Dobrá Rada nad zlato
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je pro řadu politiků a novinářů oblíbený otloukánek. Jsem poslední, kdo by tvrdil, že je to dokonalý a neomylný orgán. Ale kdybych měl kritizovat, pak to budou úplně jiné věci, než o kterých se obvykle píše. Dokud jsem však členem rady, pokládám za slušné nechat si to pro sebe. Říká se tomu loajalita.
Tu šílenou praxi nastavil před lety Vladimír Železný. Každý si může na radu beztrestně plivnout, obviňovat ji bez příslušných důkazů, svalovat na ni vinu za vlastní omyly a vlastní neschopnost. Zatímco Železný však tuto praxi záhy vcelku prozíravě opustil, vyrojila se spousta následovníků. Neznám jiný regulační nebo kontrolní orgán v naší zemi, jenž by byl vystaven obdobným atakům. Přitom sama rada i její úřad se svojí úrovní nijak nevymykají z průměru obdobných institucí, jako jsou třeba Nejvyšší kontrolní úřad, Komise pro cenné papíry či Úřad pro hospodářskou soutěž. O nich média sice také čas od času informují, ale nikdy se nedostaly pod takovou křížovou palbu jako RRTV. Proč? V jedné naprosto podstatné věci se totiž postavení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání od zmíněných institucí liší. Předmětem její kontroly a regulace jsou sama média.
Přičtěme k tomu, že v představách některých politiků je právě rada jakýmsi klíčem k ovládnutí světa elektronických médií, a máme pohromadě dostatek důvodů, proč se věci mají tak, jak se mají. S tím klíčem je to sice nesmysl, ale vysvětlujte to politikům. Netvrdím, že rada sem tam nerozhoduje o některých důležitých věcech, ale její vliv na každodenní běžný provoz televizí a rádií, včetně politiky nejvíce sledovaného zpravodajství, je prakticky nulový.
Hitem je už léta tzv. odpolitizování mediálních rad. Ve skutečnosti zástěrka pro to, aby jedna politická parta posílila svůj vliv na úkor party jiné. Největším přeborníkem v téhle disciplíně je Pavel Dostál. Dosáhl takových kvalit, že mu v této knížce věnuji samostatnou kapitolu. Spolu s kolegy Jiřím Novotným a Josefem Musilem jsem dnes služebně nejstarší mediální radní. Zasedám v radě devátý rok. Jako pamětník tedy snad mohu připomenout, že návrhy na to, kdo má radní volit, se průběžně mění přesně podle toho, jak se mění ony potenciálně volící orgány. Příkladem budiž slavná Dostálova “trojnožka”. Původně se podle ní měly o volbu rady podělit sněmovna, senát a prezident. Teď se však už o senátu mluví čím dál méně, což samozřejmě souvisí s neúspěchem ČSSD a (čtyř)koalice v posledních senátních volbách. Také prezident najednou z trojnožky vypadnul a nahradil ho premiér. Aby také ne, když Havlovi mandát pomalu končí. A co kdyby na Hrad, nedej Bože, usedl Klaus či Zeman.
Podle jiné varianty by radní měly navrhovat nebo přímo delegovat vybrané instituce. Ale které? A když tyhle ano, proč támhlety ne? Opět příklad ze života. Na poradě na ministerstvu kultury kdosi řekl, že mezi navrhovateli by měla být Biskupská konference. Všichni kývali. Pak se někdo – zřejmě evangelík – ozval, že tu nejsou jenom katolíci a že mezi navrhovateli by proto rozhodně neměla chybět také Rada církví. Zase všichni kývali. Pak někdo zcela logicky navrhl i Židovskou obec. A nakonec to někdo celé skácel s dalším logickým argumentem, že v radě přece nemůže být tolik zástupců církví, když většina obyvatelstva jsou nevěřící. A mohlo se začít znova. Dokonalý Kocourkov.
Dalším oblíbeným hitem jsou permanentní výhružky odvolávání rady. Opět vede Dostál, v závěsu jsou Hanka a Cyril. Pravda, člověk si na to časem zvykne, ale na pohodě to určitě nepřidává a nezávislost rozhodování rady takový tlak bezesporu narušuje.
Přitom je to tak jednoduché. Pokud by politici chtěli mediálním radám opravdu přiznat stoprocentní nezávislost a opravdu je chtěli vzdálit politickým stranám, musejí jim poskytnout neodvolatelnost. Koneckonců poslance a senátory také odvolat nelze. Jenže to by politici – především ti, co mají plná ústa odpolitizování – přišli o svůj oblíbený bič a vodítko.
Kdo rady volí je vlastně vedlejší. Politika z toho úplně nevymizí nikdy. Proto i přes všechny dílčí výhrady stále pokládám za nejlepší variantu volbu rad podle dohodnutého klíče poslaneckou sněmovnou, která je sama vytvořena podle poměrného zastoupení. Dokonalé to není, ale z hlediska žádoucí politické různorodosti členů rady je to určitě nejspravedlivější.
Rada pro vysílání není soud
Ať hledám, jak hledám, nikde jsem v dopise Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), adresovaném Ivu Mathé, nenalezl formulaci, která je v materiálu otisknutém Britskými listy uvedena v uvozovkách jako citace rady, dokonce přímo v samotném titulku. (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání: “Vladimír Železný možná neposkytuje pořadem Volejte řediteli objektivní a vyvážené informace, ale důvod k odnětí licence to není.”)
Je to zjevně vykonstruovaný nesmysl. Rada se totiž k pravdivosti jednotlivých výroků, ať už je na obrazovce vyslovil kdokoli a ať už je stěžovatelem ten nebo onen, nikdy nevyjadřuje. A je to tak jedině správně, protože rada ze zákona nemá žádné pravomoci provádět šetření, jestli měl pravdu pan X nebo pan Y. Zcela správně proto stěžovatele odkazuje, aby svůj problém řešil soukromoprávní cestou u soudu. Teprve, když poškozený uspěje tam, může se rada případem zabývat.
Úplně jiná věc je, že zákon o vysílání radě ukládá, aby sledovala kromě jiného i vyváženost vysílání. I v minulosti ji však rada vždy chápala jako vyváženost v delším časovém období, nikoli jako vyváženost jediného odvysílaného pořadu. Jedinou sankcí za takové porušení zákona je odnětí licence. (Pozn. 2003: Podle nového zákona je to už jinak. Škála sankcí je širší.) Když v minulosti rada se společností CET 21 takové řízení vedla, stalo se tak na základě analýzy všech (!) zpravodajských a publicistických pořadů za období několika týdnů. Obdobná analýza v loňském roce (Pozn. 2003: Šlo o monitoring provedený v souvislosti s informováním o krizi v České televizi.) porušení zákona v tomto smyslu neprokázala. Jedna či dvě kontroverzní věty z úst ředitele oním důvodem nejsou. Návrh na odnětí licence přesto padl a rada o něm hlasovala. Pro zahájení správního řízení hlasoval jeden člen rady.
Je komické, když se tak vážné věci, jakou zahájení správního řízení o odejmutí licence jistě je, opakovaně domáhá kvůli jednotlivému výroku Jan Vávra, který ještě jako šéfredaktor zpravodajství Novy na půdě parlamentu v minulých letech vehementně argumentoval zcela opačnými stanovisky. Je smutné, když se téhož dopouští bývalý ředitel České televize a kancléř prezidenta republiky Ivo Mathé. Tak zkušený mediální odborník, jakým Ivo Mathé je, totiž jistě ví, že se obrací na nesprávný orgán a že adresátem by měl být soud. Potom se lze jen domýšlet, že tak nečiní kvůli samotnému vyřešení věci, nýbrž pro doprovodný mediální efekt. Ivo Mathé také jistě ví, že Nova je z čistě právního hlediska jen název TV stanice a že odpovědnost za vysílání nese držitel licence CET 21, respektive šéfredaktor. To, že taková osoba dnes v případě pořadu Volejte řediteli existuje, je právě jedním z výsledků tlaku, který v minulosti vyvinula rada. Ivo Mathé také jistě ví, že právní postavení servisní firmy Novy, České produkční 2000, je dnes zcela jiné. V minulosti byla vlastníkem práv servisní ČNTS, nikoli držitel licence CET 21. Dnes je vlastníkem práv – a tedy má i jednoznačnou právní odpovědnost – CET 21, nikoli servisní firma. I to je výsledek minulých správních řízení, jež rada vedla.
Poněkud mě zaráží umanutost některých žurnalistů. Jejich představa, že kvůli jednotlivému výroku bude regulační orgán odebírat licenci, se sice někomu může jevit docela sympaticky, zvláště když oním postiženým by měla být televize Nova, ve skutečnosti je to cesta do pekel. Uvědomují si pisatelé podobných názorů, že takto nasazený metr by platil pro všechny televize a rádia? Pan Xaver oznámí radě, že pan Ypsilon o něm řekl na tom a tom rádiu, že je zloděj, a nenechal jej naopak říct totéž o panu Ypsilon. Bác, rada odejme rádiu licenci! Uvědomují si jakou destrukci by takováto praxe způsobila na mediální scéně? A jak je to zneužitelné? Berou vůbec v potaz Listinu základních práv a svobod a její článek 17 o svobodě projevu? To je první, čím bude argumentovat protistrana a o co se bude zajímat soud. A kde berou tu automatickou jistotu, že pan X lže a pan Y má pravdu? Od toho je tu přeci soud, aby určil, kdo pochybil a kdo má pravdu. Proč tolik lidí opakovaně tlačí regulační orgán do věcí, které mu – zcela správně a logicky – nepříslušejí?
Pokud jde o samotný pojem slova vyváženost, jak ji chápat, zda a jak její nedodržování sankcionovat, velmi uvítám širší diskusi na toto téma. Na rozdíl od Jana Čulíka však daleko větší problémy vidím v České televizi. Působení některých jejích redaktorů ve službách konkrétních politických subjektů pokládám za naprostý výsměch poslání veřejnoprávní instituce.
(květen 2000)
Rada není soud a už vůbec ne policie
Reakce pánů Lipšanského (Britské listy 3. 5. 2000) a Peciny (BL 2. 5. 2000) na můj příspěvek (BL 2. 5. 2000) jsou typickou ukázkou toho, jak může uvažovat a psát novinář (papír, respektive počítač unese všechno), a oproti tomu, jak zásadně nesmí uvažovat veřejný činitel – člen regulačního orgánu. Ani novinář by zřejmě neměl operovat s nepotvrzenými údaji, leč může. Radní mohou svá rozhodnutí přijímat jen na základě potvrzených a ověřených skutečností. Svůj minulý výrok, že rada není soud, proto musím rozšířit. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není ani policie.
Má Jan Lipšanský stoprocentně ověřeno, že Vladimír Železný skutečně drží většinový podíl ve firmě produkující minerálku, co mívá na stole? A má na to důkazy? Nebo svá podezření jenom střílí od boku? Podobné je to i s údajným porušováním autorských práv. Pan Lipšanský užívá slov “jak se zdá”. Neumím si představit, že regulační orgán zahájí správní řízení a odůvodní to slovy, že se mu zdá. Jestli k porušování autorských práv dochází, pak je to případ pro policii, respektive pro soud. Rozhodně ne pro regulační orgán. Do pravomoci RRTV v souvislosti s autorskými právy náleží pouze kontrola, zda provozovatelé vysílání mají uzavřeny smlouvy s ochrannými autorskými organizacemi.
K Tomáši Pecinovi:
Ad 1) Výrok o tajtrlíkovi z úst generálního ředitele soukromé televize nepřímo adresovaný členovi regulačního orgánu byla samozřejmě nehoráznost. Přesto trvám na tom, že to v žádném případě není důvod k zahájení správního řízení o odejmutí licence. A také to ani nebyl důvod, proč rada v minulosti s CET 21 takové řízení vedla. S takovou zkratkou operuje pouze bujná fantazie Jana Vávry a po něm to papouškuje několik líných a v některých případech dokonce úplatných novinářů. A nesmím také zapomenout na Vladimíra Mlynáře, který na zasedání parlamentní stále komise pro sdělovací prostředky, byv nabrífován právě Vávrou, také dával výrok o tajtrlíkovi do příčinné souvislosti se zahájením správního řízení o odejmutí licence. (Mám na mysli to samé zasedání, kde pan poslanec Mlynář radě pro vysílání nezapomenutelným způsobem vyčetl, že “jen dodržuje zákon”.)
Ad 2) Čísla z analýzy zpravodajských a publicistických pořadů z loňského roku tvrzení pana Peciny nepotvrzují. Kdyby rada přesto licenci odejmula, bude muset posléze svůj krok obhájit před soudem, neboť se dá předpokládat, že postižený subjekt se odvolá. A to už taková legrace, jako hodit něco na papír, není.
Ad 3) Pan Pecina mně nemusí radit, abych se podíval do výročních zpráv, když jsem je sám psal. Nebo přesněji, když jsem jejich spoluautorem. V zásadě však lze odpovědět – viz ad 2). Když jako řidič nasbíráte pokuty za špatné parkování, za nezapnuté bezpečnostní pásy a dejme tomu i za rychlou jízdu, také vám automaticky neseberou řidičský průkaz.
Ad 4) Vůbec necítím potřebu obhajovat skutky Vladimíra Železného a už vůbec nechci být advokátem pořadu Volejte řediteli. Ostatně můj negativní názor na tento pořad se příliš nezměnil. Lze však říci, že pod tlakem rady (a neskromně si na tom připisuji zásluhy) se do značné míry proměnilo samotné Volejte řediteli. Dnešní podoba tohoto pořadu je již jen slaboučkým odvarem Železného agitek z dřevních dob televize Nova. Dnes jde spíše o téměř normální selfpromo, atypické snad jen tím, že je moderuje generální ředitel. Obecně však lze konstatovat, že zpravodajství a publicistika Novy se komentování sporu o Novu programově vyhýbá. To je relevantní údaj pro regulační orgán. Pokud se někdo cítí poškozen jednotlivým výrokem, jenž zazněl z obrazovky, nechť svou věc řeší soukromoprávní cestou. Monolog ve smyslu, jak o něm píše pan Pecina, se odehrává pouze v jeho představách.
(A ještě jedna poznámka na okraj. Podle mých důvěrných informací se první úvahy o možném znovuuvedení Majora Zemana – dlužno dodat, že v zápětí zavržené – skutečně objevily již v éře Iva Mathé. Tím ale neříkám, že v jeho hlavě.)
P.S. Článek pana Jánského (BL 3. 5. 2000) snad ani nemá cenu komentovat. Téměř vše, co se týká mé osoby, uvádí buď nepřesně, zkresleně či zcela obráceně. Nevím, jestli je pan Jánský novinář, ale pokud ano, potěš jeho čtenáře Pánbůh.
Mathé nehledá pravdu, ale řeší si svůj vztah k Železnému
S odstupem několika týdnů jsem se vrátil ke svým dvěma článkům (Rada pro vysílání není soud – BL 2. 5. 2000, Rada není soud a už vůbec ne policie – BL 4. 5. 2000) a poctivě pátral, proč by to měly být texty “Vladimíra Železného či Železným najatého šamana z jakési mediální agentury”, jak poťouchle naznačuje Ivo Mathé (BL 9. 5. 2000). Nic takového jsem nenalezl. Přečetl jsem si naopak docela racionální texty, které pojmenovávají rozdílnost uvažování a konání novináře a veřejného činitele. A jestli se ve svých příspěvcích stavím na něčí stranu, pak nikoli po bok Vladimíra Železného či CET 21, nýbrž – poté, co Ronald Lauder zažaloval také český stát – na stranu České republiky, potažmo jejího orgánu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na prvním místě si tedy hájím vlastní práci.
Ivo Mathé se naopak dopouští stejného zločinu jako mnozí další mediální “odborníci” a žurnalisté: svým spisováním a stížnostmi ani tak nehledají skutečnou pravdu ve složitém a mnohavrstevném sporu o Novu, jako si spíše řeší svůj osobní vztah k Železnému. A to je také přesně to, co mi někteří lidé nemohou zapomenout. Nezachoval jsem se totiž jako “správný” Čech a nevyužil báječnou příležitost, jakou spor nabídl, abych si s Vladimírem Železným vyřídil své osobní účty. Což by se leckomu hodilo do krámu.
Je mi naštěstí jedno, co si tito lidé myslí. Proto si také s klidným svědomím dál stojím i za svým názorem, že “dnešní podoba Volejte řediteli, je jen slaboučkým odvarem Železného agitek z dřevních dob televize Nova”. A jestli na to Mathé reaguje slovy, že to “vypovídá vše o (mém) přehledu, postoji i schopnosti analýzy”, pak musím opáčit, že jeho slova pasují spíše na něho samého. Zcela evidentní posun pořadu Volejte řediteli ke standardnímu selfpromo, doložitelný navíc čísly z analýzy, je patrný každému nepředpojatému pozorovateli. A aby nebyla mýlka, vše, co jsem výše napsal, nic nemění na mém obecně negativním názoru na tento pořad.
Ivo Mathé se mýlí i v další věci. Dosáhnout spravedlnosti soudní cestou lze i v případě CET 21 standardním způsobem. Jiné subjekty se práva domohly. A jestli si dobře vzpomínám, za neúspěchem pana Mathé, respektive ČT, nebyla jen “tajná struktura” Novy, ale především jejich vlastní neschopnost podat formálně správnou žalobu.
A když už jsem notně jízlivý, musím ještě dodat, že mi pro člověka v postavení kancléře prezidenta republiky připadá až poněkud nedůstojné a diskvalifikující, že není s to si zjistit, že CET 21 se z ulice V Jámě přestěhoval do Jungmannky, neb to náš “pohotový” obchodní rejstřík nestačil zaregistrovat, a žaluje proto na radě. Také jméno šéfredaktorky Volejte řediteli není žádným tajemstvím. Její iniciály jsou I. K. Plné jméno neuvádím pouze proto, poněvadž si myslím, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nejenom že není soud a policie, nýbrž ani informační kancelář.
Starost Iva Mathé o to, že jsem placen z peněz daňových poplatníků je dojemná. Jenom připomínám, že on je placen stejně. Jsem přesvědčen, že na prvním místě bereme peníze za to, abychom používali vlastní hlavu, ctili zákony a hlavně abychom si do svého rozhodování netahali osobní spory a vlastní frustrace a problémy.
Mathé naříká nad mými údajnými ranami pod pás, ale sám je rozdává. Jeho závěrečná poznámka, že dokud jsem neúčinkoval v pořadech TV Nova, souhlasil jsem s ním, je stejná pitomost a nehoráznost, jako kdyby někdo jiný tvrdil, že jsem s ním souhlasil proto, že jsem se za jeho ředitelování objevoval (i jako hudebník) na obrazovce České televize. Skutečnost je daleko prostší: Železný má stejně tak prachmálo společného s mým účinkováním na Nově, jako Mathé (Puchalský, Chmelíček) s mým účinkováním na ČT.
(červen 2000)
Rada se řídí zákony, nikoli dojmy
Reakce na komentář Jiřího Leschtiny v MF Dnes
(Pozn. 2003: Leschtina v komentáři kritizoval RRTV, že neodejmula licenci Nově, především za její informování o vzpouře v České televizi.)
Důkazy o tom, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání působí jako “ochranná garda Vladimíra Železného”, existují leda tak v Leschtinově bujné fantazii. Změny vysílacího schématu, které reagují na postupně se vyvíjející poptávku, povoluje rada rádiím a televizím zcela běžně. A stalo se tak v desítkách případů. U Novy však posléze navíc došlo k prověření a opakovanému zkoumání všech okolností spojených nejen se změnami licence, nýbrž i samotného udělení licence. A dokonce hned dvakrát. Poprvé jsem se o to přičinil já. Celé složce se tehdy říkalo “Štěpánkův balíček”. Totéž o něco později prověřovala ještě speciální poslanecká komise. Obě šetření došla k závěru, že k žádnému porušení zákona nedošlo. To jsou fakta. Leschtina a další, kteří se probudili až několik let poté a zároveň opisují jeden od druhého, se pohybují v oblasti dojmologie. Jenže regulační orgán se neřídí dojmy, ale zákony.
Co se týká sporu o Novu, celou blamáž si na prvním místě způsobil Ronald Lauder sám. Především tím, že si najal špatné poradce a právníky, kteří namísto trpělivého vyjednávání a hledání kompromisu spustili palbu z kanónu. Vyvolat fatální konflikt s šedesátiprocentním vlastníkem licence, to mohl Lauderovi poradit jenom blázen.
Kvůli Volejte řediteli vedla rada s Novou v minulosti dokonce správní řízení o odnětí licence. Od dnešní situace se však celá věc diametrálně liší. Železný tehdy ve svém pořadu jednak komentoval kauzy, ve kterých byla Nova sama stranou sporu, jednak ani ve zbytku jejího vysílání – ve zpravodajství či publicistice – nezazněly jiné, natož vyvážené informace. Rada vyváženost hodnotí v rámci celého vysílání, nikoli jednotlivého pořadu. V souvislosti s rebelií v České televizi jde o něco zcela jiného. Nova poskytla veřejnosti o kauze ČT ve svém zpravodajství objektivní a vyvážené informace. Vypovídají o tom tvrdá data analýzy, kterou si rada nechala vypracovat. To, že vedle toho také Železný ve svém pořadu říká své názory a komentáře k dané problematice, žádnému zákonu neodporuje, ba dokonce je to jeho právo.
Je to vlastně docela legrační. Bojovníci za “svobodu slova” ji zřejmě chtějí jenom sami pro sebe. Nositelům odlišných názorů by rádi zavřeli ústa. Nejvíce to vypovídá o nich samotných.
Volat po odnětí licence Nově (kvůli ČT) v okamžiku, kdy radě naopak leží na stole analýza o desítkách porušení zákona ve vysílání České televize, je docela silná káva. Vypovídá to o jediném: nepolitičtí politici a jejich spřízněnci ztratili poslední zbytky soudnosti.
Zbytek Leschtinova komentáře je už jen jeho tradiční agitka proti ODS, potažmo ČSSD. Má na ni v rámci svobody slova stejné právo jako Železný na své Volejte řediteli.
(únor 2001)
Nezávislí závislí a závislí nezávislí
Podle senátorů Rumla a Žantovského jsem nedůvěryhodná osoba a potažmo prý i celá Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Proč? Protože jsem měl tolik drzosti, že jsem si dovolil kandidovat do senátu, čímž jsem se – podle nich nepřípustně – politicky angažoval. Kdybychom vycházeli z pozoruhodné logiky těchto svérázných vykladačů duchů zákonů, pak je senát složen z 81 nedůvěryhodných osob. Všichni senátoři se totiž dopustili stejné opovážlivosti. Nebo snad páni senátoři znají nějaký paragraf, který by podobnou kandidaturu komukoli – byť je to člen mediální rady – zakazoval? Nebo znají nějaký paragraf, který tomu, kdo kandidoval do senátu, naopak zapovídá, že nesmí být členem mediální rady? (Pozn. 2003: Ke zpřísnění zákona došlo až od července 2001. Podle nové úpravy už člen RRTV do parlamentu kandidovat nemůže.)
Ruml, Žantovský a spol. se dlouhodobě snaží veřejnosti namluvit, že nezávislost mediálních rad spočívá v tom, že budou složeny z bezpohlavních apolitických osob. Jenže o tom není v zákoně o vysílání (ve starém ani v novém) ani slovo. Zákon radním dokonce ani nezakazuje členství v politických stranách. Jen tak mimochodem – členy politických stran mohou být i soudci. V zákoně se hovoří o institucionální nezávislosti rady jako celku, jednotliví radní pak dosud měli zapovězeno vystupovat ve prospěch politických stran pouze při výkonu své funkce. Z tohoto pohledu jsem historicky jediný radní, od kterého se v minulosti jeho vlastní strana, právě proto, že v radě tvrdohlavě hájil svůj vlastní nezávislý názor proti stranickému, veřejně distancovala.
Jestli se tedy v souvislosti se zákonem požadovanou nezávislostí někdo dopouštěl porušení zákona, pak to byli právě politici typu Jana Rumla. Jejich skandální počínání v době televizní krize, kdy se neomaleným a hrubým způsobem vměšovali do činnosti nezávislých mediálních rad, je naprosto neomluvitelné. Nabízí se otázka, proč právě toto naše média nepranýřovala? Zřejmě to nezapadá do dlouhodobě pěstované stranické xenofobie, kterou milovníci hradní nepolitické politiky dlouhodobě vytvářejí právě ve spolupráci s hlavním proudem české žurnalistiky. Podle jejich zcestné logiky by v mediálních radách jistě mohli zasedat – narozdíl ode mne – kupříkladu pánové Pehe, Halík či “duhově zelený literární” Patočka. Vždyť to jsou přece nestraníci! Ale jsou skutečně nezávislí, či apolitičtí? Samozřejmě že ne. Dokonce své politické názory obvykle prosazují daleko brutálnějším způsobem než lidé, kteří své osudy transparentně spojili s nějakou politickou stranou. Vždyť jak jinak vykládat jejich angažmá v nátlakových akcích, kdy ve jménu zcela konkrétních politických cílů a zcela konkrétních politických zájmů zcela konkrétních politických uskupení šturmují lidi na náměstí.
Není to tedy vlastně s onou důvěryhodností úplně naopak? Opravdu je důvodem k nedůvěře, když někdo v rámci významné politické strany zvítězí v náročném sítu senátorských primárek? Nebo je snad ostuda, že v souboji o senát prohraje s jeho staronovým předsedou, když jej podpoří “pouze” třetina voličů? Nebo se snad má onen mediální radní stydět za to, že konkrétně v Chrudimi svedl s potenciálním aspirantem na prezidentský úřad zcela vyrovnaný souboj? (Pozn. 2003: Ve druhém kole senátních voleb 2000 jsem se ve chrudimském volebním obvodu utkal s Petrem Pithartem.) A to vše jen proto, že se právě nosí pokrytecké blábolení o nezávislosti. Přičemž ve skutečnosti jde jen o to, že čtyřkoalice by v mediálních radách chtěla mít větší vliv.
Ještě si neodpustím jednu otázku pro některé novináře, konkrétně třeba pro Petrušku Šustrovou. Nijak mě netrápí, že téměř při každé zmínce o mě cítí potřebu posté opakovat, že jsem neúspěšný kandidát do senátu. Jen si pořád lámu hlavu, proč totéž neuvádějí i u jiných poražených ze senátních klání? Kupříkladu když píšou o Jiřím Dienstbierovi či o místopředsedovi čtyřkoaliční stínové vlády Ratiboru Majzlíkovi. Leda že by ani Petruška Šustrová nebyla tak nezávislá, jak se sama sobě jeví. A mnozí další jakbysmet.
(Lidové noviny, červen 2001)
Pecina v překvapivém objetí s Rumlem
Žádal jsem Tomáše Pecinu, aby uvedl alespoň jeden racionální důkaz toho, jak jsem v senátní kampani zneužil svého postavení člena RRTV, ale opět jsem se nedočkal. Namísto toho pan Pecina vypráví cosi o jednom starém filmu a ještě k tomu nepřesně. (Nikoli ředitel banky, pane Pecino, nýbrž ředitel školy běhal s tenisovou raketou. Mohl jste se v sobotu po obědě podívat na Nově. Škola základ života. Ale to jen tak na okraj.)
Problém je v tom, že stejně bujnou fantazii má Pecina i v případě údajné snahy moderátora Primy zvýhodnit mě v Nedělní partii. Slyším tuto stoprocentní pitomost poprvé. A stejně vedle je i s úvahami, jakou že mi to nadměrnou pozornost věnovala Nova. Ve skutečnosti úplně stejnou jako Pithartovi a Šloufovi. Jedenkrát Prásk, jedenkrát Sedmička.
Nova ani Prima mi nic nedluží a já nic nedlužím jim. Jsem svobodný člověk, žiju ve svobodné zemi a je mým svobodným rozhodnutím, zda budu kamkoli kandidovat. A stejně svobodný jsem při rozhodování v RRTV. Při hlasování je nakonec stejně vždycky každý pouze se svým svědomím.
Znovu proto opakuji, že samotný fakt kandidatury žádným takovým důkazem, jaký bych si o svém údajném zvýhodnění rád konečně vyslechl, není. Tehdy platný zákon o vysílání (468/91 Sb.) členu mediální rady jakoukoli kandidaturu nezapovídal. Pecina trpí podobnou umanutostí, jako někteří politici ze čtyřkoalice. Největším přeborníkem je v tomto smyslu student práv Jan Ruml. To, že si tito lidé zbožštili fikci jménem nezávislost, je ale jejich problém, nikoli můj. Právní realita je jinde: politicky (přesněji spíše institucionálně) nezávislá má být rada jako celek, nikoli jednotliví radní. Politická bezpohlavnost členů mediálních rad je utopie a zjevný nesmysl. Osmiletá zkušenost z práce v RRTV mi navíc potvrzuje, že největší pomocníci a nahrávači politiků se obvykle rekrutovali z těch naprosto nenápadných a většinou bezpartijních radních, nikoli z těch, kteří se členstvím v politické straně transparentně hlásí ke svému politickému přesvědčení. Nejpůvabnější pak je, že největším kritikům obvykle nevadí jakákoli jiná politická (přesněji spíše ideová) spřízněnost, pouze ta s ODS. Po několika měsících podobných útoků jsem dospěl k uklidňujícímu závěru, že mi nositelé těchto názorů mohou vlézt na záda a z jejich kolovrátkovitého opakování (viz Ruml) mám dnes už jenom legraci. Zvláště když to někdo docela trefně pojmenuje, jako třeba Jan Potůček na www.ram.cz (Jan Ruml asi upadnul na hlavu).
Další legrační figurkou je Jindřich Šídlo z Respektu. Nejdříve mne v této souvislosti nařkl, že se mi dostalo od komerčních televizí v senátní kampani zvýhodnění. Pak se mi za totéž e-mailem omluvil. Aby vzápětí svůj útok zopakoval. A to má v sobě ještě tolik zmužilosti, že ve chvíli, kdy se chce na něco zeptat, nastrkuje za sebe k telefonu redakční kolegy.
Tam, kde chybí právní argumenty, nastupují obvykle etické berličky. Tomáše Pecinu blíže neznám, jen z Britských listů, kde občas podléhá všeználkovskému grafomanství, ale zmiňovaný Jan Ruml je opravdu ten poslední, od koho jsem zvědavý na lekce z etiky kavárenských intelektuálů.
(září 2001)
Účast senátních kandidátů z volebního obvodu 44 – Chrudim v pořadech celoplošných elektronických médiích
Polemizovat s lidmi, kteří ignorují fakta a omezují se na hanlivé nálepkování, je ztrátou času. Přesto by měla být některá fakta – alespoň pro pořádek – zaznamenána.
Materiál o prezentaci jednotlivých kandidátů před senátními volbami 2000, zpracovaný firmou Newton (Pozn. 2003: na objednávku RRTV), je metodicky vadný. Časový úsek před volbami, který vyhodnocuje, je natolik krátký, že způsobuje nepřípustné zkreslení výsledných časů přítomnosti jednotlivých politiků na obrazovce. A tak se některým kandidátům účast v Sedmičce či Nedělní partii počítá a jiným ne. V případě chrudimského volebního obvodu se tento čas neobjevuje kupříkladu u Petra Pitharta, který si sám a dobrovolně “vybral” svůj čas o týden či dva dříve v pohodlné Sedmičce s Petrou Buzkovou, kde se navzájem oslovovali křestními jmény, zatímco jiným kandidátům, včetně mě, se započítává.
Jaká byla skutečná účast kandidátů z tohoto volebního obvodu v publicistických pořadech v předvolebním období uvádí následující přehled:
Nova
Sedmička - Pithart, Šlouf, Štěpánek
Prásk - Pithart, Šlouf, Štěpánek
Prima
Nedělní partie - Pithart, Šlouf, Štěpánek
Další, prosím - Pithart, Štěpánek, (Šlouf pozvání odmítl)
K věci (před 1. kolem) - Pithart, Šlouf, Štěpánek
K věci (před 2. kolem) - Pithart, Štěpánek
Česká televize
Fakta - Bičík, Pecka, Pithart, Římek, Šlouf, Štěpánek
Nahraně - pozvání jsem z časových důvodů nemohl přijmout
Volební studio - Pithart, Štěpánek
Frekvence 1
Pressclub - Pithart, Štěpánek, (Šlouf pozvání odmítl)
Český rozhlas – Regina Hradec Králové
Beseda (1.kolo) - Bičík, Pithart, Římek, Šlouf, Štěpánek, (Pecka pozvání odmítl)
Beseda (2. kolo) - Pithart, Štěpánek
Senátní volební obvod č. 44 – Chrudim byl novináři všeobecně označován za mediálně nejatraktivnější ze všech 27 obvodů, ve kterých se konaly doplňovací volby. Byl také zařazen mezi 9 vybraných obvodů, ve kterých si ČT, ČRo, MF Dnes a iDnes nechaly zpracovávat průběžné výzkumy volebních preferencí. Z těchto devíti pak byla chrudimskému obvodu – vedle benešovského a mladoboleslavského – věnována největší pozornost. Střetlo se v něm totiž hned několik (nejvíce) mediálně známých – a tím pádem pro media i atraktivních – tváří politické scény: místopředseda senátu Petr Pithart (čtyřkoalice), šéf poradců předsedy vlády Miroslav Šlouf (ČSSD) a člen Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek (ODS). Známou postavou byl i nezávislý kandidát Stanislav Pecka, který je čas od času medializován coby veřejný odpůrce letního času. Důvodů zvýšeného zájmu médií o chrudimský volební obvod je jistě více. S pravděpodobností hraničící s jistotou však lze konstatovat, že největší pozornost přitáhla především kontroverzní postava Miroslava Šloufa, nikoli moje členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Z přehledu o účasti jednotlivých kandidátů v televizních a rozhlasových pořadech v celoplošných elektronických médiích také vyplývá, že tato média poskytla všem favorizovaným kandidátům prakticky stejný prostor. Jinými slovy: tato média postupovala vyváženě, jak jim předepisuje zákon. Tvrzení, která se objevila v některých periodicích (např. Respekt, Britské listy), že celoplošné televize Nova a Prima zvýhodnily mě, tedy člena RRTV, tento přehled vyvrací. Spíše se nabízí otázka, proč někteří novináři, byť jim byly poskytnuty potřebné informace, tato obvinění navzdory všem faktům vůbec vznášejí.
(listopad 2001)
Martin Vadas v roli bolševické domovnice
Otevřený dopis Martina Vadase, ve kterém volá po parlamentním šetření bývalých i stávajících členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, stojí za pozornost. Nenapsal jej totiž jen tak někdo, nýbrž člověk, který stál jen krůček od toho, aby se stal generálním ředitelem veřejnoprávní České televize.
Co vlastně Vadas píše? Aniž by se jakkoli pokusil zjistit skutečný stav věci – a ve svém postavení k tomu má dostatek příležitostí – nebo uvedl alespoň jeden jediný důkaz pro svá tvrzení, obviňuje radu, že prý “jejím jednáním byl vytvořen problém kolem CME s následným arbitrážním řízením a hrozbou platby cca 40 miliard korun …”. Londýn neexistuje, ať žije pochybný Stockholm!
Dále se Vadas – bez jakéhokoli kritického odstupu – odvolává na výrok poslance Ivana Pilipa, který prohlásil, že “Radu je třeba bojkotovat, neboť se chová jako zločinecká organizace”. (Pozn. 2003: Rada za tento výrok Ivana Pilipa zažalovala.) Ponechme stranou, že tento výrok daleko víc vypovídá o tragikomické postavě jeho autora než o radě samé. I Vadas však jinými slovy – a tady už přestává legrace – říká: Ing. Martin Muchka, předseda RRTV a předseda odborové organizace hromadných sdělovacích prostředků je zločinec. RNDr. Josef Musil, CSc., první místopředseda RRTV, vědec a ekolog, bývalý náměstek ministra životního prostředí je zločinec. Prof. ing. Jan Uhlíř, CSc., donedávna děkan elektrotechnické fakulty ČVUT je zločinec. Jiří Novotný, filmový historik a polistopadový náměstek ředitele zlínských ateliérů je zločinec. Doc. Mgr. Ing. Daniel Novák, CSc., advokát a docent Univerzity Karlovy je zločinec. A takhle bych mohl pokračovat a uvádět další a další jména současných i bývalých kolegů.
Osobně se nad podobné útoky umím povznést a se zkušeností tiskového mluvčího a nyní místopředsedy rady pověřeného stykem s veřejností, tedy se zkušeností toho, kdo je první na ráně, jsem již dávno poztrácel jakékoli iluze o některých novinářích a politicích. Ale sprostota podobných demagogických urážek, vyslovovaných bez jakéhokoli studu a nejmenších zábran ústy zbabělce, který v politice zásadně střílí do zad, a papouškovaných nyní člověkem, který měl ambici řídit veřejnoprávní televizi, sprostota padající na hlavy kolegů, kterých si vážím, mi bere dech. Příznačné je také, že pan Vadas se podobným způsobem zviditelňuje až poté, co ve výběrovém řízení neuspěl.
Představa šéfa důležité veřejnoprávní instituce, který se ať už z neinformovanosti, hlouposti či na politickou objednávku – což by bylo obzvláště skandální – snižuje k rozesílání dopisů hodných tak bolševické domovnice, je děsivá. Vnímavému pozorovateli také jistě neunikne, že dopis pana Vadase se objevuje ve stejném okamžiku, kdy čtyřkoalice zahájila politický útok na nezávislost rady. Ve světle všech těchto souvislostí je požehnáním, že se Martin Vadas generálním ředitelem České televize nestal.
(listopad 2001)
(Pozn. 2003: Původně jsem měl trochu výčitky svědomí, zda jsem to přirovnáním Martina Vadase – i mě dobře známého svými antikomunistickými názory – k bolševické domovnici přece jenom trochu nepřehnal. Záhy mě uklidnil sám Vadas. Jeho následná reakce byla tak šílená – kromě jiného nemohl vydýchat, že jsem článek psal na služebním počítači – a vskutku z repertoáru domovnic, že mě dodatečně utvrdil, že moje přirovnání zas tak přehnané nebylo.)
Pane Pecino, hezkou zábavu!
Tak jsem si v Britských listech přečetl, jak Tomáš Pecina slavně u soudu zvítězil nad Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Drobná potíž je pouze v tom, že soud vůbec nerozhodl, že pan Pecina má na jím požadované informace nárok (Nemá.), nýbrž věc radě vrátil z procesních důvodů, neb odvolací instancí prý při neexistenci nadřízeného orgánu nemůže být opět rada, nýbrž její předseda. Postrádá to sice jakoukoli logiku, protože předseda RRTV je pouze prvním mezi rovnými, není nadřízeným ostatních radních a rada ze zákona ve všech věcech rozhoduje jako kolektivní orgán. Ale inu což, soud je soud a i bez logiky se to respektovat musí. Takže se těším, jak kolega Muchka panu Pecinovi odpoví. V souvislosti s kolektivním rozhodováním rady je však poněkud úsměvná i logika páně Pecinova. Šlo prý mu o to ukázat, “že není třeba, aby občan ustupoval před arogancí byrokratické moci (reprezentované v daném případě zejména místopředsedou rady Petrem Štěpánkem)…” Jsem vpravdě poctěn, jakou moc mi Tomáš Pecina připisuje, nicméně musím jej ubezpečit, že mám pouze dvě ruce a jenom jednou z nich mohu hlasovat.
Až bude Pán Bůh oceňovat naše pozemské skutky, pevně věřím, že poctivě a štědře odmění i pány Kužílka a Žantovského, že se svým zákonem o přístupu k informacím postarali o smysluplnou náplň volného času všem našim milým grafomanským kverulantům. Pane Pecino, přeji hezkou zábavu!
(březen 2002)
Britské listy by čtenářům měly říkat celou pravdu
Čtu reakce na moji polemiku s Tomášem Pecinou a nestačím se divit. Čím méně toho o věci pisatel ví, tím razantněji se k ní vyjadřuje, pokud rovnou neuráží. Takže pár základních informací. Pan Pecina samozřejmě ví, komu patří televize Nova, a samozřejmě také ví i to, komu patří televize Prima. To, že se před čtenáři BL obsadil do role statečného bojovníka za poskytnutí “utajených informací” a že radu – a zcela nelogicky navíc ještě mne osobně (rada vždy a ve všem rozhoduje kolektivně) – líčí jako arogantní byrokraty, je jako obvykle jen a pouze jeho oblíbená póza, ve skutečnosti hanebné pokrytectví.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je první, kdo má zájem, aby vlastnické poměry v elektronických médiích byly transparentní. Aby si některé informace doslova vynutila, šla již několikrát na samou hranu zákona a v rámci správních řízení si vynutila i informace, které zákon přímo nepožaduje.
A v tom je právě ta potíž. Informace, které rada získala nad rámec zákona, de facto díky dobré vůli dotčených subjektů, navíc v režimu správního řízení, může rada předávat dál pouze s souhlasem dotčeného. Rada může u provozovatele s licencí bezproblémově sdělovat vlastníka, problematické to však bývá, pokud existují druhá či třetí vlastnická kolena, tedy vlastník vlastníka či vlastník vlastníka vlastníka.
Jestliže se tedy pan Pecina na tiskové konferenci rady dožadoval konkrétně informace o “koncových vlastnících” (zákon takový termín nezná) TV Prima, přesně takhle jsem mu to vysvětlil. Ale!!! Protože si myslím, že vědět, komu sdělovací prostředky patří, je ve veřejném zájmu, dodal jsem ještě, že kdyby se mě zeptal, zda ona tři jména fyzických osob coby “koncových vlastníků” Primy, o kterých se běžně píše v novinách, jsou správná, odpověděl bych mu, že ano.
Takhle se však pan Pecina záměrně neptá, protože mu nejde o věc samu, ale o jeho vlastní exhibice. Proto to chce na úředním papíře a s razítkem. Nic proti tomu, ale pokud takovému postupu brání jiné zákony a předpisy, má smůlu. Rada kvůli němu zákony porušovat nebude. A jestli takové zákony pan Pecina pokládá za špatné, nechť kritizuje zákonodárce a ne regulační orgán. Brečí na špatném hrobě.
Aby tedy bylo jasno: vlastnická struktura TV Nova je všeobecně známá, žádná “tajemství” zde neexistují. Které společnosti vlastní Primu, je také všeobecně známo. Všechno to jsou běžně dostupné informace. A pokud jde o majitele společností vlastnících Primu, držitel licence v rámci správního řízení radě nad rámec zákona sdělil všechny “koncové vlastníky” a zároveň se zavázal, že akcie na majitele u těchto firem změní na akcie na jméno. Svůj slib dodržel.
S obviňováním z arogance bych proto byl na místě Tomáše Peciny poněkud zdrženlivější. Neodvážím se jej obviňovat přímo ze lži, ale celou pravdu svým čtenářům rozhodně neříká. Spíš celou věc záměrně zatemňuje, aby o to více zářilo jeho hrdinské nasazení, se kterým se u soudu bije za …
Za co vlastně? Asi ho to baví.
P. S. Zároveň se touto cestou důrazně ohrazuji proti nesmyslnému titulku (“Pecina nemá nárok vědět, kdo vlastní TV Nova a Prima”), kterým redakce BL opatřila moji reakci (nazvanou původně “Pane Pecino, hezkou zábavu!”) na Pecinův článek “Britské listy vyhrály spor nad RRTV”. Bohužel musím konstatovat, že praxe takovýchto hloupých titulků, které text autora posouvají proti jeho vůli úplně jinam, ba dokonce přímo ve prospěch toho, s kým autor polemizuje (rozuměj redaktora BL), se v BL stává – alespoň dle mé zkušenosti – metodou práce. Což je škoda.
(březen 2002)
Fantazmagorie Britských listů diskreditují novinářskou obec
To, co opět Britské listy předvedly při vymýšlení titulku k mému poslednímu článku, pokládám za čiré ignorantství a smutnou ukázku, kam až může klesnout kdysi vcelku respektovaný internetový list. Zároveň začínám chápat, proč tolik lidí již s BL nechce mít nic společného.
Svůj minulý článek jsem nazval “Britské listy by měly čtenářům říkat celou pravdu”. Jestliže poťouchlý redaktor BL můj titulek poníží na první větu článku a můj text nadepíše imbecilním sdělením, které mi de facto vloží do úst (“Smíme sdělovat informace jen o bílých koních, nikoli o skutečných vlastnících TV Nova a Prima”), je to počin vskutku hodný ocenění Kojzarovou rudou plaketou 1. stupně.
Určitý typ čtenářů, jak je z reakcí vidět, však BL oslovují. Specifickou inteligenční úroveň kupříkladu projevuje v reakci na článek jeden z chatujících, podepsaný jako Bohdan. Na text, který nebyl o ničem jiném, než o vysvětlování toho, jak jednoduché je to se sdělováním vlastnických struktur v prvním vlastnickém koleně a na jaké obtíže rada naráží ve druhém či třetím koleně, tedy u vlastníka vlastníka či u vlastníka vlastníka vlastníka, tento člověk vskutku “objevně” cituje zákon, že prý akcie licencované společnosti musejí být na jméno. A zesměšňuje radu, že si jen vynutila informace povinné ze zákona. Skutečně, trefa do černého! Milý pane, celý vtip je v tom, že rada si takto vynutila nikoli to, co vyplývá ze zákona, nýbrž právě informace o vlastnické struktuře ve třetím koleně, o které již v zákoně není ani slovo. Jenže právě tyto informace nemůže bez souhlasu dotčeného předávat dál. A mimochodem: povinnost vypisovat akcie na jméno se do nového zákona o vysílání dostala právě z iniciativy rady.
Jestli si jsou páni redaktoři z BL jisti, že vlastníci Novy a Primy jsou ve skutečnosti jen bílí koně, měli by to vypátrat, zdokumentovat a hlavně doložit. Ne své bláboly vpašovávat jako titulky do cizích textů. Možná pak obdrží českou obdobu Pulitzerovy ceny. Pokud však svými fantazmagoriemi zamořují veřejný prostor bez jediného důkazu, diskreditují nejen sami sebe, nýbrž i celou novinářskou obec. Bohužel, pro čtenáře i pro společenské klima, zdaleka nejsou na naší mediální scéně jediní.
P. S. Jelikož nemám tušení, jaký blábol redaktoři BL zase vymyslí a přiřadí k mému textu jako titulek, pro jistotu uvádím, že původní název tohoto článku je “Fantazmagorie Britských listů diskreditují novinářskou obec”.
(březen 2002)
Politici by měli dodržovat zákony, které sami schválili
Rozhovor pro Právo a server Česká média
V poslední době se do centra pozornosti opět dostává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Součástí koaliční dohody prý má být dokonce ujednání o jejím odvolání. Co na to říká její místopředseda Petr Štěpánek?
Především si myslím, že politici by se měli držet zákonů, které sami schvalovali. Rada má své zákonem stanovené funkční období, které se vůbec nekryje s poslaneckou sněmovnou. Kouzlo demokracie je právě v tom, že spolu často musí koexistovat orgány, které přesně nekopírují aktuální složení parlamentu. “Noc dlouhých nožů”, kdy po volbách vítězové odvolávají všechny možné orgány, uskutečnil naposledy Mečiar. Pokud mají někteří naši politici podobné choutky, je to jejich věc. Ale ať nám pak netvrdí, že nás vedou do Evropy, protože tohle je cesta na Balkán.
Asi jim vadí velký vliv ODS ve vaší radě.
Víte, já dokonce chovám jisté podezření, že někteří ani vůbec nevědí, jaké má rada složení. Nemohli by totiž třeba uvádět takové nesmysly, že je tu převaha radních ODS. Když už přistoupíme na toto nesmyslné rozdělování podle stran, které radní nominovaly, pak většinu v radě již dávno mají zástupci politických stran, které teď jednají o vytvoření vládní koalice. ČSSD tu má pět nominovaných radních, KDU-ČSL dva. Teoreticky by tedy mohli vytvořit většinu okamžitě, protože rada je třináctičlenná.
A vytvoří ji?
V tom je ten problém. Přestože téměř všude se píše o tom, jak jsou radní ve vleku politických stran, v praxi to zas až tak nefunguje. Prakticky žádné důležité hlasování neprobíhá tak, že by jednotně zvedali ruku zástupci nominovaní tou kterou stranou. Ta hlasování jdou vždycky napříč. Ale možná, že právě tohle někomu vadí. Ale ať se pak nezaklíná nezávislostí.
Často se volá po odbornících. Jsou v RRTV odborníci?
Kdo je odborník? Má snad být sněmovna složena ze samých právníků, protože se tu jedná o zákonech? A rada ze samých televizáků? Ať zvolíte jakýkoli systém volby, vždycky se vám v podobném orgánu nakonec sejdou právníci, novináři, umělci, technici, vědci, podnikatelé. Přesně takhle je složená i dnešní RRTV. A k té odbornosti. Je to spíše okrajová zajímavost, ale nedávno jsem počítal akademické tituly kolegů a napočítal jsem jich skoro dvacet.
Nejčastěji ale býváte zpochybňován právě vy.
Je to docela paradoxní, protože právě já jsem v minulosti – na rozdíl od většiny ostatních – pracoval jak v soukromé, tak ve veřejnoprávní televizi. A pokud máte na mysli moji politickou příslušnost, nejsem v radě za ODS, ale daleko spíše za lidi, kteří volí ODS. A je to tak podle mě správně, že i v mediálních radách se střetávají lidé různých politických názorů. Na “nezávislé” nevěřím.
Kolik je v radě straníků?
Asi tři nebo čtyři. Přesně to nevím, ani mě to moc nezajímá. Možná mi to nebudete věřit, ale platí jeden zajímavý postřeh. Největšími stranickými služebníky obvykle nejsou ti, kteří se transparentně hlásí k nějakému poltickému názoru, nýbrž ti druzí, nenápadní, neviditelní, neznámí.
Často je také slyšet názor, že radu by neměla volit jenom sněmovna, ale také senát a prezident. Co si o tom myslíte?
V zásadě jsou možné všechny varianty. Ale i tohle volání je hodně účelové. Dokud měla ODS v senátu silné zastoupení, nikdo z “nezávislých odborníků” za senát nebojoval. A už vidím, jak se stejní lidé perou za toto právo pro prezidenta, pokud by na Hradě seděl třeba Klaus nebo Zeman. (Pozn. 2003: Čas mi mezitím dal za pravdu. Prezidenta už v úvahách politiků, kupříkladu ministra kultury Pavla Dostála, nahradil premiér.) Problém nezávislosti RRTV je v něčem úplně jiném.
V čem?
Nikoli ve způsobu volby rady, ale v relativně snadném způsobu jejího odvolávání. Představte si, že permanentně pracujete pod výhružkami odvolání. Po čase si na to sice zvyknete, ale co jiného než hrubý politický nátlak to je?
Politici vám vyčítají nepořádek v televizích. Nezdá se vám, že právem?
Když se spolu rozhádají soukromé firmy, regulační orgán s tím nenadělá nic, i kdyby se na hlavu stavěl. V případě Novy nám někteří zazlívají, že jsme do tohoto sporu nevstoupili. Jsem však stoprocentně přesvědčen, že jsme jednali správně, protože obchodní spory musí vyřešit soud a ne regulační orgán. A potvrzuje mi to obdobná kauza sporu o TV 3. Tady většina radních pod obrovským politickým a mediálním tlakem – jen si vzpomeňte na profesionální mediální masáž P. R. agentury pana Hrabovského – podlehla pokušení urychlit vyřešení tohoto sporu a odebrala licenci. Soud toto rozhodnutí zrušil a licenci panu Kindernayovi vrátil. Od samého začátku jsem tvrdil, že to nemůže dopadnout jinak. Jeden významný poslanec ČSSD (Pozn. 2003: Bohuslav Sobotka, dnešní ministr financí) nás zase chtěl odvolávat kvůli majetkovým změnám v Primě. Správnost postupu rady nakonec potvrdil soud. Pan poslanec to nejspíš ani neví. Teď stejný poslanec zase tvrdí, že se mediální rady musí změnit, protože se změnila sněmovna. Kdyby si alespoň přečetl zákon.
(červen 2002)
Méně té vody, chlapče! Méně té vody!
Odpověď na “přímý úder” J. X. Doležala v Lidových novinách
Předesílám, že jsem hlasoval proti udělení pokuty České televizi za Obrázkáře i za dokument o Miki Volkovi. A na zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsem argumentoval, že samotný výskyt vulgarismů, navíc jako funkčních výrazových prostředků uměleckého díla, ještě nemusí znamenat ohrožení psychického vývoje dětí. Přesto pokládám následné (a vlastně i předchozí) reakce některých publicistů za ztrátu soudnosti pro míru slov a argumentů. Plně sem patří i “přímý úder” Jiřího X. Doležala (LN 10. 6. 2002), který ve svém textu dochází k naprosto absurdnímu tvrzení, že rada prý začíná ohrožovat samotnou demokracii.
Rada si před svým rozhodováním byla plně vědoma jisté kontroverznosti svého verdiktu, ať už bude jakýkoli. Škála názorů mezi diváky i odborníky na to, co morální vývoj dětí ohrožuje a co nikoli, je totiž velmi široká a různorodá. Právě proto se také rada nakonec rozhodla udělit tu nejmenší možnou pokutu, jakou zákon připouští, tedy 20 000 Kč. A kdyby to bylo možné, udělila by symbolickou jednu korunu. V “tiché dohodě” s vedením ČT totiž počítá s tím, že se Česká televize obrátí na soud, protože jedině tak může vzniknout směrodatný výrok, který pro příště určí, jak v budoucnosti v obdobných případech postupovat. Patent na výklad zákona nemá ani rada, ani Česká televize.
Malá odbočka: Zajímavé je, že když před časem rada za stejný prohřešek pokutovala televizi Nova, naše “kulturní fronta” mlčela, ač šlo o stejný problém. Tehdy se jednalo také o umělecký snímek, totiž o kultovní film Gauneři. A narozdíl od ČT se Nova do kolize se zákonem dostala pouze o pár minut, neboť film začínal krátce před 22. hodinou.
A to je také jediné jádro věci, jediná otázka, na kterou se hledá odpověď. Otázka totiž nestojí, zda Obrázkáře a podobná díla uvádět či neuvádět, ale jen a pouze, zda je uvádět před či po 22. hodině. Jasný výklad a konečné rozhodnutí může poskytnout jenom soud. Takže až zase bude J. X. Doležal či kdokoli jiný psát o ohrožení demokracie či cenzuře, doporučil bych mu spolu s jinou filmovou klasikou: Méně té vody, Jirko! Méně té vody!
(Lidové noviny, červen 2002)
(Pozn. 2003: Aby snad nevznikla nějaká mýlka. K Jirkovi Doležalovi mám jinak naprosto pozitivní vztah a se sympatiemi sleduji jeho drogovou osvětu.)
Vysílací rada ve víru virtuální reality
David Smoljak je jen dalším z mnoha umanutých publicistů, kteří sterým opakováním klišé o neschopnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a její odpovědnosti za výsledek stockholmské arbitráže šturmují k její likvidaci. Skutečná motivace s ním spřízněných politických sil je však čistě mocenská a odvolání neoblíbené rady (A proč by také měla být oblíbená? Existuje snad oblíbený rozhodčí?) je krokem k politickému ovládnutí české mediální, přesněji televizní krajiny. Samo odvolání rady přitom není cílem, nýbrž prostředkem, protože instalace jiných osob by vedla k nové radě, která bude ochotna akceptovat zamýšlený kurs. Stávající rada se totiž ve své většině přes obrovský politický tlak a permanentní výhružky odvoláním nenechala vmanévrovat do role, jež jí ze zákona nepřísluší. Rada od počátku zaujala pevné stanovisko, že obchodní spory soukromých subjektů musejí vyřešit soudy, nikoli regulační orgán, a ještě k tomu dle politické objednávky. Úlohou rady je dohlížet na dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a naopak její úlohou není a nesmí být suplovat kompetence jiných institucí, především soudů.
Ač mnozí politici radu kritizují za nečinnost, byli to ve skutečnosti právě oni, kdo změnami vysílacího zákona radě v průběhu let postupně odebrali řadu kompetencí, které by se jí hodily jako nástroj, jak do některých sporů aktivněji vstoupit. Téměř legendární je z tohoto pohledu novela Hany Marvanové, která zrušením licenčních podmínek radu zbavila veškerých kompetencí směrem k tzv. servisním firmám. Obrazně řečeno, odsoudila radu do role rozhodčího, kterého poslali pískat zápas, leč sebrali mu píšťalku. A ti, co mu ji zabavili, se rozčilují, že sudí nepíská.
Bylo by poctivé, kdyby žurnalisté sdělovali veřejnosti všechny skutečnosti ve spletité hře kauzy Nova. Jenomže naprostá většina českých sdělovacích prostředků se zaměřila pouze na kritiku a rozkrývání skutků Železného a spol. Kdyby stejnému zkoumání a kritice podrobili také Laudera, asi by veřejnost byla překvapena, že věci zdaleka nejsou tak černobílé, jak je jí už několik let podsouváno. Radní tyto informace mají, z čehož vyplývá, že Železný pro ně není jediným viníkem. Na rozdíl od veřejnosti radní vědí, jak povzneseně nad české zákony se tu chovali konkrétní zahraniční investoři a jakých užívali metod. Tento rozpor je prakticky nesdělitelný, protože běžný občan, jehož názor modelují právě zmínění novináři, žije vlastně v jiném světě, ve světě virtuální reality.
Smoljak i jiní se zaklínají stockholmskou arbitráží. Jenže ona také proběhla – ve zcela stejné věci – arbitráž londýnská. A ta přes dílčí výhrady jednoznačně a všemi hlasy arbitrů konstatovala, že Česká republika ani RRTV svojí činností či nečinností nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu. Naopak stockholmská arbitráž vykazuje tolik pochybení, nelogičností a vad na kráse, že je takřka nepochopitelné, že vůbec může někomu sloužit k podpásovým, politicky účelovým obviněním dnešních radních. Jejich vina má totiž spočívat v tom, že prý vytvořili rozdvojený systém, kdy televizi tvořily licencovaná společnost a její servisní organizace. Jenže s tímhle nápadem přišli sami zakladatelé Novy. A hlavně (!): stalo se tak v roce 1993, kdy nikdo (!) z dnešních radních v radě vůbec nezasedal. Druhá vina má spočívat v tom, že rada prý dopisem podpořila Železného ve věci neexkluzivity vztahů mezi CET 21 a tehdejší serviskou ČNTS. Jenže ani to není pravda. Rada pouze vyjádřila svůj obecný názor na exkluzivitu v kontextu zákona o vysílání. Dopisy stejného znění tehdy obdrželi i jiní provozovatelé, TV Prima a rádio Alfa. Proč se nikdo nepídí po tom, kdo a jakým způsobem republiku ve Stockholmu zastupoval a zda učinil skutečně vše pro její úspěch? Jestliže tehdejší náměstek ministra financí odpovědný za tuto věc dělal protistraně poslíčka, vzbuzuje to přinejmenším jisté rozpaky.
Další lež jsou údajné neprůhledné televizní vlastnické vztahy. Nova, Prima i Galaxie mají zcela konkrétní a známé majitele. V případě Novy jsou vlastníci ve sporu. Není na to sice hezký pohled, ale je to jejich právo. Buď se nakonec dohodnou nebo to vyřeší soud. Tak to v kapitalismu chodí.
Jestli ale vinou má být dodržování zákonů, pak – přiznávám – je RRTV vina v plném rozsahu. Je to sice absurdní, ale co jiného od světa virtuální reality čekat.
(MF Dnes, červenec 2002)
Hrobař(ka) do čela mediální komise
Po přečtení rozhovoru s Hanou Marvanovou na serveru Česká média mne napadá jediné: Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu! Paní poslankyně je totiž osoba v otázkách mediální problematiky přímo zoufale nekompetentní a její možné zvolení do funkce předsedkyně Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vyplývající z koaličních dohod, je výsměchem odbornosti, kterou se právě vládní představitelé tak často a rádi zaklínají.
Paní poslankyně v rozhovoru kombinuje děravou paměť, polopravdy a lži. Původní motivací k novelizaci zákona o vysílání (301/95 Sb.) skutečně byla ambice Marvanové zliberalizovat přístup ke kabelovému a satelitnímu vysílání. Jenže výsledkem její amatérské “liberalizace” byl nakonec faktický pokles (!) počtu subjektů, které po schválení její novely vstoupily na satelitní a kabelový trh. Další pravdou je, že následně musel být její zákon opět novelizován a provozovatelé kabelových a satelitních televizí, vytvářející vlastní program, se opět vrátili z režimu registrace do režimu licencování.
Paní poslankyně si naopak “elegantně” nepamatuje, že hlavním problémem její novely byl paragraf, který provozovatelům vysílání umožnil požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek. Čehož pochopitelně naprostá většina z nich využila. Právě tehdy rada ztratila jedinou vazbu na tzv. servisní firmy, protože jejich propojení na regulační orgán upravovaly právě a jen licenční podmínky.
Za naprostou licoměrnost pak lze označit tvrzení Marvanové o nečinnosti rady v kauze TV Nova. Právě jejím přičiněním totiž rada přišla o jedinou kompetenci a nástroj, jak do sporů licencované společnosti se servisní firmou aktivněji vstoupit.
Snad mohu připojit i osobní svědectví. Právě Hana Marvanová je jediným politikem, který po mně za osm let mého působení v RRTV zcela nevybíravým způsobem vyžadoval dodržování stranické (což znamenalo její) linie. Tehdy byla ještě poslankyní za ODS. A právě proto, že jsem se jejímu tlaku nikdy nepodřídil a jednal naopak podle svého vlastního přesvědčení, jsme byli od prvopočátku v konfliktu.
Líbivou sezónní písničku o “odpolitizování” mediálních rad začala tato politička zpívat až poté, co navlékla dres Unie svobody. Ve skutečnosti je však tzv. odpolitizování rad pro politiky typu Marvanové pouze nástrojem revanše a osobního vyřizování účtů.
V názoru na odbornou mediální způsobilost paní Marvanové zřejmě nejsem sám. Své jistě řeknou její kolegové poslanci, co neztratili paměť. Možná že by bylo také dobré zapátrat třeba na Louči, specializovaném mediální serveru Milana Šmída. Byl to totiž právě on, kdo Hanu Marvanovou nazval hrobařem české mediální legislativy.
(červenec 2002)
Omluva Haně Marvanové
Ve svém článku Hrobař(ka) do čela mediální komise jsem napsal: “V názoru na odbornou mediální způsobilost paní Marvanové zřejmě nejsem sám. Své jistě řeknou její kolegové poslanci, co neztratili paměť. Možná že by bylo také dobré zapátrat třeba na Louči, specializovaném mediální serveru Milana Šmída. Byl to totiž právě on, kdo Hanu Marvanovou nazval hrobařem české mediální legislativy.”
Citoval jsem pouze po paměti a neměl po ruce přesné znění toho, co Milan Šmíd před lety napsal. Nyní to on sám připomněl na svém serveru (www.louc.cz). Cituji: "Kdyby Hana Marvanová nebyla sympatická mladá dáma, a kdyby na jejím místě stál třeba Ondřej Zemina, řekl bych mu s chutí: "vrať se do hrobu mediální legislativy, který jsi pomáhal vykopat."
Za nepřesnou citaci se omlouvám jak Haně Marvanové, tak Milanu Šmídovi a čtenářům. Více podrobností na téma Marvanová a mediální legislativa lze nyní aktuálně vyhledat právě na Šmídově Louči.
(srpen 2002)
Občanská liga bezostyšně lže!
Kdyby kdokoli chtěl profesně a odborně znemožnit Občanskou ligu, sdružující pohrobky televizní vzpoury, asi by se mu to nikdy nepovedlo tak dokonale, jako samotným aktivistům této občanské iniciativy, když se na poslaneckou sněmovnu obrátili s výzvou k odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Lidé, kteří neustále zpochybňují odbornou a morální způsobilost druhých, předložili poslancům text, který se doslova hemží chybami, omyly a demagogií.
Není pravda, že rada “dlouhé měsíce toleruje neprůhledné vlastnické vztahy v TV Nova”. Tito vlastníci jsou známi. Jejich vzájemné spory však v civilizované zemi, nedosáhnou-li dohody sami, musí vyřešit soud, nikoli regulační orgán. Naopak byla to právě RRTV, kdo svými kroky eskalaci sporu zabránil. V jedné zásadní věci se však rada od Občanské ligy vskutku liší, a to je také nejspíš faktické jádro problému: Jejím hlavním cílem – na rozdíl od aktivistů – rozhodně není právně bezdůvodná likvidace oblíbené soukromé televize.
Dále není pravda, že “RRTV protizákonně umožňuje volební kampaň ředitele TV Nova Vladimíra Železného”. Skutečnost je taková, že počínání Vladimíra Železného prostě není v rozporu se zákony. Naposledy to konstatovala také mezinárodní instituce Transparency International. Jiná otázka je, jestli naše zákony jsou dokonalé. Ale to není odpovědnost rady.
Pro nový zákon o vysílání loni hlasovalo135 ze 176 přítomných poslanců. Návrh předložila skupina poslanců. Svalovat odpovědnost za tento zákon na samojediného Miloslava Kučeru je čiročirá demagogie. Poslanci se navíc vůbec nemají za co stydět. Přijetí tohoto zákona otevřelo cestu k uzavření další z bruselských přístupových kapitol. Samotné prodloužení licence je přitom zcela běžnou součástí legislativy demokratických zemí. Je to veskrze pozitivní věc, která přináší větší podnikatelskou stabilitu a jistotu. Toto ustanovení již využila a ještě využije řada vysílajících subjektů, Nova je pouze jedním z nich.
Obvinění RRTV, že si “nechala vypracovat písemné podklady, které ve svých důsledcích mají podpořit likvidaci druhého programu ČT”, je neomluvitelná rána pod pás. Rada totiž ve skutečnosti ve spolupráci s Českým telekomunikačním úřadem zadala studii, která teoreticky potvrzuje možnost paralelního provozu analogové sítě ČT 2 a digitálního veřejnoprávního multiplexu, který České televizi umožní vysílat čtyři programy. Že se v těchto technických otázkách neorientují senioři, jako jsou pánové Krejčík či Vaculík, se dá ještě pochopit. Pokud se pod tento technický blábol podepíše šéfodborář Dekoj, technik České televize, odborně jej to zcela diskvalifikuje a neprodleně by měl požádat o rozvázání pracovního poměru.
Nikdo signatářům výzvy neupírá zásluhy, jichž dosáhli ve svých oborech (přesněji spíše někteří z nich). Ani to je však neopravňuje, aby z pozice Pravdou a Láskou pomazaných Všeználků špinili ty, jejichž jedinou “chybou” je to, že mají na řadu věcí jiný názor. Je plným právem každého občana stěžovat si v parlamentu. Je to i právem kterékoli občanské iniciativy. I takové, která již dávno připomíná zhrzenou bojůvku permanentní revoluce. Jejím právem však není bezostyšně lhát.
(říjen 2002)
Fakta a tlachy
Petr S. se na chatu Českých médií zostra obul do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že nese vinu za kde co. Reagoval jsem tamtéž, že to jsou tlachy, kterých jsou plné noviny, ať uvede fakta. Petr S. pak napsal následujících šest “faktů”. Jelikož je to přímo modelová ukázka virtuální reality, kterou se zde podařilo vytvořit, stojí za to reagovat poněkud šířeji.
Petr S. uvádí:
- fakt: Za stav mediální scény je ze zákona odpovědná RRTV
- fakt: RRTV je státním regulačním orgánem, který má za povinnost dohlížet na elektronická média, uděluje a odebírá licence atd.
- fakt: RRTV udělila licenci CET 21 a přímým účastníkem řízení bylo CEDC, předchůdce CME
- fakt: Během roztržky v TV Nova odmítla RRTV přijmout jakýkoliv krok, který by uchránil investice CME v ČR
- fakt: ČR prohrála arbitráž se CME a teď se již čeká jen na určení výše odškodného
- fakt: ČR je stát a jejím regulačním orgánem trhu elektronických médií je RRTV
Odpovídám:
Ad 1) Ze zákona nic takového nevyplývá. V Česku existují skoro tři stovky vysílajících subjektů, stovky novin a časopisů, mediální problematikou se zabývá ministerstvo kultury, vláda, sněmovna, senát, soudy. Existují čtyři mediální rady. Všichni ovlivňují stav mediální scény. Svůj díl odpovědnosti má nepochybně i RRTV, ale je to kamínek z velké mozaiky.
Ad 2) Souhlasím. No a co?
Ad 3) Účastníkem jakéhokoli licenčního řízení je podle zákona vždy jen subjekt, který žádá o licenci. V případě televize Nova to byla společnost CET 21. Firma CEDC do ní posléze se souhlasem rady vstoupila s podílem 1,25 procenta. Na tom se nikdy nic nezměnilo a nikdo to nezpochybňuje. Investici CEDC do servisní firmy ČNTS garantovala licenční podmínka č. 17. CME není právní nástupce CEDC.
Ad 4) Investice si na prvním místě musí chránit sám podnikatel. Dobrými smlouvami, správnými manažerskými rozhodnutími. RRTV nemá právo vstupovat do obchodních sporů soukromých subjektů. To musejí vyřešit soudy. Poté, co společnost CET 21 sama a z vlastní vůle požádala o zrušení licenční podmínky č. 17, přišla rada o jediný nástroj, jak do vztahů CET 21 a ČNTS vstoupit. Zrušení licenčních podmínek umožnila novela vysílacího zákona 301/95 Sb. (Marvanová a spol.). Rada byla ze zákona povinna vyhovět.
Ad 5) Stockholmská arbitráž obsahuje řadu sporných momentů. Podrobně je ve svém separátním nesouhlasném stanovisku popsal jeden z arbitrů JUDr. Jaroslav Hándl. Česká republika proto, ač je to poměrně neobvyklé, napadla dílčí nález u švédského obecného soudu. Vějíř možností, jak celá věc dopadne, je stále široký.
Ad 6) RRTV není stát. Její odpovědnost je taková, jaké jsou její kompetence. Nezodpovídá za úroveň zákonů ani za činnost soudů a už vůbec ne za skutky soukromých podnikatelských subjektů. Klást vinu za spor, který má tolik různých vrstev a aspektů, pouze na regulační orgán, je čiročirá demagogie.
Na závěr už jen drobná poznámka. Nevím, jestli je pan Petr S. jen obyčejný čtenář. Spíš bych si vsadil, že je to někdo z lůna ČNTS. Ať tak či onak, jeho argumentace přesně zapadá do virtuální reality, kterou se našim svobodným médiím podařilo okolo sporu o Novu vytvořit. Koneckonců píárová agentura, najatá a placená Lauderovou CME, na tom usilovně pracuje už tři roky. Nedělám si žádné iluze, že moje publikační činnost na tomto stavu může něco zásadního změnit. Vyhrát nad lidskou blbostí se nedá. Ale vzdát se to nesmí.
(prosinec 2002)