Komická série umanutého Dostála
Pavel Dostál kdysi býval normální. Patřil k poslancům, se kterými se dalo normálně diskutovat. Byla s ním legrace. Brzy jsme si začali tykat. Považoval jsem ho za kamaráda. Byl to on, kdo v roce 1997 zabránil bezdůvodnému odvolání rady, jež už tenkrát osnovala Hana Marvanová. (Tehdy ovšem na opačné straně barikády, coby spojenkyně Vladimíra Železného. Pracovní metody některých politiků se, jak je vidět, nemění.) Pak se Pavel Dostál stal ministrem a já se nestačil divit. Sebestřednost, netolerance k odlišným názorům, vyřizování osobních účtů z pozice síly, podpásová obvinění, lži, demagogie. To je jen krátký výčet Dostálova ministerského repertoáru.
Ministr Dostál ztrácí soudnost
Ministr kultury Pavel Dostál ztrácí soudnost a zřejmě i schopnost logického smýšlení. V rozhovoru pro MF Dnes jedním dechem říká, že mediální rady je třeba odpolitizovat, jinými slovy odvolat a převolit, a stejným dechem, že o licencích by měla rozhodovat vláda. Političtější orgán, než je vláda, neznám. Mějme se proto na pozoru. Nová vláda chce pod falešnou rétorikou o odpolitizování zpolitizovat celou mediální sféru po svém. Kupříkladu zákon o České televizi uvádí doslova: Členy Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Pan ministr Dostál nám zřejmě vzkazuje, že politické proudy musejí být podle jeho gusta.
(červenec 2002)
Neuvěřitelný Dostál
“Rada pro rozhlasové a televizní vysílání by měla být na nejbližším zasedání poslanecké sněmovny odvolána, protože nezasáhla proti pořadu Volejte řediteli, ve kterém si Vladimír Železný dělá reklamu pro svoji senátní kampaň,” prohlásil ministr kultury Pavel Dostál v trojjediné roli prokurátora, soudce a kata.
Ale co když je všechno jinak? A ono to s takřka stoprocentní jistotou jinak samozřejmě je! Co když Železného pravidelná one man show, ať už se nám líbí nebo nelíbí, prostě v rozporu se zákonem není? Co když Železný není ani v rozporu se zákonem volebním? Koneckonců o své kandidatuře se ve Volejte řediteli nezmínil nikdy ani slovem. Co když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání prostě nemá proti čemu zasahovat? Ona tu totiž není od toho, aby známkovala etiku či morálku, jejichž hranice jsou veskrze subjektivní, nýbrž aby sankcionovala konkrétní porušování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.
Z toho všeho by pak vyplývalo, že Dostálovi nejde ani tak o dodržování zákonů, jako spíše o ten nejpřízemnější politický boj. Tím, že vystupuje proti jednomu senátnímu kandidátovi, nahrává jiným či jinému. A jestliže rada nemá z čistě právního hlediska proti čemu zasahovat, pak je Dostálovo volání po jejím odvolání tím nejhrubším a nejpodlejším politickým zasahováním do činnosti nezávislého regulačního orgánu.
A propos. Vystupovat naráz v roli prokurátora, soudce a kata, na to byli kabrňáci jiní páni, totiž soudruzi. Skoro to evokuje myšlenku, že být bývalým bolševikem prostě nelze.
(září 2002)
Pane ministře Dostále, odstupte!
Od té doby, co ministr kultury Pavel Dostál neuspěl se svojí “policejní” verzí zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, obviňuje všechny, včetně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), kteří podporovali konkurenční poslanecký (autoři Buzková, Kučera, Langer, Pleva) návrh tohoto zákona z vazalství, tu k Železnému, tu k Fleischmannovi.
Před půl rokem Dostál obvinil RRTV, že nezasáhla proti upoutávkám na novácké Peříčko a hned ve sněmovně žádal její odvolání. O tom, že rada v té věci již dávno vedla správní řízení, neměl ani ponětí. Ve sněmovně z toho byla blamáž. Že by bylo vhodné se radě omluvit, jej v jeho ministerské bohorovnosti samozřejmě ani nenapadlo.
Nyní pan ministr opět šturmuje k odvolávání RRTV. Železný prý – podle něho – porušuje zákon. Kandiduje do senátu, dál uvádí své Volejte řediteli a rada nic nedělá. Dokonce se jasně usnesla, že Železného počínání není v rozporu se zákonem.
V radě zasedají tři právníci, dva z nich jsou docenty na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, úřad rady disponuje vlastním právním oddělením a rada si obvykle ještě objednává externí právní expertízy. Dostál je vyučený chemik. Skoro by to bylo úsměvné, kdyby nešlo o zatraceně vážné věci. Ministr kultury totiž pod pohrůžkou odvolání vydírá nezávislý regulační orgán, aby účelově porušoval zákon. Vyučenému chemikovi vůbec nedochází, že právo je nedělitelné a něco takového, jako je svoboda slova (Kde jsi, svěrákovská kulturně mediální fronto?), platí i pro jím nenáviděného ředitele komerční televize.
Není přitom sporu o tom, že Volejte řediteli zřejmě poskytuje Železnému jistou výhodu. Být majitelem proslulé cestovní kanceláře může být také výhoda. Každý ví, že rovněž profese lékaře je pro volební klání výhodou. Šaškovat v televizních estrádách v pozici ministra kultury, tu s Petrem Novotným na Nově, tu s Jaroslavem Duškem na ČT, může být také výhoda. Jenže výhoda v tomto smyslu – ať taková nebo onaká – ještě neznamená porušení zákona.
Ministr, který nechápe, že člen vlády tu není od toho, aby rozhodoval, co je a co není v rozporu se zákonem, ministr, který se opakovaně vměšuje do činnosti nezávislé mediální rady, ministr, jenž tento orgán vyzývá k cenzurním zásahům, ministr, který porušuje zákony a tím i svoji přísahu, do vlády nepatří.
Pane ministře Dostále, ze všech těchto důvodů vás vyzývám, abyste rezignoval na svoji funkci! Že vaše osobní vendeta vystavuje další blamáži vaši vlastní politickou stranu, mi může být vcelku jedno. To, že si zahráváte s pověstí české vlády, poslanecké sněmovny a České republiky, mi jedno není. Doufám, že to není jedno ani premiérovi Vladimíru Špidlovi.
(září 2002)
Dostál už je jenom směšný
Ministr Dostál pokračuje ve své komické sérii. Nemůže vydýchat, že ve výběrovém řízení na post šéfa Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zvítězil jeho úhlavní stranický nepřítel Miloslav Kučera. Nebude proto od věci připomenout si několik momentů z nedávné historie. Oba pány totiž leccos spojuje a rozděluje.
Kučera i Dostál jsou oba členové ČSSD. Kučera poslancem donedávna byl, Dostál je jím stále. Oba dva připravovali v minulém volební období zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Tady však už podobnost končí a začíná to, co oba pány doslova fatálně rozdělilo. Zatímco Dostál se svojí “policejní” verzí zákona totálně pohořel, když se proti němu v konečné fázi postavila nejen naprostá většina politického spektra, ale i rádia, televize a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Kučera naopak spolu s dalšími poslanci (Buzková, Langer, Pleva) se svojí verzí uspěl. Zákon byl přijat, Petra Buzková jej v čele delegace našich poslanců obhájila v Bruselu a díky tomu také mohla být uzavřena další přístupová kapitola. Chybělo tehdy jen málo – a to je asi ta vůbec nejpodstatnější informace – a Kučera vystřídal Dostála v ministerském křesle. (A to se přece neodpouští, viď, Pavle!)
Neméně oba pány také rozdělila televizní krize. Zatímco Dostál se populisticky postavil na stranu vzbouřenců a od té doby se vyhřívá v jejich mediální přízni, Kučera byl jedním z jejich nejdůslednějších a nejnekompromisnějších kritiků. A to naši milí novináři také neodpouštějí. A tak se zrodila kauza “cenzor”.
Novodobí novinářští svazáci sice o tom, jak to chodilo s bigbítem za totality, vědí doslova “kulový”, ale s o to větší suverenitou a radostí cejchují úhlavního nepřítele. A vyznavačům Pravdy a Lásky je koneckonců také kdejaká podpásovka tradičně dobrá. Svých pěti minut slávy se tak v České televizi dočkal i Slávek Klecandr ze skupiny Oboroh, který přispěchal potvrdit, jak Kučera “cenzuroval” jejich texty. Asi ho přitom ani nenapadlo, že samotná existence Oborohu, folkrockové skupiny s náboženskými texty, byla v osmdesátých letech vlastně anomálií. V severních Čechách či Praze by si nejspíš ani nevrzli. Pardubický Kučera jim jeden text “zcenzuroval” a dvacet jiných “pustil”. Co na tom, že na takovémhle principu existovala celá Porta, všechny Rockfesty a přehrávky vůbec. Co na tom, že tento pokroucený systém byl produktem pokroucené doby, respektive komunistických mocipánů a nikoli všech těch dramaturgů a jiných přehrávkových páprdů, co jich jen bylo. Co na tom, že stejným způsobem by šlo za cenzory označit některé dnešní vážené majitele rádií či slovutné a uznávané hudebníky, kteří zasedali v přehrávkových komisích. Co na tom, že ti skuteční cenzoři se musejí mlátit smíchy o zem, že zatímco po nich nikdo ani nevzdechne, vyrobí naše “svobodná” média prototyp cenzora z nešťastníka, který na pardubické ókáesce externě lektoroval texty a byl rád, že je rád. Co na tom, že právě Kučera si v době normalizace sám dost užil. Ale co o tom vědí naši postpubertální žurnalističtí sekerníci? (Pozn. 2003: “A teď si podáme Štěpánka. Toho vystřelíme na měsíc.” Přesně těmito slovy vyjádřil své představy o poslání a práci veřejnoprávní televize redaktor Martin Schmarz. Stalo se po odvysílání Fakt o Kučerovi.)
Avšak zpátky k Dostálovi. Jeho vrcholným komickým číslem je výrok, že Kučera “má na svědomí brutální politickou deformaci mediální scény”. Nezbývá mi než pana ministra diskrétně upozornit, že další brutální deformátorka, totiž spoluautorka onoho zákona Petra Buzková, toho času ministryně školství, s ním nyní sedí v jedné vládě. Tuto “brutální deformaci” pak jistě způsobili také všichni Dostálovi spolustraníci, kteří pro zákon zvedli ruku. (Jen tak mimochodem: ze 176 přítomných poslanců hlasovalo pro 135.) A v neposlední řadě je vrchním brutálním deformátorem expremiér Zeman, protože Kučeru – jenž za (likvidací Novy, Železného, Fleischmanna, rady atd.) umanutého, leč předložit průchodný zákon neschopného Dostála odpracoval to, co bylo nezbytné pro uzavření přístupové kapitoly v Bruselu – nejen že vysoce ocenil, ale bruselský pokrok ještě k tomu vydával za úspěch sociálně demokratické vlády.
Je to smutný pohled, jak se z kdysi docela normálního člověka stává kašpar, který své postavení zneužívá k vyřizování osobních účtů.
(říjen 2002)
(Pozn. 2003: K tomuto článku se úzce vztahuje text nazvaný Je Jan Urban redaktor, nebo cenzor? z kapitoly Novináři všech zemí, spojte se!)
Dostál ví, jak se píše “vůl”
Obrátil se na mne pan Vladimír Levinský z Ústí nad Orlicí, člen Konfederace politických vězňů, a poskytl mi svoji korespondenci s ministrem kultury Pavlem Dostálem. Je to zajímavé čtení, neboť má jistou vypovídací hodnotu. Posuďte sami.
Nejprve napsal pan Levinský ministru Dostálovi. Stalo se tak v souvislosti s vypjatou situací kolem krize v České televizi a dopis obsahoval kritiku ministra za podporu stávky. Člen vlády České republiky Pavel Dostál mu odpověděl na hlavičkovém papíře ministra kultury takto:
Vážený pane Levinský,
nevím, proč mi otevřeným dopisem sdělujete, že hodláte porušit zákon neplacením televizního poplatku. Zřejmě asi netušíte, že se platí za přístroj, nikoli za program. A ve slově kultura se nepíše kroužkované “u”. To se píše například ve slově “vůl”.
(podpis Dostál)
V Praze 23. března 2001
Pan Levinský panu ministrovi odpověděl takto:
Vážený pane ministře,
uctivě Vám děkuji za Váš dopis ze dne 23. 3. 2001 a Vaše poučení, kde se píše kroužkované “u”. Bohužel jsem jako školák za první republiky na Slovensku neměl možnost tuto znalost české gramatiky získat. Protože často nedostávám dopisy od pánů ministrů, rád se Vaším dopisem chlubím svým přátelům a známým. Nejvíce se jim líbí dvě poslední slova: “vůl” a Váš podpis.
Přeji Vám pevné fyzické a hlavně psychické zdraví!
(podpis Levinský)
Ústí nad Orlicí, 15. 4. 2001
Myslím, že jakýkoli komentář není třeba. Závěr, jak kulturního máme ministra kultury, si jistě každý učiní sám.
(říjen 2002)
Dostálovo křivé obvinění Rady
Jestli je skutečně pravda, že ministr kultury Pavel Dostál ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže prohlásil, že je přesvědčen, že Česká republika zaplatí Ronaldu Lauderovi miliardy korun, měl by pro naprostou nekompetentnost a ztrátu soudnosti okamžitě rezignovat na svoji funkci. Jedna věc totiž je Dostálova nenávist k televizi Nova a jejímu řediteli, kterou dává najevo na každém kroku. Úplně jiná věc však je spor s Ronaldem Lauderem. Ve sporu s jeho společností CME, v němž jde o obrovskou sumu peněz, totiž není Nova, nýbrž Česká republika. A Dostál je členem její vlády. S trochou patosu se dá přímo říci, že za podobné skutky se za války staví ke zdi.
Arbitráž není soud a arbitři nejsou soudci. O paragrafy tu sice jde také, ale zdaleka ne jenom o ně. Rozhodnutí arbitrů může ovlivnit a také častokrát ovlivňuje spousta dalších okolností. Jestliže část našich politiků již dopředu vyvolává poraženeckou náladu a (sebe)obviňuje osoby a instituce z České republiky, jejichž vina neexistuje, natož aby byla prokázána, dokonale to nahrává protistraně. Můžeme si být jisti, že Lauderovi právníci to budou umět zužitkovat. Dostál už teď vinu hází na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a honem honem ji chce odvolávat. (Snad aby i arbitři věděli…) Tito politici si sobecky přihřívají polívčičku svých krátkozrakých stranických zájmů, leč zároveň – jaksi bokem – strašlivě škodí vlastní zemi. Uvědomují si to vůbec?
Dostálovo podpásové jednání je neomluvitelné ještě z jiného důvodu. Dostál totiž není v mediálně legislativní problematice žádný nováček. Dobře ví, že jestli někde existuje uzlový bod celé budoucí války o Novu, pak je to novela zákona o vysílání 301/95 Sb. Takže také ví, že napřed by si před svým prahem měla zamést sama poslanecká sněmovna. Právě tato norma umožnila zrušení licenčních podmínek. Zrušením licenční podmínky č. 17 rada přišla o jediný nástroj, jak do sporu o Novu případně vstoupit. Dostál proto také musí vědět, že se svalením viny za celou arbitrážní patálii na radu to zdaleka není tak jednoduché. Proč to připomínám? Protože hlavní autorku oné nešťastné novely, Hanu Marvanovou, jsme tehdy ruku v ruce kritizovali spolu. On jako opoziční poslanec, já jako místopředseda rady a zároveň Marvanové spolustraník. Podstata věci se od té doby nijak nezměnila. Změnila se stranická příslušnost Marvanové. A také to, že Unie svobody dnes s Dostálovou rodnou sociální demokracií tvoří křehkou stojedničkovou vládní koalici.
Když se někdo dopouští křivého obvinění, běžně se to nazývá zločinem. Jak nazvat to, co dělá Dostál?
(prosinec 2002)
Dostál žongluje s fakty
Reagovat na ministra kultury Pavla Dostála, zaslepeného osobní nenávistí, snad už ani nemá cenu. Takže pouze dvě věcné poznámky k jeho žonglování s fakty. Dostál strašně touží odvolat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Chybějí mu k tomu však zákonné důvody. Proto se je zoufale snaží vytvořit. Další pokus se odehrál v rozhovoru pro Právo (5. 12. 2002). Dostál tvrdí, že rada prý “nerespektuje soudní rozhodnutí” a já osobně jsem prý dokonce “způsobil mezinárodní ostudu”, neb jsem “zpochybnil nestrannost arbitrážního tribunálu a průběh arbitrážního řízení”. Jaká je skutečnost?
Právní problém okolo dvou rádií skutečně existuje, jenže jeho prapůvod není ve zlovůli rady, nýbrž v chybně napsaných přechodných ustanoveních nového zákona o vysílání. Těmto rádiím totiž vznikl – podle nového zákona – právní nárok na něco (na licenci, respektive na kmitočty), co jim nelze poskytnout, protože to – podle starého zákona – již řádně získal někdo jiný. Ono rozhodnutí soudu je při nejlepší vůli nevykonatelné. Ministr radě vlastně vyčítá, že rozhodovala podle tehdy platného starého zákona a neřídila se zákonem, který někdy v budoucnosti (a rada v onom okamžiku nevěděla kdy) teprve vstoupí v platnost.
První, kdo zpochybnil nestrannost stockholmského arbitrážního tribunálu byl přímo jeden z arbitrů JUDr. Jaroslav Hándl. Odmítl podepsat dílčí nález a zároveň vydal vlastní nesouhlasné stanovisko. Lze ho nalézt na webových stránkách ministerstva financí (www.mfcr.ct) v rubrice Různé. Je to docela silná káva. Stockholmský výrok dále zpochybňuje právní stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky. Také na jeho základě stockholmský výrok zpochybnila samotná Česká republika, když se odvolala k obecnému švédskému soudu. Ve vládě České republiky sedí Dostál, nikoli Štěpánek. Já jsem o celé věci pouze napsal pár článků.
Na osobní invektivy Pavla Dostála reagovat nebudu. Umanutý pan ministr mi za to nestojí.
(prosinec 2002)