni a že svoboda slova platí také pro všechny.)  

Je Jan Urban redaktor, nebo cenzor?

Zrovna jsem dokončil článek nazvaný Dostál už je jenom směšný (Pozn. 2003: viz kapitola Komická série umanutého Dostála) a chystal se jej rozeslat na několik obvyklých internetových serverů, když tu jsem v monitoringu tisku (rádií a televizí) zaregistroval komentář Českého rozhlasu 6, který se stejně jako můj článek taktéž věnoval zvolení exposlance Miloslava Kučery vedoucím Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. A tak jsem svůj polemický text poslal také na e-mailovou adresu ČRo 6. K mému příjemnému překvapení se mi téměř obratem ozval pan redaktor Radko Kubičko tímto e-mailem:

Vážený pane,

Váš příspěvek rádi odvysíláme. Posílám Vám zpět jeho zredigovanou verzi, kde jsem učinil jen drobné redaktorské zásahy. Jsme seriózní stanice, tak nemůžeme vysílat osobní útoky a
označovat ministra za kašpara. Myslím, že se i ostré věci dají říci klidnou a seriózní formou. Pokud s upravenou verzí budete souhlasit, není problém vysílat příspěvek už v pondělí.
Samozřejmě také musíme uvést, že jste členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Prosím, ozvěte se mi, pokud by to bylo možné, chtěli bychom, abyste příspěvek načetl vlastním hlasem, je možné osobně i po telefonu.

Radko Kubičko, vedoucí domácí části pořadu Názory a argumenty, Český rozhlas 6

Přečetl jsem si zredigovanou verzi a hned panu Kubičkovi odpověděl takto:

Vážený pane Kubičko,

OK, proti Vašemu zjemnění nemám žádné námitky, dokonce si myslím, že je to takhle pro Šestku lepší. Psal jsem to primárně pro Internet a tam se pár jadrnějších výrazů jistě snese. Co se týká namluvení, mám plnou důvěru ve vaše profesionály. Rovněž nemám žádný problém s mojí plnou identifikací.

Mějte se fajn.

Zdraví

pš

Pan Kubičko mi potvrdil příjem mé odpovědi tímto e-mailem:

V pořádku, budeme vysílat v Názorech a argumentech dnes, tedy v pondělí 7. října 2002 v 18 hodin deset minut.

Rk

Najednou mi však v poště pípnul další e-mail z ČRo 6. Zjistil jsem, že mi píše Jan Urban, také redaktor ČRo 6, který je ovšem známý také jako horlivý aktivista nejrůznějších občanských iniciativ. V době televizní krize patřil mezi vůdčí revolucionáře. Zřejmě vůbec netušil, že pan Kubičko je se mnou již dávno v kontaktu, a napsal mi toto:

Dobrý den,

Jsem rád, že jste "zaregistroval," jeden z našich komentářů. Pokud Váš příspěvek vůbec bude zařazen do předkola výběru textů, nabízených k odvysílání, budu s lehkým svědomím proti. Formální, jazyková i obsahová hodnota textu jsou hluboko pod standardem, požadovaným pro veřejnoprávní program.

Přeji Vám příjemný den

Jan Urban

Přišlo mi to velmi legrační, protože celá kauza „Kučera“ se točí okolo cenzorství, takže jsem  panu Urbanovi poslal zpět pouze tento stručný dotaz:

A to mi píšete jako redaktor, nebo cenzor?
pš

Zároveň jsem však oba e-maily, ten Urbanův i moji stručnou odpověď, poslal i panu Kubičkovi spolu s tímto sdělením:

Díky za zprávu. Jenom pro zajímavost Vám přeposílám svoji dnešní korespondenci s Janem Urbanem.

pš

Pan redaktor Radko Kubičko mi odpověděl tímto e-mailem:

Také díky za zprávu. Rád jsem se k vlastnímu údivu dozvěděl, že máme nějaké předkolo výběru příspěvků a že moje kompetence vedoucího domácí části pořadu Názory a argumenty je nějakým způsobem omezena lehkým svědomím kolegy Urbana. V každém případě příspěvek byl odvysílán, mimo jiné na důkaz, že pokud odsuzujeme cenzorské praktiky, sami bychom jich neměli užívat.

Rk

Je třeba něco dodávat?

P. S. Panu Kubičkovi i panu Urbanovi se omlouvám, že jejich e-maily zveřejňuji bez jejich předchozího souhlasu.

(říjen 2002)

Černého rána pod pás

Reakce na demagogický komentář Jiřího Černého v Reflexu (41/2002)

Ještě před tím, než jsem vyslovil větu, že „ve Východních Čechách existovalo na tu dobu (myšlena 80. léta) relativně liberální prostředí právě díky lidem, jako je Kučera“, jsem si byl jist, že se někdo okamžitě vytasí s Pražským výběrem, zakázaným právě po koncertech v Hradci Králové. Udělal to Jiří Černý a jen mi potvrdil, že na povýšené přezíravosti hudebních kritiků z jeho okruhu ke světu „tancovaček“ se nezměnilo vůbec nic ani s příchodem svobodných poměrů. Nad touhle potem, kouřem a pivem čpící odrůdou bigbítu vždycky ohrnovali nos a dodnes nejsou ochotni ani schopni se orientovat v souvislostech tohoto svérázného českého hudebně sociologického jevu. Pro podstatnou část mládeže však právě tohle byl svět, který jim v dobách Husákova temna víkend co víkend poskytoval iluzi relativní svobody. A jestli někde existovala místa, kde se tomuhle druhu zábavy dařilo o dost lépe než v jiných krajích, bylo to vedle Plzeňska právě Hradecko a Pardubicko. A zase musím dodat, že spíše vždycky tak deset kilometrů za katastrem krajských měst. Jsem si jist, že na rozdíl od Černého vím, o čem mluvím. Se Spektrem, Naturalem, Odysseou a Unisonem jsem obrazil tisíce štací. Jiřího Černého jsem tam neviděl ani jednou. Na tenhle svět „dohlížela“ Okresní kulturní střediska a ona relativní volnost se vždy odvíjela od toho, jací „Kučerové“ kde seděli. Vedle toho existoval svět „profesionálních“ agentur či KKS, který měl úplně jiná pravidla a čas od času i svinstva typu zákazu Pražského výběru. Paradox doby byl v tom, že bylo klidně možné, že zatímco na oné „profesionální“ rovině měl třeba právě Hradec Králové pověst rudého města, pro „tancovačkovou“ subkulturu byl relativním rájem. Černého (a nejenom jeho) demagogie je v tom, že bez mrknutí oka, tyto roviny zaměňuje a připisuje Kučerovi viny světa, ve kterém se nikdy nepohyboval. Je to rána pod pás, a protože je za ní cítit ještě politická motivace, dvojnásob odpudivá.

(Pozn. 2003: Redakčním krácením znehodnocená verze článku vyšla v Reflexu.)

(říjen 2002)

Cenzoři, nebo redaktoři?

V čísle 41 zveřejnil Reflex demagogický komentář Jiřího Černého. Reagoval jsem na něj obratem textem Černého rána pod pás. Reakci nakonec Reflex zveřejnil až po třech týdnech a po mé urgenci u šéfredaktora. Jenže z celého mého článku Reflex publikoval pouze torzo a ještě k tomu bez pointy.

Nabízí se hned několik otázek. Když časopis dává dostatek prostoru jedné straně, proč nedá stejný prostor názorové protistraně? Moje reakce nebyla rozhodně o nic delší než Černého komentář. Lze podobné mrzačení textu ještě označit za redakční úpravu, nebo je to už sprostá cenzura? Proč si redakce nevyžádá ke krácení a zásahům do textu souhlas od autora? V době e-mailů je to technicky i časově naprosto banální věc.

Zaplať bůh za Internet, kde se novodobí cenzoři nemohou vymlouvat na nedostatek místa.

(říjen 2002)

Esquire jako Rádio Jerevan

Časopis Esquire – tentokrát nikoli nepodobný legendárnímu Rádiu Jerevan – otiskl tuto glosu:

Předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byl zvolen bývalý poslanec za ČSSD Miloslav Kučera. Což o to: kvalifikaci na to má. Za Jakeše dělal pro Poradenské středisko pro textaře zábavné hudby v Pardubicích externího lektora. Ne, nebyl to žádný cenzor, kdo tohle tvrdí, je podle Kučerova předchůdce, východočeského rockera Petra Štěpánka "trouba, který nezná míru slov". Má recht. On totiž Kučera jenom dbal, aby v textech nedocházelo k propagaci náboženství. Po převratu pak jako prostý rada tlačil Vladimíru Železnému, vždyť ten kanál ČT by bylo nejrozumnější zprivatizovat, stejně v každém nestřeženém okamžiku propaguje náboženství. Štěpánek nebo Kučera – to je pěšky jako za vozem. Esquire stojí výjimečně při ministru kultury Dostálovi, který sepsal petici žádající okamžité zrušení nesmyslné instituce zvané RRTV.

Ano, Esquire, alias Rádio Jerevan má pravdu, je to přesně tak. Až na to, že Kučera nikdy nebyl a ani není členem RRTV, takže ani nikdy nemohl být zvolen jejím předsedou. Kučera pouze vyhrál konkuz na místo vedoucího úřadu této instituce. Až na to, že Petr Štěpánek není a nemůže být jeho předchůdcem, neboť předsedou RRTV nikdy nebyl. Až na to, že Kučera nikdy nebyl a není radním a myšlenka o privatizaci ČT jej nikdy nenapadla ani ve snu. Až na to, že Dostál nesepsal žádnou petici, neboť tento blábol zplodila Občanská liga.

Jediná pravdivá věta je o troubovi, který nezná míru slov. Na autora glosy Esquiru sedí jako ušitá. Vysvětlovat hloupému novináři, jak to za bolševika chodilo na Okresních kulturních střediscích, nebudu. Již dávno jsem pochopil, že je to naprosto zbytečná a marná práce.  

(listopad 2002)

Čeští novináři se zbláznili

Volby prý, alespoň podle většiny našich novinářů, vyhráli nezávislí. Opravdu?

V komunálních volbách ve skutečnosti pro tzv. nezávislé, přesnější by však bylo říkat nestranické, kandidáty hlasovalo o tři procenta voličů méně než před čtyřmi roky. A uspěli pouze v malých obcích, kde klasické strany (s výjimkou komunistů a lidovců) kandidátky obvykle vůbec nestavějí. K získání mandátu tu stačí pár hlasů. Ve městech, kde je k získání jednoho mandátu třeba i desítek tisíc hlasů, naopak s převahou uspěly standardní kandidátky politických stran. Metodicky zcestné je samozřejmě i ono sečítání všech těch Hnutí nezávislých, Sdružení nezávislých kandidátů a Občanů za obec krásnější do jediného sloupce, jak demagogicky hned zkraje učinila Česká televize. Stejně zavádějící je statistické vykazování procentuálních výsledků podle počtu získaných mandátů, neboť, jak již bylo řečeno, počet hlasů potřebných k získání jednoho mandátů se v malých obcích a velkých městech propastně liší.

Žádní nezávislí kandidáti se nekonají ani v senátu. Jediní dva nově (znovu)zvolení, dle zákona formálně skutečně nezávislí senátoři jsou Jitka Seitlová a Karel Barták. Jedině tito dva kandidovali opravdu na své „triko“. Ale i u nich to byla spíše z nouze ctnost. Oba dva působili dříve v senátu v dresu ODA a jejich zřeknutí se této značky před volbami byl spíše sebezáchovný akt než programové vykročení k faktické nezávislosti. O tom, kde jejich srdce bije, však není zvláště u Bartáka příliš pochyb. Prozradil to na sebe hned v první povolební televizní anketě. Seitlová byla zaplať Bůh ve svých výrocích alespoň zdrženlivá.

Všichni ostatní, včetně Vladimíra Železného, kandidovali s podporou a na kandidátce nějaké politické strany či politického hnutí. Patří ke „špecifikám“ této země, že takové polické hnutí si do svého názvu klidně vetkne slovo Nezávislí. Úplně stejně by si ale mohlo říkat třeba Bleděmodří nebo Roztomilí. Vypovídací hodnotu to má podobnou, tak i tak nulovou. Na kom a na čem jsou takoví pánové a dámy nezávislí, se můžeme jenom dohadovat. Nad tím, že takováto institucionalizace nezávislosti je vlastně logický nonsens, se můžeme pro změnu třeba usmívat. A proč by měly být za nezávislé považovány tak jasně politicky profilované – chcete-li závislé – osoby, jako jsou pánové Mejstřík, který tak dlouho děkoval, až přišel, a těší se na spolupráci s KDU-ČSL, či Zlatuška, jenž v rámci svého politického přesvědčení chce odpolitizovat mediální rady od těch, kteří jeho politickému přesvědčení zřejmě nevyhovují proto, že mají své politické přesvědčení, už nechápu vůbec.

Summa summarum: Čeští novináři se zřejmě hromadně zbláznili. Ale nejsou v tom sami. Zbláznil se i pan hradní Pehe a spolu s ním mnozí další závislí nezávislí politologové. Možné však je i to, že jsme se zbláznili my voliči, a proto je třeba, aby nám někdo moudrý vysvětlil, že vlastně nevyhrál ten, co vyhrál, ale že vyhrál ten, kdo neexistuje. 

(listopad 2002)

(Pozn. 2003: Jestli někteří novináři nevydýchali, co se tu o nich píše, mohu jim poradit jediné: Když nejste s to unést kritiku, necpěte se do veřejného prostoru.)