Z KNIHY:

Válka o Novu

 

 

Udělení licence Nově

Licence k vysílání televize, která si později začala říkat Nova, byla udělena 30. ledna 1993. Panuje okolo toho řada dohadů, mýtů a legend. Některé výtky se objevily hned poté, co bylo oznámeno, že první licence k soukromému celoplošnému televiznímu vysílání byla udělena společnosti CET 21, jiné nabobtnaly až později v souvislosti s tím, jak v některých kruzích rostla vůči Nově averze.

První velkou pochybnost vzbudilo, že takto důležitou licenci Rada udělila v neúplném složení. Po odchodu tří členů, kteří v Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání zasedali z titulu svého členství ve Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání a jimž mandát skončil spolu se zánikem federace, byla Rada pouze šestičlenná. Jejím předsedou byl PhDr. Daniel Korte, členy ekonom Ing. Jiří Brož, technik Bohuslav Hanuš, psycholog Josef Josefík, redaktor Ing. Jiří Koubek (tohle jméno si zapamatujme zvláště dobře) a technik Ing. Miroslav Pýcha. Dle Výroční zprávy Rady za rok 1993 všichni z Prahy a všichni bez stranické příslušnosti, u Korteho se to neuvádí.

Myslím, že výtka na neúplné složení je lichá. Rada měla nadpoloviční stav a zásada, že pro přijetí jakéhokoli usnesení musí podle zákona zvednout ruku nadpoloviční většina všech (devíti) členů, byla dodržena. Rovněž argument, že čekání na dovolbu by přineslo jen další zdržování a noví členové by tak jako tak hlasovali o subjektech, jejichž prezentaci nebyli přítomni, je částečně opodstatněný. Na druhou stranu je však pravda, že tři noví členové Rady (Ing. Leopold Hájíček, důchodce z Českých Budějovic, člen KDU-ČSL, Ing. Vladimír Mlateček, podnikatel z Ostravy, bez politické příslušnosti, PhDr. Oldřich Tomek, historik z Prahy, bez politické příslušnosti, od 1. června 1993 nový předseda Rady) byli parlamentem dovoleni jen pět dní po udělení licence, konkrétně 4. února 1993. A také je pravda, že se vědělo, že se tak stane.

Za daleko zajímavější pokládám jinou výtku, o které se však nikdy příliš nehovořilo. Nazval bych ji “náhlostí” hlasování. Že se o takto důležité licenci bude hlasovat zrovna 30. ledna 1993, aniž to původně bylo v plánu, a navíc prakticky okamžitě poté, co ten návrh padl, o tom Radu přesvědčil její předseda Daniel Korte. Rada tím samozřejmě žádný zákon neporušila, ale onen náhlý spěch důvěru příliš nevzbuzuje. Pro udělení licence společnosti CET 21 nakonec ze šesti tehdejších členů hlasovalo pět, všichni kromě Bohuslava Hanuše. I ten však své hlasování později změnil a formálně svůj hlas připojil k ostatním. A důvod? Vcelku obyčejný: prostě nechtěl trhat partu.

Je zajímavé, že o samotném průběhu licenčního řízení, ani o subjektech, které se ho zúčastnily, není ve Výroční zprávě za rok 1993 takřka ani slovo. Jistě to lze přičíst na vrub toho, že pravidla, jakou podobu a rozsah má výroční zprávy mít, se teprve rodila. Nicméně stín pochybností se – možná neoprávněně – vkrádá. Ve zprávě se v kapitole o televizním vysílání můžeme dočíst pouze toto:

“Rada po svém vzniku udělila regionální a celoplošnou licenci v maximálně zkráceném čase. Příprava televizního vysílání však vyžaduje minimálně roční lhůtu, proto vysílání první soukromé regionální stanice zahájila společnost Premiéra TV až 20. 6. 1993 a první celoplošná televize NOVA TV (CET 21) až 4. 2. 1994.”

A o kousek dále: “Přípravy k vysílání společnosti CET 21 (NOVA TV) byly Radou průběžně kontrolovány. Společnost předkládala Radě zprávy o dodržování časového harmonogramu příprav jedenkrát měsíčně.”

Z hlediska dalšího vývoje je daleko zajímavější následující odstavec. I ten si zapamatujme: “Rada zčásti vyhověla žádosti společnosti CET 21 a upravila znění některých podmínek licence s ohledem na prokázaný nedostatek výrobních kapacit domácích nezávislých producentů a neúměrnou tvrdost původních podmínek.” Toto rozhodnutí Korteho Rady bude přetřásáno a zpochybňováno ještě řadu let poté. Ale o tom až později.

Přílohou č. 4 Výroční zprávy za rok 1993 jsou rovněž licenční podmínky televize Nova a usnesení RRTV ze dne 11. května 1993, kterým se programové a ostatní podmínky k licenci č. 001/1993 společnosti CET 21 mění a vysvětlují. Zvláště licenční podmínka č. 17 sehraje v pozdější válce o Novu podstatnou roli. Kompletní seznam všech licenčních podmínek je jednou z příloh této knihy.

Bylo udělení licence Nově zmanipulované? A bylo politicky ovlivněné? Myslím, že s jistou znalostí, byť pouze zprostředkovanou, tehdejších dějů, lze konstatovat, že o žádnou manipulaci ve smyslu protizákonného jednání rozhodně nešlo. O přidělení licence rozhodly osoby, které k tomu byly podle zákona plně oprávněny. Také všechny zákonem předepsané náležitosti byly dodrženy. Zároveň je však třeba říct, že společnost CET 21 byla favoritem předsedy Rady Daniela Korteho a že Korte udělal všechno pro to, aby právě pro tohoto uchazeče potřebná většina členů Rady zvedla ruku. Ale ani na tom není nic nepřípustného, natož protizákonného. Rovněž je ale pravda, že Daniel Korte byl součástí vlivných kruhů okolo Občanské demokratické aliance (ODA), které si v ranném období českého kapitalismu dokázaly vybudovat nejen tzv. privatizační linku, ale – jak je vidět – i linku mediální.

Reakce tehdejších představitelů ODS na udělení licence společnosti CET 21 příliš na výši nebyla. Zvláště politická korektnost ve smyslu, jak jí chápou civilizované demokratické země, dostala na frak. Tehdejší místopředseda ODS Petr Čermák mluvil o skandálu a také prohlásil cosi o zkrachovalých slovenských a maďarských politicích, čímž měl na mysli některé podílníky CET 21. To vyjádření bylo poněkud humpolácké, zároveň však jakoby netušeně předvídalo všechny maléry, které sotva zrozenou televizi čekají. Z výše uvedeného je patrné, že vliv ODS na udělení licence Nově byl nulový. Svět médií Václav Klaus na rozdíl od světa ekonomiky nikdy nemiloval. I to byl jeden z důvodů, proč ODS vlastně nikdy neměla definovanou svoji mediální politiku. Lze konstatovat, že ke své vlastní škodě.

Bylo udělení licence společnosti CET 21 uplacené? Nevím. Povídalo se leccos. Od běžných klepů typu “kdo, komu, co, za kolik” až po prokombinované teorie o souvislosti mnohamilionových darů v pokladně ODA s televizní licencí. Konkrétní důkazy z roviny klepů ani roviny teorií však nikdo nikdy nepředložil.

Krátce po udělení licence Nově, konkrétně 27. května 1993, Daniel Korte pod palbou kritiky z nejrůznějších stran – a především z ODS – na členství v RRTV rezignoval. Být na jeho místě asi by si každý dvakrát rozmyslel, kam povedou jeho příští pracovní kroky. Ne tak pan Korte. Váže se k tomu jedna moje osobní vzpomínka. Krátce poté, co jsem se stal v roce 1994 členem RRTV, byla Rada na pracovní návštěvě na Nově, ještě ve starém sídle v Měšťanské besedě. První na koho jsem tam v newsroomu narazil, jak si čte noviny, byl právě Daniel Korte (!!!). Prý zde pracovně uplatňoval svoje jazykové schopnosti. Když pak v roce 1999 odstartovala válka o Novu, postavil se Korte v roli “nezávislého odborníka” zcela na stranu Ronalda Laudera. Teprve později vyplulo na povrch, že v té době byl zároveň na jeho výplatní listině.

Aby si každý mohl o udělení licence CET 21 udělat svůj vlastní obrázek, přidám do mozaiky pro a proti ještě jednu osobní vzpomínku. Mohlo to být tak v roce 1998, seděl jsem v kanceláři u Miloše Zapletala, jehož agentura pořádá soutěž o Miss České republiky. Po chvíli se řeč stočila k onomu televiznímu licenčnímu řízení z roku 1993, kterého se v barvách jednoho z konkurenčních projektů účastnil i Zapletal. A tenhle profesionál šoubyznysu mi řekl, cituji volně: “Zaplať Pámbu, že jsme tu licenci tehdy nedostali. Když jsem během licenčního řízení slyšel Vladimíra Železného, jak zasvěceně o budoucí televizi hovoří, říkal jsem si, co tu pohledávám. Železný a spol. vyhráli právem, protože byli opravdu nejlepší.”

Hezkou a pro tu dobu charakteristickou historku mi nedávno vyprávěl Michal Fleischmann, který se o televizní licenci tehdy rovněž ucházel. Po žadatelích Rada chtěla, aby na papírek napsali cifru, jakou částku hodlají investovat. “Já hlupák tam napsal, co jsem opravdu měl,” přiznal se Michal se smíchem.

SBS – třetí vzadu

Díky českým novinářům a některým politikům se jako téměř “oficiální” vylíčení sporu o Novu ujala verze, že zlý český podnikatel okradl hodného amerického strýčka, když s ním zpřetrhal vazby a odcizil mu televizi. Jenže takhle jednoduché to není a nikdy nebylo. Příběh války o Novu nezačal 5. srpna 1999, kdy Železný zahájil vysílání Novy č. 2 z barrandovského podzemí, ba dokonce nezačal ani 19. dubna, kdy byl Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Ve skryté podobě konflikt klíčil dlouho předtím. Na jaře roku 1999 jen nabral viditelnou podobu.

V úterý 2. března 1999 se na RRTV uskutečnila během zasedání Rady návštěva Vladimíra Železného. Za několik měsíců ji CME označí za počátek spolčení Rady se Železným. Podrobně se k ní vrátím později. Dne 30. března 1999 proběhla na Radě jiná návštěva. Shodou okolností se tehdy také konalo normální zasedání, leč odpoledne v 15,00 Rada přijala – opět režimu tzv. návštěvního dne – zástupce společnosti SBS (Scandinavian Broadcasting System). Dostavili se čtyři pánové na čele s Martinem Lindskogem a spolu s nimi dáma ze CME, mající na starost rozvoj.

Společnost SBS nebyla pro Radu neznámým partnerem. Dlouhodobě usilovala o vstup do České republiky. Měla kontakty s Martinem Kindernayem a TV Galaxie, usilovala rovněž o vstup do TV Prima (Premiéra). Jenže Lindskog Radě oznámil něco úplně jiného: včera podepsali smlouvu se CME o fúzi a kupují tedy Novu. A jal se líčit historii a úspěchy SBS v různých zemích.

Radní z toho byli poněkud per plex, protože se dozvídali o prodeji největšího provozovatele vysílání v zemi, ale nepřišel jim to říct ani držitel licence CET 21, ani jeho zahraniční partner CME. Vcelku logicky padla otázka, vyslovil ji člen Rady prof. Uhlíř, zda už o tom vůbec hovořili se Železným, protože pro Radu je podle zákona jediným oficiálním partnerem CET 21. Odpovědí bylo tvrzení, že pan Železný o tom ví od začátku a že jen, co skončí u nás, jdou mu to sdělit (?!?!).

Jenže jak se později ukázalo, Železný s tím vůbec nebyl srozuměn. Ne, že by o námluvách CME a SBS nevěděl, ale jako většinový majitel licencované společnosti CET 21 a partner CME, kterého se to bytostně dotýkalo, s podobným obchodem nesouhlasil. A bránil se mu. Jako dnes ho slyším, jak skoro úpí: “Ale já nechci podnikat se Slonem!”, což byl jeden ze šéfů SBS. A kdykoli na to přišla řeč, argumentoval, že s Lauderem ho spojovala spousta věcí, židovství či vztah k výtvarnému umění, ale arogantního Harryho Slonea, že přímo nesnáší a nechce s ním mít nic společného.

Jenže CME byla, když ne pokraji krachu, tak nesporně v obrovských finančních potížích. Pád jejích akcií na burze byl strmý. Musela něco podniknout. Milan Šmíd o tom píše v článku nazvaném Jak velký bude účet? (Ekonom, 17. září 2002):

Když se CME stala v roce 1994 akciovou společností, získala investiční kapitál třemi emisemi akcií v hodnotě přibližně 300 miliónů US dolarů. V roce 1997, kdy připravované projekty v Maďarsku a Polsku potřebovaly další peníze, přišla CME na peněžní trh s dluhopisy, které jí vynesly asi 170 miliónů US dolarů, a byly rozdělené z poloviny na dolary a německé marky.

Ovšem tyto peníze, které měly přinášet zisk, nakonec generovaly ztrátu, protože investice v Polsku a Maďarsku skončily neúspěchem a dluhopisy úročené sazbami 9,375 a 8,125 procent se staly zátěží každoročního účetnictví CME.

V roce 1998 stála CME před otázkou, jak dál. V březnu 1998 odchází ředitel CME Leonard Fertig a nahrazuje ho Michel Delloye se zkušenostmi z mediálního koncernu CLT.

V srpnu 1998 přišla krize ruského a východních trhů a akcie CME se zřítily na čtvrtinovou hodnotu. V listopadu 1998 poskytl Ronald Lauder CME finanční injekci 22 milionů US dolarů ze svého majetku v telekomunikační společnosti RSL Capital LLC.

Delloy se snažil CME konsolidovat. V londýnské centrále provedl rasantní úsporná opatření, nicméně na pobočky ve východní Evropě nedosáhl. Tam náklady stále stoupaly a jedinou televizí, která produkovala nejen obrat v účetních knihách, ale také dividendy a hotové peníze, byla televize Nova.

V březnu 1999 to Delloy v CME vzdává, nastupuje Fred Klinkhammer a ve stejném měsíci CME uzavírá dohodu o spojení s SBS Broadcasting SA, která znamená prakticky pohlcení a zánik CME. Právě tato fúze odstartovala známý spor o televizi Nova, který vyústil až do mezinárodních arbitráží.

CME tedy měla problém a musela ho řešit. Jenže v cestě stál Železný. Bylo proto třeba zpacifikovat ho. Po dobrém, nebo po zlém. Sám Železný o tom 14. listopadu 2003 před Křečkovou vyšetřovací komisí vypověděl (mluví o sobě, jak u něho občas bývá zvykem, ve 3. osobě):

Ani v dějinách televize nebývalý nástup a následný finanční úspěch televize Nova nemohl zabránit kolapsu Lauderova televizního podnikání ve východní a střední Evropě. Jedině Nova reálně vydělávala, a to opravdu hodně. Proto se Ronald Lauder v roce 1998 pustil do riskantního prodeje CME a jak se až 7. 9. 1999 prozradilo na tiskové konferenci kupujícího, tedy SBS, v Curychu, neváhal pro dosažení vysoké ceny 640 miliónů dolarů vše vsadit na jednu kartu a do obchodu zahrnout i licenci na vysílání televize Nova, kterou nevlastnil. Slíbil ji jako součást prodávaného majetku a pak ji nebyl schopen včas dodat. Proto prezident kupující společnosti SBS Lindskog na oné tiskové konferenci v Curychu celou tuto záležitost prozradil a oznámil, že vzhledem k nesplnění příslibu ze strany CME dodat v rámci prodávaného majetku i licenci Novy, SBS odstupuje od koupě.

R. Lauder ovšem původně věřil, že má do podpisu konečné kupní smlouvy s SBS dost času na to, aby majoritu v licencované společnosti od Železného koupil. Poslední písemná nabídka z dubna roku 1999 dr. Železnému zněla: za 60 procent CET 135 miliónů dolarů, což v tehdejším kursu byly 3,5 miliardy korun. Železný bláznivě odmítl a hrubě podcenil, co americký miliardář, kterému nevyhovíte, dokáže na území České republiky. Cokoli se mu zlíbí! Dostane vás do vězení, připraví vás o majetek, spustí na našem území se svými nájemnými žurnalisty zatím nejdelší a nejnákladnější propagandistickou kampaň v dějinách země. Dnes už vím, že zde může téměř cokoli.

Po dobrém to tedy nešlo, a tak byl 19. dubna 1999 Vladimír Železný odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Spory doposud spíše doutnající v zákulisí se v plné síle rozhořely na veřejnosti. Začala otevřená válka o Novu.

Klinkhammer a Vávra v akci

Když se nový šéf CME Fred Klinkhammer pustil do křížku se Železným, jaksi automaticky předpokládal, že budu stát na jeho straně. A spolu se mnou většina Rady. Vždyť nikdo jiný neměl se Železným předtím tolik konfliktů a po všech těch desinformačních svinstvech také osobních důvodů pro hezkou pomstičku. Však mě také obratem oslovil vyslanec CME, bývalý radní Ing. Jiří Koubek. Spíš jako veselou zajímavost uvádím, že si se mnou dal schůzku před strašnickým krematoriem – no nic, je to kousek od Rady – a právě tady se mi prokazoval svým písemným pověřením od CME.

Začátkem května, byla to tuším středa 5. května 1999, si se mnou Klinkhammer domluvil osobní schůzku. Jeho najatým prostředníkem byl můj dlouholetý přítel Karel “Charlie” Kasal, Čechokanaďan, a tedy Klinkhammerův krajan. Schůzky se zúčastnil ještě jeden Američan. Takto ve čtyřech jsme večeřeli na Malé Straně v restauraci U Vladaře. Klinkhammer stále nemohl pochopit, proč se nechci jednoznačně postavit na jejich stranu, když mi Železný předtím tolik ublížil. Jenže mě se jeho představy o budoucím uspořádání Novy jevily jako zvláštní směs naivity a přezíravosti k českým zákonům.

Mimo jiné mi také prozradil, že se chystá do funkce generálního ředitele ČNTS jmenovat Jana Vávru a že podniknou rázné kroky proti Volejte řediteli. Reagoval jsem na to, že bych mu to nedoporučoval, protože Vávra tu není vnímán jako politicky indiferentní osoba, viz jeho pravidelné páteční snídaně s Janem Kalvodou (ODA) a později s Josefem Luxem (KDU-ČSL). K Volejte řediteli jsem Klinkhammerovi řekl, že mě změněný postoj CME k Volejte řediteli sice těší, ale že mi připadá poněkud pokrytecký, protože dokud svůj pořad Železný užíval ve prospěch jejich zájmů, neřekli proti němu nikdy ani slovo. A dodal jsem, že na jeho místě bych proti Železného sobotnímu magazínu rozhodně nepodnikal nějakou unáhlenou akci, protože Rada by to musela považovat za pirátské vysílání.

Kdo chce kam, pomozme mu tam! Dva dny na to Klinkhammer jmenoval Jana Vávru generálním ředitelem a hned další den se společně nabořili do Volejte řediteli. To bylo to památné pokračování, ve kterém se Vávra na několik vteřin objevil na obrazovce Novy s titulkem, že je generální ředitel. Jenže Železný a CET 21 prokázali, že mají – přesně tak, jak to předepisuje zákon – kontrolu nad vysíláním a Klinkhammerovo a Vávrovo pirátské dobrodružství utnuli. Na obrazovce se potom objevil vysvětlující a omluvný titulek. Ještě humorná informace na okraj: titulek po celou půlhodinu dle peoplemetrů vykazoval sledovanost asi jeden a půl milionů diváků.

Podruhé jsme se s Klinkhammerem ve stejné sestavě sešli o několik týdnů později v jedné dejvické vile. Řekl jsem mu, že jsou blázni, pokud volí takovéhle metody a že můžou být rádi, že Rada jejich pirátský vstup do Volejte řediteli se zavřenýma očima kvalifikovala jako pouhý pokus o neoprávněné vysílání a raději to přešla. (S odstupem času to hodnotím jako velkou chybu Rady.) Nicméně Klinkhammer dál rozvíjel svoje spiklenecké teorie, že Železný měl celou akci na převzetí Novy připravenou už od roku 1994 (!!!). Tehdy mě poprvé hlavou probleskla myšlenka: proboha, vždyť tenhle sympatický usměvavý chlapík s vizáží kanadského dřevorubce je dokonalý magor.

Později mi Charlie Kasal prozradil, že v následujících týdnech Klinkhammer nabyl přesvědčení, že mě Železný uplatil novým vozem (rovněž Jan Vávra to naznačoval v Press klubu na Frekvenci 1), a posílal ho do Hradce Králové, aby mi lezl pod auto a opsal z něj veškeré údaje. Měl jsem v té době už několik let stále stejný VW Golf. To bylo i na Charlieho trochu moc. Při rozchodu se málem poprali a Klinkhammer mu dodnes zůstal dlužen nějaké peníze.

Když se mě později při debatě o Nově v jednom z poslaneckých klubů ptali, jaká role v celé kauze přísluší Janu Vávrovi, odpověděl jsem jedním slovem – Jidáš. Jen o málo lidech si myslím pouze to úplně nejhorší. Jan Vávra mezi ně patří. Je neskonalou Železného vinou, že tohoto špatného novináře, ještě horšího moderátora a křivého člověka učinil na pět let šéfem zpravodajství nejvlivnější televize.

Nezasvěcené asi Vávrovo rozhodnutí postavit se na stranu Američanů překvapilo, protože byl vždycky vnímám jako Železného alter ego. To však platilo spíše v počátcích Novy. Časem si Vávra vybudoval ve zpravodajské redakci vlastní mocenské centrum, na které byl i Železný krátký. Vávra byl milovníkem politických a zpravodajských desinformačních her. Nejznámější z nich byla ta o Klausově vile ve Švýcarsku. V jiné zase ohrozil život agenta britské tajné služby, když na obrazovce amatérským způsobem prozradil jeho totožnost. Tehdy došla Železnému trpělivost a Vávra dostal padáka. Formálně měl být povýšen, myslím, že do Londýna, ve skutečnosti to však znamenalo, že v září jako mocný šéf zpravodajství skončí.

Vávra by na svém jidášském angažmá neprodělal, ani kdyby CME žádnou z arbitráží nevyhrála. Jeho plat coby generálního ředitele ČNTS a různé odměny byla doslova královské. Výsledek stockholmské arbitráže a cílová prémie z něho učinily multimilionáře. I takovouhle podobu může mít věčný příběh o třiceti stříbrných.

Jestliže v roce 2004 učiní US-DEU Jana Vávru svým kandidátem do Senátu (dokonce přímo s odvoláním na jeho postoje v téhle kauze), nelze to hodnotit jinak, než jako naprostou ztrátu soudnosti či přiznání spolupachatelství.

Klíčový “důkaz”

Ale ani “správně” interpretovaná verze všech událostí, ani svědkyně ochotná potvrdit prakticky cokoli (“aby nedošlo k omylu”) by k úspěchu CME možná nestačily. Bylo třeba předložit ještě “předmět doličný”. A tak se jednoho dne ve spisu CET 21 zničehonic objevil i klíčový důkaz: “zápis” ze Železného návštěvy na Radě 2. března 1999.

Vladimír Železný o tom 14. listopadu 2003 před vyšetřovací komisí vypovídal takto:

... v arbitrážním spisu se však nachází podivuhodný dokument. Stránka z počítačové tiskárny, kterou může kdokoli z vás vyrobit na vašem počítači během deseti minut. Bez podpisu, bez autorizace, bez autora! Tento papír je v arbitrážním spise vydáván za zápis z “inspekčního dne RRTV”, jak hrozivě to zní, ve kterém je volně, velmi nepřesně a s věcnými chybami sledován průběh návštěvního dne 2. 3. 1999. Náhle, jako čertík z krabičky, zde vyskočí vsunutá věta, ve které dr. Železný z ničeho nic sděluje Radě, že hodlá poškozovat ČNTS nebo CME. A světě, div se! Rada na to nijak nereaguje, klidně a téměř přátelsky pokračuje v předchozím dialogu o předpokládaných změnách ve struktuře kolem televize Nova. Konečně je na světě jediný a tedy klíčový důkaz, že Železný měl intenci poškodit CME a také jediný a tedy klíčový důkaz, že Rada svojí nečinností – nebo dokonce aktivně – s ním byla ve spiknutí.

Myslím, že není pochyb, že autorkou tohoto “zápisu” je bývalá vedoucí Úřadu Rady PhDr. Helena Havlíková. Desítky otázek vzbuzují jiné věci. Jak je možné, že její soukromé poznámky jsou v nálezu arbitráže vydávány za zápis Rady? Jsou její poznámky autentické, nebo je někdo ještě dodatečně upravil? Jak se mohly soukromé poznámky ocitnout ve složce CET 21 na Radě, tj. v šanonech s oficiální dokumentací držitele licence Novy? Kdo je tam zařadil? Jak je možné, že právě tento zápis si protistrana, tedy CME, vyžádala spolu s dalšími dokumenty, aby byly předloženy arbitrážnímu tribunálu? Kdo jí o tom řekl? Proč soukromé poznámky zůstaly v balíku materiálů, které někdo na Radě kompletoval k odeslání advokátní kanceláři Clifford Chance? Jak je možné, že “profesionálové” z Clifford Chance ani zástupci Ministerstva financí neodhalili kukaččí vejce ukryté v materiálech, které předávali do Stockholmu? Jak je možné, že při jednání ve Stockholmu připustili jejich hrubou desinterpretaci? Suma sumárum: Jak je možné, že klíčový důkaz proti České republice vnesla do arbitráže sama Česká republika, respektive její právní zástupci? Kdo za to nese odpovědnost?

A ještě jednou Železný před vyšetřovací komisí:

Původně jsem z výroby tohoto podvrhu, když jsem ho až po skončení arbitráže poprvé viděl, podezíral CME. Náhle však přišlo prohlášení pana Donatha, mluvčího CME v České republice, ve kterém s jemnou jedovatostí uvedl, že tento důkaz přece vnesla do arbitráže obhajoba České republiky. Jak by ne, když rozvíjela tezi o zločinném Železném, a když klíčový důkaz chyběl, náhle se tedy objevil! Kancelář Clifford-Chance možná ani nedohlédla, jak obratně s tímto padělkem naloží druhá strana. Anebo že by předem věděla, jak naléhavě ten kus papíru druhá strana potřebuje?

V pracovní verzi zprávy Křečkovy vyšetřovací komise z června 2004 se píše:

Tento dokument předložila arbitráži česká strana a z provedených důkazů nejsou okolnosti tohoto předložení zcela zřejmé. Pokud např. svědek L. Zelinka (náměstek ministra financí) ve svém písemném vyjádření tvrdí, že se tak stalo “podle nařízení Tribunálu z 22. 12. 2000 (viz Order No.6), podle kterého byla Česká republika povinna předložit dokumenty uvedené v Revused Reques for Dokuments včetně záznamů nebo jiných poznámek z jednání mezi dr. Železným a Radou ze dne 2. 3. 1999”, lze vyslovit vážnou pochybnost, že by česká strana byla povinna předložit i soukromé neidentifikovatelné a nikterak neověřitelné a neověřené poznámky všech účastníků.

Takový dokument se však v obsáhlé písemné dokumentaci nálezu nenachází. Order No. 6 – Nařízení č. 6 – je ze dne 16. 4. 2002 a vůbec se této problematiky netýká!

Ale i kdyby se tak stalo a česká strana byla, podle nařízení arbitráže a na žádost protistrany, povinna předložit i takové záznamy, zůstává nezodpovězena otázka, jak se vůbec druhá strana dozvěděla, že takový soukromý záznam existuje, jak se dozvěděla jeho obsah, aby mohla požádat arbitráž o nařízení jeho vydání protistranou a jak ta věděla, že obsah tohoto soukromého záznamu je pro ni příznivý a dokládá její tvrzení. Tyto skutečnosti vzbuzují vážné pochybnosti o úrovni důkazního řízení ...

V dalším textu vyšetřovací komise vyjadřuje zásadní pochybnost o tom, “že by Vladimír Železný takto otevřeně, před členy Rady, vyjadřoval v podstatě zákon porušující názory, když bylo zřejmé, že několik členů Rady není jeho záměrům ... příznivě nakloněno, respektive pochybnost o tom, že by tito členové Rady (Milota, Trojan) ponechali takové záměry bez povšimnutí, a ty by “vyšly na světlo” až při arbitrážním řízení.

Ohledně obsahu tohoto zápisu byla svědkyně Havlíková dotazována i Komisí, ale její výpověď nejen že skutečný obsah zápisu – natož pak okolnosti jeho vzniku – neobjasnila. Vypověděla, že obsah zápisu “v mnohém připomíná” to, co skutečně napsala, ale současný text, který je obsahem dokumentace arbitráže, nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit. Podle svědectví dalších osob, které se arbitráže účastnily (L. Zelinka) však svědkyně autenticitu zápisu při svém slyšení před arbitráží potvrdila. K dalším podrobnostem se svědkyně před Komisí odmítla vyjádřit a odvolala se na závazek mlčenlivosti.

To je další velmi zajímavý moment. Ministerstvo financí již v průběhu arbitráže zavázalo všechny své svědky mlčenlivostí. Pokud arbitráž běží, má to svoji logiku. Už méně pochopitelné je, že mlčenlivosti svědky dodnes nezbavilo, dokonce ani když probíhá vyšetřování. Proč asi?

A co si o tom o všem myslím já? Rada 2. března 1999 přijala statutárního zástupce držitele licence, tedy jedinou osobu oprávněnou jednat za Novu. Vyslechla informaci o reálných aktuálních problémech v největším soukromém médiu v zemi. Souhlasila, že v obecné formě zrekapituluje závěry předchozího správního řízení. Zkrátka normálně pracovala. Interpretace, že se toho dne Rada s Vladimírem Železným spolčila, aby zničila investici Ronalda Luadera – a ještě k tomu za přítomnosti členů, kteří měli k Železnému dlouhodobě velmi kritický vztah, kupříkladu Stanislava Miloty –, je tak dokonale absurdní, že mi nad tím zůstává rozum stát.

RRTV podala v souvislosti s podvrženým klíčovým důkazem trestní oznámení. Těsně před svým odvoláním o tom ještě 1. dubna 2003 rozhodla Rada, ve které jsem zasedal, zrealizovala to Rada, která přišla po nás. Není mi známo, že by se od té doby něco dělo a že by orgány činné v trestním řízení cokoli šetřily. Skoro to působí dojmem, jako by se obávaly, že na něco opravdu přijdou.

Stockholmská hausnumera

První část stockholmské arbitráže skončila pouze výrokem o “vině” České republiky. O výši “škody” se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže. Mezitím se odehrálo několik věcí. Arbitr JUDr. Jaroslav Hándl, který částečný (mezitímní) nález odmítl podepsat a distancoval se od něho ve svém separátním Záporném stanovisku, na protest proti počínání svých dvou kolegů, Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela, na post arbitra rezignoval. Česká republika se zase odvolala ke švédskému obecnému soudu, u kterého napadla proceduru arbitráže. Hándla v arbitrážním tribunálu nahradil Ian Brownlie z Velké Británie.

Pod bodem 2 se v rozhodnutí mezitímního nálezu z první fáze arbitráže píše:

Odpůrce (Česká republika) je povinen odškodnit Navrhovatele (CME) za poškození, které Navrhovatel utrpěl v důsledku porušení dohody o ochraně investic, a to vyplacením regulérní tržní hodnoty investice Navrhovatele, kterou měla investice před uskutečněním porušení Dohody o ochraně investic odpůrcem v roce 1999, a to v částce, jejíž výše bude stanovena ve druhém kole tohoto arbitrážního řízení.

Jestliže nad některými vývody pánů Kühna a Schwebela z první fáze arbitráže zůstává rozum stát, pak o jejich určení výše regulérní tržní hodnoty investice CME z druhé fáze stockholmského klání lze bez jakýkoli rozpaků prohlásil, že je doslova z říše fantazmagorie. Základem, ze kterého páni arbitři vyšli, se totiž nestalo nic jiného, než čísla z nerealizované fúze CME se společností SBS, tedy oněch 640 milionů dolarů, o kterých už byla řeč v kapitole SBS – třetí vzadu. Co na tom, že to původně bylo ocenění pěti televizí v pěti zemích. Co na tom, že sám běh událostí ukázal, že nejhodnotnější věcí z tohoto balíku, ceněnou až na 400 milionů dolarů, byla licence společnosti CET 21, která však Ronaldu Lauderovi ani CME zcela evidentně nikdy nepatřila.

V odstavci 527 konečného nálezu se píše:

Ve svém dodatečném svědeckém prohlášení ze dne 26. července 2002 pan Stogel (svědek CME) v rekalkulaci “správného ocenění ČNTS” došel k hodnotě 639,592 milionů dolarů ...

Pravda, arbitři tohle čarování s čísly, ve kterém se cena pěti televizí z pěti zemí najednou přelila do ohodnocení jedné jediné servisní firmy, neskousli úplně a za reálnou hodnotu ČNTS označili 400 milionů dolarů. Zřejmě jen čistě náhodou jde o stejnou cifru, na kterou byla v nerealizované fúzi ceněna nikoli ČNTS, nýbrž licencovaná CET 21. Ale protože se RRTV dle jejich interpretace v březnu 1999 s Vladimírem Železným spolčila, licitovali ještě s tzv. “faktorem Železný” ve výši 125 milionů dolarů.

Leč nedosti na tom. Ať už arbitři při stanovení výchozí částky vycházeli z čehokoli, bylo by docela logické, kdyby se období, za které společnosti CME přiznali náhradu ušlých zisků, alespoň krylo s platností licence. Licence byla udělena v roce 1993 na dvanáct let, její platnost tedy končila v roce 2005. S touto licenci měl Ronald Lauder, respektive původní investor CEDC a za jisté interpretace i CME skutečně něco společného. Jenže arbitři CME přiznali rovněž náhradu ušlých zisků za období prodloužené licence až do roku 2017 – viz odstavec 605 konečného nálezu. Co na tom, že k prodloužení licence CET 21 o dalších dvanáct let, tedy do roku 2017, došlo až 22. ledna 2002 a umožnila ho až novela zákona o vysílání 231/2001 Sb. platná od 4. července 2001. Jinými slovy: zákon, který prodloužení licence umožnil, vstoupil v platnost až rok a půl poté, co byla arbitráž zahájena, a k samotnému prodloužení licence došlo až dva roky poté.

Nemá vcelku smysl podrobně se rozepisovat o položkách, které arbitři k tíži České republiky přičítali a které odečítali a jakými koeficienty čísla násobili. Podstatné je, že v bodě 1 konečného rozhodnutí se píše:

Odpůrci (Česká republika) se nařizuje zaplatit Navrhovateli (CME) 269 814 000 USD (slovy: dvě stě šedesát devět milionů osm set čtrnáct tisíc U. S. dolarů). V přepočtu na české koruny tedy asi deset a půl miliardy.

Zajímavá je i cifra pod bodem 4:

Tribunál stanovuje výši honorářů arbitrům částkou 1 351 203,44 USD.

Tak tak, arbitři odvedli dobrou práci, a ta musí být dobře zaplacena. Pro pořádek je třeba ještě uvést, že ani konečné rozhodnutí se neobešlo bez separátního stanoviska. Arbitr Ian Brownlie v něm nesouhlasí s výší a způsobem výpočtu škody.

Částka, kterou má Česká republika společnosti CME zaplatit, byla oznámena 14. března 2003. Někteří lidé v Česku se ještě upínali ke švédskému odvolacímu soudu. Marně. Tady se vůbec nejednalo o meritu věci, nýbrž pouze o proceduře první části arbitráže a soud 15. května 2003 námitkám České republiky nevyhověl. I tady proti sobě vlastně stála svědectví dvou arbitrů (Kühn a Schwebel), mocně podporovaných CME, proti jednomu (Hándl), nesměle hájenému Českou republikou.

Fred Klinkhammer ještě stihl vyhrožovat, že když Česká republika rychle nezaplatí, nechá CME zabavit českým hokejistům dresy a hokejky. Vyhrožovat však ani nemusel. Ministr financí Bohuslav Sobotka s uhrazením částky s hujerovskou úslužností pospíchal tak, že dalších pár milionů korun stát prodělal ještě na pohybu kursů mezi dolarem a korunou.

Obrazně se dá říct, že právě v okamžiku převodu 10 miliard na účet CME válka o Novu skončila. Ronald Lauder se během ní k televizi, na kterou si neoprávněně činil nárok, nepřiblížil ani o krok. Přesto se může považovat za vítěze. Tento svérázný podnikatel, který během oficiální návštěvy předsedy vlády Miloše Zemana v USA zveřejnil v amerických novinách celostránkové inzeráty varující před investováním v České republice, zde zrealizoval nejlepší “obchod” svého života. Stačila k tomu šikovná výměna protivníka: obratného Železného vyměnit za hloupý stát.